Lidstvo prý přežije vyhynutí včel o čtyři roky: aspoň to tvrdil Albert Einstein. Včely jako podceněný hudební nástroj představuje právě vydaná The Bee Symphony – Včelí symfonie, za kterou stojí nejrenomovanější „nahrávač“ divoké přírody, nepostradatelný pro velké přírodovědné seriály BBC: anglický zvukař a hudebník Chris Watson.
Watson, byvší člen elektronické skupiny Cabaret Voltaire, úspěšně pronikl se svými havrany a hrochy na scénu nekomerční hudby. Ne že by psal melodie, naopak: na formátu alternativního alba předkládá čisté svědectví. Novinku, která je krokem kamsi do nových sfér, nad možnosti „normální lidské hudby“, u něj objednal britský Pestival: to není překlep, tenhle festival věnovaný hmyzu a jeho inspiraci, kde se setkávají umělci a vědci, se s ohlasem koná od roku 2004, jeho zakladatelka mu říká „Glastonbury pro živou přírodu“ a získal Etickou cenu týdeníku Observer. (Pestivalu věnoval výstup i komik Stewart Lee – což není tak těžké u přehlídky, kde se v roli aplaudovaného protagonisty může objevit čmelák nebo saranče.)
Aktuální album dostalo název Cross-Pollination, pročež máme u nás květnatý výraz „cizosprášení“: opylení křížem, jako když pyl z jedné květiny spráší jiný druh (nebo když se křížem inspirují lidé a včely, napovídá titul). Spolu s Watsonem je pod ním podepsaný skladatel Marcus Davidson, který se včelám podíval na zoubek. Říká: „Úplně mě omráčilo zjištění, jak moc jsou včely melodické. Přes den se ladění drželo kolem tónu A, oktávu pod frekvencí 440 hertzů, na kterou se běžně ladí orchestry. Zjistil jsem, že včely vytvářejí akordy postavené na áčku, které se mění podle jejich nálady. Věnoval jsem se zápisům včelích akordů a tónových shluků: a protože včely bzučí v rozsahu lidského hlasu, přepsal jsem skutečnou včelí hudbu do partitur pro sbor.“ Abyste byli plně informovaní stran včelího ladění: večer se - podle Davidsona - jejich generálbas spustí níž, na gis.
Část nahrávek pořizoval šéf Watsonova dvorního vydavatelství Touch, Mike Harding. Potýkal se při tom s dlouhou řadou žihadel. Marcus Davidson ovšem na nahrávce odposlechl zajímavou věc: deset vteřin před tím, než mikrofonista dostal žihadlo, si včely bzučely různé tóny – náhle se ale sešikovaly na základním tónu A. „Jako by si řekly: Oukej, dost bylo invaze do našeho úlu,“ překládá skladatel.
Škodolibý recenzent by snadno mohl napsat, že pro pětici zpěváků nebylo snadné vyrovnat se suverénnímu výkonu včel. Dá se to vyjádřit pozitivněji: fascinující detailní nahrávky hmyzích rytmů a témbrů jsou tu nepřekonatelné. Ale je dobře, že Davidson vedl materiál dál, ke skladbě: jednak tím posunul Watsonovu klasickou čistou nekontaminovanou polohu, a pak vlastně navázal na transkripce před ním: třeba ptačí melodie v díle Oliviera Messiaena či velryby George Crumba.
Lidé z velkých měst a ti, kteří pracují u počítačů, nemusejí slyšet opylující včely třeba léta. Teď vlastně ano: přes vycizelovanou digitální nahrávku. To je zásadní paradox Watsonovy tvorby: mrzne, máčí se, lozí trním, maskuje se před hyenami a schytává žihadla, aby nakonec výsledek jeho práce lidé sledovali v teple domova... Mnozí ji poslouchají jako novou ambientní hudbu: konečně, v současné tvorbě Briana Ena hledáme se slábnoucí nadějí to enšpíglovské nové, a přece srozumitelné "něco", co v mnohé produkci od Touch slyším evidentněji a s menší námahou.
Žádné komentáře:
Okomentovat