Symfonie tisíců // Chris Watson, Marcus Davidson: Cross-Pollination @ Touch

Lidstvo prý přežije vyhynutí včel o čtyři roky: aspoň to tvrdil Albert Einstein. Včely jako podceněný hudební nástroj představuje právě vydaná The Bee Symphony – Včelí symfonie, za kterou stojí nejrenomovanější „nahrávač“ divoké přírody, nepostradatelný pro velké přírodovědné seriály BBC: anglický zvukař a hudebník Chris Watson.

Watson, byvší člen elektronické skupiny Cabaret Voltaire, úspěšně pronikl se svými havrany a hrochy na scénu nekomerční hudby. Ne že by psal melodie, naopak: na formátu alternativního alba předkládá čisté svědectví. Novinku, která je krokem kamsi do nových sfér, nad možnosti „normální lidské hudby“, u něj objednal britský Pestival: to není překlep, tenhle festival věnovaný hmyzu a jeho inspiraci, kde se setkávají umělci a vědci, se s ohlasem koná od roku 2004, jeho zakladatelka mu říká „Glastonbury pro živou přírodu“ a získal Etickou cenu týdeníku Observer. (Pestivalu věnoval výstup i komik Stewart Lee – což není tak těžké u přehlídky, kde se v roli aplaudovaného protagonisty může objevit čmelák nebo saranče.)

Aktuální album dostalo název Cross-Pollination, pročež máme u nás květnatý výraz „cizosprášení“: opylení křížem, jako když pyl z jedné květiny spráší jiný druh (nebo když se křížem inspirují lidé a včely, napovídá titul). Spolu s Watsonem je pod ním podepsaný skladatel Marcus Davidson, který se včelám podíval na zoubek. Říká: „Úplně mě omráčilo zjištění, jak moc jsou včely melodické. Přes den se ladění drželo kolem tónu A, oktávu pod frekvencí 440 hertzů, na kterou se běžně ladí orchestry. Zjistil jsem, že včely vytvářejí akordy postavené na áčku, které se mění podle jejich nálady. Věnoval jsem se zápisům včelích akordů a tónových shluků: a protože včely bzučí v rozsahu lidského hlasu, přepsal jsem skutečnou včelí hudbu do partitur pro sbor.“ Abyste byli plně informovaní stran včelího ladění: večer se - podle Davidsona - jejich generálbas spustí níž, na gis.

Část nahrávek pořizoval šéf Watsonova dvorního vydavatelství Touch, Mike Harding. Potýkal se při tom s dlouhou řadou žihadel. Marcus Davidson ovšem na nahrávce odposlechl zajímavou věc: deset vteřin před tím, než mikrofonista dostal žihadlo, si včely bzučely různé tóny – náhle se ale sešikovaly na základním tónu A. „Jako by si řekly: Oukej, dost bylo invaze do našeho úlu,“ překládá skladatel.

Škodolibý recenzent by snadno mohl napsat, že pro pětici zpěváků nebylo snadné vyrovnat se suverénnímu výkonu včel. Dá se to vyjádřit pozitivněji: fascinující detailní nahrávky hmyzích rytmů a témbrů jsou tu nepřekonatelné. Ale je dobře, že Davidson vedl materiál dál, ke skladbě: jednak tím posunul Watsonovu klasickou čistou nekontaminovanou polohu, a pak vlastně navázal na transkripce před ním: třeba ptačí melodie v díle Oliviera Messiaena či velryby George Crumba.

Lidé z velkých měst a ti, kteří pracují u počítačů, nemusejí slyšet opylující včely třeba léta. Teď vlastně ano: přes vycizelovanou digitální nahrávku. To je zásadní paradox Watsonovy tvorby: mrzne, máčí se, lozí trním, maskuje se před hyenami a schytává žihadla, aby nakonec výsledek jeho práce lidé sledovali v teple domova... Mnozí ji poslouchají jako novou ambientní hudbu: konečně, v současné tvorbě Briana Ena hledáme se slábnoucí nadějí to enšpíglovské nové, a přece srozumitelné "něco", co v mnohé produkci od Touch slyším evidentněji a s menší námahou.

Osm písní Vladimíra Merty

Květen je letos silný. Čtyřiadvacátého oslaví Bob Dylan sedmdesátiny, šestého uplynulo sto let od narození praotce blues, mississippského Roberta Johnsona. Vladimír Merta dovršil pětašedesátku už v lednu, teď ale nachystal oslavu a (konečně!) album.

Kolik set písní Vladimír Merta napsal? Při tom množství „nastalo“ pár hitů (přinejmenším Praha magická). Ale generaci, která nemohla během totality svobodně vydávat desky, průběžně bilancovat svou tvorbu na albech, se přihodila užitečná věc. Umělý filtr nahrávek nepovýšil některé písně nad ostatní, každý si může vybrat ty, které jsou mu nejbližší. Ty následující tedy nemohou být než součástí osobního ohlédnutí: začíná u debutu v šedesátých letech a končí právě vydaným studiovým (u Merty vzácnost!) albem Ponorná řeka. Je Merta velebnou historickou postavou českého folku, nebo živým hráčem na dnešní scéně, slibujícím překvapení do budoucna?

Chtít chytit vítr // Mertovu historii v hrstce písní lze těžko začít jinak. Ti, kdo v šedesátých letech začínali s českým folkem, neměli koho napodobovat. Leda Dylana či Donovana, ale Merta tu inspiraci beztak unesl hluboko do svých sfér vlivu. Jeho první „hit“ začíná tak charakteristicky: pevný postoj a zároveň sebezpochybnění. „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu, indickým dětem hlad nezaženu…“ Tady ještě zní nezáludný, lineární folk (později se struktury zprohýbaly, jak u zmačkané mapy). „Zabloudil jsem lhostejností, nevím jak najít cestu zpět, jmenuju se po tátovi, je mi dvacet let…“ V pozdějších letech na zpívané vizitce měnil věk, nic dalšího nemusel. Vyšší, mladý hlas zní z „francouzské desky“, natočené a vydané krátce po vstupu ruských vojsk: příslušník atraktivně okupovaného národa v pažížském studiu nahrával kytary, klavír, flétny, prostě všechno sám, bez obav, zda se nedopouští něčeho neobvyklého. Ballades de Prague (1969) zůstaly pro Čechy na léta zapikolovaným debutem: sám zpěvák je vydal po převratu pod jiným názvem, zloděj vlastních pásků v džungli autorských práv. Definitivní satisfakci přineslo až nakladatelství Galén a jeho digitální reedice. Čímž jsme si zadělali na oblouk, který končí v současnosti.

Zem voní dřevem // Kdo kdy rozplete, co zavinila cenzura a dobová uzurpace, z kolika básníků udělala skvělé překladatele a kolika písničkářům diktovala témata i formu… „Měli jsme v Mertovi vzor, jak čelit bolševikovi s grácií, jako by ani nebyl,“ řekl tento týden Vladimír Mišík na Mertově narozeninovém koncertě. Část posluchačů pásla hladově hlavně po „podvratných“ písních. Jenže – „černá a bílá – spojité nádoby,“ jak zpívá Merta, a vedle revolty ho vždycky zajímal pozorný, sebenáročný pohled na svět. Chtěl umět a moci použít třeba slovo rolník, zdánlivě znehodnocené režimem „dělníků a rolníků“: „A jeho vlastní ruce voní / čerstvě rozdrceným dřevem / Dívám se do vody / potok se plní dřevem /vlévá se do řeky / voda je nesená dřevem / Když břehy krvácí / Zem voní dřevem“. I ta nejpřírodnější lyrika ze zakázaného alba Pravda o Marii (1971) zvučí nezdolnou energií, která se nedá. Píseň vyšla na singlu, tím byl pokus o vydání desky v Československu na léta smeten se stolu.

Začouzené sklíčko // Říká se, že v malém národě musí každý dělat všechno. Merta by dělal všechno, i kdyby se narodil mezi Číňany. Absolvent architektury a FAMU, poutník za slovenským a českým folklorem, sepisovatel hanopisů, stížností, folkařských metodik a vynálezeckých patentů: kdo znal jeho – často problematickou – rozkročenost, věděl, že časopisecké charakteristiky „renesanční osobnosti“ nejsou lobbováním přátel z polodisentu. Pohled do slunce jako do vlastního nitra skrz „začouzené sklíčko z cylindru petrolejky“ je žhavým jádrem (konečně!) alba P. S. (1978). Jeho jedinečnost je výsledkem dobové situace. Muzikanti nemohli mít větší zkušenost se studiovým nahráváním: byli do něj milostivě vpuštění po takové době, jako zvířata do volného výběhu. Merta zval do rozlehlé krajiny neohraničené hudby možné i nemožné kombinace hostů, od sólové kytary se katapultoval k souhře s cembalem, rockery, vlastními playbacky, smyčci. Je tu folkrock, dixieland, čardáš, komorní hudba… A bigbítový ponor skrze pohled při zatmění: „Zakoukal jsem se do sluníčka a teď nevím: Jsem malý, anebo velký?“

Love story 77 // „Oba jsme našli způsob jak obalit politické téma v milostném příběhu, parodii či variaci na archetypální osudy,“ píše Merta o sobě a o Krylovi. Situace z vlaku, kdy si vojín-záklaďák s dívkou odžijí vlastně celý vztah skrze pohled při náhodném setkání, nemá v sobě explicitní politiku. Jen odráží nesmírnou únavu sedmdesátých let. Únavu buzerovaných kluků, kteří formativní čas dospívání trávili v marnosti a samoúčelu posádek, únavu dívek z internátů s nevalnými vyhlídkami na kariéru, únavu společnosti bez perspektiv. To otevřené, střemhlavé milování skrze pohled beze slov, domýšlí Merta, je ale průlom k sobě samým, signál síly a vzpoury, která se možná neozývá naposled. Z téhle písně nikdy nezapomenu obrat „dívá se na ni, jako se dívá sedlák v cirkusu na koně“.

Láska žehem // Film všechno ukáže, literatura podněcuje fantazii. Ale příběh v písni je ještě neviditelnější: když se zpívá, nejsou vidět ani ta slova. Merta nemá mnoho zřejmých písní-příběhů: tenhle by mohl být animovaný film (Merta k řadě nahrál hudbu, naposled k třetímu Fimfáru). Milostný akt se tu odehrává… v kremační peci, kde se vypravěč ocitl poté, co se rozflákal v autě. „Se mnou prý spálej ňákou hezkou holku / šetřit se musí - měla dlouhý vlasy / Nemělas lízt zcákaná na motorku / mohla sis poležet pod mladším asi…“ Dva popely spolu letí komínem, „já trochu šedivej - ty o to víc blond“: obraz trochu étericky nadzemský, trochu perverzně nekrofilní. Merta umí do moderní písničky vplést moravsky odpíchnutou melodii: jako spojení s dávnými poctivými pohřby, slavnostmi za přijetí smrti a oslavu života.

Plíží se večery // V sedmdesátých a osmdesátých letech si muzikanti nevybírali verše básníků ke zhudebnění jen z nadšení pro poezii. V době cenzorských komisí měli dost zkušeností s „nepovolenými“ texty, mnohdy z absurdních důvodů, jen aby moc demonstrovala svou dominanci. Ale pokrytecké komise těžko mohly zavrhnout Kainara, Halase, Seiferta: přece jen byli v čítankách. Merta v době nejprotivnějších zákazů vytvořil program Struny ve větru, nazvaný podle básně Josefa Hory. Dodnes se mi zdá, že jeho a Seifertův Helouan má parametry šlágru, tulácké zpovědi a árie zároveň. Zhudebněný Viktor Dyk zněl z první ruky ve Vinohradském divadle, v Krysaři režírovaném Janem Kačerem. Merta měl k dispozici jakýsi posed, věž, na níž se jako první ze všech zjevil a zavyl, aby pak skrze Dyka nabídl společenskou diagnózu. „A není síly… Vyvětráváme, vyvětráváme…“ Skrze tahle díla však osmdesátá léta spíš sílila a akcelerovala.

Není pochyb, že poezii nebere Merta jen jako substituci. Rád táhl publikum dál od zlatého středu, ukazoval souvislosti svého „folku“: od historické hry (je dobrý loutnista) přes názorové zázemí až k velkým básníkům. Je to ten užitečný trik s popularitou, jíž se po léta těšil v zásadní míře: lidi od vás trpělivě přijmou i Horu, Biebla, Dyka.

Bye bye, Miss Blanche // Když nachazeč přesných metafor Merta spustil své humorné písně, lezli jsme hrůzou po zdi. Verše o výletu slezských chacharů nebo pornocukráři byly z jiného vesmíru, měly jinou míru vkusu a dokumentovaly hlavně to, že Merta si bude dělat vždycky, co chce, v dobrém i zlém. Svědectvím o jeho bavičství budiž i to, že k nejlepším patří tenhle sousedský portrét „nejtlustší ženy světa“, která „jako pracoviště udávala celou naši ulici“, filozofovala v posteli a „dostala do ní celý Banjo Band Ivana Mládka“. Autor komentuje: „Trochu ironie a hodně vzpomínek na okouzlení felliniovskými archetypy.(…) A hodně griotky.“ Extrémisti jako Merta si musejí osahat extrémy všemi směry, zvlášť když navíc celý život uvažují o formách a taktikách písně – té vratké nádoby na pomezí učitelů národa, umělců a potulných kejklířů.

I tahle črta z poloviny sedmdesátých let se ocitla na novém albu Ponorná řeka (vydal Galén, jsme zpátky na začátku). Spolu s Vladimírem Mertou je na obalu jmenovaná kapela ETC…: vzniklo tedy album elektrické, vracející se duchem k Mertovu rockovému projektu Dobrá úroda v osmdesátých letech. Jádrem všeho, co se na albu povedlo, je Mertovo rozhodnutí zahodit magickou, ale taky lenošivou metodu improvizace a aspoň trochu soustředěně konstruovat tvar. Odžívá se tu (po konci rockové éry) sen zadunět si s bigbítovou kapelou? Ano, ale v nejlepších místech ho kontaminuje Mertova akustická kytara a nestandardní nápady. To se pak ocitáme v teritoriu Neila Younga, kde je rock nikoli cílem, ale odrazovým prknem k čemusi svému.

Intuice ženy// „Protest písničce sluší, je lákavý, ale stahuje dospělého muže zpátky do puberty. Pro-song nevzniká snadno,“ napsal Merta. I o něm a o jeho porevoluční tvorbě bylo vysloveno klišé o „ztrátě tématu“. To je omyl: na silná, potřebná témata má Merta pořád dobrý instinkt, klíčový problém je s formou. Jak přetavit v umění (nebo aspoň přirozeně odlehčenou píseň) palčivosti dneška? Jak být básník a ne žalobce, novinář, aktivista, partyzán z dob silnější morálky? Přímočaré volání po ženské duši světa, napsané před osmi lety, ukazuje, že to někdy jde: „Intuice ženy / to je co mi chybí / Netušené změny / omyly a chyby...“ Vokály zpívá dcera Sára (nejistě, ale to se dá brát jako demonstrace ženské odlišnosti), nahrávka patří k těm nejsilnějším na albu Ponorná řeka. Znamená pro budoucnost něco, že Merta překonal averzi k studiové práci, podstoupil boj s vlastní přelétavostí a soustředěně dodělal album? Nedělejme si velké naděje: ale kdoví, když část songů tak dobře promítá Mertu (konečně!) do současnosti. Učiněné Ballades de Prague, rok 2011.

Sade vyudila arénu kavárenským sněním

Skromnost se hned pozná: Sade dovezla do Prahy pouhou desítku kamionů. Nejdelšími pažemi světa vybalila jemnou show: pro někoho decentnost, pro jiné takové šolíchání.

Na evropské turné, jež se v sobotu zastavilo ve vysočanské O2 Areně, čekali příznivci Sade sedmnáct let. Uplynulý čas v tomto případě nenadělal mnoho škody: anglicko-nigérijská zpěvačka vypadá pořád úctyhodně mladistvě a její hudba si také drží po léta tutéž fazónu. Příjemný večer mimoděk ukázal, proč se Sade na koncertní turné nehrne častěji a náruživěji.

Mezi dokonalostí a telenovelou // Když vystoupala po schodišti na pódium, obratem bylo jasné, že postava z klipů se zakládá na pravdě: Sade je ambasadorkou gazelího půvabu, který rozehrává s noblesní zdrženlivostí, někdy v lehce naivních romantických pohybech. Není to jen tělesný půvab: je to grácie z jiné kultury, s níž souvisí i neuspěchanost a klid, jež tu tlumí všechny emoce. Křivka její siluety, aristokraticky štíhlé jako plameňák, se jen tak neokouká, což pánové u reflektorů dobře vědí a mnohokrát ji důkladně prodají. Když protagonistka ladně upaží, není to jen svobodomyslné „rozložení křídel“, ale taky pohled na nejdelší ruce v showbyznysu.

Ale slovo „showbyznys“ je možná až moc tvrdé na tu decentnost, se kterou podává Sade Adu své hity Your Love Is King, Smooth Operator a The Sweetest Taboo. Je nepochybně sympatické, že tady nikdo nechce trhat kulisy křiklavou show: ve srovnání s matějskou poutí, jakou rozpoutávají dnešní hvězdy ráže Black Eyed Peas, jsme zažili starosvětsky „normální“ koncert.

Sade prožila v osmdesátých letech tak bombastický úspěch (učinil z ní výdělečně nejúspěšnější sólovou umělkyni v Británii všech dob), že se rozhodla nevzdalovat se osvědčenému zvuku. Proto byl koncert tak trochu strojem času, který nás přenesl do „osmdesátek“, s charakteristickými klávesami, saxofonem a sytičem mainstreamově rockových vyhrávek. Tam, kde dominuje síla dobře napsané písničky, případně hvězdný moment zpěvaččina hlasu, se to snese. Jenže – i když to její fanoušci neradi slyší – Sade měla vždycky na albech nějakou tu vatu. Ta se motá pod nohama i na vystoupení – a pak je těžko neslyšet, že skupina až příliš doprovodná tu šolíchá zlatou střední cestu napříč soulem a kavárensky jemným popem.

Náladovou muziku podporovaly filmové projekce: stínohra partnerského tance, luční idyla, dramatické nebe… V nejlepších momentech nabízela Sade odstíněnou intimitu a tajemný exotický opar, v nejslabších znělku k telenovele. Má to na koncertě o to těžší, že nepatří k těm, kteří staví na autenticitě. Vytváří iluzi: nic proti tomu, každý se občas potřebuje vnořit do krajiny čistého půvabu. Té iluzi se ale daří líp v klipech a nahrávkách, kde lze mít všechno pod kontrolou. Taková iluze je pak dokonalejší než Sade při živém setkání: slyšíme, že má o něco slabší hlas, než se zdá z elpíček, a že ani jí se nevyhnou nejisté tóny.

Drobné potíže s velkou arénou // Snad největší limit koncertu spočívá v těžko řešitelném problému: muzika Sade je trochu moc jemná a nevtíravá, aby skutečně dobře vyzněla v arénách a obřích halách. V samém jejím jádru je zašifrovaná uměřenost, tlumenost: a je to ingredience, bez níž by Sade nebyla nikdy tak jedinečná a úspěšná. Tím pádem by zážitek vyzněl mnohem lépe někde, kde protagonistku nemusíme zaměřovat loveckým dalekohledem: ve středních sálech typu SaSaZu nebo Archy. Jenže taková představa je stejná pitomost jako zvát Prince do Jazz Docku: tahle hvězda už patrně nikdy v životě v menších sálech hrát nebude – ať už pro velký zájem, nebo pro samotnou vlastní prestiž.

Angličané spojují se Sade často slovo „class“, tedy úroveň, či noblesa. Té vyzařovala zpěvačka skutečně dost. Nakonec bylo tohle vystoupení víc přehlídkou čeřených emocí a méně hudby. Velkou část publika tvořily „ženy v pokušení“: viděno z tohoto úhlu, romantická popkultura v Česku slavila svátek nejvyšší kvality.

Ne zcela romantický je rámec (kteréhokoli) koncertu v O2 Areně, jejíž antikulturní charakter je pomstou Pražanům, kteří si dosud nevydupali lepší prostor pro velké akce. Po úvodním osahání a prošacování ochrankou se každý draze zaplacený koncert vnímá hned lépe! Povinně sedící publikum nevydrželo a během druhé poloviny se část spontánně nahrnula k pódiu a začala tančit. Na pokyn svědomitých dozorčích pracovníků se však muselo vrátit na svá místa.
Striktní pravidla O2 Areny taky popudila mnohé návštěvníky, kteří nesměli vstoupit do budovy, dokud za depozitní poplatek zvící sta korun neuložili do úschovy kovové předměty včetně deštníků, notebooků či fotoaparátů.

(psáno pro LN, Sade: Praha, O2 Arena, 12. května 2011)

Blbej jezdec jede tmou

(LN, 5. květen, kráceno)

Byly celé generace, které český popsong s ničím aktuálním nespojovaly. Momentálně je to jinak. Možná i k vám na webu dorazily písňové pozvánky na nedělní akci Brno blokuje.

Krátce, úderně, s hudbou a osobním přihlášením: jedno video je od kapely MIDI LIDI, druhé od rapera Bonuse, jehož politizující album-manifest Konec civilizace vzbudilo na přelomu roku diskuse plné vášní. MIDI LIDI dali na web kousek koncertu, kde se docela srandovně zmocnili patetického Bílého jezdce, jedné z erbovních písní nacionalistického Orlíku. Akorát s minimalistickým posunem – balancujícím na hraně trapárny, jak bývá u Petra Marka zvykem: „Blbej jezdec jede tmou, blbej meč má nad hlavou…“ Je to docela úleva slyšet, že další generace kapel si o Landovi myslí asi tolik, co streetartové zásahy, z nichž vzešly plakáty „Daniel Panda“.

Bonus si dal víc práce, na webu je ještě pořád k vidění nové originální video. „OK, takže si to shrnem, náckové se chystaj projít Brnem,“ startuje výpověď a kulminuje slovy, která bohatě vyváží všechnu nahozenou přibližnost zbylých rýmů: „Jsem zvědavej, jestli něco bude, až se zjistí / že to už nejsou abstraktní levicoví extrémisti / že tohle jsou konkrétní tváře, co platěj daně / co daly důvěru nějaký politický straně / ale protože stát pro ně neudělá vůbec nic / musej se zvednout a jít do ulic…“ Jádro průseru pojmenováno.

Nezávislá scéna prostě neodděluje svůj život na jevišti a mimo ně: pokud někdo do pop-music uniká jako do snu, pak tahle tvorba je spíš zesílené bdění. Psát písničky, které platí týden, je od muzikantů vždycky oběť. Aktuální komentáře musejí vzniknout rychle, vždycky se to na nich podepíše, a navíc, za chvíli je skladba k nepotřebě. Lze si představit, že „rychlovka pro Brno“ muzikanty zdržela od něčeho pořádnějšího, trvalejšího. Ale díky tomu zdržení se jim třeba bude v Čechách časem koncertovat líp.

Mimochodem, ad brněnské Národní divadlo, scéna Landova Zlatého draka: Podotkli ke kauze oficiálně tolerovaných neonácků něco třeba oni?

Po Gipsym jde FBI.CZ

(Článek vyšel ve zkrácené verzi 30. dubna v LN.)

Hej! Tak tady, ty chytrej, je Klusák, a ty teď čekuj názor na novou muziku. A řekni všem, more, že v Lidovkách se píše pravda, hej! Tohle je Orientace, hell yeah! - Takto by měl vypadat styl našeho skromného sloupku, pokud by měl dostát stylu hudby, o které je dnes řeč. Má cenu sledovat peripetie zpěváka a hiphopera Gipsyho čili Radka Bangy jako určitý lakmus, nebo přinejmenším průvodní odraz nehudebních romských zápasů a nadějí? S novým albem Desperado (Supraphon) je to každopádně klikatá honička.

„Zabil šerifa a vykrad banku / A teď před zákonem utíká / FBI za něj nabízí pálku / Lovci odměn už češou stát,“ rýmuje refrén titulního songu o desperadovi, který „nic neříká a jen utíká“, i když to na něj možná jen hodili a „zkorumpovaný úřady nic neviděj“. Není těžké vytušit, že Gipsyho desperát je jakýmsi obecným obrazem Roma, a to dokonce v obou verzích nejasného příběhu („vykrad banku“ kontra „třeba nevinnej“). Desku z druhé strany rámuje Poslední čorka, Gipsyho lepší moment, včetně pointy, která bleskne hlavou přistiženému romskému zloději: „Kéž bych se narodil vedle v baráku / u běžný rodiny Nováků…“ Pak se na desce hodně tancuje a paří, což je jistě užitečnější než schematické a amúzické „řešení romské otázky“: nechtěl by se na to interpret úplně vykašlat a psát o něčem jiném? Sám si to možná i přeje, protože málokde zní tak osobně, jako když zpívá „už nechci bojovat, odpověď hledat“. Tomuhle místu plnému únavy lze rozumět možná nejlíp z celého alba.

Gipsyho novému repertoáru nepomáhá, že hudba je tu často jaksi na posledním místě: chvíli nevzrušivý elektronický beat jako ze středního proudu, pak zas připomínka tradičních podob folklóru nebo úspěšného balkánského „etna“. Gipsy (který stojí více či méně za celým vznikem alba od skladeb po mix) jako by měl ambici ukázat, že umí zahrát profi pop a „cigánsky“ plamennou tancovačku. Manu Chao by možná titulního Desperada prohnal za dosti nápadné podobnosti. Kdyby někdo hledal popkulturní odraz snahy asimilovat se, dokázat většinové společnosti, že umí přijmout její identitu a její schéma „pravého Roma“, bohužel by mu Desperado velmi dobře posloužil.

Přitom na albu jsou místa, z nichž se lze radovat: písničky sešité z několika stylů, kdesi mezi diletantským záplatováním a svopbodnou hrou s různými kódy. Gipsyho uvolněný hlas při zpěvu (ne rapu), třeba v baladě Čhaje čhaje. Řádky, kde správná míra syrové naivity připomíná Tonyho Ducháčka: „Bude to jak já řikám, / Gipsy, lokální cikán.“ Ale mezi tracky kolísavé kvality ztrácí leccos z dobrých momentů sílu.

Podle tohohle alba to vypadá, že Gipsy chce být součástí scény – ale tím jeho plán zhruba končí. V písních zatím ještě pořád neví, kým chce být: a hlavně se drží nešťastných modelů, být hudebníkem pro něj znamená buď mířit k popové hvězdnosti, anebo dělat ramena staroraperským stylem, který už byl stokrát zparodovaný. Dnes může zaujmout jen ve společnosti, kde se zastavil čas: a Romové by si namísto toho zasloužili hvězdu, která by oslovila a přitáhla i bílé klubové publikum, respektive sjednotila posluchače všeho druhu. Je také hodně podivný signál vydávat autorské album u dnešního Supraphonu: kouzelného mlýnku na bestofky Gotta s Vondráčkovou, labelu, jehož lepší momenty se odehrávají kdesi u mluveného slova a kabaretu a čerstvý pop tu nemá zastoupení.

Desperado prostě tentokrát kličkuje mezi starými klišé a neúspěšným hledáním vlastní role v současnosti. A přece se tu dá najít jemný povedený fór: vzadu na přebalu jsou v letitém znaku firmy Supraphon vybarvená prostřední tři písmena. Takových poťouchlých paradoxů kdyby bylo a little more, more.