První světová show // Einstürzende Neubauten: Lament

Kdo by řekl, že legenda industriální hudby Einstürzende Neubauten se ještě takhle zmátoří? Výzva zmocnit se tématu První světové války ji dovedla na nová bojiště. „Válka nepropuká zničehonic, je tu pořád,“ říká Blixa Bargeld. 

Skupina, kterou utvořil duch vyděleného západního Berlína, má v zádech silnou minulost. Počínaje debutem Kollaps (1981) psali Blixa Bargeld, Alexander Hacke a další novou kapitolu rocku, který do sebe nasál zvuky města a konkrétní užití motorů, bucharů, traverz, plechů, pružin a šroubů, výrobních nástrojů i odpadu. Společným vystupováním s Nickem Cavem získali klubový věhlas, zároveň Bargeldovo vzdělání a jisté elitářství vedlo skupinu do uměleckého prostředí. „Hroutící se novostavby“ vystoupily na přehlídce současného umění documenta v Kasselu či na Expu v kanadském Vancouveru, pověstná snaha provrtat se z londýnského uměleckého centra ICA pod zemí do Buckinghamského paláce vyústila v policejní zásah, který byl po letech s úctou a sponzoringem rekonstruován.

Neubauteni vždycky dokázali domyslet paradoxní osud poválečné Evropy a hudby v Německu. Ta tu prostě souvisela se společenským vývojem: Karlheinz Stockhausen byl podporován ve výzkumu elektronické hudby v rámci poválečného rozvoje Německa kulturního a technologicky zdatného. Robotická image Kraftwerk odrážela „člověka bez vlastností“, poválečný důraz na budování nové společnosti s přetrženou kontinuitou po letech s nacismem. Když Bargeld a spol. bušili do svodidel i nákupního vozíku, kontrolovali tak stav hmotně bohaté společnosti. Pro vědomí souvislostí s nimi spolupracovali i dramatikové Heiner Müller a Werner Schwab.

S rozpadem silného hudebního průmyslu založili Neubauten „stát ve státě“, společnost pro své podporovatele. Za čtrnáct let vydali řadu „malých“ titulů pro předplatitele, ale jen dvě velká studiová alba, naposledy Alles Wieder Offen (2007). Skupina v té době dávno nebyla „berlínská“, Bargeld si pořídil byt v Hong Kongu a San Francisku, všichni se věnovali vlastním projektům. Jako by zmizelo téma, jež dřív nebylo těžké přirozeně vyhmátnout: a jako by noblesa Bargeldovy skvěle padnoucího dvouřadového obleku byla víc seriózní než sarkastická. Mladí revolucionáři, staří dvorní radové: tenhle posun u jediné skupiny, která se kdy při koncertě zranila motorovou pilou, docela hrozil.


Car, císař, Angela a Vladimír // Těžce hledané téma se nakonec přihlásilo zvenčí. Vlámské město Diksmuide nabídlo skupině objednávku programu k stému výročí První světové války. Stihlo se to tak tak: premiéra v Diksmuide se konala 8. listopadu, o týden později jsme mohli vidět v Praze, o co vlastně jde. Stručně: o velké znovuoživení Neubautenů skrze jejich nejvíce monotematický (někdo by řekl konceptuální) program za celou dobu existence. 

Každá ze čtrnácti skladeb souvisí s První světovou válkou jinak: přehlídka taktik je sice různorodá, ale program střídající instrumentálky a písně nepůsobí roztříštěně. Začíná se přehlídkou „válečné mašinerie“: pro evokaci nátlaku jsou užity ty nejrobustnější kovové a jiné nástroje, které pro skupinu vyrobil její člen N. U. Unruh. Sarkasmus prýští z duetu The Willy-Nicky Telegrams, sestaveného z depeší mezi dvěma bratranci: ruským carem Nikolajem (Hacke s mrožím knírem se na tuto úlohu zdá dobrou volbou) a německým císařem Vilémem (Bargeld). Oba vládci se ujišťují, jak jim leží na srdci mír, a zároveň oba mobilizují víc a víc. „Když jsme se tím probírali,“ řekl Blixa Bargeld v rozhovoru pro Goethe-Institut, „měli jsme pocit, jako bychom četli telegramy Angie-Vladi.“ Tedy mezi Angelou Merkelovou a současným vládcem Ruska.

 Mezi koncepty je snad nejčistší „taneční statistická skladba“ Der 1. Weltkrieg (Percussion Version). V tempu dvou dob za vteřinu ubíhá rovný rytmus skladby, kde každá doba zastupuje jeden den války. „A skladba je to dlouhá, protože válka byla dlouhá,“ říká k tomu při živém vystoupení progagonista. Po třináct minut zní bubnování na laděné trubky: každá zastupuje jeden z dvaceti států, jež vstoupily do války, a zní právě jen v tom časovém úseku, který se ho týkal. Německo, Rakousko a Srbsko tedy zahajují, postupně se přidávají další zvuky-země a trvají až do kapitulace.

Bargeld svůj smysl pro absurdní detail promítá třeba do motivu odvšivování: přímo jako hudební postup napodobuje skrze hru na vzduchový kompresor dobový dezinsekční postřik (technikou podobný postřiku zahrádkářskému). V téže skladbě, kde má každý z hráčů svou „diagnózu“, hraje Alexander Hacke smyčcem na berle; českému pamětníkovi to může připomenout slavné představení Studia Ypsilon Encyklopedické heslo XX. století, ve kterém při vyhlášení První světové chytil Josef Novák housle a namísto smyčcem na ně hrál šavlí. V instrumentáři Neubautenů se objeví i harfa se strunami z ostnatého drátu; je to vlastně dávný surrealistický objekt, harfu stejné konstrukce poslal Salvador Dalí jako vánoční dárek komikovi a muzikantovi Harpo Marxovi.

Řekni, kde ti fighters jsou // Neubauteni na desku převzali dvě písně, jejichž příběh je dost jedinečný. V Evropě bojovala i početná jednotka afroamerických vojáků: Spojené Státy je vyslali Francouzům jako posily, černoši bojovali ve francouzských uniformách. Pro jejich urputnost jim dali němečtí nepřátelé přezdívku Hellfighters: muži, kteří tvořili nejpočetnější americké vojsko v celé válce, to jméno přijali za své. Měli i dechovou pochodovou kapelu, vlastně jazzový bigband.

Jeho kapelník Jim Europe psal v charlestonovém duchu i písně, které dokumentovaly, jak chlapi na frontě žijí. Alexandr Hacke tu zpívá On Patrol In No Man's Land: text složený z povelů v zákopech, do kterého jazzové bicí napodobují střelbu a výbuchy granátů. „Málokterý filmový dokument ze zákopů nám zanechal tak přesnou představu, co se tam tehdy dělo,“ píše se na webové stránce pro historii černé Ameriky. Repertoáru Harlem Hellfighters patří i skvělá závěrečná píseň celého alba (All Of No Man's Land Is Mine): vypravěč se přes telefonní ústřednu dovolá své milé, právě se vylodil zpátky na Novém kontinentě, volá jí hned z přístavu, teď už bude život bez starostí, vezmou se, budou mít dítě a hospodářství... Srážka s realitou byla ovšem tvrdá a kdo si ji nedomyslí, tomu ji připomene Bargeldův komentář na koncertě: ti, kteří přežili evropská válečná pole, se vraceli do segregované Ameriky, kde museli obratem zaplout do vyčleněných společenských zón pro barevné. Bargeld zpívá lehce swingující píseň se zkoumavou neutralitou, coby doprovod zní něžnější verze industriálního bušení do trubek.

Tenhle závěr alba koneckonců připomíná konec Spielbergova Schindlerova seznamu: i tam dostali přeživší Židé rychlou ťafku, signál, že svět na ně nečeká s otevřenou náručí. Idea, že válka neskončila a že následky První světové rezonují Evropou dál a dál, je vlastně hlavním resumé, k němuž byvší západoberlínská kapela svůj Lament vede. Proto tu zní i píseň Petea Seegera spojená s Marlene Dietrich Sag mir wo die Blumen sind (Řekni kde ty kytky jsou): je to efektní moment, ale sporá verze, v níž se dost ztrácí basová linka a tedy i harmonie celého šansonu, patří k slabším místům desky. Líp vyšla rekonstrukce kabaretního čísla jistého Josepha Plauta, který komentoval válečné události skrze svou schopnost imitovat hlasy zvířat. Nejen že se tu zvířata stávají svědky lidské destruktivnosti. „Fantastické je,“ říká Bargeld, „že na konci skladby vyskočí páv a křičí: Hitler, Hitler! Přitom to bylo v roce 1920, kdy se Hitler sotva začal veřejně vystupovat.“


Album, kterému u nás rozumíme // Příběhy a koncepty v hudbě jsou ošidné a zneužitelné: je o čem mluvit a někdy všechna omáčka okolo vytěsní otázku, zda sama hudba obstojí. Vystoupení Neubautenů je ovšem šťastně fyzické, v potu odedřené, ruku v ruce s „nápady“ jde jejich plnokrevné vykonání. Angloamerické výroční žebříčky alb si Lamentu téměř nevšimly: snad vyšla deska moc pozdě (v říjnu), snad mělo jen málo míst tu příležitost jako Praha, aby viděly celou performanci. Objevily se také výhrady (v hudebním časopisu) Wire, že lament za „státem organizované vraždění“ byl nyní obejdnán také státem a že byvší anarchisté dělají nynějším oficiálním strukturám blahosklonné alibi. Taková výtka by se ovšem mohla vztahovat na mnoho producentů, kteří nejsou bez viny; a především nic neříká o samotném tvaru, který má nečekanou sílu a ve finále si ho (v podobě koncertu i nahrávky) nikdo moc nespojuje s belgickým zadavatelem.

A možná máme k tomuhle vyprávění Einstürzende Neubauten blíž právě my ve střední Evropě: byl to náš příběh, od trpkosti válečné reality zasahující do všech rodin přes paradox Švejka až k finále, které vyústilo do vzniku našeho samostatného státu. Máme za sebou výroční rok. První světová v něm byla připomenuta mnoha způsoby: a pokud si Blixa Bargeld předsevzal, že ji připomene skrze neomšelé, ba potlačené příběhy a motivy, skutečně to s kapelou naplnil. Při sdělnosti Lamentu není těžké pokládat ho za desku, která je i o naší dodnes doznívající minulosti.

Einstürzende Neubauten: Lament. 

Hrají: Blixa Bargeld, Alexander Hacke, N.U. Unruh, Jochen Arbeit, Rudolf Moser a hostující smyčcové kvarteto. Na albu jsou použity nahrávky válečných zajatců z archivu Humboldtovy univerzity v Berlíně. CD a LP vydali Mute Records, 2014. 

Pražský koncert uspořádal institut Prague Music Performance 15. listopadu 2014 v sále Retro Music Hall.