tag:blogger.com,1999:blog-46629104434242651822024-03-14T07:56:41.788+01:00Melanchofobie- strach z ticha, prázdnoty.Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.comBlogger297125tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-48495833082202975422015-05-30T09:38:00.000+02:002015-05-30T09:38:23.237+02:00Wandelweiser: Běžci po ostří ticha<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Není v tom žádná
mystika, spíš realistický přístup ke světu. Skladatelská
skupina Wandelweiser si získává pozornost poetikou opatrného
přístupu ke zvuku i tichu. A to i přesto, že ticho neexistuje.</b>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Že by se dnes
umělci sdružovali do skupin vedeni společnými názory, to pro 21.
století není zrovna typické. Ale jsme ve věku doznívajícího
individualismu a hledání nových společných jmenovatelů. Snad
proto se na mezinárodní scéně „vážné“ hudby začalo víc a
víc objevovat jméno skutečné skladatelské skupiny. I když má
status volného sdružení, stává se značkou, kolem které
především během uplynulých pěti let rotuje očekávání, pocit
jakéhosi nového žánru, trocha cool subverze vůči většinovému
světu i objednávky festivalů.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
A čím blíže a
realističtěji sledujeme akce, nahrávky a ideje Skupiny
Wandelweiser, tím plastičtěji se vyjevuje jedna věc: <i>ticho </i><span style="font-style: normal;">je
tu snad jedním z důležitých klíčových slov, ale pro vystižení
</span><span style="font-style: normal;">absolutně</span><span style="font-style: normal;">
nestačí, </span><span style="font-style: normal;">ba stává se
matoucím klišé.</span><span style="font-style: normal;"> Každopádně
přes tenhle pojem vede cesta k porozumění muzikantské</span><span style="font-style: normal;">mu</span><span style="font-style: normal;">
okruhu, který dnes citelně spojuje postundergroundové kruhy s
lidmi od soudobé kompozice.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Aniž
bychom o sobě věděli // </b>Filmy Andreje
Tarkovského nebo Guse van Santa; velká monochromní barevná plátna
Marka Rothka, mlhovinová pole Václava Boštíka; poustevnický
minimalismus Arva Pärta a opera bez děje s jedinou lyrickou
postavou, jak ji napsali Samuel Beckett se skladatelem Mortonem
Feldmanem. V moderním světě se vždycky našli umělci, kteří
tíhli k opatrnému zacházení, redukci prostředků na minimum,
odstupu vůči informacím a intenzitě, k zostřenému vnímání
jakoby pomalému pro dnešní tempo světa.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Lze k nim vztáhnout
i dvacetiletou hudební vlnu, jejíž historii popsal zatím
nejúplněji jeden z jejích členů, americký skladatel Michael
Pisaro, v eseji nazvané prostě <i>Wandelweiser</i><span style="font-style: normal;">.
„</span><span style="font-style: normal;">O</span>d roku 1990 jsem
do své hudby začal vkládat delší pauzy a tišší zvuky, aniž
bych věděl proč. <em>Rozhodl jsem se nepředepisovat už
muzikantům každý detail: namísto toho jsem si přál vytvořit
podmínky, aby hráči mohli zkoumat určitou jedinečnou povahu
zvuku uvnitř jednoduché a jasné struktury, kterou bych jim
nabídl</em>,“ píše. Internet byl tehdy v plenkách: Pisaro
pomalu a náhodně začal objevovat různě po světě autory, kteří
to cítili podobně. „Tajemná synchronicita je součástí příběhu
Wandelweiseru. V určité době jsme dělali stejné kroky a objevy,
aniž bychom o sobě vůbec věděli.“</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Celou zvěst přivezl
Pisarovi do Chicaga jistý Kunsu Shim – korejský skladatel
studující u německé autority Helmuta Lachenmanna. Když si
americký autor pustil kazetu se Shimovou hudbou, divil se, ale
zároveň potkal cosi blízkého. „Sykot pásky, několik málo
náhodných zvuků (židle, zakašlání, pár dalších
neidentifikovatelných ruchů) a jednou za chvíli krátký, nečekaný
tón marimby, objevivší ze zničehonic: jako když ostrá špička
tuhy pronikne papírem, jako červený balónek ne čistém nebi.
(Později jsem se dověděl, že interpret stál na žebříku a z
výšky pouštěl paličky na klávesnici marimby.)“ Celá věc
byla tak jasná, „že by ji pochopil i tříletý“, ale zároveň
působila plně, uceleně, tajemně. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Tak Pisaro narazil
na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem. Prvním byl
skladatel Antoine Beuger, který dodnes spravuje vydavatelství not i
nahrávek Edition Wandelweiser. K Nizozemci Beugerovi přistupovali
od roku 1992 do skupiny Švýcaři Jürg Frey a Manfred Werder, Němka
Eva-Maria Houben, ale i Brazilec dekonstruující tamější hudbu
Chico Mello či Řek Anastassis Philippakopoulos. Co měli společné?
Slavná skladba (pro nehrajícího hudebníka) <i>4'33'' </i><span style="font-style: normal;">Johna
Cage pro ně nebyla ani vtipem, ani zenovým koanem, ani filozofickým
postojem: naslouchali jí. Věděli, že to není žádné „nic“:
že ve skutečnosti chtěl Cage na chvíli umlčet hudbu, aby se dalo
naslouchat všem zvukům z okolí – šumu světa, který nikdy
neustává.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Svět
je v takovém pojetí obří hudební nástroj, který nikdy
neztichne a nikdy se neopakuje. Lidé si zvykli vnímat svět spíš
očima, vizuálně: tím spíš může pozorné naslouchání přinést
nové podněty, cítili „wandelweiseři“. Tohle zvukové
kontinuum – a role tónu, který k němu hudebník přidá – se
ocitlo v centru zájmu skladatelů ze skupiny. Mimo jiné to
znamenalo, že pro ně přestal být důležitý „vznešený“
prostor izolované hudební síně: naopak, </span><span style="font-style: normal;">hrát
tam, kde zní běžný svět se pro ně stalo výzvou a
dobrodružstvím. Craig Shepard, který v domovském Brooklynu vodil
publikum na křižovatky a hrál do nepředvídatelné struktury
projíždějících aut a povětrnostních změn, je malou součástí
toho příběhu.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Varhany jsou
dech, klavír je zánik // </b>Raným zážitkem,
který – dnes čím dál vlivnější – komunitu spojil, bylo
natáčení skladby <i>Stones</i> (Kameny) amerického autora
Christiana Wolffa (známe ho z opakovaných návštěv bienále
Ostravské dny). Wolff dává instrukci, jakou znají třeba herci
starého japonského tradičního divadla gagaku: interpret se smí
dopustit jen omezeného množství akcí – zde konkrétně vydat
jen deset zvuků za celou dobu skladby. Každý z účastníků pojal
tuhle výzvu po svém: jeden třel kameny smyčcem a sypal je do
svýho houslí, jiný vláčel těžký balvan po podlaze ateliéru,
Beuger si nechal vygenerovat souřadnice čínskou Knihou proměn.
Korejec Kunsu Shim seděl pětapadesát minut nehnutě (jógová
praxe se vyplácí) a poté během dvou minut provedl tiše,
elegantně všech deset operací.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Zní to jako
návaznost na hravé happeningy skupiny Fluxus ze šedesátých let.
Ale Wandelweiser se rozhodl <i>Stones </i><span style="font-style: normal;">vydat:
myšlenka, že tato struktura a tento zvukový materiál jsou dobré
k poslechu, </span><span style="font-style: normal;">mu připadla
normální, důstojná, hodná naší doby. </span><span style="font-style: normal;">Předpokládá
se, že posluchač tiché, místy „děravé“ nahrávky se
dovtípí, že všechny zvuky kolem něj (ventilátorek notebooku,
šum města za oknem, kroky na chodbě domu – aspoň to právě
nyní slyší autor článku) patří k věci. </span><span style="font-style: normal;">Po
dalších dvacet let až dodnes tihle autoři různým způsobem
</span><span style="font-style: normal;">rozvíjejí</span><span style="font-style: normal;">
moment Cageova „ticha“, které ve skutečnosti není tichem, ale
oknem otevřeným z Rudolfina na náměstí Jana Palacha.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Poetika skladeb z
tohoto okruhu naprosto není jednostrunná: rozsahem sahá od
extrémních akcí – viz 180 hodin Beugerovy skladby <i>calme
étendue (spinoza)</i><span style="font-style: normal;"><span style="text-decoration: none;"><span style="font-weight: normal;">, ale i </span></span></span><i><span style="text-decoration: none;"><span style="font-weight: normal;">Komorní
skladba</span></span></i><span style="font-style: normal;"><span style="text-decoration: none;"><span style="font-weight: normal;">Shinova,
trvající čtyři sekundy. Podstatnější jsou však skladby a
události, které dávají posluchači reálnou šanci osvěžit si
sluchové vnímání světa, začít naslouchat bděleji, rozlišovat
víc, co vnímáme, jak si to lze užít a jak to koneckonců
připomíná zaběhnuté struktury děl.</span></span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"><span style="text-decoration: none;"><span style="font-weight: normal;">Dobrou
případovou studií je jediná žena ve Skupině Wandelweiser.
</span></span></span><span style="font-style: normal;">Eva-Maria
Houben </span><span style="font-style: normal;">vystudovala hru </span><span style="font-style: normal;">na
</span><span style="font-style: normal;">varhany; dnes o nich mluví
jako o „wind instrument“. To je pojem pro dechový nástroj, ale
doslova to znamená „větrný“: proud vzduchu, vycházející z
píšťal, je pro Evu-Marii uměleckou verzí větru, proudění
vzduchu, které je pro nás právě takovým kontinuem jako sám zvuk
a čas. „Nic pro mě není přliš, nic mi není dlouhé, A jsem
mistryně v hraní spolu s větrem,“ vyznává se autorka </span><span style="font-style: normal;">cyklů
jako je </span><i>Orgelbuch</i><span style="font-style: normal;">,
která po léta hledá alikvóty a jemné „vichrné“ momenty
píšťal. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">I
d</span><span style="font-style: normal;">ruhou dominantu její hudby
</span><span style="font-style: normal;">tvoří běžný nástroj
vnímaný ovšem jinak než běžně</span><span style="font-style: normal;">.
„Piano má zvuk, který odumírá. Vytrácí se, nedá se zadržet.
Klavír se projevuje mizením: sotva stisknu klávesu, zvuk začne
mizet. Žije jen skrze odcházení, mění se skrze mizení. -
Klavír: nástroj, který mi umožňuje slyšet, na kolik způsobů
se může zvuk ztrácet. Jako by mizení nemělo konce.“ Publikum
</span><span style="font-style: normal;">je tak vtažené do hry:
zážitek spoluvytváří rozeznávání, kdy zní „už jen málo“
a kdy nic. „A vědomí utlumovaného zvuku se může stát vědomím
přítomnosti,“ raduje se Eva-Maria Houben.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Co už lidé
zvolna chápou // </b>Michael Pisaro
sepsal krátkou sérii „prohlášení“ o skladbách. Píše se tu
zajímavá věc: „Jeden druh posluchačského požitku je spojený
s úsilím, jež vynakládá posluchačovo vědomí na pochopení
(nebo správné uslyšení) zvukové situace způsobené skladbou.“
Řečeno stručněji: je hudba, která nás nutí „poslouchat
jinak“, než jsme zvyklí – a jsou posluchači, které takové
hledání, „co si s tím počít“, dokonce baví. To není v
historii kultury nic nového. Akorát nemá cenu uplatňovat na hudbu
nových cest měřítka popularity či schopnosti masově oslovit:
nikdy se o to nezajímala, své úkoly cítí jinak.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Což ovšem
neznamená, že publikum Wandelweiseru se postupně nezvětšuje.
Právě naopak. Důvodů je řada – a to, že v hlučném světě
určitý typ lidí relaxuje ztišením, je jen jeden z nich. Byla
otázky času, kdy se skladatelé potkají s neakademickými
improvizátory, kteří přišli „z druhého břehu“, ale s
podobným cítěním. Patří mezi ně rakouský pozounista Radu
Malfatti, který kdysi hrával po boku Jiřího Stivína a patřil k
jihoafrické jazzové enklávě: s léty ale přeběhl pryč od
pseudomistrného chrlení not. Japonští konceptualisté, britští
hráči z postžánrových klubů, pozorná produkce nahrávek pro
newyorské Erstwhile Records, projekty pro současné festivaly:
všechno se propojilo a katapultovalo Wandelweiser mezi ty, o kterých
se mluví. U nás je občas zahraje a okomentuje Vltava nebo Radio
Wave, na velký koncert se teprve čeká.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Jak je možné, že
vnímání (přinejmenším části) publika dnes prochází touhle
proměnou? Zdá se, že když v polovině minulého století nabízeli
takoví jako Cage ztichnutí (člověkem vytvořené) hudby ve
prospěch šumu (přirozeného) světa, bylo na takový postoj brzy.
Dnes mluvíme v mnoha ohledech o tom, že by se člověk měl
realističtěji rozhlížet, v jakém světě žije, a nechat ho
promlouvat. Skrze hudebníky z Wandelweiseru vyklíčila semena
postojů, které se před šedesáti lety zdály nepochopitelné.
Dnes vyhlížejí docela prakticky.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>w<a href="http://www.wandelweiser.de/">ww.wandelweiser.de</a>
</i>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-49554117209056382322015-05-30T09:34:00.001+02:002015-05-30T09:34:38.245+02:00Řeči o válce a o počasí <b>Čeští hudebníci plus světový autor, který je osobně na místě režíruje. V rámci Pražského jara dorazil Heiner Goebbels: víc než renomovaný tvůrce, pro nějž byla hudba vždy akcí na scéně. <i>(Pozn.: Portrét psán před koncertem, čtete po něm.) </i></b><br /><br />Skladatel a režisér Heiner Goebbels platí za vrcholného „inscenátora hudby“: je mu třiašedesát, patří k režisérským klasikům kombinujícím hloubku a efektnost, tedy je hvězdou, kterou si – podobně jako Roberta Wilsona či Williama Kentridge – předávají světové hudební, divadelní i multimediální festivaly. Podtrhněme, že Goebbels je jednou z nemnoha osobností současné hudby, kterou si pouští do svého programu festival Pražské jaro: a to opakovaně. V roce 2011 do Národního divadla importovalo inscenaci I Went to the House But Did Not Enter (Šel jsem do domu, ale nevešel jsem dovnitř), která byla šitá na míru čtveřici vrcholných zpěváků, britskému Hilliard Ensemble. Je zajímavé, že magicky poetické představení na texty T. S. Eliota či Franze Kafky tehdy pražskojarní publikum z velké části odzívalo, bylo slyšet pochechtávání a odchody během zpěvu.<br /><br />Vystavuje to krutý účet. Současné otevřené formy světového divadla se staly pro české diváky něčím tak vzácným (import přece jen vyžaduje jak finance, tak koprodukční úsilí), že degenerujeme. Už nám to hlava nebere. Paradoxní je, že humanistický Goebbels i ti, které tak rád zhudebňuje (E. A. Poe, Gertrude Steinová, Franz Kafka, Heiner Müller, Elias Canetti, Pierre Corneille, William Faulkner, Paul Auster...), nejsou žádní „bořitelé starých hodnot“, ale bezpochyby souzní s tím, co – aspoň ideově a ve svých prohlášeních – by rádo šířilo do společnosti Pražské jaro. Nebo je festivalová distribuce krásy ze zóny mezi Mozartem, Beethovenem a Smetanou vlastně jiný příběh?<br /><br />Každopádně se letos Goebbels vrátil skrze Pražské jaro na současnější scénu – do Divadla Archa. S Orchestrem Berg doinscenuje svůj „scénický koncert na slova Gertrudy Steinové“ Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách, 2007). Patří k jeho skromnějším a méně divokým dílům; ovšem každé setkání s mužem, který od experimentálního rocku postoupil až k vedení obřího festivalu Ruhrtriennale v Porúří, je inspirativní. <br /><b><br />Divadla je škoda na proklamace // </b>V západním Německu sedmdesátých let, s ozvěnou sixties a teroristickou frakcí Baader-Meinhof, se začínající Goebbels neubránil vášnivému zájmu o politiku. Během levicového mládí dokonce v letech 1972-73 bydlel ve stejném squatu jako Joschka Fischer, pozdější německý ministr zahraničí. Zanedlouho začal Goebbels skládat pro těleso Sogenanntes Linksradikales Blasorchester – tedy Takzvanou radikálně levicovou dechovku, která chtěla experimentálně přivést do politických souvislostí otevřenější hudbu než jen plakátové protestsongy. Po ní už přišla skupina Cassiber, kterou s Goebbelsem sdílel dodnes výrazný teoretik i praktik „rocku v opozici“, Brit Chris Cutler. S touhle kapelou se Heiner Goebbels ocitl poprvé v Praze: v 80. letech, na utajeném nelegálním koncertu v budově vinohradského Sokola. <br /><br />Pokud se časem v něčem našel, pak je to šťastná variabilita forem a citlivost, která velí přistupovat ke každému dílu jinak, s ohledem na jeho vnitřní logiku. Goebbelsovi se dařilo dlouhodobě spolupracovat s dramatikem a literátem Heinerem Müllerem: ten sice žil na druhé straně Zdi, ve východním Německu, ale jejich spolupráci cenzura neutlumila. Oby byli skeptičtí jak ke světu politiky, tak striktně politického umění. „Proto Müller říkával,“ vzpomíná Goebbels, že text v divadle nikdy nemá být použit jako médium pro sdělení, pro hlásání postojů vůči realitě. Sám text má být takovou realitou a totéž platí pro divadlo. Jistě, byl to velmi politický člověk, obeznámený a bdělý, ale taky byl hluboce přesvědčený, že jeviště tu není od toho, aby se z něj hlásala politika.“ <br /><br />Müller byl Goebbelsovi průvodcem do fantazijní říše možností lidského hlasu: Goebbels s ním a s jeho texty vytvořil řadu experimentálních rozhlasových her (sbíraly pak mezinárodní ceny a vydal je vybíravý label ECM). Müller také Goebbelsovi doporučil zaměřit se na texty Edgara Allana Poea. V Goebbelsově vějíři forem jde nakonec vždycky o podobné věci: ať už vymýšlí inscenovaný koncert, celou operu (tou první byla Krajina se vzdálenými příbuznými, 2002) anebo se zaměřuje na hudbu někoho jiného a usazuje ji do scénické podoby. <br /><br /><b>Macbeth se děje pořád // </b>Skladba, jež se odehraje (to je lepší výraz než zazní) v Praze, je jemně inscenovaná: jako už tolikrát, Goebbels ukazuje přítomné hudebníky trochu šířeji než jen jako hráče. Významnou část ansámblu tvoří ženy, scéna s lampičkami a křesly připomíná domácký interiér, v jakém mohla psát svoje válečné deníkové poznámky Gertrude Steinová. Její texty tu čtou instrumentalistky, které právě nehrají: na premiéře (2007) se toho zhostily členky souborů London Sinfonietta a Orchestra in the Age of Enlightenment.<br />
<br />
„Nejzajímavější na tom je,“ objasňuje Heiner Goebbels výběr textů, „že (Steinová) vypráví o svých zážitcích z Druhé světové války, kterou zažila ve Francii, ale na nic se zvlášť nezaměřuje, nijak nám nenapovídá, co máme pokládat za důležité a co ne. Je to jako když spolu mluví sousedi o všem možném, kombinuje osobní zmínky o jídle, o svém psovi, o počasí, s jasně politickými názory na Američany, Italy, Francouze a lidi vězněné v Německu. Pěkné na tom je, že když si čtete tu knihu – a patrně taky když to slyšíte ve skladbě – musíte se sami rozhodnout, nač se chcete zaměřit, váháte mezi vlastním vztahem k osobnímu úhlu pohledu, nebo k politickému a společenskému úhlu pohledu.“<br /><br />Ve vybraných fragmentech Gertrude Steinová mimo jiné píše: „Trávíme naše páteční odpoledne s přáteli při četbě Shakespeara, četli jsme Julia Caesara a Macbetha a teď Richarda Třetího, a dost děsivé je, že je to všechno přesně takové jako to, co se teď děje.“ Zmínky o Shakespearovi a o tom, že historie násilí se opakuje, rozvádí Goebbels do hudby: používá dobové nástroje a části skladby Bouře, kterou v 17. století napsal Matthew Locke. Už v rozhlase využíval napětí mezi textem a mluvčím – to když nechal chodce na ulici číst věty z řeckých bájí. Tady nemají čtoucí hudebnice působit jako profesionální přednašečky: jsou to civilní lidé jako my, kteří se dnes setkávají s deníkem Steinové a už samotným čtením k němu zaujímají postoj. <br /> <br />Goebbels v posledních letech vytvářel skutečně rozmáchlé projekty, mezinárodní koprodukce v měřítku, které česká soudobá scéna nezná. Z akce Evropské hlavní město kultury vzešel festival Ruhrtriennale: Goebbels tu sáhl během tří let po třech významných dílech nové hudby, které se ale málokdy dočkají skutečného zpracování – třeba De Materie politizujícího nizozemského minimalisty Louise Andriessena: jeho hudba má hybnost podobnou Philu Glassovi, ale obsahem jde spíš o názorové eseje. Doslova strašné úsilí musela dát rekonstrukce jediné amerického skladatele a tuláka Harryho Partche Delusion of the Fury: bylo nutno postavit nástroje zcela specifické konstrukce a ladění, jaké utopický Partch vytvářel v šedesátých letech. Na takové projekty může být producent pochopitelně hrdý, pomůže jimi osvětlit jednu důležitou kapitolu: a přece loňská rekonstrukce (autor článku ji viděl v Amsterdamu) měla lehkou pachuť slavnostní reprízy; původní outsiderovství střemhlavého Partche nahradila instituční úcta. <br /><br />Pokud za něco sklidil Heiner Goebbels nejen nadšení, ale i úžas, pak to v posledních letech bylo „mechanické divadlo“ Stifters Dings (Stifterovy věci). Rodák z Horní Plané, spisovatel Adalbert Stifter, ho inspiroval ke kusu, který chtěl ukázat, že příroda, divočina, vesmír – si stačí bez lidí. „Není nic krásnějšího než prázdná scéna,“ prozradil Goebbels svůj dlouholetý pocit a nechal na scéně uvolňovat mlhu, pršet, fučet vítr, přesouvat objekty a hrát světlem; v atmosféře bažinaté slati pak hudbu vytvářelo šest mechanických pian. Část ohlasů tvrdila, že se dostal na pomezí galerijní instalace: ale pro Goebbelse bylo podstatné uvést právě „drama bez lidí“, ambientní latentní děj, který nečerpá z lidské akce, ale z toho obrovského zbytku světa. <br /><br />V těchto dnech vycházejí poprvé Goebbelsovy texty o inscenování hudby v angličtině (pod názvem Aesthetics of Absence). Zdá se, že i po šedesátce si udržuje vysokou úroveň výstupní kontroly, ohlasy evropského politického napětí inscenuje s mlhavou otevřeností (When the Mountain Changed Its Clothing se sborem srbských holčiček a přispěním Mariny Abramović), velké projekty střídá skromnějšími. Na jeho velká, sugestivní a nejzdařilejší představení musíme jezdit do zahraničí, žádné se nikdy nepovedlo dovézt: jako by naše umělecká scéna nebyla s touhle tvorbou prostě kompatibilní. Pořád jsme trochu jiná kultura. <br /><br /><br /><i><br />Koncert v rámci festivalu Pražské jaro se konal v pondělí 25. května v Divadle Archa, Praha. Orchestr Berg řídí Peter Vrábel. Skladbu Heinera Goebbelse Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách) doplnila Vápenná symfonieta Petra Wajsara. Koncert se koná za účasti autorů. </i><br /><br /><br /><br /> <br /><br /><br /><br /> <br /><br /><br /> Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-86790368242747737002015-05-30T00:05:00.001+02:002015-05-30T00:05:12.837+02:00Vyhoďte opery do povětří // Pierre Boulez
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Skladatelé
bývají občas romanticky portrétováni jako muži vytržení z
běhu světa, píšící své partitury v ústraní. Pierre Boulez,
jehož devadesátiny (26. března) si připomíná celý západní
svět, měl vizi nepochybně velmi silnou a konkrétní: ovšem mířil
s ní doprostřed vřavy světa – jako velký lobbista za hudbu.</b></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Je krátce po 11.
září 2001, teroristickém útoku v New Yorku. Bezpečnostní
opatření jsou zostřená na všech frontách. Do švýcarského
hotelu, který hostí účastníky významného vážnohudebního
festivalu, vstupuje policie. Na recepci se ptá, kde je ubytován pan
Pierre Boulez: načež míří do pokoje, kde skutečně nachází –
tehdy šestasedmdesátiletého – skladatele a dirigenta. Oznamuje
mu, že mu přišla odebrat pas a zadržet ho. „Kvůli čemu?“
ptá se Boulez. Policejní komisař odpoví: „Dopustil jste se
veřejného výroku, že operní budovy by měly být vyhozeny do
povětří?!“ Z Boulezovy tváře rázem spadne nejistota.
„Samozřejmě!“ zní odpověď. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Můžeme si jen
domýšlet zbytek té pěkné scény: jak Boulez objasňuje
náčelníkovi policistů svůj názor na estetiku moderní hudby,
která se musí zbavit historizující zátěže, odhodit balast
zdobnosti, nekoketovat se styly minulosti – a tedy se i oprostit od
starého operního provozu... Když policisté zjistí, že výrok o
opeře a dynamitu byl pronesen v 60. letech, přestanou trvat na
Boulezově zadržení. A přece si lze snadno představit, že mnoho
osob z hudebního světa by tomuto muži obrovského vlivu, autoru,
dirigentu a polemikovi Pierru Boulezovi, to zatčení přálo.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">„<b>Hudba není
zábava!“ // </b>Ať už pracoval
jako skladatel, dirigent, dramaturg koncertů, propagátor hudby nebo
razantní polemik – vždycky se naplno zasazoval o hudbu takovou,
jak ji chápal on. Je v tom impozantnost síly lidského přesvědčení,
vášeň ve službách kultury – a také možná jistá pošetilost
spočívající v rozsáhlé, po celý život s péčí kultivované
jednostrannosti.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Jak tedy vnímáme
velkého Bouleze dnes? Po Druhé světové válce se stal oddaným a
energickým ambasadorem moderní hudební kultury. Když po válce
chodil spolu se svým učitelem Olivierem Messiaenem z akademie domů,
cestou mu říkal věci jako: „Hudba je ve strašném stavu! Kdo ji
dá do pořádku?“ „Ty,“ smál se Messiaen. Po roce 1945 byli
Evropané v mnoha oborech přesvědčeni, že je třeba začít od
čistého stolu, bez tíhy a poskvrn válečné éry. Boulez začal
psát hudbu hluboké abstrakce, struktur poučených moderní vědou;
Anton Webern a autoři vídeňské školy mu byli vzorem. „Hudba
není produktem zábavy!“ odpálil ty, kteří něco namítali. „Je
to produkt kultury, který obohacuje naše životy. Po léta se
snažím lidi přesvědčit, že hudba je nemá rozptýlit, ale
znepokojit.“</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Boulez-skladatel a
Boulez-ideolog se navzájem prostupovali. Dirigent a autor Esa-Pekka
Salonen se nyní pro New York Times vyznal z jeho vlivu: „Mladou
generaci vždycky přitahují černobílé soudy – aspoň u mě to
tak bylo. A Boulez byl jako stroj na černobílé postoje. Říkal:
To je dobře, to je špatně.“ V padesátých letech rozhněvaný
mladý muž Boulez prohlásil: „Pokud skladatel necítí nezbytnost
dodekafonické metody, je <i>zbytečný</i>.“ Přímo se vzpěčoval
myšlence, že by nová doba neměla mít novou hudbu. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Podobných
atraktivních soudů pálil ze svých zbraní po dlouhá léta dost a
dost. Pár měsíců po smrti Arnolda Schönberga píše článek s
titulkem <i>Schönberg je mrtev</i><span style="font-style: normal;">:
říká, že velké styly minulosti mají též minulosti zůstat –
a že autoři, kteří se přiklonili od individuální cesty ke
stylům starším či k sentimentu vůči tradiční kultuře, se
mýlí a odpadli tím z velkých dějin umění. Mnohokrát Boulez
popsal, že </span><i>Svěcení jara</i><span style="font-style: normal;">
je sice cenné, ale Stravinskij měl zůstat raději blíž mystice;
mnohokrát řekl, že když Ravel od svého skvělého </span><i>Kašpara
noci</i><span style="font-style: normal;">postoupil k ovlivnění
jazzem, ztratil sebe sama. Laskavost tonálních autorů jako Daria
Milhauda nelítostně házel přes palubu: „Mezi válkami byl ve
Francii jediný skutečně velký autor, Messiaen.“</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">A
</span><span style="font-style: normal;">Boulez jel dál: „Nejlepším
řešením problémů operního světa by bylo vyhodit operní budovy
do vzduchu.“ „</span><span style="font-style: normal;">Některé
současné skladby vzešly ze zběsilé aritmetické masturbace!“ </span><span style="font-style: normal;">K
vypjaté moderně tíhl i proto, aby už nikdy neexistovala
nacionalistická hudba zneužitelná propagandou; na místo „ryze
německého“ Beethovena, kterého za války slyšel zapřaženého
do účelu nacistické propagandy, tu byl mezinárodní styl, snaha o
„objektivní“ zrcadlení složitých principů v hudbě. </span><span style="font-style: normal;">Jeho
</span><i>Polyphonie X</i><span style="font-style: normal;"> (1951) a
dvě knihy </span><i>Structures</i><span style="font-style: normal;">
v sobě mají klasický paradox serialistické hudby: jsou totálně
založeny na systému, ten je ovšem tak složitý, že lidské ucho
se nemá čeho chytit, chce-li porozumět autorovu postupu.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Tady
ovšem zároveň nastal obrat. Boulez sice srdnatě hlásal, že u
vysoké kultury nemá smysl usilovat o popularitu a líbivost, ale
sám se sebou byl v rozporu: vždyť se stal dirigentem, aby
popularizoval Bartóka, Weberna, Schönberga a celou linii, při níž
stál jako advokát. Jeho kolega György Ligeti napsal v důkladné
analýze, že Boulezův „asketický přístup“ už připomíná
obsedantně-kompulzívní poruchu. </span><span style="font-style: normal;">Stalo
se, co by málokdo čekal: Boulez dospěl tím, že si povolil větší
instinktivnost a snad přímo citovost. </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Obrat nastal s komorním
</span><i>Kladivem bez pána </i><span style="font-style: normal;">(1956),
kde šest nástrojů a alt znějí v naprosto specifickém echu vlivů
moderny, javánské gamelanové hudby, afrických a jazzových vlivů;
do jemné, místy až smyslné atmosféry znějí verše Reného
Chara. Tohle je Boulez přístupnější, už velmi jiný než jeho
</span><i>Druhá klavírní sonáta</i><span style="font-style: normal;">,
která pro svou bezohlednou věrnost abstraktnímu principu získala
přídomek „nehratelná“.</span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Francouz a duch
němectví // </b><span style="font-style: normal;">Boulezovy
devadesátiny dnes slaví stejně intenzivně Francouzi, Němci,
Britové i Američané: ve všech těch zemích Pierre Boulez dlouze
profesionálně působil, vedl tu po léta orchestry, natáčel
popularizační pořady a propojoval se skrze ně s celými
generacemi. </span>„V hudebním vzdělávání zeje velká mezera.
Předpokládá se, že lidé, jejichž zkušenost končí u Debussyho
a Strausse, budou schopni docenit naše současné hudební snahy;
ale to je omyl, tam není žádná spojitost.“ Boulez řekl, že i
kdyby nebyl skladatelem, stejně by v naslouchání hledal velké
dobrodružství. Způsoby, jak naslouchat světu, se pořád
modifikují a rozšiřují. „Mnoho lidí se dokáže nadchnout pro
nové vynálezy, které jim pak mění každodenní život. Proč se
neumějí stejně nadchnout pro změny v umění?“ </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Dnes
vidíme, že Boulez za celý život nesložil více než třicítku
děl: některé jsou rozsáhlé, některé opakovaně předělal,
jiným dal čas. Anekdoticky vyznívá, že skladbu, kterou přislíbil
napsat kolegovi Eliottu Carterovi k osmdesátinám, slyšel Carter
nakonec v osmadevadesáti (zemřel coby činný ve věku 103 let v
roce 2012). Pro skladatelský klid dodnes jezdí Boulez do svého
domu v Baden-Badenu, byl zásadní postavou proslulých avantgardních
kurzů v Darmstadtu: k německému naturelu měla jeho systematičnost
a usilovnost vždy blízko; Němci ho přirovnánají k Heinrichu
Heinemu, který překročil Rýn v opačném směru a také v sobě
sloučil německého a francouzského tvůrčího ducha.</span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">V</span><span style="font-style: normal;">elkým
třeskem bylo Boulezovo setkání s Wagnerem. Spolu s režisérem
Patricem Chereauem využili objednávky z Bayreuthu a sté výročí
</span><i>Prstenu Nibelungů</i><span style="font-style: normal;">
využili k revoluční modernizaci inscenování Wagnera: jejich
operní verze (1976, reprízováno každoročně až do roku 1980)
jde dodnes na odbyt na DVD. Síla nespočívá jen v tom, že bohové
byli stylizovaní jako kapitalisté, Wotan vypadal jako bankéř a
Nibelungové jako drcení lidé „tam dole“; celý háv, včetně
zvuku a výrazu, vtahoval Ricgarda Wagnera do našich časů.
Wagnerovci nikdy nepřestali být Boulezovi vděční. </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;"> </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Když
jsme u něj a oper: tou poslední, kterou oddirigoval před svým
odchodem ze scény, byla Janáčkova </span><i>Z mrtvého domu
</i><span style="font-style: normal;">(200</span><span style="font-style: normal;">8??</span><span style="font-style: normal;">).
O rok později obdržel v Brně čestný doktorát za </span><span style="font-style: normal;">uvádění
a </span><span style="font-style: normal;">propagaci </span><span style="font-style: normal;">Janáčkových
děl.</span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b><span style="font-style: normal;">M</span><span style="font-style: normal;">už,
který měl vliv // </span></b><span style="font-style: normal;">Pozdní
Boulez „vyměkl“ a na dirigentském postu přiznal své místo
hudbě, která se dřív do jeho pojetí nehodila. Pomohl tak vyvážit
období, kdy se jeho tvrdé názory ne zcela šťastně kombinovaly s
vlivem, který byl ve Francii naprosto bezkonkurenční. (Esa-Pekka
Salonen: „Nikdy jsem nebyl tak blízko Ludvíku XIV., jako když
jsem dirigoval jeho Ensemble InterContemporain.“) Boulez inicioval
vznik výzkumné instituce pro hudbu IRCAM, která je propojena s
muzeem moderního umění Centre Pompidou; vymohl pro hudbu i mnoho
dalšího. Zároveň se nezabýval tím, že jeho estetické
negativní soudy potápějí jeho kolegy, kteří volí jinou cestu.
Pro někoho byl diktátor, pedant, puritán, buldozer, který hlásal
hudbu jako morální filozofii; pro jiné neúnavně podrýval
</span><span style="font-style: normal;">povrchní myšlení a kladl
pumy do cesty měšťáckému zacházení s koncertním životem. „Na
tradici,“ říká, „je nejtradičnější vnitřní dynamika, se
kterou se radikálně mění.“</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">K
devadesátinám nesnadného génia nyní vycházejí tři velké boxy
(viz dokumentace). Světové koncertní síně, včetně zcela nové
Philharmonie de Paris, uvádějí Boulezovo dílo v rozsáhlých
akcích. V Česku zatím naprosto nic, včetně Pražského jara; ale
třeba se během jubilejního roku ještě něco vyloupne.</span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><strong><i>Pierre Boulez: The Complete Columbia Album Collection.
</i></strong><i>Sony Classical, 67 CDs. </i></span>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><strong><i>Pierre Boulez: 20th Century. </i></strong><i>Deutsche
Grammophon, 44 C</i><i>D</i><i>s.</i></span><br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><strong><i>Pierre Boulez: The Complete Erato Recordings. </i></strong><i>Erato,
14 C</i><i>D</i><i>s.</i></span><br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-43027551368035933692015-05-30T00:01:00.000+02:002015-05-30T00:02:22.691+02:00Nevinná hudba psího štěkotu // JLG: Sbohem, jazyku<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Zdaleka nejde jen
o filmy s názvy <i>Naše hudba</i>, <i>For Ever Mozart</i> či
<i>Křestní jméno: Carmen</i>. S novým filmem <i>Sbohem, jazyku </i><span style="font-style: normal;">se
připomíná, jak zásadně skrze své snímky Jean-Luc Godard
promlouvá o hudbě, zvuku </span><span style="font-style: normal;">a
naslouchání </span><span style="font-style: normal;">vůbec. </span></b></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">V</span><span style="font-style: normal;">ždycky
</span><span style="font-style: normal;">pro něj byla </span><span style="font-style: normal;">nesnesitelná
představa hudby jako „doprovodu“: </span><span style="font-style: normal;">od
raných populárních snímků s Belmondem či Annou Karinou (</span><i>U
konce s dechem, Žít svůj život, Bláznivý Petříček</i><span style="font-style: normal;">)
</span><span style="font-style: normal;">až po dnešní eseje </span><span style="font-style: normal;">vyvádí
diváky ze zažitého schématu vnímání. </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Témata
u něj existují v propojené síti: Holywood, hudba, televize,
příběhy a emoce pro něj pomáhají znečitelňovat naši
společnost a manipulovat jí. </span><span style="font-style: normal;">Kritizuje
však víc užití obrazů a hudby, k nim samotným se staví někdy
až vyznavačsky. </span><span style="font-style: normal;">Ve </span><i>Sbohem,
jazyku</i><span style="font-style: normal;"> neztrácí zájem
vyprávět o vnitřním světě mužů a žen, ukazuje netečnou
krásu přírody a úlevně se utíká k nezaujatému pohledu psa.
Ovšem pořád při tom používá </span><span style="font-style: normal;">subjektivní,
metaforický, antiiluzivní zvuk. </span><span style="font-style: normal;">I
ve čtyřiaosmdesáti, i v jednadvacátém století říká: </span><span style="font-style: normal;">filmová
řeč není hotová, lze ji </span><span style="font-style: normal;">stále
</span><span style="font-style: normal;">vytvářet – a věřit, že
novou gramatiku dokáže publikum luštit. </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Jukebox
ze šedesátých // </b>Když publikum
dostalo řádnou ťafku v podobě rozrušení „normálního“ toku
zvuku, zčásti se do té hravosti, slibující nová a nová
překvapení, zamilovalo. Ve jménu paralel a metafor Godard ulétává
pryč od synchronního zvuku s obrazem, jsou tu náhlé zámlky,
promluva postavy nemusí být slyšet, protože vypravěč dá
přednost vlastnímu komentáři. Při téhle inovativnosti je tak
trochu div, že režisér si z filmů neodhání současné trendy.
Jeho ikonická herečka – a tehdejší manželka - Anna Karina
jednou vyposlechne celou Aznavourovu píseň z jukeboxu (<i>Žena je
žena</i>), jinde jako protipól mužské zdrženlivosti dlouze a
nadšeně tančí u hrací skříně kolem kulečníku (<i>Žít svůj
život</i>). </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Zastavit dění a
ukázat na dvě minuty, jak postavy – stejně jako my – občas
žijí jen s hudbou: v tom byl novovlnný Godard jeden z prvních. V
době, kdy Karina točila své samostatné album spolu se Sergem
Gainsbourgem, pobýval Jean-Luc Godard v nahrávacím studiu spolu s
Rolling Stones, natáčejícími album <i>Sympathy For The Devil</i><span style="font-style: normal;">.
Výsledný </span><span style="font-style: normal;">film</span><span style="font-style: normal;">
</span><span style="font-style: normal;">(uvedený také pod názvem
</span><i>One </i><i>+</i><i> One</i><span style="font-style: normal;">,
1968) přidává záběry s členy hnutí Černých panterů a
revoluční myšlenky tehdejších revolt: ve zdlouhavém, občas
křečovitě názorovém snímku je možná nejcennější zachycený
rozpad osobnosti kytaristy Briana Jonese, který rok nato zemřel.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Vztah k „normální“
komponované filmové hudbě byl u Godarda po většinu života
slabší; nejprve sice přijímal silná témata od Michela Legranda
a Antoina Duhamela, později radši opakovaně používal
Beethovenovy kvartety. Stihl však ještě uvést do kinematografie
skladatele Gabriela Yareda, na němž mu patrně konvenoval i
libanonský původ. Yared debutoval hudbou pro <i>Zachraň si kdo
můžeš (život)</i> (1980), načež se stal mezinárodní hvězdou
soundtracků, získal Oskara za snímek <i>Anglický pacient </i><span style="font-style: normal;">a
ozvučil mnoho dalších (Talentovaný pan Ripley, Návrat do Cold
Mountain). </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;"> </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Ve zmíněném
<i>Zachraň si kdo můžeš (život) </i>Godard použil ústřední
melodické téma s jistým záměrem. Ve filmu vede paralelu mezi
prostitucí a byznysem; když ve finální scéně (tento díl filmu
nese název <i>Hudba</i>) jedna z hrdinek netečně odchází od muže
sraženého autem, na chodníku s ní náhle stojí orchestr hrající
ústřední motiv filmu. Žena kolem desítek hráčů musí projít
jako kolem zhmotnělého svědomí, čehosi, co se zevnitř neodbytně
prodralo na povrch. Hudba tu náhle není emotivní doprovod, ale
fakt.
</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">České hudby se
Godard patrně dotkl jen ve filmu <i>Zdravím vás, Marie</i> (<i><i>Je</i></i><i> vous </i><i><i>salue</i></i><i>,
</i><i><i>Marie, </i></i><i><span style="font-style: normal;">1985),</span></i><i><i>
</i></i><i><span style="font-style: normal;">kde zní hudba Antonína
</span></i><span style="font-style: normal;">Dvořáka </span><span style="font-style: normal;">(vedle
Bacha a Johna Coltranea)</span><span style="font-style: normal;">.
</span><span style="font-style: normal;">Příběh panny Marie jako
současné švýcarské teenagerky, která hraje basketbal a které
přiletí sdělit zvěst o početí „strýček Gabriel“ letadlem,
vzbudil ve své době oficiální odmítnutí papeže Jana Pavla II.;
přitom lze u Godarda jistě najít provokativnější momenty.
Dvořák tu je použit i s ohledem na</span><span style="font-style: normal;">
</span>postavu československého emigranta, v úvahách volně
upomínající na Kunderu.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">„Televize generuje
zapomnění. Kinematografie vždycky vytvářela vzpomínky,“ tak
zní základní výhrada režiséra k médiu televize, jež pokládá
za popření, nikoli pokračování podstaty filmu. Jeho četné
výstupy v televizních programech jsou většinou protkané přímo
kritikou televize. Když měl komentovat televizní zpravodajství, k
moderně rychlému infotainmentu v přímém přenosu řekl: „Nemám
čas myslet! Vidíte? Tohle lidem absolutně zabraňuje vyprodukovat
myšlenku.“ Téma zvuku tu hraje zásadní roli. „Zprávy už jen
posloucháme, přestali jsme se na ně dívat. Vy ve zprávách o
věcech mluvíte, místo abyste je přímo ukazovali.“ Když Godard
ve vysílání vyzval speakra, aby přestal o válce hovořit a jel
ji přímo z bojiště točit a přenášet, byla to jedna z mnoha
jeho kritik zprostředkovanosti.
</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Psací stroj,
střih a mix // </b>Jsou ale i
osobnosti, které si Godard do svého světa pouští bez větších
kontroverzí, jako spřízněné hledače. Je jich, zdá se, velmi
málo. Jedním z nich je úspěšný dlouholetý producent Manfred
Eicher, zakladatel a dramaturg společnosti ECM rozepjaté mezi
jazzem, klasikou a osobním experimentem. Eicher je zajímavou
postavou pro naši dobu: má na kontě řadu Grammy, ovšem nikdy
nezávislost ECM neprodal velkým společnostem. Zároveň dodnes
nekrachuje a neživoří; to je výjimečný úspěch v marketingu
vyšší kultury. „Studio SonImage,“ píše producent, „sídlí
v ulici Nord v městečku Rolle, na břehu Ženevského jezera. V
místnosti je několik málo zdrojů světla, všechny umístěné na
desce stolu, spolu s psacím strojem, střihacím stolem a mixážním
pultem. Když se Godard s jemnou citlivostí skladatele pustí do
slaďování hudebních zvuků a přirozených ruchů a vytváří
mezi nimi napětí, jako by vytvářel stíny a záblesky. Naše
vnímání se zostřuje: náhle rozeznáváme i ty nejdrobnější
střípky zvuku – tlukot rackova křídla, fragmenty písně, psí
štěkot, tikání hodin, zlom vlny.“</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Po léta posílal
Eicher Godardovi svou produkci: pak, v roce 1990, uvedl Godard v
Cannes film <i>Nová vlna (Nouvelle vague), </i><span style="font-style: normal;">nesnadno
čitelnou alegorii o dějinách filmu </span>s Alainem Delonem.
Naprostá většina hudby byla vybrána z katalogu ECM; je jí hodně,
navzájem je různorodá (od Schönberga a Hindemitha až k
minimalistce Meredith Monk a bandoneonu Dina Saluzziho) a jsou tu
výjimky odjinud (Patti Smith, šansoniér Paolo Conte). Godard
použil fragmenty rozmanité hudby pro velkou zvukovou koláž,
kterou můžeme a nemusíme brát jako rozcestník mnoha kulturních
odkazů. Eicher se rozhodl vydat kompletní zvukovou stopu filmu jako
svébytné dílo: dá se to brát jako lichotka Godardovi, ale taky
jako dost progresivní uvažování, oddělující hotovou zvukovou
stopu (tedy všechnu hudbu, dialogy a ruchy dohromady) a označující
ji za samostatné dílo. Sám Godard říkává, že poslouchat jeho
filmy má stejnou cenu jako dívat se na ně; ale je na nás, zda
tyto výroky chceme pokládat za víc než za provokativně vyslovený
námět.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Když si Eicher s
Godardem začali korespondovat, režiséra zaujala především hudba
estonského duchovního minimalisty Arva Pärta a meditativně laděné
plochy violoncellisty Davida Darlinga. Obojí je to hudba mezi
spočinutím a myšlenkou, mezi tvůrčí izolací a tematizováním
dosavadních dějin hudby. Snad z těch důvodů požádal Godard
Eichera o víc hudby z jeho produkce, vyslovil se, že se cítí být
ve stejném světě s těmito hudebníky a že část té hudby ho
přímo inspiruje k filmovým myšlenkám, včetně filmu <i>Nová
vlna</i><span style="font-style: normal;">. </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;"> </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Manfred Eicher je
dodnes, tedy už pětadvacet let, režisérovým ústředním
hudebním konzultantem. Nedrží se jen produkce svého labelu.
„Godard je velmi zásadový v dosažení toho, co chce: kvůli
filmu <i>Německo 90 devět nula</i> jsme poslouchali nejméně
třicet verzí Alegretta z Beethovenovy Sedmé symfonie –
Bernstein, Klemperer, Harnoncourt, Furtwängler, Gardiner, Abbado,
Kubelík a Schuricht, abych jmenoval jen pár – než jsem se
konečně rozhodli pro nahrávku s Brunem Walterem. Je jen velmi málo
obrazů, velmi málo filmů, které lze postavit vedle Beethovenovy
hudby. Godard, to je mág, převozník do jiné reality.“</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Spolupráce
s Eicherem vyvrcholila, když ECM vydalo nejobjemnější položku ve
své historii: box pěti CD a čtyř knih</span><i> Histoire(s) du
Cinema </i><span style="font-style: normal;">(1999) – tedy opět
zvukovou stopu a scénáře cyklu videoesejů </span><i>Příběh(y)
filmu</i><span style="font-style: normal;">. Godard tu přijímá
video a zároveň, skepticky i oslavně, interpretuje – už
dohranou – roli kinematografie ve společnosti dvacátého století.
</span><span style="font-style: normal;">Zvukových zdrojů jsou
stovky: opět Bach, Beethoven, Coltrane či David Darling, dále
Bartók, Stravinskij, Webern, Otis Redding, Leonard Cohen, hlasy Ezry
Pounda či Paula Celana, zvukové stopy mnoha filmů... </span><span style="font-style: normal;">Hudba
pro </span><span style="font-style: normal;">Godarda </span><span style="font-style: normal;">zůstává
nevinnější než filmové formy a obsahy, které se příliš
zapletly s moderními traumaty a manipulací. Přesto pořád vidí,
že proud světla, které září z promítačky, může být
iluminací: „Kdyby člověk / kdyby člověk ve snu putoval rájem
/ a nechal si květinu aby nezapomněl kde </span><span style="font-style: normal;">byl
/ a po probuzení držel tu květinu v rukou / co na to mám říct /
Ten člověk / to jsem já.“</span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Mimo
pravici a levici // </b><span style="font-style: normal;">A</span><span style="font-style: normal;">ktuální
</span><i>Sbohem, jazyku </i><span style="font-style: normal;">zachází
s hudbou v intencích Godardova myšlení. Čajkovského </span><i>Slovanský
pochod</i><span style="font-style: normal;"> je po několika vteřinách
emotivního rozběhu zas a znova utnut: jako by JLG nastavoval
manipulativní citovou výplň, aby ukázal její klamnost, jako by s
hudbou ucukl ve prospěch zvuku reality, jako by říkal, že
symfonické vyprávění je příliš jinde než narativy
současnosti. Prostřednictvím Eichera znějí ve filmu skladatelé
kolem ECM: Ukrajinec Valentin Silvestrov, Gruzínec Gija Kančeli,
mladá Bulharka Dobrinka Tabakova. Postavy zmiňují Godardovu tezi,
že Nobelova cena se dává jen za literaturu, ne za hudbu a film;
rozuměj – společnost si hýčká svá lidská vyprávění, ne
zvuky a obrazy odrážející těsněji původní matérii světa.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Mezi režiséry má
„JLG“ výjimečné postavení: je básnící filozof a nezakrytý
ideolog. Myslitelé jako Godard nám mohou dnes dobře asistovat v
myšlení mimo politické schéma pravice a levice: právě proto, že
už během studené války pohlíželi na Západ a Východ stejně
zkoumavě, bez hájení kteréhokoli ze systémů. <span style="font-style: normal;">Neznamená
to, že bychom měli svůdně hitový song </span><i>Mao Mao</i><span style="font-style: normal;">
z Godardovy </span><i>Číňanky</i><span style="font-style: normal;">
brát </span><span style="font-style: normal;">jako slovo boží; ale
kritika společnosti skrze obraz a zvuk je u něj dodnes
inspirativní. Je </span><span style="font-style: normal;">dobré
</span><span style="font-style: normal;">znamení, že českým
distributorům (Artcam</span><span style="font-style: normal;">u</span><span style="font-style: normal;">
u </span><i>Socialismu</i><span style="font-style: normal;">, Film
Europe u </span><i>Sbohem, jazyku</i><span style="font-style: normal;">)
to nakonec nedá a nežánrové, ovšem jedinečné a cenné
Godardovy filmy uvádějí do </span><span style="font-style: normal;">běžných
</span><span style="font-style: normal;">kin i v téhle době.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-4628885193888359592015-05-29T23:57:00.003+02:002015-05-29T23:57:17.396+02:00Sto let Lady Day
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }a:link { }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Je to zvláštní,
slavit sté výročí narození někoho, kdo zemřel před víc než
půlstoletím – a přece toho stihl tolik udělat a ovlivnit. Když
Billie Holidayová umírala, bylo jí čtyřiačtyřicet, byla právě
zatčená za držení drog, na bankovním účtu měla sedmdesát
centů a její nekrolog přineslo jen pár novin a časopisů.
Málokdo si uměl představit, že sedmý duben roku 1915 se bude po
stu let slavit jako den narození přelomové, nadžánrovým
publikem milované osobnosti.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Žila na rozhraní
éry dokumentace: filmových záznamů, jak živě zpívá, zbyla jen
hrstka. Když si ji prohlížíme, nemůžeme ignorovat, že její
hlas, chování i aura jsou prostě jiné. Cítili to i její
vrstevníci. Producent John Hammond, ještě jako mladík, ji viděl
v roce 1933 zpívat v malém klubu, bylo jí osmnáct. „Naslouchal
jsem té dívce a nevěřil vlastním uším: zněla, jako by hrála
na nástroj, jako jeden z nejzkušenějších instrumentalistů na
scéně,“ vyprávěl Hammond. „Dali jsme se do řeči a ukázalo
se, že Billie už toho hodně stihla. Třeba vězení. Když jí
bylo čtrnáct, zavřeli ji za prostituci.“</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Žádný článek
nenaplní to, co mohou slyšet naše uši: ten jedinečný, lehce
škrábnutý témbr hlasu, schopnost klouzat svobodně nad swingující
rytmikou, výraz přicházející jakoby z vlastního světa za
předělěm. Často se říkalo, že hlas Billie je jako saxofon;
zpěvačka Cassandra Wilson, která jí právě vydala albovou poctu
<i>Coming Forth By Day</i>, si myslí něco jiného: říká, že ten
hlas je jako celý jazzový ansámbl z nahrávek těch let, že se
podobá monofonnímu, trochu zkreslenému dobovému záznamu kapely
či orchestru. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Hammond dal Billii
Holidayovou dohromady s pianistou Teddym Wilsonem; ten začal do
malých kapel zvát nejlepší muzikanty v New Yorku: se zpěvačkou
hráli klarinetista Benny Goodman nebo saxofonista Lester Young. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">V roce 1939
Holidayová zaslechla píseň <i>Strange Fruit</i>. Nahrávací
společnost Columbia ji v té době připustila i k bigbandu Counta
Basieho (což bylo kvůli kontraktům vzácné), ale <i>Strange Fruit</i>
natočit nechtěla. Jistě proto, že to „podivné ovoce“ jsou
černoši visící ze stromů a že píseň měla neslýchané téma:
lynčování. Billie tedy song natočila pro malou společnost: a na
koncertech ho zpívala do očí bílému publiku. Sám ten fakt, a
taky jedinečná hořkost, žádný patos, spíš vědoucí stručnost
v podání, povýšil Billie Holiday na umělkyni.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Z jejích koncertů
se stalo malé divadlo: hrála sama sebe, seděla na barové židli s
gardénií ve vlasech, vypíchnutá bodovým reflektorem. Šťastně
se potkala se založením labelu Verve, na kterém vedl jazz ke
statusu vyšší kultury americký potomek moldavských Židů Norman
Granz (svým českým spiklencům se v poště podepisoval
Granitzky).</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Postupně u Billie
všechno směřovalo k sebedestrukci. Pila, fetovala, měla sklon
připoutávat se k násilníkům: sice z té zkušenosti vytěžila
skvělé snímky jako <i>My Man</i>, ale život se jí rozpadal.
Zapomínala texty, hlas jí zhrubl, nahrávání se dařilo jen ve
světlých chvilkách. V roce 1956 vydala autobiografii <i>Lady Sings
The Blues</i><span style="font-style: normal;">, zajímavý a na svou
dobu radikální pokus vyprávět svůj příběh sama, korigovat
bulvární zprávy o úpadku, nenechat si vzít svou životní story.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Když
v roce 1959 umírala, bylo to na prahu éry, kdy se otevírala témata
rasy, drog, feminismu a misogynie. Už to nezažila. Její příběh
je velký – a přes všechna společenská témata je třeba
nezapomínat, že jeho jedinečným jádrem zůstává ten hlas a
duch za ním.</span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-81600738749573428522015-05-29T23:56:00.000+02:002015-05-29T23:56:03.789+02:00Evropa dělá festivaly jinak
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b><b><span style="font-weight: normal;"><b>Kam
dřív skočit</b>?</span></b> Jarní festivalová sezóna doslova zuří<b><span style="font-weight: normal;">
<b>a my se nacházíme před její polovinou.</b></span></b></b></span><b><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span></b><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b> Kterou z přehlídek současného umění si vybrat přednostně, a
co už odepsat kvůli nestíhání?
</b></span><b><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span></b>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Pokud vám předchozí
slova znějí trochu podivně a o žádném aktuálním festivalu
nevíte, není to vaše vina. Řeč je totiž o tradiční jarní
sezóně <i>evropské</i> – a o tom, že jarní vlna seriózních a
chytře popkulturních přehlídek se v Česku zatím téměř
nezavedla. Důvodů je několik. O co přicházíme? A změní něco
první vlaštovky, které narušují pustinu a usidlují se v českém
jarním kalendáři?</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Plný podzim,
prázdné jaro // </b>Organizátoři i
publikum ten logický rytmus už mají v krvi. Léto je vyhrazeno
zábavným popovým festivalům, v zimě se odpočívá (a
připravuje). Soustředěnější umělecké přehlídky se pak
konají během podzimních a jarních měsíců. Tak tomu bývá v
Evropě: jenže u nás jsme si zvykli, že až absurdně velké
množství festivalů se přetlačuje o přízeň publika v říjnu a
listopadu. Důvod byl dlouho zřejmý: grantová řízení na
příslušný rok vyhlašovala výsledky až na jeho počátku (někdy
až v dubnu), takže jarní akci nebylo možné bez znalosti rozpočtu
kloudně připravit. Pořadatelé tak dlouho vyšilovali, kleli a
žádali o změnu, až v různých institucích skutečně nastala.
Připravit jarní akci je dnes u nás o něco snazší: přesto jen
nesměle, tu a tam, raší moderní přehlídky, které zahraničí
jarní Evropu zkrátka definují.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Následující dva
víkendy (23. - 25. 4., 30. 4. – 2. 5.) bude na hraničním
přechodu Hatě zase mírně zvýšený provoz. Každý rok tudy
proudí české publikum mladé a střední generace do
dolnorakouského městečka Krems, čili Křemže, na velký
Donaufestival. Ten je dobrou případovou studií, jak dnes vypadají
festivalové tendence. Není jen hudební, ale multidiscipinární.
Jeho vedení nečeká jen na to, co se urodí, ale promýšlí
objednávky nových děl, speciální spolupráce a současná
témata. Ví, že dnešní umělec se často pohybuje na hranici
vyššího umění a popkultury. A že divákům tenhle mix jako
několikadenní program vyhovuje.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Pracovat s
opuštěnou kulturou // </b>„Na festivalu v
Kremži jsou nejlepší dvě věci: veltlínské zelené a Thomas
Zierhofer-Kin,“ řekl novinářům ředitel festivalu současného
umění Luminato v kanadském Torontu. Umělecký ředitel Thomas
Zierhofer-Kin přitom začal budovat Donaufestival z východisek,
která nám nemusejí být cizí. „Rakousko se v té době obrátilo
ke kultuře zády,“ řekl o situaci před jedenácti lety – a
spolu s kruhem spolupracovníků se rozhodl v době škrtnutých
dotací jednat.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Jako student skladby
měl nejblíž k hudbě posledního století. Na koncertech zprvu
představoval osobnosti jako skladatele Luigiho Nona a Mortona
Feldmana; zároveň racionálně věděl, že „v éře po
Karajanovi“ je třeba stavět festival se zřetelem na to, čím
žije tvůrčí i divácká nová generace. Do koncertních sérií
začali Zierhofer-Kin & spol. zvát tvůrce odjinud:
industrialisty Einstürzende Neubauten, postmoderního kapelníka
Uriho Caina citujícího z mnoha stylů, freejazzového klavírního
běsa Cecila Taylora: ti všichni nepochybně pokračovali v
myšlenkách vyšší kultury, ale čerstvými prostředky. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">K podobnému
programování tíhly už dřív festivaly jako Phonotaktik v
rakouské metropoli. „Ale Vídeň o všechny tyhle přehlídky
přišla, což je samozřejmě skandální,“ rozčiluje se
Zierhofer-Kin. Z téhle nastalé mezery jsme my v Kremži jistě
nepřímo profitovali.“</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">V roce 2004 navrhl
Thomas Zierhofer-Kin zemi Dolní Rakousy koncept nové akce: bylo
zřejmé, že Donaufestival chce syntetizovat ve velkém něco, nač
podle něj dozrál čas. „Uchopili jsme ambicióznější pop a
umění subkultur – a všechno jsme to dali do kontextu s
performančním divadlem.“ Akční umění má v Rakousku silnou
tradici a leckdy vychází z téhož rebelského pocitu jako punková
scéna nebo digitální underground: proto performance a
„postdramatické divadlo“ našly snadno místo ve vrstvách
programu. V letošním programu tak figuruje soubor proslavený
dokumentačním přístupem Rimini Protokoll nebo „zasahující
aktivista“ Reverend Billy. S kamerou bude během koncertu živě
vytvářet vizuály slavná výtvarnice Pipilotti Rist.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Většina českých
návštěvníků přijíždí do Kremže kvůli možnosti vidět za
dva až tři dny celou řadu jinak těžko dostupných hudebních
aktů (letos postrocková legenda Godspeed You! Black Emperor, Nils
Frahm, Autechre, Arca, Planningtorock, Ben Frost, Battles, alva.noto,
členové slavných Throbbing Gristles v projektu Carter Tutti
Void...), ale není radno podceňovat právě rámec instalací,
scénických a pouličních akcí. Dává festivalu vědomí umělecké
současnosti: večerní koncerty v sobě taky mají hlubší
motivace, ale forma elektronických parties je často potlačí.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Zajímavý postoj má
umělecký ředitel Donaufestivalu k dílům s kritickým a
politickým rozměrem: koneckonců festival se koná i na prvního
máje a v minulosti tu pár umělců tradici dne demonstrací a
proklamací zviditelnilo. Festival politiku ani neignoruje, ani
nevyzdvihuje: bere ji jako běžnou součást dnešní kreativní
sféry. „Koneckonců,“ říká Zierhofer-Kin, „typ 'radical
chic' si dnes může všechen autentický aktivismus kdykoli
přivlastnit a zploštit.“ <i>Radical chic </i><span style="font-style: normal;">je
výstižný a půvabný termín pro celebrity a členy vyšší
společnosti, kteří politická témata př</span><span style="font-style: normal;">e</span><span style="font-style: normal;">jali
do své společenské role; aktivismus má u nich rozměr módního
trendu a je o něm většinou dáno veřejnosti vědět velmi
halasně.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;"> </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Festivaly,
které signalizují, že ne všude je kultura podfinancovaná, je </span><span style="font-style: normal;">od
března do června </span><span style="font-style: normal;">prosolená
celá Evropa. </span><span style="font-style: normal;">Některé
vznikly jako podpora určité hudební scény – ať už
vážnohudební (berlínská MaerzMusik), elektronické (barcelonský
Sónar) nebo alternativní (francouzské Musique Action); proto
zůstávají tyhle přehlídky přece jen žánrově ohraničenější.
Nic proti tomu; nás však může zajímat spíš novější model,
který ukazuje otevřenému publiku mimořádné výkony napříč
kategoriemi.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">B</span><span style="font-style: normal;">oloňský
Live Arts Week a Angelica v tomtéž městě, wroclavské Assymetry,
rozrůstající se Rewire v nizozemském Haagu, britský Brighton
Festival, </span><span style="font-style: normal;">výborná athénská
přehlídka Borderline: je toho dost a na mnoha místech lze
pozorovat dobré, původní kurátorské principy. Jarní sezónu
uzavírá tradičně rozsáhlý, velkými prostředky disponující
Holland Festival, který v Amsterdamu trvá celý měsíc červen.
Letos tu Robert Wilson inscenuje Becketta, hraje se jubilant Pierre
Boulez, celá sekce je vyhrazena tureckému umění a zvědavci se
půjdou podívat na Hatsune Miku – japonský fenomén, populární
zpěvačku, která existuje jen jako animovaná projekce.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">P</span><span style="font-style: normal;">ro
islandský kulturní život se stalo adrenalinovou injekcí angažmá
dirigenta Ilana Volkova. Ten začal </span><span style="font-style: normal;">před
čtyřmi lety </span><span style="font-style: normal;">dramaturgicky
pořádat na (tradičně otevřeném) ostrově </span><span style="font-style: normal;">výroční
</span><span style="font-style: normal;">festival Tectonics. Koná se
právě tento víkend a </span><span style="font-style: normal;">letos
</span><span style="font-style: normal;">spojuje novou klasickou
hudbu, veterána Tonyho Conrada z velvetovské scény </span><span style="font-style: normal;">a
</span><span style="font-style: normal;">postmetalovou hvězdu Adriana
O'Malleyho: </span><span style="font-style: normal;">to je výborné
uvažování, které svádí různé sociální skupiny na
křižovatce, kde se potkávají vlastně dost podobné tvůrčí
přístupy ke zvuku.</span><span style="font-style: normal;"> </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Brno
Expozice, Praha Elekce // </b><span style="font-style: normal;">F</span><span style="font-style: normal;">estival,
</span><span style="font-style: normal;">nazvaný s ohledem na
ostrovní hranici různých tektonických desek, </span><span style="font-style: normal;">uvádí
Islandský symfonický orchestr: je u nás </span><span style="font-style: normal;">někdo
</span><span style="font-style: normal;">schop</span><span style="font-style: normal;">en
</span><span style="font-style: normal;">podobného gesta? </span><span style="font-style: normal;">Ale
ano: </span><span style="font-style: normal;">Filharmonie Brno, která
dovedla </span><span style="font-style: normal;">festival </span><span style="font-style: normal;">Expozice
nové hudby </span><span style="font-style: normal;">do otevřené
podoby – aspoň na české poměry určitě: v minulosti vstoupila
do neznámých městských zahrad i do Vily Tugendhat. Letošní
ročník </span><span style="font-style: normal;">se uskuteční od
10. do 14. června 2015 </span><span style="font-style: normal;">a
klíčový podtitul zní </span><i>Procházení hudbou</i><span style="font-style: normal;">.
Má se věnovat otázce hudby ve veřejném prostoru, část programu
tvoří „</span><span style="font-style: normal;">pomíjivé umění
performance“,</span><span style="font-style: normal;"> poprvé se
festival s ambicí promýšlet současnost vydá do sakrálních
prostorů.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">To
je asi jedna z mála českých odpovědí na progresivní,
syntetizující dramaturgii, kterou se reprezentuje tolik akcí v
zahraničí. Do podobné zóny ale směřuje (možná instinktivně)
české mládí elektronické. Řeč je o festivalu Elekce, který
sice „žánrově“ chce mapovat českou elektronickou scénu, ale
po dvou letech existence jedná s kurátorskou bystrostí. </span><span style="font-style: normal;">Letos
(6. 6., Praha, MeetFactory) operuje s podtitulem </span><i>Spolupráce</i><span style="font-style: normal;">:
objednal původní hudbu od muzikantů (včetně neelektronických),
kteří se do té doby nesetkali. Tak třeba elektronik Aid Kid,
který právě vydává dost zajímavé první oficiální album,
připravuje společné skladby s písničkářkou a šansoniérkou,
</span><span style="font-style: normal;">jež</span><span style="font-style: normal;">
si říká Ira Mimosa; třetím v téhle spolupráci je producent
Tomáš Havlen (mj. z kapely Post-hudba). Elekce je v mnohém na
začátku, ale kromě fanouškovské energie jí nechybí kurátorská
ambice a nápady, které jí mohou pomoci do „silné jarní akce“,
</span><span style="font-style: normal;">jednou třeba i </span><span style="font-style: normal;">v
evropském festivalovém kalendáři.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">Mluvíme-li
o neexistujících hranicích mezi uměleckými disciplinami, je
třeba zmínit ještě jednu propustnost. Velká část přehlídek
dnes neřeší národnostní aspekt, což se týká i tvůrčích
týmů. Vždyť Mat Schulz, dlouhodobý umělecký šéf krakovského
Unsoundu, patrně největšího „post-“ festivalu v dříve
socialistických zemích, je Australan; a takových přesmyků je
řada. Je otázka i Češi do téhle sítě vstoupí; zdá se, že
dosavadní odstup </span><span style="font-style: normal;">zatím
</span><span style="font-style: normal;">nevyužíváme k tomu,
abychom vymysleli něco lepšího. </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-style: normal;">//Psáno pro Orientaci LN // </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-57844778217002691302015-05-29T23:51:00.005+02:002015-05-29T23:51:51.264+02:00Jiří Černý, první tisíc stran
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Bylo třeba šest
let příprav, abychom nyní drželi v roce první dva svazky sebrané
hudební publistiky Jiřího Černého z nakladatelství Galén.
Texty z Melodie a mnoha dalších zdrojů ukazují, jak u nás psaní
o moderním popu hledalo svou tvář – a jedinečně při tom
portrétovalo tehdejší dobu.</b></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Je to jako úder do
gongu. S prvními dvěma svazky díla hudebního publicisty Jiřího
Černého přícházejí související prvenství. Mimořádným
způsobem se skrze současnou knižní edici ohlížíme za léty
šedesátými a sedmdesátými v naší populární hudbě – a to -
díky širokému záběru Černého - od Gotta po DG 307, od Franka
Sinatry po Kate Bush. Start řady, která bude mít celkem pět
svazků, tím pádem oplývá hned několik důvody, proč si
oddechnout: Konečně!</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Díky takovým
postavám, jako je Jiří Černý (nebo Lubomír Dorůžka), dnes
bere česká společnost hudební publicisty aspoň občas vážně.
Od konce padesátých let se zdejší moderní populární scéna
učila, jak být: jak zpracovat okouzlení západními styly a
zároveň bláznit a tvořit po svém. Jiří Černý prošel tahle
léta zrání spolu s hudebníky – s těmi semaforskými, s prvními
bigbíťáky i s písničkáři. Texty v knihách jsou svědkem, že
věru nebyl nekritický: ale vane skrze ně zásadní loajálnost ke
scéně a obeznámenost s ní. Tahle věrnost je jedním z klíčů k
významu Jiřího Černého. Patří k ní vědomí kronikářské
práce i snášení informací ze světa, které by se jinak v
tehdejších československých médiích neobjevily.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">„Největší
přání: Jezdit za hranice,“ odpovídá v dotazníku Jiřího
Černého Eva Pilarová v roce 1966; tyto texty jsou skutečně
svědectvím z jiných časů. Dva svazky, věnované létům
šedesátým (390 stran) a sedmdesátým (622 stran) ukazují, jak
křiklavě se obě dekády lišily. V 60. letech mohli autoři jako
Černý vést diskusi o popu v docela pestrém spektru časopisů:
byl tu Mladý svět, Divadelní a filmové noviny, Hudba pro radost,
Repertoár malé scény, ročenky jako Taneční hudba a jazz – a
samozřejmě Melodie a její odvázaná, ruchem šedesátých let
zplozená odnož Aktuality Melodie. Jejich nadrzlost a kosmopolitní
rozlet oblažovaly čtenáře jen dva roky: s počátkem normalizace
zaniklo mnoho titulů. Ve zploštělých 70. letech měl už Černý
k dispozici jen a pouze Melodii. Později se k ní přidaly ceněné,
neveřejně distribuované bulletiny Jazz a Kruh, které vydávala
Jazzová sekce a Sekce mladé hudby. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Editoři Jaroslav
Riedel a Lubomír Houdek vřadili do autorizované knihy i texty z
dalších zdrojů. Jsou tu průvodní texty k řadě českých i ze
zahraničí převzatých gramofonových alb, včetně těch, jež ve
své době vyšly jen anglicky a nyní jsou poprvé k dispozici
česky. V prvním svazku je zařazena celá kniha <i>Zpěváci bez
konzervatoře</i> (1965), v druhém mezi články z Melodie nechybí
seriál <i>Beatles a jejich desky</i> (1979), o jehož samostatném
vydání se v nakladatelství Galén svého času uvažovalo. Raritou
vzniklou účelově, a přece plnou nevšedních postřehů, je
posudek na hudbu The Plastic People of the Universe a DG 307, který
Jiří Černý napsal pro potřeby obhajoby při soudním procesu s
undergroundem.
</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Černý je dnes
vnímaný jako autorita a legenda: v takových případech bývá
nanejvýš užitečné srovnat jakýsi obecný, časem a popularitou
upravený obraz se skutečností – s tím, o čem a jak v oněch
stovkách článků psal. Dopadá to klasicky: v reálu se jeví jako
složitější, méně předvídatelná osobnost.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">V začátku jeho
spisů je ponecháno pár článků mimohudebních: o sportu, vážné
hudbě, mladých hercích Munzarovi a Tomášové, filmařích
Viscontim a Janu Němcovi. Pak už přišla „bigbeatová horečka“,
kde se Černý stavěl nejen proti postihování mladých muzikantů,
ale i proti jejich odborným kritikům, kteří měli akademické
zázemí. Nejsou to okatě obranářské články: spíš cítí, že
tuhle změnu nebude možné odzívnout lpěním na hodnotách z
minula. O Olmerové, Semaforu, textařích, Gottovi, Kubišové,
Ulrychových – o všech píše zblízka a s evidentním zájmem o
jejich osobnosti: sděluje, z jakých obcí jsou, kdo je učil, jak
je to s rodiči, jak mluví o svých autoritách a jak vnímají sami
sebe.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Přitom jsme v době,
kdy i hudební publicisté se teprve rozhlížejí a vymezují si
svůj obor: psaní je méně sociologické a trendové než dnes,
méně se dbá na subkultury a „kmeny“, doba zdaleka ještě
nedospěla ke všudypřítomné ironii a omšelosti showbyznysových
prostředků, naopak, na každém kroku se dějí novoty. I proto
jsou Černého texty analytičtější a víc o hudbě, než na jaké
čtení jsou zvyklí čtenáři dnešních popových magazínů.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Na reflexi
rozsáhlého souboru textů bude času dost: Černého dílo je tak
rozsáhlé, že poprat se s ním si vyžádá čas. Publicistická
řehole v otevřených až krutých recenzích supraphonských
singlů, empatické rozhovory, vyznavačské dělení se o objevy ze
světa, formálně vynalézavé portréty, hledání nových a nových
výstižných výrazů v češtině pro to, co se tak nesnadno
popisuje: pro hudbu. Je tu toho tolik: ať už nás zajímá spíš
Černý, nebo doba, která je tu skrze jeho texty důkladně
zachycená. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">A mimochodem: Komu
by nestačil Černý, pro toho v květnu vycházejí v Galénu staré
hudebně publicistické texty Jana Rejžka.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>Jiří Černý...
na bílém. Dva svazky (1956-1969 a 1970-1979)</i></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>K vydání
připravil Lubomír Houdek, odborná redakce Jaroslav Riedel. Galén,
2015. </i></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-88480726997279015482015-05-29T23:47:00.001+02:002015-05-29T23:47:39.834+02:00Pařit jako v roce 1929 // Electro swing<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Dívky s květinami ve vlasech, mladíci ve starých vestách: z tanečních zábav v retro stylu se stal evidentní fenomén: jako by se konečně našla ta pravá zábava pro naši dobu. Electro swing je tak trochu jiný swing... Nebo je to tak trochu jiné disko? </b><br /><br /><br /> Budova Nové scény Národního divadla může vyhlížet studeně, ale když sem míří desítky párů v barevných šatech, obživne. „Je to jediný styl taneční párty, ve kterém jsem se našla,“ říká čtyřiadvacetiletá Barbora udýchaně mezi dvěma tanečními sety. Její partner Dan nejdřív nebyl nadšen představou zábavy, kde se na počátku učí předepsané taneční kroky, ale nakonec se zdá stržený hudbou, ve které se kombinují nahrávky ze starých desek a živí hráči. „Je to adrenalin,“ směje se. „Je taky pěkné skutečně dobře se obléknout – člověk má pocit, že se tak liší od české většiny.“ Pro tuhle přiležitost vyhrabal i cibule – hodinky na řetízku, ale před živelnou taneční kreací je radši odepíná. <br /><br /> Swing funguje dodnes. „Šaty mi dala máma kamarádky,“ říká Barbora, „ale i ona si je pořizovala už jako retro.“ V 21. století se objevuje klíčový výraz electro swing na mnoha úrovních. Taneční parties obehrávají desky ze světa: na Nové scéně i mnoha dalších místech. V publiku lze vidět boa a navoskované kníry. Kapela Mydy Rabycad obráží republiku jako domácí živý ambasador stylu. V reklamách se obehrává globální hit We No Speak Americano. Když k nám dorazí populární rakouský projekt Parov Stelar, vyprodá sportovní halu. <br /><br /> Pořadatelé koncertů a parties, kteří hledají v nejisté době nějakou pevnou oporu, vědí, že jedno heslo zní pořád ještě čerstvě a lákavě: Electro swing. <br /><br /><b>Starý zvuk, nová zábava //</b> Kde se electro swing vzal? První nahrávky se šířily v 90. letech z Francie – což dobře odpovídá historii Paříže jako azylu pro mnoho amerických jazzmanů, a také energii středomořských tančíren v Marseilli a vůbec na jihu. Ukázalo se, že když se z historie vytáhne sound big bandů Bennyho Goodmana či Duka Ellingtona, dnešní publikum reaguje na tu živoucí energii užasle a s nadšením. Zbývalo do nahrávek implantovat prvoplánovější rytmus – nejen jednodušší, ale taky pořádně hlasitě vytažený v mixu zvuků. <br /><br /> Přelomovou kapelou se stali francouzští Caravan Palace s debutem v roce 2008: charakteristické je, že mezi svými vlivy uvádějí Djanga Reinhardta i Daft Punk. V Anglii vznikala také scéna „hiphopového swingu“, jak se chvíli říkalo; rychle byl adoptován francouzský termín a electro swing získal mimo jiné stálou scénu na obřím festivalu v Glastonbury. „Je to skutečně nový žánr – a zatím se zdá, že zajímavý,“ psal kulturní server Time Out. Raritou zůstává, že na jednom z prvních hitů scény, písni Princess Crocodile, se podílel F. M. Einheit, člen kapely Einstürzende Neubauten. Jinak nějaká „elektroswingová alternativa“ zatím neexistuje: tahle hudba je tu pro čistou zábavu. <br /><br /> V Česku se nejprve objevily první hity, pak začali promotéři zvát Parov Stelar a Caravan Palace. Zároveň se začaly konat série tanečních večerů: v rámci některých se učí klasické swingové „lindy hop“ kroky. Zajímavý je příběh českých Mydy Rabycad: kapely, kde v popředí smečky energických muzikantů, kteří přišli z různých žánrů, dovádí nepřehlédnutelná postava ryšavé zpěvačky Žofie Dařbujánové. První album Let Your Body Move (2013) je dobrý dokument, ale mnohem podstatnější byly koncerty kapely, které jí shromáždily nadšené publikum napříč republikou. Sami hudebníci v Mydy Rabycad prý electro swing příliš neposlouchají – i proto pokládají svou hudbu za nezávislou na obvyklých klišé žánru. To snad mohou rozeznat ti, kdo uvnitř electro swingu rozlišují detailněji: pro nadžánrové ucho je hudba Mydy Rabycad klasickou ozvěnou předpokládaných stylů. <br /><br /> Pro tuhle českou kapelu je podstatný moment glamouru – někdy záměrně přehnaného vizuálního stylu spojeného se starou elegancí. Ten si uchovává víc než vazbu ke swingu: proto taky letošní album, jež bylo pokřtěno v březnu v Lucerna Music Baru, nese název Glamtronic. Mydy Rabycad tak nabízejí vlastní název pro styl, k němuž se – aniž by to plánovali – posunuli. Poutavé je, že kolem sebe udržují dost zájmu, aniž by patřili jak k vyslovenému mainstreamu, tak k nezávislé scéně. Vlastně představují scénu samu pro sebe: i když taková ostravská zpěvačka Elis (jejíž elektroswingové brebentění vychytalo Českého slavíka za objev roku) je příkladem dravé snahy urvat své místo v hlavním proudu showbyznysu. <br /><br /><b>Co zbylo z rituálu //</b> Neměli bychom přehlédnout, že electro swing záhy dospěl k paradoxu: začal z něj čím dál víc mizet swing. Dostal se tak do opačné pozice vůči dvacet let staré hudební vlně. Vždyť posunuté figury dávných jazzových bubeníků, mistrné „lámané rytmy“, které nezahraje jen tak někdo, byly v devadesátých letech mohutně vytěžovaným pokladem: ze starých nahrávek je ve velkém samplovali (a někdy i živě scratchovali přímo z vinylů) protagonisté acid jazzu a breakbeatu. Do hitparád se znovu dostal Watermelon Man od Herbieho Hancocka, tentokrát v inovované verzi. Kapely jako Us3, The Brand New Heavies nebo DJ Gilles Peterson přinášeli velkou změnu vůči rovným rytmům donedávna dominujícího rocku, ale taky techna a housu. Byla to hudba s ambicí především bavit: impulsy z afroamerické muziky tu často rozvíjely kapely, v nichž si těsnou spolupráci užívali černí a bílí dohromady. <br /><br />Oproti tomu poslední léta s electro swingem ukazují, že swingující rytmus je něčím, bez čeho se scéna docela snadno obejde. Zájemců o malebné tancovačky bylo čím dál víc: a většina z nich nechce absolvovat zábavné lekce tanečních kroků, originální swingový rytmus působí dnešním producentům spíš obavu, že jim zúží okruh konzumentů. Rytmus byl zestručněný na opakovaný prostý diskobeat. Lepší verze čerpají z electra a hiphopu, ale kde má být zaujat dav, tam není čas na hrdinství: prosadila se hlavně základní osa „tucky“ na čtyři doby. <br /><br />Koncerty a elektroswingové dýdžejské večery se tím pádem posunuly k specifičtější diskotéce, kde se oblečením lidé hlásí k retro životnímu stylu. Vesty, kšandy, různou měrou úspěšná snaha vyhrabat a přešít staré ženské šaty, botanické kreace ve vlasech: tyhle půvaby dnes nakonec reprezentují swing v electro swingu nejvíc. Je to starý známý příběh: čerpáme ze starého rituálu, ale při přenosu časem zůstalo „ztraceno v překladu“ příliš mnoho z jeho původního tvaru a smyslu. Neoswing je očividnou hrou na vyšší společnost z dvacátých a třicátých let, na tehdejší eleganci, ať už je odpozorovaná z dávného Kristiána, nebo z nových blockbusterů Velký Gatsby a The Artist. Tedy: zatímco subkultury v nedávné minulosti dávaly i vizuálně najevo svou distanc od většinové společnosti, při electro swingu sní střední třída sen o tom, že na chvíli patří mezi nóbl vyšší vrstvy. <br /><br />Jedno z hesel electro swingu říká, že se tu potkává velká stará hudba se zvuky z budoucnosti. Ve skutečnosti tu žádný futurismus nefiguruje: potkávají se tu dvě minulosti, swing a osvědčené diskotékové prostředky posledních dekád. <br /><br />Což ovšem neznamená finální odsudek. Elektroswingový příběh přece není u konce. Z minulosti známe mnoho příkladů, kdy si s jasně definovaným žánrem začali kreativnější muzikanti pohrávat a redefinovat ho: jakoby nudné techno taky časem rozčeřili jak různorodostí zvuku, tak programovými projekty s hlubším obsahem. Třeba se někdo takhle podívá na zoubek i hudbě, na kterou se zatím hlavně vrtí páry studentů v širokých sukních a kalhotách od otcova obleku. <br /><br /><b>Kríze sem, kríze tam //</b> Když Ondřej Havelka zařadil elektroswingový moment na svou nedávnou desku, výborně vystihl jednu věc. Album dostalo název podle písně se sloganem „kríze sem, kríze tam, já si z ní nic nedělám“, původně filmového songu v podání Ljuby Hermanové. Dnešní parties se v něčem opravdu podobají kabaretnímu a tanečnímu životu swingové éry, kam se chodilo zapomenout na starosti všedního dne. Scéna zábavné hudby se tehdy nebývale rozrůstala právě v souvislosti s potřebou vytěsnit na chvíli drsný existenční tlak, eskapisticky se odsunout stranou před prozaičností přítomnosti. Poslední singl českých Mydy Rabycad má sugestivní titul Good Times. <br /><br /> V tomhle smyslu není úplně dobrou zprávou, že se zase tak citelně vrátil čas velkých parties. Pseudoswingaři v tom pochopitelně nejedou sami: vlastně jsou blízkými kolegy lidí, kteří dnes chodí na velké celonoční akce Polygon v prostoru pražského Hlavního nádraží, kudy se vrátila stará techno kultura v plné slávě. Pro leckoho je to stejně překvapivá zpráva, jako že se vrátil swing. Polygon je pochopitelně pro účastníky s radikálnějším životním stylem, ale vlastně se jak u electro swingu, tak u téhle distribuce techna pracuje s hranicí subkulturní a mainstreamové zábavy. Elektronické techno je temnější, swingařské dechové sekce jsou jakoby pozitivnější: hlavně to jsou však dva rovnocenné kanály, jimiž různé typy lidí dočerpávají energii. Bylo by krátkozraké vidět v recyklaci starého jazzu něco vyššího nebo kulturnějšího: je to právě jen jedna z forem dnešního zábavního podnikání a s obsahem či nárokem původního jazzu má už pouto přervané. </span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-52885112849807555562015-05-29T23:43:00.004+02:002015-05-29T23:43:58.324+02:00Home: Handover. Zpráva o domácím poslechu
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Na rovinu přiznávám,
že příspěvek o čtyřletém projektu <i>Home: Handover</i>
vytvářím i proto, abych si ujasnil, co se tu vlastně dělo. Na
ploše čtyř kompaktních disků zachytili experimentální
hudebníci Jean-Luc Guionnet a Éric La Casa jakousi bojovou hru,
jejíž pravidla se teď pokusíme rozplést. A taky zjistíme, zda
si po pochopení těchto pravidel užijeme lépe ten rozsáhlý
titul, který vydal dosti prestižní francouzský label Potlatch.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
V první fázi <i>Byt
</i><span style="font-style: normal;">z</span>ačínáme jakoby
sociologicky: výběrem čtyř různých „respondentů“ z různých
vrstev obyvatel Glasgow (města, jehož organizace Arika celý
projekt objednala). Každému z respondentů je věnován jeden disk.
Oslovený člověk ukáže autorům místo, kde v bytě nejradši
poslouchá hudbu, a pustí svou oblíbenou skladbu. Obojí komentuje:
na nahrávce tím pádem slyšíme symfonickou hudbu v prostředí
bytu, nebo Simonovu píseň <i>Boxer</i><span style="font-style: normal;">v
podání Joan Baez. Zvukař s nahrávacím zařízením propátrává
byt, vzdaluje se od hudby, slyšíme konverzaci dalších členů
domácnosti, vrzání pantů a šramot, splachování záchodu, ruch
z otevřených oken a dveří. V poslední fázi dostává nahrávací
zařízení sám domácí rezident, stává se z něj zvukař. Chodí
prostorem, ve sluchátkách slyší jen to, co bere mikrofon,
odpovídá při tom na otázky po svých pocitech. Slyšíme tu mimo
jiné odpověď jedné z žen: </span><span style="font-style: normal;">říká,</span><span style="font-style: normal;">
že už se vůbec neorientuje, i když věří, že v okruhu
současného umění bude celá aktivita nějak rozkódována a
využita.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">D</span><span style="font-style: normal;">ruhou
fází je </span><i>Koncert</i><span style="font-style: normal;">.
Nahrané bytové sekvence poslouchá ze sluchátek pět</span><span style="font-style: normal;">ice</span><span style="font-style: normal;">
improvizátorů a živě na ně reaguj</span><span style="font-style: normal;">e</span><span style="font-style: normal;">.
</span><span style="font-style: normal;">Vše se děje jako veřejné
vystoupení v glasgowském klubu Tramway. Hráči m</span><span style="font-style: normal;">ají
přidělené role, kterých se mají držet. První mluvčí (tady
spíš vokalista) má hlasem napodobovat, co slyší, druhý to
popisuje a komentuje (podle podrobnějších pravidel nesmí mluvit,
když mluví jednička). Pak tu jsou tři hráči </span><span style="font-style: normal;">(</span><span style="font-style: normal;">Lucio
Capece, Neil Davidson a Seijiro Murayama</span><span style="font-style: normal;">)</span><span style="font-style: normal;">:
jeden má jít s laděním a frekvenční výškou záznamu, druhý
bez ohledu na rozdílný zvuk reaguje svým nástrojem na rytmy,
přeryvy, události. Třetí </span><span style="font-style: normal;">má
nástroj, který souvislým proudem zvuku či noisu komentuje
hlasitost a zvukovou barevnost původního záznamu.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">To
je tedy první radikální přetlumočení původního záznamu: jako
by se přesměrovaly různé jeho parametry na různé hráče. Pak
je tu ale ještě fáze </span><i>Doma</i><span style="font-style: normal;">.
Folkař, postrocker a kytarový experimentátor Keith Beattie
naslouchá doma prvotní „matrici“ a </span><span style="font-style: normal;">hrou
vytváří</span><span style="font-style: normal;"> další duplikát.
Tentokrát jsme v prostoru domu/bytu a přilehlého dvora, takže se
jaksi synchronizuje struktura původního natáčení v bytě, včetně
muzikantovy odpovědi na otázku „co si myslíš, že se tu děje“.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Tak
– a z těchto tří fází, které mají stejnou časovou
strukturu, je ve finále (</span><i>Studio</i><span style="font-style: normal;">)
vymíchán mix: překrývají a propojují se tu svobodně všechny
zdroje. </span><span style="font-style: normal;">Jean-Luc Guionnet a
Éric La Casa </span><span style="font-style: normal;">zvuk procesují
jen tam, kde chtějí podtrhnout nějaký aspekt už přítomný v
původním materiálu. Podle svého pravidla mohou cokoli vynechat,
ale nic nového nepřidávají. </span><span style="font-style: normal;">Znamená
to, že v poslední ploše na sebe narážejí různé prostory,
různé akustiky, koexistuje tu zaznamenaný impuls a události,
které na něj reagují.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Home: Handover</i><span style="font-style: normal;">
měl během uplynulých měsíců slušný ohlas, ale musím říct,
že </span><span style="font-style: normal;">když jsem zdolal jak
většinu nahrávky, tak vysvětlivky, marně jsem hledal jádro.
N</span><span style="font-style: normal;">akonec mi </span><span style="font-style: normal;">akce
realizovaná v letech 2010 – 2014 </span><span style="font-style: normal;">připadá
jako samoúčelný koncept, jehož pravidla jsou o to
zašmodrchanější, oč méně odkrývají cosi pádného nebo
esteticky jedinečného. Po nekonečných minutách čekání na
silné momenty v bytových nahrávkách přijde mix, který je sice
akčnější, ale mohl by být proveden nápaditěji. Jean-Luc
Guionnet se v minulosti představil jako autor a hráč putující po
různých experimentálních poetikách: tu se zhlídne v tom, tu v
onom. Bohužel mi to celé zní mělce a s podtextem „ rozhodl jsem
se živit jako experimentální umělec“. Nechci nikomu křivdit –
ale momentálně mám na autory pifku, protože propátrávání
rozsáhlého projektu mě stálo dost času. Přitom je tu řada
dobrých momentů: Zájem o naslouchání je silné současné téma,
konceptuální přístup si zaslouží mnohem víc lásky než má –
ale konkrétně v tomhle případě člověku zůstane pocit dřiny z
anabáze po všech těch bytech, bojovky, které na konci chybí
pořádný poklad. </span><span style="font-style: normal;">Pořád
ovšem můžeme uvažovat, jak vtáhnout do nějakého projektu
úspěšněji tak intimní a široké téma, jakým je domácí
„naslouchání“ obyčejných lidí.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Jean-Luc
Guionnet a Éric La Casa: </span><i>Home: Handover</i><span style="font-style: normal;">.
Účinkují: </span>Aileen Campbell, Gael Leveugle, Lucio Capece,
Neil Davidson, Seijiro Murayama, Keith Beattie. 4 CD vydal Potlatch,
2014. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
// Vyšlo na hisvoice.cz // </div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-50020077875843959762015-05-29T23:01:00.000+02:002015-05-29T23:01:40.095+02:00 Trpkost dnešních olympiád // Blur: The Magic Whip<b>Damon Albarn je
spjatý s populární, milou a bizarní slávou britpopových let.
Nejen s kapelou Gorillaz pak tuhle scénu přerostl. Dnes se, tři
roky před padesátkou, vrací se skupinou Blur. Je to věk, v němž
lze ještě psát popové balady?</b>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Když – za oněch
časů mladý a začínající – novinář Honza Dědek uveřejnil
v časopise Rock & pop masivní trojrozhovor s muzikanty s kapel
Oasis, Pulp a Blur, byla to dobrá ilustrace mánie kolem britpopu.
Kolem roku 1995 byly kapely na roztrhání, silný hudební průmysl
pumpoval jejich obrazy do médií a nepochybně by neměly čas sejít
se v Praze. I tak dalo leckterým čtenářům práci přijít na to,
že celé hvězdné interview je mystifikací. Sám text k tomu
nenabídl mnoho klíčů, což je problém: ale vlastně výstižně
poukázal na fakt, že novináři si toho vybájili tak strašně
moc, co se týče téhle scény! Především celé soupeření mezi
kapelami bratří Gallagherových, Jarvise Cockera a Damona Albarna
bylo spíš zbožným přáním těch, kteří hledali jednoduché
kontroverzní téma.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Když se nyní po
pauze a trochu překvapivě vracejí Blur, jenom se potvrzuje, že
nikdy neměli blízko k bulvárním spádům Oasis. Příběh nové
desky <i>The Magic Whip</i> můžeme číst jako epilog kapely, která
neodolala a ve věku výhodných reunionů nakonec provádí to, čemu
se tak dlouho bránila: nabízí se znovu svému publiku. Je to ale
taky další kapitola příběhu Damona Albarna: člověka, o němž
je i v jeho sedmačtyřiceti snadné říkat „kluk“,
multiinstrumentalisty srostlého s hudbou vysoce nad rámec Blur –
iniciátora virtuální kapely Gorillaz, spolupracovníka s africkými
muzikanty a autora několika moderních oper.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Strach z
britpopové slávy // </b>Albarn vyrůstal v
tvůrčí rodině: matka je scénografka, otec architekt, ovšem taky
po krátkou dobu dělal manažera artrockové kapele Soft Machine a
moderoval hudební pořad. Atmosféra v domácnosti prý byla
bohémská: rodiče poslouchali indické rágy, africkou hudbu i
blues, celá rodina absolvovala delší pobyt v Turecku. „Byl jsem
absurdně nevšední,“ vzpomíná Albarn, „vůči rodičům jsem
byl totiž absolutně loajální. Byl jsem nadšený zastánce všeho,
co řekli.“ Do rozporu s okolím se začal dostávat, když se
vystěhovali z Londýna na venkov: náhle zmizel velkoměstský
rasový mix, s čistě bílou anglickou společností se Albarn
míjel. Na střední škole se potkal s Grahamem Coxonem, druhým
pilířem Blur. O Coxonovi se říká, že jeho nestandardní hru na
kytaru formovaly zvyky z předchozího studia hry na saxofon. Přátelé
a rivalové to dotáhli společně až k letošnímu albu, na kterém
se už podepisuje odstup od těsné spolupráce: instrumentální
jádra písní natočil s kapelou Coxon, pak přišel Albarn,
vymyslel a nazpíval texty.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
V roce 1991 Blur
debutovali albem <i>Leisure. </i><span style="font-style: normal;">V
té době bylo britských kytarových kapel nepočítaně a mnohé
propadly dojmu, že stačí vymyslet variaci na žánr, který plnil
kluby a stal se trademarkem mladé Británie v letech konce studené
války. Albarn si vzal na natáčení klipu </span><i>She's So High
</i><span style="font-style: normal;">tričko nakladatelství Penguin
Books: jako by už tady prosakovaly do jeho stylu vazby k esenciálně
anglickým věcem. Po smíšených recenzích zbyl kapele za album
pořádný dluh: rozhodli se na něj vydělat americkým turné.
Albarn v USA propadl stesku po domově a začal si dělat „Anglii v
Americe“: psaním nových písní, </span><span style="font-style: normal;">v
nichž si evokoval anglickou atmosféru.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Songy
se ocitly na dalším albu </span><i>Modern Life Is Rubbish </i><span style="font-style: normal;">(1993),
po kterém svižně následovaly </span><i>Parklife</i><span style="font-style: normal;">
(1994) a </span><i>The Great Escape</i><span style="font-style: normal;">
(1995): Blur byli nejplodnější z velkých britpopových kapel a z
nové alternativní </span><span style="font-style: normal;">skupiny</span><span style="font-style: normal;">
se stala všeobecně přijímaná senzace. </span><i>Parklife </i><span style="font-style: normal;">je
dodnes albem, které může člověku ve sluchátkách velkolepě
rozsvítit nutnou cestu městem.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span><i> </i>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Albarn
se necítil na výsluní pohodně – prý ho přepadaly záchvaty
paniky. Nakonec však přece jen Blur přijali roli soupeřů Oasis,
kterou jim vnutil tisk: Obě kapely vydaly nový singl ve stejný
den. Blur s </span><i>Country House</i><span style="font-style: normal;">
svoje rivaly porazili, prodali první týden skoro 300 000 nosičů,
Oasis o šedesát tisíc méně. To byly časy: jednak byl o hudbu
zájem v takovémhle rozsahu, jednak bulváry i jiná média dávala
„velké britpopové bitvě“ prostor větší než bombardování
v Srbsku.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Albarn,
pro kterého nikdy nebyla masová popularita to hlavní, nakonec
hořce litoval, že se do soutěžení nechal zatáhnout: „Vyhráli
bitvu, ale prohráli válku,“ psalo se zanedlouho o Blur, když
všechno převálcoval světový úspěch Oasis, jejichž desky se
stabilně prodávaly po léta. Po oddechu se Blur rozhoupali k
nutnému kroku: začít hrát jinak. </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Šéfem
neexistující kapely // </b><span style="font-style: normal;">Druhý
domov si </span><span style="font-style: normal;">Albarn </span><span style="font-style: normal;">našel
na Islandu: když prý </span><span style="font-style: normal;">poprvé
</span><span style="font-style: normal;">uviděl centrum Reykjavíku,
zjistil, že ho zná z opakujícího se snu. </span><span style="font-style: normal;">„</span><span style="font-style: normal;">Mohl
bych sedět u piána celý den a psát výtečné observační popové
písničky, ale člověk se musí rozvíjet,“ řekl. Od pátého
alba </span><i>Blur</i><span style="font-style: normal;"> (1997) se
styl kapely rozlil doširoka, poznamenaný elektronikou, hiphopem i
domáckým lo-fi přístupem, jak ho praktikuje dlouholetý Albarnův
oblíbenec Beck. Teenagerovské publikum bylo ztraceno, </span><span style="font-style: normal;">mluvilo
se o komerční sebevraždě </span><span style="font-style: normal;">–
ale byla to daň za upřímné Albarnovo přání dospět a psát
skutečně </span><span style="font-style: normal;">osobitě</span><span style="font-style: normal;">.
</span><span style="font-style: normal;">Takhle sám sebe rozvíjel i
na dalších albech, včetně </span><i>Think Tank</i><span style="font-style: normal;">
(2003), kde už Coxon v kapele chyběl.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">V
té době už existovali Gorillaz: virtuální kapela, kterou Albarn
v roce 2001 uvedl do světa spolu s autorem komiksů Jamiem
Hewlettem. Inspirovala je prý MTV a vyprázdněnost všeho, co tam
defiluje: ale ze čtyř kreslených muzikantů, pro které psal
Albarn písně, se postupně stalo něco víc. Přicházela s nimi
svéráznost a štiplavost: jako by animovaní muzikanti se jmény 2D
či Noodle do písní sunuli víc osamění, nedorozumění a
kocoviny ze současného světa, než si sami uvědomovali. Albarn
chtěl, aby do základního nezávislého rocku kapely zasahovaly
všechny možné styly: </span><span style="font-style: normal;">proto
s kapelou postupně hostovali De La Soul, Lou Reed, Neneh Cherry,
kubánský veterán Ibrahim Ferrer, hiphopeři, gospelový sbor, ale
i ikonické postavy jako herec Dennis Hopper. Popularita Gorillaz
byla zásadní, navíc se skrze připojené příběhy rozlévala k
webové multimedialitě. Ale vlastně se tu jednalo často
nekompromisně: když byli navrženi na Mercury Prize, požádali
Gorillaz o stažení z nominací. Poslední dvě alba (nazvaná </span><i>Pláž
z plastu </i><span style="font-style: normal;">a </span><i>Pád</i><span style="font-style: normal;">)
jsou potemnělá a skeptická ažaž.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Svou
světlou stránku Albarn po léta odreagovává spoluprací se
západoafrickými hudebníky – viz album </span><i>Mali Music</i><span style="font-style: normal;">
nebo britsko-africká spolupráce, která začala v rámci olympiády
a pokračovala později na černém kontinentu. K úplnému hudebnímu
portrétu </span><span style="font-style: normal;">by bylo</span><span style="font-style: normal;">
třeba ještě připojit zprávu </span><span style="font-style: normal;">asi
</span><span style="font-style: normal;">o </span><span style="font-style: normal;">třech
dalších příležitostných kapelách a postrockových </span><span style="font-style: normal;">operách:
</span><span style="font-style: normal;">adaptaci čínského příběhu
</span><i><span style="font-weight: normal;">Monkey: Journey to the
West</span></i><i><b> </b></i><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">a
příběhu alchymisty </span></span><i><span style="font-weight: normal;">Dr.
Dee</span></i><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">.
</span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">Kruciální
otázka ale zněla: dojde ještě někdy na Blur?</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Olympiáda v Londýně
zastihla Blur v období, kdy se marně pokoušeli znovu spojit a
nahrát desku. Ty pokusy prý byly tři a zbyly z nich jen tři
písně. Při zakončení her v létě 2012 tak zněla hymnická
<i>Under The Westway</i>, která ilustruje, že Albarn nepřestal být
zajímavý. Přece jen to není charakteristická píseň pro
víceméně oficiální slavnost: v první osobě tu zpívá
příslušník společnosti unavené a chaotizované, znějí slova o
houstnoucí dopravě, automatizovaných písních, modré nebe se
klene nad městem, „kde peníze jsou vždycky na prvním místě“.
Pořád můžeme z okna lokálu pozorovat průlety komet, ale žijeme
„pod dálnicí“: název písničky se vztahuje k mohutné
betonové komunikaci, která byla v Londýně vztyčena nad starými
ulicemi. Jako rozhřešení nikterak oslnivé, byť nesoucí naději,
pak znějí slova: „Ráj není ztracený: je uvnitř v tobě.“
Vznosná hudba, kombinující sound kytarové kapely s klavírem,
signalizuje, že světem ještě pořád můžeme být omámení: v
tom zvuku se potkává Lennonův styl s vemlouvavostí Oasis, dávných
– a jednodušších – rivalů Blur. Přežívající popový
časopis NME napsali, že toto je jedna z nejlepších a
nejsmutnějších písní, které kdy Damon Albarn napsal.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">Tahle
poloha </span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">výpovědi
</span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">je
</span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">pro
něj </span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">typická.
Neodstřihuje se od mainstreamové společnosti, nezpívá z pozic
undergroundu nebo alternativy. Naopak: zpívá zevnitř, jako jeden z
těch typických, v soucítění s masou. </span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">Jakkoli
někdy jeho city a básnické obrazy jedou na jistotu, pořád d</span></span><span style="font-style: normal;"><span style="font-weight: normal;">okáže
situaci dobře reflektovat a pojmenovat: pokud má jeho verze zábavy
nějaké dlouhodobé podbarvení, pak je to toto.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Staré, nové a
čínské // </b>Fanouškovské a
mediální nadšení z návratu Blur nepochybně rozředila povedená
loňská sólová deska Damona Albarna <i>Everyday Robots</i><span style="font-style: normal;">.
Ti každodenní roboti jsme pochopitelně my, známá skepse až
sebelítost tu pokračuje; ale vcelku je to album světlé, téměř
rozhlasově popové, navazující na dlouholetou britskou chuť
opentlit klasické akordové sledy něčím trochu nezvyklým – a
taky osobním kouzlem. Novou desku natočila kapela z velké části
v Hongkongu, údajně poté, co tam neplánovaně uvízla po zrušeném
japonském koncertu. Coxon pak „dostal svolení“ nahrávky
dopracovat a Albarn se znovu rozletěl do Hongkongu, kde dopsal
texty. </span><span style="font-style: normal;">Na albu si nakonec
nelze nevšimnout čínských akcentů: na titulu vidíme čínské
znaky, čínští tanečníci a čínský recept na zmrzlinu figurují
v oficiálních videích. Jedna z písní nese název </span><i>Pyongyang</i><span style="font-style: normal;">
a je věnovaná severokorejskému hlavnímu městu. </span><span style="font-style: normal;">Je
za tím</span><span style="font-style: normal;"> pochopitelně
</span><span style="font-style: normal;">především </span><span style="font-style: normal;">marketingové
směřování na asijský trh: jako ozvláštnění pro západní
svět tahle čínská linie není ničím extra.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Zato
samotný cyklus písní má silnou atmosféru. </span><span style="font-style: normal;">Vlastně
je třeba nejprve říci, že album velmi slušně funguje (lépe je
poslouchat ho bez zavádějících a laciných klipů) a potom teprve
analyticky pátrat, čím to je. </span><span style="font-style: normal;">Rezonuje
tu</span><span style="font-style: normal;"> zvláštní spojení
staré, v něčem až omšelé popové stylistiky, a uměřeného
neklidu dnešního Albarna a Coxona. Silným faktorem je určitě
klasická, ale málokdy umně dodrž</span><span style="font-style: normal;">ova</span><span style="font-style: normal;">ná
taktika při psaní hitu: zkombinovat něco povědomého (převzatého
z minulosti) s něčím neotřelým či vlastním. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Albarnova
melancholie zůstává civilní, nepřerůstá v patos a citové
drama, jak je známe od Thoma Yorka a mnoha horších zpěváků. Je
to hlas, z nějž cítíme zájem formulovat dobře a nejít pod
úroveň příběhu. Zkušenost z kytarového rocku, elektronických
časů a nežánrové osobní tvrdohlavosti se tu přirozeně
prolínají. Tímhle vším nabízejí Blur pop s nadprůměrným
potenciálem. Možná není zřejmý, když si zkusmo proklikneme
některou z písní na pár vteřin: ale tak nepatřičn</span><span style="font-style: normal;">ým
způsobem naslouchání</span><span style="font-style: normal;">
projde </span><span style="font-style: normal;">úspěšně </span><span style="font-style: normal;">málokterá
hudba. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Bude
poutavé sledovat, jaké se u </span><i>The Magic Whip </i><span style="font-style: normal;">ustaví
generační složení publika. Obnoveným Blur dají jistě šanci
ti, kdo si s nimi užili v devadesátých letech. Ale stejně tak tu
najde cosi svého publikum Gorillaz a není důvod, proč by emoce
písní jako </span><i>There Are Too Many Of Us</i><span style="font-style: normal;">
neměly mluvit k dnešním dvacátníkům. Předvídat se v dnešním
popu moc nedá: ale je tu evidentní potenciál pro jeden z hitů
roku. Zajímavé na té možnosti je, že by se tak stalo hitem něco
s nepochybnou inteligencí.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Blur: The Magic
Whip. 51:27 minut. Album vydal Parlophone, 2015. </i></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
// Psáno pro Orientaci LN //
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-53474642679930610662015-05-29T22:57:00.003+02:002015-05-29T22:57:48.779+02:00Mluvit o squatech
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-heigh</style><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Včerejší „vyklizení“ squattu na pražské Cibulce se neobešlo bez bití sqatterů a zranění mladých holek i kluků: měla-li akce někoho zastrašit, pak se to docela povedlo. Jaromír Nohavica před pár lety zpíval „už zase bijou děti“; pane z Těšína, nyní by se to hodilo oprášit. </span><br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br />Jako by se někdo polekal sociálního smíru, který se rozprostřel kolem oficializovaného pražského squatu Klinika. Má pevná pravidla pro návštěvníky, pravý opak chaosu; součástí programu jsou koncerty, ale i přednášky zcela overgroundových osobností mezi vysokoškolskými profesory – filozofa Miroslava Petříčka, lékařů, umělců. <br /><br />Je načase mluvit upřímně. Co všechno reprezentují squaty – a které z idejí, jež se k nim vážou, pociťují politikové jako nejpalčivější opozici? Jaký mechanismus by měl nastoupit, aby tvrdé akce policie (působící v danou chvíli spíše zneužitě, jako soukromá bezpečnostní služba) nahradila diskuse? <br /><br />Píše se nyní dost o tom, jak jsou dnešní čeští anarchisté, případně squateři, vegetariáni a asi i cyklisté a hipsteři infikováni „radikálně levicovými“ myšlenkami. Jako by někomu záleželo na tom, aby se pojmy zločinu a mimoparlamentní levice promíchaly v mlhavé směsi. <br /><br />Sluší se v takovou chvíli připomenout, že v českých zemích byla vždycky kultura ze zásadní části levicová – a zároveň to neznamenalo nic fatálnějšího než reakci na ducha doby. Od Voskovce s Werichem a Devětsilu až po osobnosti z disentu, s nimiž to tu spělo vstříc demokracii: u takového Milana Hlavsy to bylo amerikanofilství bystře filtrované vlastní zkušeností, i on se však nakonec viděl vlevo. Většina těch osobností neměla vášeň v politickém vymezování: byli do té pozice vyšachování dobou. <br /><br />Pokud někdo připravuje teroristický útok, nechť je souzen nezávislým soudem. Ale ať nemusíme podstupovat trapnou zástupnou kampaň diskreditující šmahem lidi, kteří aktivní práci v občanském sektoru spojují s tou hroznou vinou, že uvažují a sní o tom, jak si přiznat dnešní systémová selhání a žít líp. Protože přesně o tom kultura kolem squatů je.</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-85373836302509692602015-05-29T22:55:00.001+02:002015-05-29T22:55:51.917+02:00K třicátému výročí
<style type="text/css">td p { margin-bottom: 0cm; }p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Tenhle text by
rád evokoval atmosféru května před čtyřiceti lety. V roce 1975
by jen poustevník unikl „třicátému výročí osvobození“:
byl to rok největších režimních slavností od počátku ruské
okupace. A svou roli měla v tom všem i pop-music.</b></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Rok
1975 byl plný událostí. Na Festivalu politické písně v Sokolově
se zpívaly zdravice sjezdu KSČ. Slavilo se třicet let znárodněné
kinematografie: vedle „závažných“ snímků <i>Dvacátý devátý</i>
či <i>Zbraně pro </i><i>P</i><i>rahu</i> vznikl i hudební film<span style="font-weight: normal;">
</span><i><span style="font-weight: normal;">Romance za korunu</span></i><span style="font-weight: normal;">,
</span><span style="font-weight: normal;">v němž si učeň Píďa
dává klobásu u nočního stánku na Václavském náměstí spolu
s Karlem Gottem a Ladislavem Štaidlem: hle, příběh o lidskosti a
prostotě prominentů stylizovaný jako pohádka o cestě za štěstím. </span></span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><span style="font-weight: normal;">A
</span><span style="font-weight: normal;">všude k tomu jako leitmotiv
ono „třicáté výročí osvobození“. Kdo by se divil Ivanu
Martinu Jirousovi, že neodolal verši tak mimoběžnému vůči
oficiální dikci </span><span style="font-weight: normal;">a napsal</span><span style="font-weight: normal;">:
„</span><span style="font-weight: normal;">K třicátému výročí
/ strčím prsty do píči.“</span></span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><b>Unisono
o ničem // </b></span>V roce 1970 byl
narušen pravidelný pětiletý rytmus spartakiád: moc se bála, že
by mohutná shromáždění mohla přerůst v názorové demonstrace.
V roce 1975 vystoupilo na Strahově 180 000 cvičících a další
statisíce tu byly jako diváci: všechno proběhlo bez problému,
natolik už byla společnost znormalizovaná a kontrolovaná. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Celá spartakiádní
akce začala v zimě v Dukelském průsmyku: v kanonizovaném místě historických bojů před filmovými
kamerami odstartovala štafeta, v níž si pak předávali jakýsi
ofáborkovaný kolík běžci po celé federaci. Červnová
spartakiáda byla stylizovaná jako vyvrcholení „oslav 30. výročí
osvobození ČSSR sovětskou armádou“: to sousloví bylo v médiích
opakováno po měsíce zas a znova. Ke shromáždění statisíců,
jež zasáhlo celý veřejný život, se připnul jasný účel:
stvrdit loajálnost k systému a k Rusům. Výročí osvobození se
stalo leitmotivem roku: podniky si dávaly závazky k 9. květnu a
plnily k tomuto datu plán.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Spartakiáda byla na
jednu stranu mohutně obsazená mladými lidmi, to ale neznamenalo,
že by hudba pro čtrnáct skladeb nějak reflektovala mladou
popkulturu. Vyhýbala se jí oběma možnými způsoby: generačně i
sociálně.</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"> Výjimku měl tvořit
„hit spartakiády“, ústřední píseň <i>Zpíváme slunci</i>,
která v onom roce mohutně zalehla veřejný prostor. Zpívala ji
Elena Lukášová, hvězda onoho spořádaného, spolehlivého typu,
který charakterizuje 70. léta. Text Jiřího Aplta, tehdy autora
připraveného zas a znova psát vlasteneckou a idejemi prodchnutou
lyriku (začátky u R. A. Dvorského se dávno vytratily), říkal,
že včerejší bouře a deště jsou za námi a teď se vynořují
lepší časy:</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>Jako já ruku
svou tobě dávám, </i></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>ty se dej taky
mou dlaní vést</i></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>Úsvit nám
mírovou vlajkou mává, </i></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><i>nový den nadějí
začal kvést! </i></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Ono „ty se dej
taky mou dlaní vést“ je jednou z nesčetných variací tehdejších
textů, které diváka vyzývají k přijetí; dnes už nezjistíme,
nakolik je textaři psali s vědomím, „co se sluší“, a kdy
pracovalo jejich podvědomí. Refrén písně, která vyhrávala ze
spartakiádních amplionů i domácích „dráťáků“, je pak
mistrně zvládnutým cvičením v umění neříci pokud možno nic.
Je o to o to výraznější, že skladatel Ladislav Pikart
pochopitelně stylizoval píseň jako jednohlas „všech mladých“,
s Lukášovou se tedy vyznával sbor. : <i>„Zpíváme slunci,
zpíváme krásným dnům!“</i> Ještě kryptičtější je řádek
<i>„zpíváme rádi vůni rudých růží“</i>: na vrcholu
setkání statisíců se tak pělo s velkou opatrností, aby se
nesdělilo nic.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">To bylo pro obsah
oficiálního popu vůbec typické: naznačit něco o radosti a míru,
proti nimž přece nikdo nic nemůže mít. Dobové elpíčkové
kompilace nesou názvy <i>Pojďte žít, </i><em>Slunci vstříc,
Hvězdné léto,</em><i> </i><em>Tváří k životu, Písní
život vzývej, Mír všem </em><em><span style="font-style: normal;">či
</span></em><em><i>Planeta lidí</i></em><em><span style="font-style: normal;">.</span></em><em>
</em><em><span style="font-style: normal;">Samotná Československá
spartakiáda 1975 se konala pod heslem </span></em><i>Ve jménu
života, radosti a krásy</i>.</span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Socialistický
budhismus //</b></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b> </b>Vedle výslovně
„angažovaného“ popu, který přece jen opanoval vysílání
rádia a televize pouze místy, tu bylo denní zboží: písně,
které měly být čistou zábavou, a přece je jasně poznamenala
dobová dikce. Usilovné normalizování dávalo vždycky rádo
prostor písním vyzývajícím k bezstarostnému veselí – od
uvěřitelných crazy poloh Hany Zagorové (<i>Náš dům zní
smíchem, Já se vznáším</i>) až ke křečovitým výtvorům, jež
však přesto šly na desku a do éteru (jeden za všechny: <i>Měj
rád smích dětí svých </i><span style="font-style: normal;">s
Jaromírem Mayerem). Výživnou kapitolou jsou dobové pokusy o
lokální world music, tedy zmodernizovanou lidovou notu – viz
tehdejší Bukanýři či Schovanky. Toto je výlov z repertoáru
Krajánků: </span><i><span style="color: black;"><span style="font-style: normal;">„</span></span><span style="color: black;"><span style="font-style: normal;"><i>Hulán</i>
<i>když koně propotí, noc hraje mateník, pročpak se holka lopotí s
žebříkem na seník?</i>“</span></span></i></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><span style="font-style: normal;"> </span></span></span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"></span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">V názorové výbavě
tehdejších textů lze vypozorovat linii, která snad vznikla z
potřeby trochu si zafilozofovat a zároveň nenarazit. <span style="color: black;"><span style="font-style: normal;">Waldemar
</span></span>Matuška, který se prožil z let kovbojských do
postavy operetního bonvivána kříženého s charakterním
chalupářem, byl zvláště vhodným typem pro sdělování
životních pravd; přitom mu pořád zbýval kus charismatu a
schopnosti frázovat – občas – uvěřitelně. Píseň nazvaná
pádně <i>Buď rád </i><span style="font-style: normal;">je esencí
světonázoru, který tehdy v písních radil: ať se děje, co se
děje, zachovej klid a nic nedělej. Ať se podmínky zhorší
jakkoli, věř, že to tak má být. </span><span style="font-style: normal;">Textař
Ivo Fischer to uměl podat v nezvalovském výčtu: </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>Protože
láska, zlost i teplo nebo mráz, </i></span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>déšť,
sucho, slunce nebo mrak,<br />všechno, co je okolo nás, </i></span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>má
prostě smysl tak či tak! </i></span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Je
to rafinovaná metafyzika: sahá evidentně velmi hluboko, „vše má
nějaký svůj smysl“, chce se snad někdo tak obecnému tvrzení
vzpouzet? Vznikl tak jakýsi socialistický budhismus, nabádající
velmi dospěle: Kdo je rozvážný, ten se nenechá vyprovokovat ke
ztrátě dobré nálady. A hlavně zůstává pasivní. </span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>Když máš už dojem, že tě život
nebaví,<br />a že ti osud dává mat,<br />když o svou dívku strach
máš, nebo o zdraví,<br />tak si to zkrať, řekni si: Ať!<br />Jen ať
se stane, co se má stát! </i></span></span>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Poetika
„vše je v pořádku“ či „přijmi vše, ať je to cokoli“,
vyvřela i do velkého milostného šlágru té doby. Všiml si toho
Přemysl Rut ve své zásadní esejistické knize <i>Písničky</i><span style="font-style: normal;">:
</span><i>Je, jaká je </i><span style="font-style: normal;">(1975)
znamená spokojit se s takovým erotickým ideálem, který je
zkrátka momentálně na skladě, „nejsi skvost a nejsi zlá –
jsi jen jiná, než chci já“, nu což, i Karel Gott tedy stvrzuje,
že nakonec je lepší vrabec v hrsti.</span></span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><span style="font-style: normal;">Zpět
k Matuškovi: reprezentoval – i názvem alba a písně – </span><i>Kluky
do nepohody</i><span style="font-style: normal;"> připravené přestát
vše,</span><span style="font-style: normal;"> </span><span style="font-style: normal;">vyzbrojené
</span><span style="font-style: normal;">taktikou </span><i>„my
jdeme dál, my jdeme dál, </i><i>ať se třeba kolem čerti žení
(…), </i><i>jářku do počasí nám nic není“</i><span style="font-style: normal;">:
</span><span style="font-style: normal;">někdy se obraz odvahy a
apatie vlastně neliší.</span><span style="font-style: normal;">
Slogan </span><i>„směj se z plných plic / nestalo se nic“</i><span style="font-style: normal;">
(</span><i>Zazpívej si po ránu</i><span style="font-style: normal;">,
</span><span style="font-style: normal;">1974) je velkým centrem
sdělení, které měl pro publikum český pop pár let po začátku
okupace:</span></span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>Kdyby se ti kolo zlámalo<br />a strážmistr
pokutu ti dal,<br />kdyby se ti děvče vdávalo,<br />tak buď rád, že
si ji někdo vzal.</i></span><i><br />Směj se z plných plic,<br /><br />nestalo se nic <br /><br />a kdyby tě to někdy trápilo,<br /><br />tak ti můžu pro útěchu říct:</i><span style="color: black;"><i><br /><br />Zazpívej si po ránu, <br />zazpívej
si večer,<br />budeš na tom mnohem líp, <br />než kdyby jsi brečel.</i></span></span><br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Sedmdesátá
léta a strůjci jejich kulturní politiky uměli dobře využít
stylů a zpěváckých osobností, které se formovaly během
svobodnějších sixties. Z přátel country, toulání a upřímnosti
akustických žánrů se tak často stali mělcí lyrikové pějící
jednou vlastenecky, jindy radši o ničem. Plavci (byvší Rangers)
vydali za tu dekádu deset alb a v televizi se opakovaně vysílal
jejich besídkový humor, z něhož dnešního diváka polévá stud.
I u nich byl prvotní cit pro žánr nahrazen chycením kariérní
šance za pačesy; půvabná harmonie hlasů jim zůstala. Když
slyšíme poutnické vyznání v jejich – tehdy nesčetněkrát
vysílané – <i>Krajině oblých kopců „a tak hledíme tu tiše
na sebe, klikaté a od prachu šedé cesty jsou“, </i>zní to jako
unavená rezignace úměrná své době (1980). Tu populární píseň
však neomílala stanice Hvězda jako kajícné doznání: sound
smyčců podporovaný střízlivě moderní baskytarou stvrzoval, že
jde o poctu našemu všednímu, každodennímu životu - od prachu
šedému...</span></span></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><b>Dej
se vést // </b>V
čem tkvěla dusivá únavnost té doby? Že nepřirozená (jednou
kompromisní, podruhé menšími talenty vysezená a potřetí
natvrdo vykalkulovaná) zábava tvořila v tehdejších státních
médiích neprodyšnou hradbu: v oficiálních kanálech nebyla šance
ani vůle nabídnout alternativu a vzepřít se (většinou
dobrovolnému) přijetí normalizačních podmínek.</span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Ta
situace se zásadně lišila od dnešní: pod státní aparát spadal
rozhlas, televize, ale i nahrávací studia a vydavatelství
(technologicky ještě nejsme ani ve věku dostupných videokamer či
vícestopých rekordérů). Přestože situace ve vlastnictví tisku
se v dnešním Česku rozchází s principy nezávislé žurnalistiky,
nelze její výsledek srovnat s režimem, v němž tiskly svou verzi
propagandy tehdejší Rudé právo, Lidová demokracie či Mladý
svět. (Přesto, jak ukázal časopis Melodie, leccos šlo: třeba
psát o nevydávaných umělcích Třešňákovi, Mertovi,
Marsyas...)</span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Média,
ale i produkční prostředky byly pod kontrolou jediné struktury –
státu. Udržovala se zkrátka kompaktnost reality, která se mohla
zdát z dobových „rozumných“ důvodů trochu upravená, ale ve
výsledku vedla ve vydláždění řady let lží. Dodnes nás dráždí
otázka: Jak to, že to šlo tak snadno?</span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Mohlo
k tomu dojít díky synergii na několika úrovních. Jednak tu
fungovalo mocenské ovládnutí „veřejného rámce“. Pak ale byl
ještě potřeba dostatečný počet těch, kteří přijali základní
směrnici normalizace: ignorování skutečnosti a namísto ní pak
vyzdvihování úzkého okruhu tezí, idejí, stylizací. V jejich
rámci se pak už mohlo jednat „docela volně“; <i>Omezená
suverenita</i> je koneckonců názvem jedné z nejvýsměšnějších
písní Karla Kryla adresovaných těm, kdo se v Československu
přizpůsobili.</span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;">Komunistická
normalizace nemusí být nutně jediným pozadím k podobnému
ovládnutí veřejného jazyka: může se v něj zvrtnout jakýkoli
mocenský a vlastnický monopol, ty dnešní nevyjímaje. Při dnešní
demokratičnosti internetu se nezdá podobný cenzurní filtr
nablízku. Ale internet je důležitý jen relativně, když tu pořád
žijí početné generace, pro které zůstávají silným,
autoritativním hlasem televize či nejposlouchanější rádia.
Generace, na jejíž občanské pasivitě se podepsal i příliš
dlouhý poslech sloganů, jako je ten spartakiádní: <i>„Jako já
ruku svou tobě dávám, ty se dej taky mou dlaní vést...“ </i></span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i>// Psáno pro Orientaci LN // </i></span></span></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="color: black;"><i> </i></span></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span><div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
</div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-86489784030976775022015-05-29T22:45:00.005+02:002015-05-29T22:47:36.709+02:00Fenomén ASMR: Terapie, hra, sound art? <style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Ta videa nového žánru se po síti šíří už pár let –
ale až teď přicházejí čeští autoři. Denisa Vondrušková
(18) propadla světu tichých zvuků, které působí terapeuticky i
hravě.</b></span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Je to skutečně nový fenomén spojený především s videi na
YouTube: a těžko dohlédnout budoucnosti, kterou tohle zvláštní
smyslové oslovení diváka může mít. ASMR znamená „samostatná
smyslově-meridiánová reakce“ a vystihuje efekt mravenčení,
husí kůže, mrazení i horkých vln, které se rozlévají z hlavy
do celého těla při určitých zvucích. Nejde tedy o hudbu, ale o
hru se zvukem.</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Většinou se poněkud podiví ten, kdo poprvé vidí
aktéry videí, kteří sugestivně šeptají, nabízejí detailní
doteky kůže, ťukání nehtů o mobil, přesypávání kávy či
rýže a listování knihou: to všechno ve zvuku vysoké kvality,
často prostorovém. Jenže ASMR opravdu funguje - a neotřelou
atmosférou připoutává statisíce uživatelů. Celkový počet 20
000 zhlédnutí je solidní odraz práce Denisy Vondruškové, jedné
z velmi mála českých autorek těchto videí. Možná typické je,
že reprezentantkou nového fenoménu je takhle mladá osoba, která
si při docházce na gymnázium myslí na budoucí studium
psychologie.</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Oslovit mozek na tiché vlně // </b>„Patřím mezi ty,“ říká Denisa Vondrušková, „kteří
'mravenčení' v reakci na zvuky zažívají odmalička, jen jsem
neměla tušení, že to má název, a že se tím někteří lidé
opravdu zabývají. Na internetu jde najít všechno, tak jsem jednou
zadala na YouTube do vyhledávače 'šeptání'. Bez výsledků;
poté 'whisper' - a <i><span style="font-style: normal;">voilà</span></i>,
byla jsem příjemně překvapená. Objevil se přede mnou nový
svět. Vzhledem k tomu, že pod českým výrazem 'šeptání' jsem
nic nenašla, přišlo mi to jako dobrá příležitost začít
natáčet videa v češtině.“ Otevřela si vlastní kanál na
YouTube a nazvala ho ASMR CZ. Dost dlouho byly v jejích příspěvcích
vidět jen ruce a slyšet hlas: možnost anonymity jí koneckonců
dodávala na jistotě. Teprve po čase jí připadlo přirozené
oslovit neznámé lidi u monitorů přímo.</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Česká autorka vybírá témata videí podle toho, co působí na
ni samotnou. Moc se nedrží osvědčených modelů amerických ASMR
videí a místo toho používá ve videích to, co má kolem sebe.
Včetně atlasu světa, jehož informace ve svých videích
rekapituluje tak, jak je to pro efekt ASMR nevyhnutelné: šepotem.
„Některé motivy jsem vymýšlela už ve škole během hodin
biologie, kdy jsem nerada dávala pozor, rozhlížela se a hledala
různé prvky pro videa...“ Vůbec nejúspěšnějším je na jejím
kanálu z českých videí jemná manipulace s „krabičkou
životních vzpomínek“, drobnými osobními věcmi a talismany.
„Takové video jsem nikde jinde neviděla.“ </span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Dotýká se povrchů tkanin, přesýpá ořechy i dětské kuličky
na hraní. Brnká o zuby kartáče na vlasy. Zvláštní účinnost
má detailně snímané psaní na papír: všechno to jsou malé
rituály postavené na všedních činnostech. Co je pro Denisu
Vondruškovou na ASMR nejzajímavější a nejpřitažlivější? „Z
pohledu tvůrkyně fakt, že něco tak prostého dokáže diváky
zrelaxovat, dopřát jim pauzu od denních starostí, podle ohlasů
to na lidi skutečně působí a nějak jim to pomáhá. Z pohledu
divačky je důvod podobný, tedy pocit uklidnění. Často mi videa
pomáhají i před učením, protože díky nim odsunu stranou
veškerý stres. Pokud ovšem neusnu!“ Jistě – tahle videa se
používají nejen k uvolnění napětí, ale taky pomáhají
nespavcům.</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Každý má nejsilnější reakci na trochu jiné zvuky: vědecky
se to špatně zdůvodňuje. „Na mě samotnou,“ rekapituluje
autorka videí, „působí staré dobré šeptání a žvýkání
žvýkačky. Nevím proč, snad že s obojím mám pozitivní
zkušenost z dětství. Vždycky mě oba zvuky uklidňovaly. V
několika videích jsem taky zmínila, že mám ráda zvuky při
čištění, umývání. Původ těchle 'preferencí mého mozku' je
mi ještě větší záhadou.“</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><b>Dnes kreativní hra, zítra léčba // </b>Nezdá se to, ale tvorba zvukově detailních videí je náročná.
Vondrušková už zná úskalí natáčení: „Rozumím tomu, proč
třeba slavná autorka s nickem GentleWhispering natáčí jen v
noci. Zvuky v pozadí – například štěkající pes, projíždějící
auto, nadávající sourozenec, nebo vlastní nešikovnost dokaží
natáčení řádně zkomplikovat.“ </span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Zatímco v USA se stal z ASMR populární trend (a několik
autorek, vesměs v komercionalizované sexy stylizaci, se videi
živí), u nás se kolem něj zatím zvolna rozšiřuje tajné
bratrstvo. Dá se vyjít z formy videí a proměnit ji v živou
seanci tichého zvuku? „Často o tomhle přemýšlím. Byl by
určitě dobrý nápad využít ASMR jako metodu terapie. V dnešní
chaotické době plné stresu by měla pozitivní účinky.“ Efektu
ASMR si mezitím všímají umělci: viz aktuální aplaudované
album <i>Platform </i>Holly Herndonové, která mísí elektroniku,
vlastní hlas a úvahy o budoucnosti. </span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">Živé seance – to je píseň budoucnosti. Už teď však videa
stihla v životě Vondruškové něco změnit: „Díky nim jsem
získala mnohem větší chuť jít si za svými ambicemi. Každá
pozitivní reakce na mé video mě posouvá dál a říká mi, abych
se nevzdávala toho, co mě baví."</span><br />
<br />
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;">// Psáno pro LN //
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-52323688341518272632015-05-29T22:44:00.000+02:002015-05-29T22:44:14.891+02:00Blízko ke Kelele
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">Kdyby byl Michael
Jackson naživu, spolupracoval by se zpěvačkami, jako je Kelela. V
úterý mělo díky ní publikum v Praze prvotřídní šanci
nadopovat se prudce současným světovým popem první třídy.
Příjemný šok byl o to intenzivnější, že mimo haly – v
komornější MeetFactory si publikum bralo energii jen pár metrů
od báječným černým hlasem vládnoucí Kelely. </span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">Její hudba vychází
v Británii, žije v Los Angeles a je po obou rodičích Etiopanka.
Wikipedie už neříká, jak velký má hlasový rozsah: tipuji to na
tři oktávy, od vypravěčských sametových středů po suverénní
volné improvizace v netopýřích výškách. Bylo to skutečně
třeskuté setkání s bytostnou zpěvačkou – i když Kelela na
sebe strhla mezinárodní pozornost svým stylem.</span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">Její soul a
rhythm'n'blues si totiž lebedí ve velmi futuristických zvukových
doupatech. Okázale sviští pádné beaty, k soft hlasu zní ozvěny
se náhle odmlčují, je to zvuk až exhibicionisticky editovaný
prostředky 21. století. Tatáž scéna přivedla k popularitě
Jamese Blakea a FKA Twigs. Kelela je dítě dneška už i tím, že
rezignuje na alba a nabízí na webu mixtapey. Za ten první ji
opěvovala třeba Björk (s ní sdílí Kelela výrazného producenta
jménem Arca), EP <i>Hallucinogen</i><span style="font-style: normal;">vyš</span><span style="font-style: normal;">lo</span><span style="font-style: normal;">
před pár dny.</span></span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Trebuchet MS",sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-style: normal;">Naše
časy jsou plné zajímavých nezávislých kapel, které mají spíš
„to svoje“ publikum. O to cennější je vidět (duchem taky
nezávislý) pop direktního emotivního efektu, který dokáže
zmámit slečny, manželský pár kolem šedesátky i přední české
muzikanty: ti všichni byli v publiku Kelely. Krásný komorní
večer: slovem „komorní“ se míní, že na tuhle skutečnou
senzaci dorazilo u nás o dost méně lidí, než jaké zástupy
</span><span style="font-style: normal;">vítají Kelelu tyhle dny v
Berlíně či Bristolu. Něco je špatně: který segment mediálních
informací o hudbě vymizel, že se tu neradovalo místo 150 lidí
třikrát tolik? </span></span></span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><b><span style="font-size: small;"><span style="font-style: normal;">MeetFactory, 19. 5. </span></span></b></span></i><style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
</div>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><i><b>Bohemian Like You: Kelela (US) + dné (CZ)</b></i></span><br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
</div>
<span style="font-size: small;"><span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;">
</span></span>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-5521736715637919982015-05-29T22:38:00.000+02:002015-05-29T22:38:06.943+02:00Holly Herndon: Předsedkyně třídy učí zpívat laptop
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
Už teď, pár dnů po vydání druhého alba Holly Herndon
Platform, je evidentní, že tenhle titul strhl pozornost a děje se
kolem něj tzv. mediální tóčo jako kolem „toho důležitého“
experimentálního titulu letošní jarní sezóny. Má to především
dva důvody. Jedním jsou suverénně zvládnuté, hlubinně
elektronické hudební plochy, které znějí až futuristicky,
neodvozeně a díky použití hlasu i příznačně žensky. Druhý
důvod se pak týká toho, že o Holly Herndon se nesmírně dobře
píše: je to mladá akademička s razantní energií, do skladeb
ukládá úvahy o dnešku a budoucnosti, je tu plno konceptů a
obsahů, které lze popisovat. Navíc přesně vyhovuje pohledu
zaměřenému na silnější přítomnost žen v úloze samostatných
producentek, nejlépe elektronické hudby. <br />
<br />
Aby nebylo mýlky: pětatřicetiletá Holly Herndon je razantní
stylistka a její talent je evidentní už od prvního alba Movement,
které vydala během svých studií na kalifornské Mills College,
proslulé sepětím s elektronickou avantgardou už od šedesátých
let. S debutem přišla relativně pozdě, ve 32 letech: zato je
evidentní, že prvky z klubových beatů a postminimalismu ráda
rozpouští v náročnějších strukturách a že programování,
stejně jako procesování zvuku v reálném čase, si opravdu užívá.
Sama říká, že v tracích jako je loňský singl Chorus svůj hlas
záměrně propůjčuje laptopu, aby mohla dát průchod vyjádření
přístroje, nechat zaznít nějaké jeho vnitřní charakteristiky.<br />
<br />
Pokud bychom měli dát na Holly Herndon, pak to vypadá, že
končí doba retromanického zkoumání minulosti a zase začínáme
futurologicky promýšlet, v jaké budoucnosti chceme žít. Nikomu
nic nedaruje: track Home je „ódou“ na NSA, tedy vnitroamerickou
vládní bezpečnostní službu; „Znáš mě líp, než se znám
sama,“ zpívá tu Herndon jedné z institucí, která pohřbívá
lidské soukromí.<br />
<br />
Pokládá se za generaci Twitteru a Tumblru; říká,
že když jí někdo vnikl do mailové schránky, cítila se hůř,
než kdyby jí vykradli byt. Natočila desku s rozměry politického
manifestu, zároveň je o vztahu k technologiím a o tom, co skutečně
účinného se s nimi dá provést ve vztahu k lepší budoucnosti.
Bizarním intermezzem je Lonely At The Top – track s hostující
Claire Tolan, expertkou na aktuálně diskutovaný fenomén ASMR,
tedy šeptání a tiché detailní zvuky, které v člověku
provokují mravenčení a vlny fyzických libých reakcí.<br />
<br />
Zvuk hlasů se tu proplétá v tříšti, kterou jistě bylo
nesnadné naprogramovat a smixovat, ale vlastně tahle nervní
nespojistost nespěje k velké pointě nebo katarzi: Holly Herndon
sice současným myšlenkám připravuje současný hudební setting,
ale někdy je spíš efektní a perfekcionistická než skutečně
působivá.<br />
<br />
Na každý pád patří k výrazným tvářím mezi experimentem a
popem, které stojí za to sledovat. Bohužel jsme prošvihli sezónu,
kdy si Holly Herndon užívala akademické stipendium v Berlíně.
Teď už je zase zpátky v San Francisku a lovit ji pro naše končiny
bude trochu komplikovanější. Ale nejenom červnový křest alba v
berlínském Berghainu napovídá, že Evropa o ni bude stát dál:
nejen kvůli hudbě, ale i kvůli tomu, jak naplňuje představu o
angažované, genderově i myšlenkově mimořádné umělkyni. Lze
jenom doufat, že při své imaginaci se Holly Herndon časem s
tímhle dobře uchopitelným obrazem „správné současné“
umělkyně zas rozejde, vymyslí něco, co ho znepokojivě
přesahuje. Zatím se s ním docela potkává: inspirace je tam
nepochybně dost, jen se do toho přece jen promítá ten vzorňácky
nerdský obraz konceptuální a genderové předsedkyně třídy.<br />
<br />
<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }a:link { }</style>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Holly Herndon:
<i>Platform</i><span style="font-style: normal;">. 4AD / RVNG, 2015. </span></div>
<br />
<br />
<br />
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-22338490007149208142015-05-29T22:33:00.001+02:002015-05-29T22:34:23.950+02:00Průtokový Jarrett<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }a:link { }</style>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Ten rekord pořád
platí: Keith Jarrett má na svědomí nejprodávanější klavírní
album všech dob. Titulu <i>The Köln Concert</i><span style="font-style: normal;">
se prodalo přes tři a půl milionu nosičů. Jarrett teď svoje
sedmdesátiny oslavil po svém: vydáním dvou alb najednou.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Na
tom koncertě v Kolíně nad Rýnem (1975) jsem měl vždycky rád,
že ho pořádala devatenáctiletá dívka: Vera Brandes (snad měla
mezi předky nějaké Brandejsovy?) se nikoho neptala, co se sluší,
a už od patnácti organizovala jazzové koncerty. Musela být poděs:
přesvědčila kolínskou operu, aby jí pronajala budovu pro vůbec
první jazzový koncert na jejich scéně. Neuhlídala servis, který
místo velkého koncertního křídla dodal menší „baby grand“,
určené jen ke zkoušení, nedokonalé, rozladěné. Jarrett nakonec
neodmítl vystoupit hlavně proto, že byl po cestování nevyspalý
a chtěl to mít za sebou – a taky už bylo prodáno 1 400 lístků
po čtyřech západních markách... </div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">To
je legenda! Korunuje ji pochopitelně dost krásná nahrávka na
dvojalbu, která se lidem líbí nejen pro směs jazzu, gospelu a
ozvěn klasiky, ale i pro Jarrettovo tajemství, </span><span style="font-style: normal;">které
máte na koncertě před očima a stejně nic neprokouknete.</span><span style="font-style: normal;">
Začal totiž (na výzvu producenta Manfreda Eichera) spontánně
improvizovat – hrát z voleje. </span><span style="font-style: normal;">Sólově.
</span><span style="font-style: normal;">První album </span><i>Facing
You</i><span style="font-style: normal;"> vzniklo ve studiu, pak už
chodil Jarrett provokovat svou imaginaci před publikum. Rychle se
stal senzací: inspirace protéká jeho prsty spojitě, v
asociativních proudech, jež propojují dědictví Bacha,
Debussyho, Šostakoviče, Gershwina, Monka, Hancocka i Milese Davise,
v jehož kapele si Jarrett odbyl iniciační léta.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Jak
přichází hudební nápad, kde se bere </span><span style="font-style: normal;">schopnost
„být průtokovým ohřívačem Stvořitele“, což je nepřesný
citát klavíristův? V roce 1987 měl Jarrett za sebou sto sólových
koncertů, alba dokumentují, že mnohdy hrál po celý večer v
kuse, bez pauz (</span><i>Vienna Concert</i><span style="font-style: normal;">,
</span><i>La Scala</i><span style="font-style: normal;">, box
japonských koncertů</span> <i>Sun Bear Concerts</i><span style="font-style: normal;">).
Když na několik let udeřil únavový syndrom, nemohl Jarrett z
domu: nahrál své ženě jako dárek album melodií, k nimž měla
vztah (</span><i>The Melody at Night, With You</i><span style="font-style: normal;">,
</span><span style="font-style: normal;">1999) a pak se opatrně
vracel na scénu. Nejdřív hrál kousky třeba jen na minutu a půl,
je to slyšet na koncertu z Osaky (</span><i>Radiance</i><span style="font-style: normal;">,
2006). Aktuální </span><i>Creation</i><span style="font-style: normal;">
sám poskládal z ploch kolem sedmi minut, jak je vloni hrál na
koncertech v Paříži, Římě, Tokiu a Torontu. Je to možná
nejzpěvnější, nejlyričtější hudba, jakou za léta vydal:
vyvažují ji i temnější místa, ale vlastně by se tu některá
(pochopitelně zase improvizovaná) místa dala textovat a proměnit
v písně. Se smyslem pro jin a jang vydali Jarrett s producentem
Eicherem souběžně album s klavírními koncerty Bartóka a Barbera
(ten druhý </span><span style="font-style: normal;">hnal</span><span style="font-style: normal;">
v roce 1962 svůj kus s orchestrem do </span><span style="font-style: normal;">freejazzově
střemhlavého allegra molto, lahůdka a adrenalin!).</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Na
Jarrettovi je pozoruhodné, že zůstal absolutně věrný několika
formám, jež přijal za vlastní. Dřív občas nahrál klasiku,
hraje pověstná sóla a šťastně se našel ve Standards Triu s
Garym Peacockem a Jackem DeJohnettem. Jinak po dekády nezkouší nic
dalšího: je to v čemsi mnišské, trochu znepokojující. Nikdy
nehostoval v nahrávce jiných hvězd, neřkuli popařů či rockerů.
V mládí vyhlásil averzi vůči elektrickým nástrojům: dodrženo.
Jde pořád jedním směrem, hra se mu mírně mění. Sedmdesátiny
(8. května) jsou jen místem na cestě. Jak řekl cellista Pablo
Casals, když se ho v devadesáti ptali, proč denně cvičí: „Když
já se pořád zlepšuji.“ </div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>// Psáno pro Orientaci LN // </i> </div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-10455464415684794712015-05-18T19:16:00.003+02:002015-05-18T19:25:10.238+02:00Nibelungové v tingltanglu<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; direction: ltr; color: rgb(0, 0, 0); line-height: 120%; widows: 2; orphans: 2; }p.western { font-family: "Times New Roman",serif; font-size: 12pt; }p.cjk { font-family: "SimSun","宋体"; font-size: 12pt; }p.ctl { font-family: "Times New Roman",serif; font-size: 12pt; }</style>
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Proč
se chodí do Semaforu? Pořád hlavně proto, abychom prověřili,
v jaké formě je Jiří Suchý. Muzikál Prsten pana Nibelunga
je v tomto směru docela obstojnou referencí.</b></span></span>
<br />
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">O
jisté vitalitě svědčí už to, že Jiří Suchý je – na Facebooku! Založil si svůj účet a nepochybně na něj píše
osobně. Na tomto virtuálním místě také zabědoval, že reprízy
jeho kusu <i>Prsten pana Nibelunga</i> nejsou plně vyprodané: možná
se diváci lekli germánsko-mytického titulu, a přitom je celá věc
zase docela semaforská.
</span></span><br />
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Suchý
všeumělem (z nutnosti) // </b>Taková
zpráva vlastně zní nadějně: když se od Suchého odvracelo širší
publikum, často se děly zajímavé věci – viz slabší úspěch
surreálné Sekty, kterou si po letech její příznivec Miloš
Forman prosadil jako linii vetknutou do Dobře placené procházky v
Národním divadle. Ale se Suchého Prstenem to není zas tak nahnuté:
než recenzent dorazil na jednu z květnových repríz, byl Semafor
už zas bezpečně vyprodaný.</span></span><br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">Je
to skutečně fenomén: Existuje tu třiaosmdesátiletý autor, který
vyprodává své divadlo, přičemž několikrát ročně píše nové
původní kusy, konkrétně jejich scénáře plus hudbu i texty
písní. Je zároveň semaforským kostýmním výtvarníkem,
scénografem a k završení všeho ty hry režíruje: na činnosti
obsažené v poslední větě nemá Semafor už delší dobu peníze,
tedy je Suchý dělá zadarmo. Pomiňme, zda je to ideální stav:
každopádně je to mimořádný výkon nejen na osmdesátníka. A
jistě to souvisí s tím, že hvězdnost nehvězdnost, tenhle
principál-básník skrze divadlo nějakým způsobem žije.</span></span><br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">A to
jsme se ještě nezmínili o tom, co vlastně přitahuje publikum
především: vidět Suchého na scéně mluvit, zpívat, scatovat,
případně příležitostně hrát na nějaké to bendžo, je
pravidelně vrchol hry. Diváci pro to skousnou, že ve hrách jako
je <i>Prsten pana Nibelunga</i> (premierované vloni) zazpívá Suchý
asi jen třikrát. Chodí sem, zdá se, hlavně lidi, kteří tu
pořád cítí echo velké éry Semaforu: i když se fyzicky
přestěhovalo, jako by se tu pořád tetelila ve vzduchu energie
<i>Jonášů, Benefice, Ďábla z Vinohrad, Kytice, Dr. Johanna
Fausta</i>. S posledně jmenovanou inscenací má koneckonců novinka
leccos společné: Suchý zase jednou remixoval velkou legendu.
</span></span><br />
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Mít
svou poezii a svoje girls // </b>V
Semaforu nebývá děj hry úplně nejdůležitější, to však
neznamená, že není zábavné ho převyprávět. V jakési
pimprlově ochotnické stylizaci, která je houfu – bezesporu moc
hezkých – Valkýr vlastní, se počne vyprávět příběh
magického prstenu. Sice jsme ve Valhalle, ale záhy se z úst
Brunhildy (Olgy Patkové) dovíme, že ezoterická rekvizita se
dostala čirou náhodou do rodinného majetku jakéhosi chlapíka,
který bydlí v Kolíně nad Rýnem v Kaiserstrasse č. 7. Na začátku
se komedie spíš vyžívá ve vtípcích na účet lidsky potrhlých
či vzrušivých božstev; všechno se překlopí, když se
herdekbaba Nibelungová (pochopitelně Jitka Molavcová) doví, že
mají doma nástroj k ovládnutí světa. Přiměje svého muže
Karla (Suchý), aby vstoupil do radikální partaje a začal dělat
kariéru. Tento lehce zmatený Karl Nibelung je hlavně
básník-amatér, od naivních veršů o zajíci se však zdatně
propracuje k populistickým agitkám o nutnosti násilí.</span></span><br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">Semafor
tu není od velkých moralit: ale tady se zajímavě spekla
hitlerovská atmosféra s něčím, co lze vztáhnout na naši
současnost. Navíc Molavcová umí být chtivá docela děsivým
způsobem. Pointu zde nemůžeme prozradit, to by byl podraz: už
proto, že je moc pěkně groteskní a absurdní. Snad lze říct, že
má lehkou příbuznost s řešením dávné Suchého hry <i>Poslední
štace</i><span style="font-style: normal;">, kdy se nevyhovující
nemocnice proměnila na vyhovující nevěstinec.</span></span></span><br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">Když
člověk jednou vejde do Semaforu, jako by se ocitl na místě, kde
neplatí normální přírodní zákony: nutno říci, že ten tuhý
styl hraní a až montypythonovská okatá dekorativnost dívek by v
jiném divadle a nikomu jinému neprošel. Důsledné feministky by
nejpíš Suchého daly na mučidla: pořád ale platí, že by určitě
neuměly vymyslet tak nápadité mučení jako on.</span></span><br />
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Divadlo
s potenciálem // </b>Ale
k současnému Semaforu je třeba připojit hlavně prioritní
zprávy. Tedy: Je to nešťastně podfinancované divadlo. Pokud
tohle čtou nějací mecenáši a hlavně producenti, možná by
mohli dát divadlu příležitost externích režisérů, výtvarníků
a inspirátorů kompatibilních se Suchým. Jako tvůrce je pořád
tak neunavený, že lze mluvit o štěstí. Dále: publikum je tu až
moc stejnorodé, nedá se nějak zařídit, aby se do Semaforu nebály
chodit i generace pod padesát let? Našly by tu zábavu, která má
výraznější ksicht než je ta velkomediální, a přitom nic
těžkého. Praha je oblepená reklamou na mnohem méně stravitelné věci, než je toto. </span></span><br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;">A možná, kdyby do Semaforu začal proudit pestřejší
kus světa, by se i zdejší poetika trochu dynamizovala: aby to v
Suchého svatyni na Dejvické nevypadalo úctyhodně nedotknutelně
jako ve Valhalle.
</span></span><br />
<br /><span style="font-family: Verdana,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><i>Jiří
Suchý: Prsten pana Nibelunga. Divadlo Semafor, Praha. Psáno z
reprízy 11. 5. 2015.
</i></span></span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-46911528770828545802015-05-04T06:29:00.001+02:002015-05-04T06:30:49.119+02:00Hokej je výjimka<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<h3>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Začalo mistrovství, což vřele vítáme my, posluchači hudby a
zvukových umění. Bez nadsázky: Hokej je totiž, přinejmenším v
Česku, zvukově dost výjimečná událost. To lze konkrétně
doložit.</span></span></h3>
<h3>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h3>
<h4>
</h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Hokejový zápas je příležitostí, kdy lze slyšet největší
a nejhlasitější hluk vydávaný lidskými zdroji v ČR. Když
vzrušeně zařve shromážděný dav na Staroměstském náměstí
před obrazovkami, je to největší organický zvukový impuls v
dnešní ČR. Vím, o čem mluvím: při minulém mistrovství jsem
se ho snažil nahrát. Zvuková vlna je tak silná, že je to dost
složité.</span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h4>
<h4>
</h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Hokej dokáže sjednotit statisíce lidí mnohem účinněji než
přijetí nových daní nebo změna valutového kurzu koruny. Žádné
rozhodnutí vlády, prezidenta, ba ani opozice nepřiměje stovky
lidí sednout do aut, za vytrvalého troubení objíždět město a
řvát z okýnka: "Joo!!!" (Případně: "Nee!!!")</span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h4>
<h4>
</h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Dokonce se zdá, že hokej je ventilem pro lidi, kteří žijí v
době, jež si nepřipouští kolektivní zážitky. Příliš mnoho,
od extáze po truchlení, prožíváme dnes sami, zavření ve svých
domácnostech. Zdá se, že v dobách, kdy si lidí každou neděli
společně zazpívali v kostele, odpadalo nervní nutkání, jež
ukazuje největší emoce, když "naši" dají branku.</span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h4>
<h4>
</h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Bez ironie - existují krásné hokejové zvuky. Náraz rozjetého
těla na mantinel, a co teprve dvou. Zářez bruslí do ledu při
rychlé otočce. Bubny v kotli. Nezřetelné skandované slogany, z
nichž v televizním přenosu zbývá často jen emoce.</span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h4>
<h4>
</h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">Pouze při hokeji (a výjimečně i dalších mezinárodních
turnajích) je také povolena další pozoruhodná věc: televizní
komentátoři smějí řvát, ztrácet glanc a obnažovat své city.
Marek Wollner ani Václav Moravec se nikdy nevymrští a nezaječí
"přátelé, to snad není možný!", byť by to bylo zcela
pochopitelné. Při mistrovství světa toho budeme svědky
mnohokrát: no, třeba se nám stane námětem pro úvahu, jak si
hokej v českých - jinak tak submisivních - srdcích vysloužil tak
zvláštní postavení.</span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></h4>
<h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;"><span style="font-weight: normal;">(Psáno pro LN) </span></span></h4>
<span style="font-family: "Courier New",Courier,monospace;">
</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-35362902146069730832015-05-01T13:42:00.000+02:002015-05-01T13:46:08.179+02:00 Podnik, 30/4, Kalle a Děti mezi reprákama<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: </style><b><span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"><i>Nečekal jsem nic, ale ani to, že to bude obojí hodný zaznamenání. </i></span></span></span></b><br />
<b><span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"><i><br /></i></span></span></span></b>
<br />
<b><span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"><i><br /></i></span></span></span></b>
<br />
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">Název
</span><b>Děti mezi reprákama </b><span style="font-weight: normal;">nekomentuju,
ale premiéra v Podniku byla teda pozoruhodná. Když lidi zjistili,
že Zezula bude celou dobu sedět na barov</span><span style="font-weight: normal;">ý</span><span style="font-weight: normal;">
stoličce, vybrnkávat na španělku čtyři akordy a nonstop zpívat
parlandem litanický texty, šli si dozadu pro bedýnky od maté, aby
si aspoň sedli. Už od Posthudby jsem věděl, že texty </span><span style="font-weight: normal;">tohohle
člověka </span><span style="font-weight: normal;">mě zajímají,
místy bych jejich obrazy sice čistil, ale hlavní je, že skutečně
funguj</span><span style="font-weight: normal;">í</span><span style="font-weight: normal;">
jako optika jeho generace. </span><span style="font-weight: normal;">H</span><span style="font-weight: normal;">odně
observace, hodně skepse, </span><span style="font-weight: normal;">v
hlase někdy okázalá zraněnost:</span><span style="font-weight: normal;">
za to, že jsem napsal o Posthudbě „chcípácký pop“, mě
</span><span style="font-weight: normal;">Z</span><span style="font-weight: normal;">ezulova
ex dodnes obsluhuje v Kumbál</span><span style="font-weight: normal;">u</span><span style="font-weight: normal;">
příšerně pomalu. DMR je série portrétů lidí, vesměs nějak
selhávajích, sebeklam mlaďochů, troskotající střední
generace, samota, </span><span style="font-weight: normal;">slepé
uličky, náhražkové životní aktivity</span><span style="font-weight: normal;">,
slova jako „Praha 7 – Holešovice“, „Náplavka“ a „dva
tisíce patnáct“. </span><span style="font-weight: normal;">U první
písně jsem byl nadšený, u třetí se bál, že se to vyčerpá,
na konci viděl, že Děti mají mezi reprákama rozhled doširoka.
</span><span style="font-weight: normal;">Pokud se dobře pamatuju, je
tam dokonce jeden song, co nekončí pocitem mizérie.</span></span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></span></h3>
<h3>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">Ten</span><span style="font-weight: normal;"> solidní</span><span style="font-weight: normal;">
materiál je zpíván s</span><span style="font-weight: normal;">e
ztišenou</span><span style="font-weight: normal;"> pevností, Dominik Zezula
si to napsal pro svůj omezený rozsah, pár tónů rezonuje pořád
dokola jako mantra, v limitovaným výrazu občas překvapí
radikální obrazy, vůči nimž je to klidný vrnění jakoby
nepatřičný. Celý to má váhu statementu. Lidi to vydrželi i
díky tomu, že on sám tomu věří. Venku je jeden song, na
nahrávce (podzim) bude v každé písni jiný druhý kytarista, tady
je David Zeman </span><span style="font-weight: normal;">z </span><span style="font-weight: normal;">Kalle.
</span><span style="font-weight: normal;">S</span><span style="font-weight: normal;">nad
to bude fungovat, nesmí se z toho </span><span style="font-weight: normal;">úplně</span><span style="font-weight: normal;">
vyhnat ta hypnotizující stejnorodost: </span><span style="font-weight: normal;">ale
trochu jo, aby k tomu lidi mohli najít snazší cestu. Není každej
jako já, koho vysloveně zajímá třičtvrtě hodiny textů bez
mezinádechu.</span></span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></span></h3>
<h3>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">„<span style="font-weight: normal;">Nohavica
hadr,“ pokřikovala prý Marie na Zezulu při zvukovce; já jsem si
s ním před Orkem po koncertu krátce popovídal o Marku Kozelkovi,
The Magnetic Fields, Conoru Oberstovi, Jeffreym Lewisovi, Jensi
Lekmanovi, Smogovi, Bonniem Prince Billym, Arab Strap a Half
Japanese.</span></span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></span></h3>
<h3>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span></h3>
<h3>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><b>Kalle. </b><span style="font-weight: normal;">Poprvé
v Praze s novými písněmi. S</span><span style="font-weight: normal;">orry,
ale s</span><span style="font-weight: normal;">to procent. M</span><span style="font-weight: normal;">yslím,
že je to skutečn</span><span style="font-weight: normal;">ě znak</span><span style="font-weight: normal;">
talent</span><span style="font-weight: normal;">u</span><span style="font-weight: normal;">,
zacházet s vlastními instinkty tak vybalancovaně - a jistě, taky
je trénovat a rozvíjet. </span><span style="font-weight: normal;">To,
jak prozaicky David operuje s kytarou, jak hrabe do strun bez balastu emocí, distribuuje zvuky
do paměti a překrývá je další vrstvou, často dynamicky přesně.
Ten způsob, kterým si Veronika Buriánková stoupá na špičky,
při zpěvu se snaží vystoupit sama ze sebe, hrbí se, naklání
dopředu a podivně zvedá paže, jako by měla nějak</span><span style="font-weight: normal;">ý</span><span style="font-weight: normal;">
citlivý párový orgán mezi loktem a ramenem. Z</span><span style="font-weight: normal;">pívá
emotivně a elasticky, ale zároveň s evidentním citem pro míru
</span><span style="font-weight: normal;">šepotů a výkřiků.
</span><span style="font-weight: normal;">Poslední song před
přídavky = několik komplementárních vrstev zpěvu ve smyčkách
(„Watch out!“) + postupně tvrdnoucí kytary + přednatočený
beat (!) + všechno utápěné v kytaře opřené o kombo, vazbící
a opouštěné kytaristou... </span></span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;"> </span></span></span>
</h3>
<h3>
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;">
</span></span></h3>
<h3 style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-family: "Helvetica Neue",Arial,Helvetica,sans-serif;"><span style="font-size: small;"><span style="font-weight: normal;">Snad
mi někdy někdo vyloží, proč na mě sound těch dvou tak
funguje. Je tam určitě něco podprahovýho, snad v připomínce
zvuku, </span><span style="font-weight: normal;">co mám rád, </span><span style="font-weight: normal;">Kalle
by se tak hodili na All Tomorrow's Parties, který kurátoroval
</span><span style="font-weight: normal;">Warren Ellis. </span><span style="font-weight: normal;">Dobrý
koncert pro introvertku, která se prosmýkne doprostřed první řady
pod stage, k tonutí v hudbě si odhalí </span><span style="font-weight: normal;">pravé
</span><span style="font-weight: normal;">zápěstí a hroty
karmínových nehtů si po něm jezdí sem, tam, sem, tam...
</span><span style="font-weight: normal;">Z</span><span style="font-weight: normal;">hypnotizovaný
</span><span style="font-weight: normal;">zvukem </span><span style="font-weight: normal;">jdu
z koncertu a za výlohou knihkupectví Trigon čtu, konečně správně: CARLOS
CASTANEDA: ÚČETNÍ DONA JUANA. Aha, aka Maléry pana učenýho. </span></span></span>
</h3>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-57560175883865225952015-04-09T10:07:00.000+02:002015-04-09T10:30:50.959+02:0011 poznámek k tragikomedii Ceny Anděl<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<i>Kratší verze komentáře k předání žánrových Cen Anděl vyšla v LN. Tady je delší.</i><br />
<i><br /></i>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
1) Omlouváme se, že
píšeme o Cenách Anděl. Víme, že už nikoho pořádně
nezajímají. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
2) Hudební ceny dnes mají význam především
tehdy, když muzikantskou scénu plánovitě, dlouhodobě podporují
a propagují. Anděl, jak ho udržuje jeho majitel Lešek Wronka, na
průběžnou aktivitu a posilování scény rezignoval. Když někdo
nepodporuje hudbu během roku, proč by měl mít důvěru jako
garant v určování její hodnoty?</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
3) Nechá-li majitel
cen uvádět celý předávací večer svou dceru, je to od padre
Wronky upřímné gesto, které ukazuje, kam až sahá rozhled a
rozvaha pořadatelů.<br />
<br />
4) Vůbec
nejdůležitější je připomenout, že mnozí nominovaní a také
čerství vítězové jako skupina Kalle nebo – naprosto jiní –
Bratři Ebenové dnes mají vyšší kredit než samotné Ceny Anděl;
že Anděl potřebuje Kalle, a ne naopak. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
5) Struktura
žánrových cen je dnes hodně samoúčelná. Je tu nejméně jedna
kategorie, pro kterou se dnes v Česku horko těžko posbírají
kandidáti (world music), ale z tradice a pro lobbistický tlak je
zachována.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
6) Zvláštní
zmínku si zaslouží ryze fiktivní vymezení „alternativní
hudba“, které má ve skutečnosti charakter restrikce: je to
generačně novější pop, kterému podle pořadatelů nepatří
ekonomické příležitosti vyhrazené mainstreamu. Je to kategorie
založená ne na druhu hudby, ale na diskriminaci. Něco podobného lze říci o celé "žánrové" sekci těchto českých cen.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
7) Submisivní role
poroty v mašinérii Andělů je často nešťastně mechanická. V
některých kategoriích jsou nominována díla, která jsou naprosto
stejně hodná ocenění: ať už jsou spíše nesrovnatelná (Kalle,
Tvrdý/Havelka, Zrní v údajné „alternativě“) nebo naopak sobě
blízká (jazzoví kandidáti). Poroty dávají přednost regulím
cen a poslušně vybírají „vítěze“: i když hudbě by víc
prospělo vzepřít se diktované podpoře hierarchie.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
8) Slovenské popové
ceny Aurel ovládala tatáž firma jako české Anděly: Wronkova
společnost Petarda. Na Slovensku však ceny zrušila, pro tamější
malý trh byly podnikatelsky moc náročným oříškem. Česko by
jistě rozumnou podporu mainstreamového popu mít mělo: ale
realistickou a funkční – ne tohle prolínání pohodlného
soukromého byznysu s víc než naivními představami o tom, jak se
scénou zacházet. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
9) ČT art má odvysílat záznam předávání 15. 4. Bylo by zajímavé vědět, zda ČT tušila předem, že žádní z oceněných a nominovaných nevystoupí, několik vítězů vůbec nebude přítomno, jedna kapela cenu odmítne - a hlavně, že veškerý hudební program pochystal andělský manažer Wronka ze stáje své firmy.<br />
<br />
10) Na místě působil večer tak strašidelně, že dva z muzikantů o tom obratem sepsali vymezující texty. Viz <a href="http://www.rozhlas.cz/radiowave/prolomitvlny/_zprava/prolomit-vlny-predavani-zanrovych-andelu-jako-vysmech-hudebnikum-i-hlasujicim--1475893" target="_blank">reakce Martina Tvrdého na stránkách Českého rozhlasu</a> a folkoví <a href="https://www.facebook.com/zambosi/photos/a.405374665053.364674.326325585053/10155415120565054/?type=1&theater" target="_blank">Žamboši na facebooku</a>.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
11) Takže pokud se v ČT předávání Cen Anděl odvysílá, ukáže se, že jejich majitelům všechno vychází. Poroty pro ně pěkně hlasují, hudebníci se bouří jen ex post a málo, televize to odvysílá a potvrdí kredit Wronkova podniku. Kdy už si někdo uvědomí, že téhle pekelné, nečitelné a dlouhodobě selhávající firmě by ke konci škodění stačilo nemít spolupracovníky? </div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-31859181769946880432015-04-06T12:25:00.000+02:002015-04-06T13:29:03.524+02:00Málo plastičtí lidé // Seriál Fenomén Underground<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<b>Seriál Fenomén
Underground má na ČT velkorysý prostor: dvaačtyřicet dílů po
padesáti minutách. Na této ploše se o to lépe vyjeví, jak o
téhle podstatné komunitě tvůrci uvažovali.</b>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
„Už si
nevzpomínám, je to nebezpečný,“ tato slova v podání Plastiků
dusají v úvodu cyklu, který hned zpočátku dává řadou scén
najevo premisu, že vyprávět o předrevolučním undergroundu je
dnes čímsi velmi alternativním, nepohodlným, zapomenutým... To
je pochopitelně nízká laťka a zavádějící tvrzení: po řadě
filmových i televizních dokumentů, po řadě knih a při rozsáhlé
aktivitě hudebního vydavatelství Guerilla, díky němuž se víc
rozpoutal i koncertní život, není underground rozhodně ničím
nezmapovaným a neobstarávaným. V žádném případě nepatří
ani k nejméně podporovaným oblastem české kultury: vazba na
Václava Havla a Karla Schwarzenberga mu pomáhá – prestiží i
hmotně – dodnes. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Co nového tedy
ukazuje a promýšlí cyklus dvaačtyřiceti dílů? Je poučným
vyprávěním pro školní mládež? Nebo je současným snad nějak
čerstvým pohledem na sociologické a umělecké téma? Dovypravuje
bílá místa a nabízí satisfakci méně známým osudům? Máme za
sebou dvacet padesátiminutovek: teď už snad tedy víme o záměrech
seriálu dost.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://cdn.i0.cz/public-data/10/f9/ea176a0231f2a2105b6d03a3baae_w720_h405_g80404b8a39cc11e48445002590604f2e.png?hash=b714a7c29aac6375391562d3847b90ae" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://cdn.i0.cz/public-data/10/f9/ea176a0231f2a2105b6d03a3baae_w720_h405_g80404b8a39cc11e48445002590604f2e.png?hash=b714a7c29aac6375391562d3847b90ae" height="180" width="320" /></a></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Stačí vlasy a
stará košile // </b>Nutno říci, že
seriál jako celek zdaleka není tak defektní jako jeho nešťastný
první díl, jakási preambule nazvaná <i>Underground Is Life. </i><span style="font-style: normal;">Obě
teze, o které tu jde, jsou </span><span style="font-style: normal;">nechtěnou
ranou undergroundu do vazu. Jednak se chce ukázat, že byvší
členové undergroundu jsou aktivní i dnes – jako by se tu
chválili aktivní seniorové, u nichž se nikdo neptá, zda má
jejich projev nějakou cenu. Režisér Václav Křístek pak vede
hovor s „mladými pokračovateli undergroundu“. Ti se poznají
tak, že </span>hrají hudbu se stejným soundem, mají stejné
košile, případně i vlasy a vousy. Jako by stačilo přesadit
čtyřicet let staré projevy do dneška – a máme to!</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Je skutečně
trapné, když coby následníky osobností subverzivní rezistence
ukazují autoři kapelu, která – evidentně bez ambice na
muzikantství či silnou výpověď – hraje coververze Velvet
Underground, tedy hudby staré 45 let a široce populární. Měly by
to být přece hlavně myšlenky, postoje, vnitřní naladění,
které spojuje aktivní rebelské typy napříč generacemi! Jenže
to by si museli autoři připustit, že současný „underground“,
pokud vůbec existuje, není obdivným revivalem odeznělé éry. Je
namířený proti režimu ryze dnešnímu, zachází se současnými
prostředky od počítačů po guerillové akce ve veřejném
prostoru a možná vůbec není ochoten poslušně a krotce vypovídat
do České televize. Autoři seriálu by museli být připraveni na
setkání s lidmi podobně ježatými, extrémními a
„nespolečenskými“, jako byl svého času Ivan Jirous. Tady
místo toho rozpačitě vypráví kapela (přiznejme jí body za
bezděky zábavný název: Trefen mezipsem) defakto o okouzlení
starým zvukem jako o zálibě v retru. Z undergroundu tak zbývá
romantická, neurčitě rozplizlá rezistence.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://img99.ceskatelevize.cz/program/porady/10419676635/foto09/414235100221001_gal1_06.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://img99.ceskatelevize.cz/program/porady/10419676635/foto09/414235100221001_gal1_06.jpg" height="179" width="320" /></a></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Takže co je to
underground? „Stýkat se s lidmi, kteří ti jsou blízký, ne s
čurákama“, „je to hlavně o tý pohodě“, hudba tohoto okruhu
má aspekty „aby se mi to líbilo“ a „aby to mělo texty o
něčem“. Panečku! To už se do undergroundu vejdou i zahrádkáři
a filatelisté. Jestliže oslovení vydavatelé Drápal a Maťa mluví
na kameru takto vágně, měli tvůrci tenhle materiál zahodit a
najít někoho, kdo se sebe vypraví něco užitečnějšího,
obsažnějšího (hutně, krátce tu mluví Martin Machovec). Pokud
ovšem seriál nechtěl ukázat únavu a neschopnost sebereflexe
dnešního post-undergroundu.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Když došel
chlast, přijeli fízlové // </b>Záhy zjistíme, že
celá skvadra režisérů (Václav Křístek, Jiří Fiedor,
Břetislav Rychlík) se dohodla na společném postupu: je třeba
bedlivě zmapovat, kdo kdy koho potkal, kolik toho s ním vypil a co
to bylo. Faktografie se tu skutečně vrší v dlouhých minutách,
seriál jako by byl odborným projektem orální historie, kde se
samotné vyprávění stává cenným. Divák svou myslí zabloudí
do dob, kdy filmový materiál byl drahý a šetřilo se jím. Druhým
leitmotivem je pak popisování perzekucí: jistě, zvůle moci byla
tehdy odporná, zasáhla nespočtu lidí do životů. Ale podrobnost
líčení, často nevalná vypravěčská schopnost dlouze snímaných
osob a také opakování týchž motivů – to všechno vede diváka
k domněnce, že autoři se s rozsahem 2100 minut seriálu nesnadno
vyrovnávali. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Přitom
s</span><span style="font-style: normal;">eriál trpí podivuhodnou
nevyvážeností: </span><span style="font-style: normal;">ne že by v
něm leccos nescházelo.</span><span style="font-style: normal;"> Na
jednu stranu tu Stárek předvádí princip, na kterém funguje psací
stroj; předpokládá se, že tupé mladé publikum nezná
triviálnosti. Zároveň se tu ovšem </span><span style="font-style: normal;">má
za</span><span style="font-style: normal;"> samozřejm</span><span style="font-style: normal;">é</span><span style="font-style: normal;">,
že všichni vědí, jaký je charakter tvorby Jana Steklíka, Karla
Nepraše </span><span style="font-style: normal;">a mnoha dalších. </span><span style="font-style: normal;">U
mnoha podstatných postav seriálu</span><span style="font-style: normal;">
</span><span style="font-style: normal;">totiž </span><span style="font-style: normal;">nějak
nezbyde čas na to, aby se pořádně ukázalo či řeklo, v čem
spočívala ta tvorba, za kterou byli popotahovaní. Jako by samotné
dílo bylo tím nejméně důležitým. Jako by bylo lhostejné, zda
se mluví o výjimečných umělcích nebo amatérech bez talentu. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Tohle
„přeskočení obsahu“ se v seriálu objevuje skoro až vtipně
často: šup, od faktického vzpomínání („hele, tady býval
jinej strop...“) přes </span><span style="font-style: normal;">štědrou
náruč historek o tom, kdo byl kdy pochválen nebo seřván Magorem</span><span style="font-style: normal;">
(„ve tři v noci došel chlast“) k obligátnímu „pak přijeli
fízlové“. </span><span style="font-style: normal;">S</span><span style="font-style: normal;">amotná
povaha činnosti</span><span style="font-style: normal;">, která byla
důvodem k risku,</span><span style="font-style: normal;"> zas a znovu
vyklouzne publicistům s kamerou z ruky jako mokré mýdlo.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Z</span><span style="font-style: normal;">ároveň
tu jsou díly velmi dobré. S</span><span style="font-style: normal;">evřený
a bez balastu </span><span style="font-style: normal;">je d</span>íl
Jany Chytilové o bílých místech v historii Plastic People –
snad i díky rozčlenění do řady oddělených epizod. Ať už se
mluví o kapele The Undertakers jako inspiraci, o Mejlovi Hlavsovi a
jeho pozoruhodné partnerce Mirce Benešové, o Havlově
„dramaturgickém“ návrhu, aby s Plastiky zpívala Marta Kubišová
či o Hlavsově neověřitelné spolupráci s StB: to vyprávění
netrpí rozvleklostí, má smysl a pointy. A hlavně: citlivě
ukazuje i stíny a bolestnou nedokonalost lidí z dané society.
Jinak v seriálu žel převládá atmosféra kamarádského
spiklenectví lidí za a před kamerou: to je pak těžké.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Pro ty, kdo budou
seriál „nakoukávat“ zpětně z webového iVysílání, si
dovolíme doporučit i díl o Primitives Group, jejichž koncertní
performance s maskami, malbami na kůži, ohni, rybami a ptáky byly
naštěstí aspoň ve fragmentech zachyceny na film. Silný je příběh
filozofa Jiřího Němce (díl <i>Vždy o krok napřed</i><span style="font-style: normal;">).
Ze dvou dílů věnovaných Pavlu Zajíčkovi a DG 307 je
intenzivnější ten první, končící rokem 1980.</span><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/10419676635/foto09/ilust_01.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/10419676635/foto09/ilust_01.jpg" height="246" width="320" /></a></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Seriál
je plný zajímavých postav, ale mluví rozbředle a obšírně.
Navíc se tu</span><span style="font-style: normal;"> nesrozumitelná
hudba </span><span style="font-style: normal;">z dobových nahrávek
neopatřuje titulky, což je triviální chyba. Jinde zní h</span><span style="font-style: normal;">udba
tak strašně primitivní, netvůrčí a muzikálně špatná, že
(nezaujatý) divák neví, proč je v seriálu zařazena: Pro text,
</span><span style="font-style: normal;">který žel není
rozluštitelný</span><span style="font-style: normal;">? Jako
nápověda, že v undergroundu muzicírovalo i hodně nemuzikantů?
Jako ukázka, že tu byla i hudba odpadové úrovně? </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Buffalo Bill
vypráví o divočině // </b><span style="font-style: normal;">S</span><span style="font-style: normal;">eriálu,
který mapuje společenskou skupinu a její tvorbu, bolestně chybí
mezi klíčovými konzultanty experti přes sociologii a současnou
kulturu, aby vyvedli tvar z bloudění a nabídl</span><span style="font-style: normal;">i</span><span style="font-style: normal;">
metody. </span><span style="font-style: normal;">Protože úděsná
vágnost onoho „všichni přece víme, jak to je“ a „jde o
pohodu“ (!) se už podobá lidovému mudrování o vůni člověčiny.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Filmař
Karel Vachek ukázal v jednom ze svých dokumentů starého Jaroslava
Foglara s inkontinenční plenou. Cítil, že pro to má dobrý
důvod: i tak vzbudil diskusi, zda má dokumentarista právo ukazovat
osobnosti zesláblé, pozbylé byvších sil. Fenomén Underground si
myslí, bůhvíjak báječnou službu </span><span style="font-style: normal;">neprokazuje
scéně</span><span style="font-style: normal;">, když ukazuje i </span><span style="font-style: normal;">její
</span><span style="font-style: normal;">současné </span><span style="font-style: normal;">aktivity.
Není každý tak svěží jako bystře vypovídající fotograf Jan
Ságl nebo Pavel Zajíček, volící slova s rozvážností a
odpovědností až patologickou. </span><span style="font-style: normal;">Jeden
z dnešních Plastiků říká „</span>nebudeme napodobovat sebe
sama“ - ale přesně tahle retrománie je dnes v jádru
společenských akcí byvšího undergroundu. Bohužel i sami Plastic
People zůstali u soundu, kterým se vymezovali v 70. letech vůči
hudebnímu i společenskému establishmentu. Tehdy to dávalo smysl:
dnes je to vzpomínka na tehdejší kontext. Každý si může hrát
co chce: ale měli bychom umět rozeznat, co je okrajové. Víc než
u nás pojmenovali tenhle moment třeba britští recenzenti, když
tam PP koncertovali v rámci uvedení Stoppardova dramatu
<i>Rock'n'roll</i><span style="font-style: normal;">. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Autor námětu
seriálu, František Čuňas Stárek, vědoucně říká, že si
připadá jako Buffalo Bill – pistolník, který k stáru v cirkuse
vyprávěl o svých divokých skutcích a hrál sebe sama. Přesně k
takovému buffalo-billství většina seriálu vede undergroundové
postavy. Pořád ale mají šanci vymknout se téhle vlídné
mramorizaci. </div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Téma
undergroundu je dnes bohužel politizované (souvislosti underground
– disent – Havel jsou přitom složitější); </span><span style="font-style: normal;">a
neméně rozbušnou otázkou zůstává, kdo dnes tvoří oprávněný,
inteligentní underground, </span><span style="font-style: normal;">opozici
k většinové společnosti, politickým leadrům, systému</span><span style="font-style: normal;">.</span><span style="font-style: normal;">
</span><span style="font-style: normal;">O</span><span style="font-style: normal;">
to větší škoda je, že vznikl seriál rozměrem přefouknutý a
zároveň obsahově nedostatečný. </span><span style="font-style: normal;">Došlo
k tomu</span><span style="font-style: normal;"> hlavně
jednostranností autorů, ale sám underground má taky podíl na
</span><span style="font-style: normal;">tomto </span><span style="font-style: normal;">asymetrickém
portrétu. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Paradoxně z něj budou mít asi zlomyslnou radost ti,
jimž podzemní subkultura ne</span><span style="font-style: normal;">ní</span><span style="font-style: normal;">
blízká: vždyť seriál Fenomén Underground by bylo možné použít
jako argument, že význam undergroundu byl ve skutečnosti slabý. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Seriál Fenomén
Underground. 42 dílů (á 51 minut). </i><i>Námět: František
Čuňas Stárek a Břetislav Rychlík. Režiséři: </i><i>Břetislav
Rychlík, Jana Chytilová, Jiří Fiedor, Václav Křístek.
Producenti: ČT a Plum Production.</i></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-52737030958852929972015-04-06T12:20:00.003+02:002015-04-06T13:37:57.193+02:00Vyzdvihni svou chybu // Brian Eno: All Saints reeditions<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Přelomový
vynálezce a vrcholový producent (U2, Coldplay) je znovu ve hře –
a vydává i hudbu z Prahy. Jak souvisejí myšlenky Briana Ena s
úpadkem dnešních rádií?</b><br />
<br />
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Ne že by se někdy
ocitl ze hry venku. Ale přece jen překvapí, když se ohlédneme a
zjistíme, že vzývaný producent Brian Eno vydal za posledních pět
roků šest autorských alb – vesměs u duchem mladého londýnského
labelu Warp Records. Jistě, široké publikum bylo mnohem víc
zasaženo, když Eno s pověstí geniálního strůjce studiové
inspirace produkoval dvě alba skupiny Coldplay <i>Viva la Vida
</i><span style="font-style: normal;">(2008)</span><i> </i><span style="font-style: normal;">a
</span><i>Mylo Xyloto </i><span style="font-style: normal;">(2009):
</span><span style="font-style: normal;">staly se z nich globální
hity, zvlášť mezi teenagery. </span><span style="font-style: normal;">Jak
to dělá, že pořád dokáže vydestilovat zvuk, který má masovou
úspěšnost? Tahle pověst koneckonců Ena svedla dohromady s firmou
Microsoft, který od něj v 90. letech ob</span><span style="font-style: normal;">je</span><span style="font-style: normal;">dnal
úvodní džingl pro Windows. </span><span style="font-style: normal;">Vůbec
n</span><span style="font-style: normal;">ejposlouchanější Enova
skladba má tedy necelé tři vteřiny.</span><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://rymimg.com/lk/f/l/88d97d9852e1c52b580ddb7329778451/1275459.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://rymimg.com/lk/f/l/88d97d9852e1c52b580ddb7329778451/1275459.jpg" height="195" width="200" /></a></div>
<span style="font-style: normal;"> </span>Právě
při obchodních i tvůrčím úspěchu Briana Ena nahlížejí
posluchači, kritikové i konkurenční muzikanti do jeho tvrdohlavé
sólové tvorby – ať už ambientní hudby, písňových alb nebo
galerijních instalací a mobilních aplikací. Dá se tady najít
vzorec otevřeného myšlení, který pomáhá úspěšně inovovat
popkulturu? To by přece dnes chtělo umět tolik lidí.</div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Co
vězí za aktuálním návratem ambientní hudby – snad hledání
méně racionálních cest, které se koneckonců odrazily i v
částečném spojení ambientu s pouťovou esoterikou proudu new
age? Kdo chce zkoumat ambient Briana Ena, má příležitost: v
reedici nyní vyšla hned čtyři jeho alba z devadesátých let. Sám
autor ke každému z nich přidal disk zajímavých bonusů. Tak se
stalo, že vůbec poprvé Eno na albu oficializoval svůj pražský
projekt: ve fragmentu </span><i>Music For Prague</i><span style="font-style: normal;">si
vzpomněl na společnou instalaci s Jiřím Příhodou, která se
konala v roce 1998. </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Rusové, Češi a
Brian Eno // </b><span style="font-style: normal;">Když
do galerie Nová síň tehdy dorazili aktéři tiskové konference,
Brian Eno před svým příchodem nechal přednést vzkaz, že odmítá
jakékoli otázky na své hudební producentství. </span><span style="font-style: normal;">Evidentně
tedy odděluje od výtvarné a multimediální práce své aktivity s
U2, Davidem </span><span style="font-style: normal;">Bowiem</span><span style="font-style: normal;">
či – aktuálněji – s neosoulovým technologem i talentovaným
zpěvákem Jamesem Blakem. Eno taky dobře ví, že otázky na Bona
Voxe snadno mohou přehlušit zajímavější debatu o myšlenkách,
které stojí v centru jeho tvorby – ať už zvukové nebo
vizuální.</span><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/P0mvO1UgkZE/0.jpg" src="http://www.youtube.com/embed/P0mvO1UgkZE?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Od
šedesátých let ho zajímá pojetí času, v sedmdesátých letech
je zafixoval na prvních albech „hudby bez směřování“, tedy
ambientu – a v Praze nabídl svébytnou variaci. Na bednění, jímž
Jiří Příhoda znepřístupnil většinu galerie, osadil Eno řadu
přehrávačů. Do každého vložil disk s jednou stopou své hudby
a zapnul </span><i>repeat</i><span style="font-style: normal;">: v
prostoru se tak odvíjely opakované smyčky, jenže bez jasné
synchronicity, každá smyčka byla jinak dlouhá. Musely by uplynout
roky, aby se všechny smyčky sešly dvakrát v tomtéž momentu: a
posluchač by navíc musel stát na tomtéž místě, aby k němu
dolehly zvuky ve stejné hlasitosti.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Tři
minutky, které z pražského materiálu Eno vybral, jsou nyní k
slyšení i na soundcloudu vydavatelství All Saints Records. To
bývalo domovským přístavem pro Ena a scénu kolem něj – a nyní
obnovilo existenci. Ohlas je dost silný: tahle hudba má dnes dvojí
publikum, vedle pamětníků reagují i mladí příznivci
elektronické kultury, rozhlížející se, co všechno z dnešních
dráždivých momentů už před časem brali do hry předvídaví
radikálové jako Brian Eno, Aphex Twin nebo – v těchto dnech
zesnulý - Edgar Froese, zakladatel skupiny Tangerine Dream.</div>
<div style="font-style: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://i.imgur.com/SDuEGwj.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://i.imgur.com/SDuEGwj.jpg" height="320" width="240" /></a></div>
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<a href="https://soundcloud.com/all-saints-records/brian-eno-prague" target="_blank">„</a><span style="font-style: normal;"><a href="https://soundcloud.com/all-saints-records/brian-eno-prague" target="_blank">Pražský“track </a>vyšel v rámci bonusového materiálu u reedice alba </span><i>The
Shutov Assembly </i><span style="font-style: normal;">(1992)</span><span style="font-style: normal;">,
které je kromě dobré hudební úrovně i dobrým svědectvím
Enových zájmů o byvší sovětský blok. V době přestavbového
tání se v letadle seznámil s moskevskou kapelou Zvuki Mu, která
měla kultovní postavení, ale nemohla v komunistickém SSSR vydávat
desky. Eno řekl, že jim bude produkovat debut a pozval je do
Londýna. Po příjezdu je nechal aklimatizovat ve svém bytě. S
překvapením našel po svém návratu ruské „androše“ ležet
na podlaze bez vědomí: vypili producentovi jeho barovou sbírku,
včetně vzácných exemplářů. Eno prý neměl pro tento projev
široké východoevropské undergroundové duše mnoho pochopení.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Přes
ruské kontakty se Eno seznámil se Sergejem Šutovem – malířem,
který se formálně posunul k videoartu a byl prvním ruským VJem.
Šutov si k práci často pouštěl Enovu hudbu – tím spíš, že
ze svého ateliéru chtěl udělat místo inspirace, měl v něm
defakto nařízené domácí vězení. Eno mu chtěl poslat kolekci
svých nahrávek – tak vznikl titul </span><i>Šutovova sbírka</i><span style="font-style: normal;">.
Eno se po konci studené války rozhlížel napříč východním
blokem po inspiraci, ale nakonec téměř nic neudělal. Spolu s U2 a
Lucianem Pavarottim natočil píseň </span><i>Miss Sarajevo </i><span style="font-style: normal;">(1995)</span><i>
</i><span style="font-style: normal;">a podpořil tak vědomí o
obléhaném městě. Výstava v Praze zakončila jeho nepříliš
intenzivní research v postkomunistických zemích.</span><br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/tAXzPQMfIoQ/0.jpg" src="http://www.youtube.com/embed/tAXzPQMfIoQ?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Zato
jeho společné dílo s Jiřím Příhodou předznamenalo jeho
dlouhodobější aktivitu na poli takzvaného generativního umění,
tentokrát víc vizuálního. Eno zkoušel předprogramovat systémy,
které by generovaly proud obrazů v neustálé proměně. „Já
jako tvůrce připravím semena: stromy ať už si rostou samy,“
vyjádřil podstatu téhle činnosti. Cítil že od fixního filmu a
videa nyní vede skrze počítače osvobozující cesta: proto se od
videoartu a galerijních instalací postupně přesouval k formátům
CD-ROM, videomappingu (nejokázaleji na operu v Sydney) a mobilních
aplikací jako </span><i>Bloom</i><span style="font-style: normal;">,
které dovolují dítěti i laikovi stát se tvůrcem. </span><span style="font-style: normal;">Při
vývoji proměnlivých obrazů použil Eno i formu světelných
plastik: seznámil se při tom s českým předválečným dílem
Zdeňka Pešánka.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Veškerou
Enovu výtvarnou činnost nedávno shrnula jeho první nehudební
knižní monografie z pera Christophera Scoatese </span><i>Visual
Music</i><span style="font-style: normal;"> (Chronicle Books, San
Francisco 2013). Když vidíme Enovy grafické struktury vytvářené
psacím strojem v šedesátých letech, není možné nevzpomenout si
na Antikódy Václava Havla, které v téže době taky testovaly
médium kancelářských strojů. Od psaných textů, které Eno
vystavoval koncem šedesátých let, postupně dospěl k sérii
krátkých hesel, sloužících k otevření mysli a překonávání
zažitých modelů. Příčné strategie (Oblique Strategies) užíval
Eno při své hudební i další práci po mnoho let a staly se
symbolem jeho poetického přístupu k řešení praktických
problémů. Česky nikdy nevyšly; </span><span style="font-style: normal;">výběr
z nich přinášíme na této straně. </span><br />
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<b>Rádio bez
kolovrátku // </b>Lidské vědomí
hledá v hudbě určité vzorce. To je fakt, o který se opírá
generativní hudba, jak ji vytváří Eno. Programuje matematická
pravidla, podle kterých se hudba odvíjí. Nejsou vždy tak
jednoduchá, abychom je jasně rozpoznali. Ale Enův postup
koresponduje s vědeckou teorií, že naše inteligence hledá v
předkládané hudbě struktury, jimiž by si „popsala“, co se
před ní zvukově děje. Eno s tímto očekáváním pracuje
vertikálně i horizontálně: ví, že posluchačova psychika
očekává cosi, co už rozeznala – a pomocí generativního
softwaru (nebo vlastního tvůrčího rozhodnutí) jí dodá tvar
posunutý, proměněný, ve variaci.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Pokud se to uchu
„líbí“, pak díky napětí mezi známým a neznámým, starou
slastí a novým dobrodružstvím. Eno zachovává sound či rámec,
ve kterím se určitému publiku dobře komunikuje: a uvnitř něj na
nás líčí inovace. Platí to jak pro jemný cinkot ambientního
alba <i>Lux </i><span style="font-style: normal;">(2012), tak pro
přístup k hitovému soundu Coldplay. Pro Ena je charakteristický
</span><span style="font-style: normal;">futurismus i znalost
historie, </span><span style="font-style: normal;">vyhrocená
</span><span style="font-style: normal;">individualita </span><span style="font-style: normal;">i
</span><span style="font-style: normal;">schopnost empatie vůči
požadavkům popu.</span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">T</span><span style="font-style: normal;">o
je velký paradox Enovy tvorby: po dekády se podílí na rozvoji
mainstreamu, nejvíce s U2 a Coldplay. A přitom je zásadní názor
uvnitř jeho tvorby v přímé opozici proti opakování, proti
statusu hvězdy potvrzenému kvantitou výskytu. Eno nikdy
nereprezentoval názor rádií, které v playlistu opakují pořád
jedno a totéž. Oproti modelu „hvězdných celebrit hudby“
nabízí model „hvězdného“ zvuku: úspěch u jednoduché lidské
mysli, říká, může mít nepřeberná variabilita hudby, která
ovšem spadá do parametrů zvuku a struktur, jež se člověku
snadno zpracovávají. Odpadá tak úmorná a psychice nesvědčící
„kolovrátkovost“ posté slyšených melodií: namísto ní
nastupuje výběr z různých interpretů, kteří korespondují s
parametry sympatického soundu. </span></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;"> </span>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="font-style: normal;">Jenže
takový přístup k výběru hudby jednak znamená více expertní
přístup – a jednak, v případě neúspěchu stanice neposkytuje
výmluvu „ale my jsme sázeli na špičky hitparád“. To už není
Enova starost: až někdy někdo bude chtít odpovědněji
strukturovat mediální kanál, má tu od něj připraveno pár
užitečných tezí. Od producenta, který má na triku úspěchy alb
</span><i>Achtung Baby </i><span style="font-style: normal;">a </span><i>The
Joshua Tree,</i><span style="font-style: normal;"> by se to nemuselo
brát na lehkou váhu.</span><br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://www.gorditosybonitos.com/wp-content/uploads/2013/06/oblique_20120526_.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://www.gorditosybonitos.com/wp-content/uploads/2013/06/oblique_20120526_.jpg" height="213" width="320" /></a></div>
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><b>Příčné
strategie</b></i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Sérii kartiček s
pokyny, někdy dosti nejasnými, používá Brian Eno ve studiu, když
váhá, jak se rozhodnout. Jejich text sepsal v roce 1975 spolu s
malířem Peterem Schmidtem. Zde je několik ukázek.</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Najdi nejtrapnější
součást a zdůrazni ji</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Vyzdvihni svou chybu
jako skrytý úmysl</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Spektrální analýza</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Pozpátku</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Použij nehudebníky</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Neostýchej se
uplatnit vlastní myšlenky</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Mysli na rádio</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Vyjdi ven ze dveří</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Ubírej prvky v
pořadí podle důležitosti</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Zmechanizuj
přirozené, polidšti bezchybné</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Paralelní melodie,
různě rychle</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Vyměň role
nástrojů</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Vzpomínáš? Ty
tiché večery
</i></div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>Co se děje?
</i></div>
<i>
</i>
<div style="font-weight: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i><br /></i>
</div>
<i>
</i>
<div style="font-style: normal; font-weight: normal; line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<i>
Voda</i></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-63848918894954278662015-04-06T12:17:00.003+02:002015-04-06T13:44:32.653+02:00Konec lásky na pitevním stole // Björk: Vulnicura<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style><b>Událost nespočívá v tom, že pirátský únik přinutil Björk
zveřejnit album Vulnicura dřív. Samotná povaha desky,
nejosobnější za celou její dráhu, stojí za zkoumání – a
váhání. </b><br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://cdn4.pitchfork.com/albums/21447/homepage_large.9ee25a14.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://cdn4.pitchfork.com/albums/21447/homepage_large.9ee25a14.jpg" /></a></div>
Předchozí <i>Biophilia</i> byla víc než hudební album: velké a
těsné spojení přírody a technologie, na scéně kyvadla a
Teslova cívka, v tabletech interaktivní aplikace. Dávno ne úsilí
o zpěvné hity: Björk měla mnohem spíš ambici učinit hlavními
postavami něco většího než člověka: magnetismus či tektonické
desky; vyprávěla však o nich pomocí vynálezů zcela lidských.<br />
<br />
Dnes o tomto projektu mluví jako o zvláštním případu obecné
ženské tendence dělat prostředníka mezi lidmi či ději,
moderovat a propojovat. K vlastnímu překvapení se jí vloni pod
rukama začal rýsovat cyklus křiklavě jiný: vycházel ze zápisků
a skic písňových textů, které si psala během konce manželství
s umělcem Matthewem Barneym, s nímž má dvanáctiletou dceru.<br />
<br />
<br />
<b>Jako v Bergmanově filmu</b> // Charakterem jsou to evidentně nejosobnější písně, jaké
Björk v tomto tisíciletí napsala: „Nejdřív jsem bojovala sama
se sebou, zdálo se mi to moc sobecké – ale pak jsem si řekla, že
to asi tak má být,“ komentuje zpěvačka. Sebepozorování a
zapisování jí prý pomáhalo tíživé životní období ustát,
„i když jsem si připadala jako v Bergmanových filmech s Liv
Ullmannovou, když dojde na sebelítost a psychologii. Člověk jako
by pitval sám sebe a ptal se, kde se stala chyba?“<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/lGV2P6xOfkY/0.jpg" src="http://www.youtube.com/embed/lGV2P6xOfkY?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<br />
<br />
Otevírání ran a kruté pojmenovávání má na albu
Vulnicuraprotiváhu v systému. První tři písně se odehrávají v
měsících před rozpadem, další tři mapují ubíhající měsíce
po rozpadu; poslední tři jsou zobecněním.<br />
Björk viděla, že musí odložit plány s futuristickými
zvukovými systémy: k introspektivnosti vznikajícího alba se
nehodily. Začala aranžovat hudbu pro smyčce: na živých
vystoupení (včetně březnové premiéry v Carnegie Hall) budou
patery housle, pět viol a pět violoncell, tedy poměrně dost temný
sound. Jako dar shůry přijala zájem mladého (původem
venezuelského) producenta, který pod jménem Arca spoluvytvořil
nahrávky Kanye Westa (Yeezus) a britské futuristické r'n'b hvězdy
FKA Twigs.<br />
<br />
Čtyřiadvacetiletý mladík platí momentálně za velký
talent předjímající budoucnost hudby: přestože Björk mnoho
nabídek ke spolupráci průběžně odmítá, tady se patrně
potkaly povahy, untenzita i smysl pro otevřenost. Během loňska
seděl Arca po boku Björk u počítače jako střihač vedle
režisérky a z jejích přání a popisů stavěl beaty – tedy
rytmus, ale i zvukovou atmosféru – pro celé album. Björk nikdy
dřív nevytvořila celou desku tak svižně a v tak úzkém kruhu:
autorsky zasáhl už jen britský producent The Haxan Cloak, který
při mixu alba domyslel jednu z písní.<br />
<b><br />
</b><br />
<b>
</b><b>Zranění a léčba // </b>A jaké ty písně tedy jsou? Nesnadné téma evokuje tíživost –
ale hned u úvodní přehledné písničky Stonemilker („jasné
momenty jsou tak řídké, že je radši dokumentuji“) se
posluchači uleví, že tu nepokračuje litanický styl
nezapamatovatelných meandrů z projektu Biophilia. Několikrát se
songy noří do dost zvláštního zvuku: Björk s Arcou vybrali
třeba jeden elektronický rejstřík, který se ve vlnách rozlévá
kolem textu.<br />
<br />
Vulnicura je novotvar: ve slově lze vystopovat významy zranění
a léčba. Stěžejním momentem v portrétu rozpadu je
desetiminutové Black Lake: requiem za vztah není tak zničující,
jak by se dalo čekat (smyčce jsou tu docela vzdušné), ale pořád
je to náklad tíhy. Nejdelší skladba ze všech, co kdy Björk
natočila, připomíná, že by bylo skutečně mimo chtít od ní
dnes taneční songy, při nichž se lze dobře bavit. Adrenalinem
hnaný puls měla Björk ještě na „animálním“ albu <i>Volta</i>
(2007), ale vlastně ho pohřbila spolu se svým bezstarostnějším
stylem devadesátých let.<br />
<br />
Poslední třetina alba je nejodpíchnutější a poslouchá se
nejsnáz. Atom Dance (o partnerské kompatibilitě, „jsme navzájem
své hemisféry“) je další duet Björk s Antonym Hegartym,
kterého si vybírá pro hlas i společenský status (humanistický
ambasador trans komunity). <i>Mouth Mantra</i> jako by byla filmem, kam
autoři zabudovali i (místy groteskní) zvukové efekty. Quicksand
chce v závěru najít naději, ale je to i výčitka mužům, kteří
mění osud celému rodu, „mně, mojí dceři a její dceři a její
dceři“. Je to mimořádné album Björk: ví, s čím zachází, a
zároveň neskrývá, že bylo psané ve chvíli afektu.<br />
<br />
Co je to za vlnu? Celých alb, písňových sbírek o vlastním
zranění a rozpadlém vztahu vznikla v poslední době řada. Jako
by se odkrývání ran na veřejnosti stalo Kanadský Bon Iver došel
dál než Björk v cestě za vlastním soundem, stal se ikonou
hipsterské generace a objevil se i jako postava v Simpsonových.
„Rozchodové“ loňské album songwriterky Sharon van Etten se
stalo vrcholem její kariéry: pro nápaditost a uměřenou hitovost
jistě zaslouženě. Na podobné vlně koneckonců vysílá i
česko-slovenské Monikino kino, propojené s kapelou Midi lidi: i
když samo tvrdí, že album Prázdniny nezamýšlelo pojmout jako
záznam rozpadu a vyrovnávání.<br />
<br />
<br />
<b>Piráti pomáhají iTunes // </b>Pirátský zásah udělal Björk nečekanou službu. Leden je
mrtvá sezóna, téměř nic nevychází: <i>Vulnicura</i> tedy kolem sebe
nemá moc konkurence. Především však nucené rychlé vydání
způsobilo, že hudba přišla sama o sobě: bez komentářů v
televizních talk show, rozhovorů, „pohledů za kulisy“. Björk
tohle všechno většinou nabízí: ne polopatisticky, mnohdy s
intencí uvést na scénu své splupracovníky. Ale přece jen je
všechen ten bzukot předvařenou interpretací, návodem k použití.
<i>Vulnicura</i> (k níž byl zprvu zveřejněn jediný rozhovor, na webu
Pitchfork) ho postrádá: z hlediska většinového marketingu to
možná vadí, ale pro bystřejší a samostatnější posluchače
(kterých Björk nemá málo) se tak otvírá dobrodružství vlastní
cesty.<br />
<br />
A ještě jednu poznámku, obchodní a sociální. Nikoli Björk,
ale piráti způsobili jeden velký paradox. Nucené digitální
vydání znamená, že nyní lze koupit album jen na dvou místech:
jsou to iTunes a Amazon. Tahle exkluzivita je asi hodně potěšila:
ani samotný domovský label zpěvačky, One Little Indian, neprodává
Vulnicuru ve formě souborů – čeká na březen, kdy podle plánu
vyjde kompaktní disk a vinyl. Pirátský akt tedy ve výsledku mocně
podpořil nejmocnější pavouky v centru sítě, jejichž převaha
se stala vlekle řešeným problémem. Jestlipak existují taky
nějací bystřejší, dopředu uvažující piráti, které by to
napadlo předem?<br />
<br />
Češi, stejně jako lidé z většiny ostatních zemí, tedy
nemají šanci koupit si desku na lokálním trhu, a chtě nechtě
musejí krmit už tak bumbrlíčkovské iTunes. Ne že by konkrétně
tahle deska nestála za pořízení. Ale ať se to nestane pravidlem:
kdo může, měl by na tom pracovat.<br />
<br />
<br />
<i>Björk: Vulnicura. Produkce: Album vyšlo v digitální podobě
21. ledna, CD a LP vyšly v březnu. One Little Indian, 2015.</i>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-21325862237561946172015-04-06T12:13:00.000+02:002015-04-06T14:16:50.760+02:00I hudba má svůj art brut<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<b></b><b>Přijměte pozvání do vesmírů, jež se řídí vlastními
pravidly. Český a slovenský hudební outsider art nechce dobýt
žebříčky: místo toho představuje radikální osobní vize.
První festival hudební art brut scény se konal v Brně. </b><br />
<br />
<b> </b>
<br />
Klubové pódium, minulý víkend, pár odlišností od
standardního koncertu. Na scéně sledujeme mladíka s mikrofonem,
jak zaujatě rapuje o svém pokusu o sebevraždu. Na střeše se však
– ve svém příběhu – potkal s druhým sebevrahem, takže
rapový žánr „battlu“, trumfování a urážení protivníka,
tu nabývá rysů hádky, kdo má větší právo na smrt. Kluk končí
svou tirádu řevem „Skoč! Skoč!“, načež se stane něco
zvláštního. S posledním zvukem seskočí z pódia, a jako by
nechtěl nic vědět o reakcích publika, proběhne jím, vyrazí ze
dveří klubu ven, utíká pořád pryč a zmizí kdesi v ulicích
města Brna.<br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="http://i.ytimg.com/vi/9JNVnE7pMMI/maxresdefault.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" src="http://i.ytimg.com/vi/9JNVnE7pMMI/maxresdefault.jpg" height="225" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Džumelec aka Erik Sikora</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<b><br />
</b><br />
<b>
</b><b>Poctiví zaražení lidé // </b>To je jen jeden z řady nečekaných momentů, které se daly
zažít na prvním festivalu věnovaném české a slovenské hudbě
outsiderů, jinak též art brut v domácí muzice, hudbě v syrovém
stavu, no-fi. „Hudba, která nepočítala s tím, že bude
slyšena“: tak charakterizoval tenhle fenomén slovenský autor
hudby a videí, který si říká Samčo, brat dážďoviek. On a
kurátorka Barbora Šedivá iniciovali brněnskou celodenní akci,
která se odehrála v klubu Praha – novém variabilním kulturním
prostoru na nádvoří Pražákova paláce; Praha je tedy nezávislou
off-scénou Moravské galerie.<br />
<br />
Kurátoři „dne s outsidery“ se mohli opřít o významný
zdroj. Před několika lety začal radikální tvorbu z okrajů
mapovat <a href="http://federsel.blogspot.cz/p/about.html" target="_blank">Tomáš Procházka</a> – divadelník (ex-Buchty a loutky, <a href="http://jedefrau.org/handa-gote/o-handa-gote/" target="_blank">HandaGote</a>) a hudebník (B4, Gurun Gurun a další spolupráce). Procházka
se neostýchal zacházet s projevy lidí, kteří do té doby měli
minimální ohlas. Některé domácí nahrávky nacházel na
serverech typu Bandzone, jiné získával třeba na kazetách a
publikoval je na webu jako první.<br />
<br />
Art brut ve výtvarném umění má u nás silné ambasadory v
Terezii Zemánkové a dalších teoreticích; Vladimír Borecký zase
popsal české literární „mašíbly“, viz jeho knižní studii
Zrcadlo obzvláštního. Hudba dlouho zůstávala stranou: Procházkův
blog <a href="http://endemitarchives.blogspot.cz/" target="_blank">Endemit Archives</a> se stal prvním seriózním komentovaným
katalogem. V prvním příspěvku se Procházka zaštiťuje citátem
z Josefa Kroutvora: <i>“Umělci známí, uznávaní a také obdivovaní
naplňují obraz umění a zjednodušují ho nakonec až na nudná
schémata. Někde stranou ale stojí ti, co takové štěstí neměli
a kteří propásli nejednou velkou příležitost. Bývají to
váhavci, samotáři, často poctiví, ale zaražení lidé. Bez
outsiderů, bez těch, co nestrhl hlavní proud, by byly dějiny
umění jen jednou hlavní linkou.”</i><br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/17/d8/5f/17d85f9446c5f8c6cbbb87ea61ce3522.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="400" src="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/17/d8/5f/17d85f9446c5f8c6cbbb87ea61ce3522.jpg" width="317" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Z tvorby Petra Válka</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<b>Pohřbít normální prostředky // </b>Den plný živých vystoupení připomíná v něčem burzu
entomologů, kongres těch, kteří si poprvé potřásají rukou, i
když se předtím setkávali skrze své webové avatary.
Posluchačský profit je jasný: střetáváme se s tvorbou, která
nenaplňuje známé žánry, namísto toho si stanovuje své vlastní
standardy. Ty mohou být velmi různé: někdo lacinými prostředky
napodobuje elektronický sound, někdo jiný hodně vypravuje...
Většina autorů staví svůj svět do překvapivé hloubky a šíře:
„Nějaká alba jsou na ulož.to, ale posledních padesát tam ještě
není,“ sděluje mi <a href="https://www.pinterest.com/konecny1931/petr-v%C3%A1lek-tvorba/" target="_blank">Petr Válek</a>, který vystupuje pod jménem <a href="https://www.youtube.com/channel/UCp5FTgPYhL1QjzuHOJ38qRg/videos" target="_blank">DerMarebrechst</a> (v odkazu lze najít velmi neobvyklé množství videí s hudbou P. V.).<br />
<br />
Válka nikdy nezajímala „normální“ hudba, jakou slýchal
vyhrávat v rádiu, dokonce v mládí rozšrouboval a pohřbil
jednoduchá klavesová „pípátka“. Zato začal vyrábět
nástroje vlastní - z plechovek, dřeva či drátů. Jeho vystoupení
je přehlídkou desítek, snad stovek drobných objektů, v nichž na
podlaze rotuje ptačí peří, jsou v nich zasazeny předměty denní
potřeby a spojuje je elektronika. Válek lituje, že z domovské
Loučné nad Desnou nemohl dotáhnout na koncert ještě víc věcí,
ale je ujištěn, že i toto má parametry jedinečnosti. Zvuk jeho
živé instalace, stejně jako pohled na ni, je skutečně výtečný:
však se taky Der Marebrechst mihl v miniportrétu na ČT 2 a
vystupoval po boku zavedených hudebníků.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/4Cs2NhTXLEM/0.jpg" src="http://www.youtube.com/embed/4Cs2NhTXLEM?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<br />
<br />
To je však v line-upu brněnské přelomové akce spíš výjimka.
Nezkušenost s koncertováním znamená, že pod přívalem pořadavků
a nervních změn začínají být organizátoři trochu vyčerpaní
(„Mám pocit, že je půlnoc,“ říká kurátorka Šedivá po
čtvrté odpoledne). <a href="http://endemitarchives.blogspot.cz/2013/07/martin-sprock.html" target="_blank">Martin Sprock</a>, poněkud tajemná postava od
Banské Štiavnice, si na své texty hodlá svítit svíčkami:
zčásti je však vypálí při zkoušce nanečisto, shání se
svíčka. Nakonec mu domácí nabídnou baterku: hráč ji bude
svírat po celý koncert v ruce, jíž zároveň hraje na kytaru.
Meditativní atmosféra příprav ustoupí, když Sprock vytáhne
robustní paralyzér a zkouší, jak jeho elektrický oblouk praská
před mikrofonem. V takové chvíli publiku dochází, že účastí
na večeru riskuje nejen esteticky, ale i fyzicky.<br />
<br />
Kdo si chce představit Sprockův koncert, ať hromadí vjemy:
pustí se videoprojekce, v ní vrčí promítačka a běží záznam
ze staré spartakiády, mimo záběr hraje protagonista free stylem
na klavír. Do této „předtáčky“ pak živě hraje na kytaru
(obdiv ke Captainu Beefheartovi je znát) a deklamuje. Kdo se těšil
na něco, jako byla starší Sprockova komická mikroopera Já mám
na Slovensku strýca, dočká se něčeho zcela jiného. Martin
Sprock začne hovořit italsky, text je rozsáhlý – a pokryje celé
čtyřicetiminutové vystoupení. (Tomáš Procházka mi říká, že
Sprock má teď italské období; předtím vytvářel texty v
morseovce.) Po vystoupení se informuji: texty v italštině byly
vybrané ze spisů populárního guru jménem Osho.<br />
<br />
Sprock na rovinu řekl pořadatelům, že na pódiu nedokáže
odhadnout, kdy skončit: svěřil jim pro tento účel zvoneček.
Když pořadatelé zacinkali, hudebník skutečně bez průtahů
vystoupil z hlubin zadumání, během dvou vteřin uťal svůj proud
a skončil.<br />
<br />
<br />
<b>Od obskurnosti k popularitě // </b>Festival je vodopádem zážitků, které se vymykají běžnému
koncertnímu provozu. Jedna ze skupin, Depressive Directions, křtí
své nové album tak, že je posype tabletami léků ("zpěvákova
přítelkyně studuje farmacii"). <a href="https://vimeo.com/user6526356" target="_blank">Andrej Danóczi</a> nechá svůj
výstup uvádět ženský hlas z Google překladače, pro který
napsal veškerý komentář; už bez humoru pak odehraje výborné
sólo na zvuk starého syntezátoru Arp (skladba se jmenuje Dovolená
v Arpách). Jiný z účinkujících odzpívá polovinu výstupu v
mužských a polovinu v ženských šatech.<br />
<br />
Mohou hudební outsideři dojít širšího uznání, popularity,
začlenění do „normální“ hudební scény? V minulosti se to
opakovaně stalo. Za nekompatibilní potřeštěnce byli zprvu
pokládaní Frank Zappa či Velvet Underground. Kurt Cobain nosíval
tričko se svým oblíbencem – Danielem Johnstonem, o jehož
písňovém boji se schizofrenií byl natočen celovečerní film.
Sonic Youth po léta propagovali anonyma, který pod jménem Jandek
vydával svébytnou písňovou poezii – a svou identitu odhalil až
po „období utajení“ v letech 1978-2004.<br />
<br />
Mezi české outsidery koneckonců Tomáš Procházka počítá
Petra Marka: než přišel jeho úspěch s populární kapelou Midi
lidi, Marek natočil dlouhou řadu domácích alb, od pečlivě
vystavěných písní po spontánní improvizace. Tehdy si říkal
<a href="http://www.unarclub.cz/" target="_blank">Muzikant Králíček</a>: když – až po třicítce – začal brát
tvorbu ambiciózněji, odložil obývákovou primitivnost techniky a
vybavený mnoha zkušenostmi se vydal do profesionálnějších
kruhů. Staré nápady nikdy nepoužil: dodnes čekají na své
publikum, jsou tu nestravitelné zapeklitosti i hity.<br />
<br />
Na podobné hranici širší popularity se dnes nachází mladík,
který studoval výtvarné umění v Praze na AVU a dnes žije doma v
Košicích: Erik Sikora, který si říká Džumelec. Pokud na
festivalu nebyla nouze o určitou potemnělost, <a href="https://dzumelec.bandcamp.com/" target="_blank">Džumelec</a> rozsvítil
sál svojí pozitivitou. Má v sobě energii stand-up komika a dar
zaujmout i s pouhou jednou kytarou (což je protiváha bohatšímu
zvuku jeho nahrávek). Vypráví o důležité hlásce „dž“,
která je zvukem pro střet a setkání, vypráví o imagi Slovenska
a o tom, jaký vymyslel emotikon pro Košice. Vypráví o látce
jménem popein: dá se najít v hitových popových písních a je
abstraktní paralelou k heroinu.<br />
<br />
Když slyšíme naivistickou, mile bezbrannou píseň Fabka (epos
o tom, jak se zpěvákova rodina musela vloupat na vlastní chalupu),
je zřejmé, že Džumelec Sikora do scény outsiderů patří.
Zároveň dobře ví, s čím zachází: vymyslel si koncept
„krajinárskeho rapu“, v němž odvádí hiphop z urbánní
scenérie na venkov. A nejnovější písně, třeba o životě na
facebooku (s refrénem „lajkni a bude ti lajknuté“), mají
zkrátka a dobře potenciál normálního hitu. Nepochybně by
osvěžil vody mediálně šířené produkce. Srozumitelný Džumelec
byl nejaplaudovanějším z muzikantů během celého festivalu;
něčím připomněl mladého Xaviera Baumaxu.<br />
<br />
<br />
<b>Díky za syrovost // </b>Jak několik let Procházkovy průběžné práce na katalogu
outsiderů Endemit Archives, tak živé setkání ukazují, že
muzikantský art brut je na vzestupu. Hudba jež má vlastní
standard, nabízí vstup do úžasných světů těch, kteří
ignorují žánry či očekávání publika. Někdy za svou výlučnost
platí samotou a někdy je hudba vedlejším produktem jejich
nesnadných duševních stavů: o to větší chybou by bylo brát
outsidery jako raritu pro zasmání.<br />
<br />
Podobně jako ve výtvarném umění, jsou i hudební autoři
„umění v syrovém stavu“ lidé křehcí, mnohdy naprosto bez ambicí, ale vlastně s radostí přijímající
ohlas – jako signál, že se svými hodnotami a jinakostí nejsou
sami. „Ve světě plném přeprodukovaného popu představují
návrat k původní radosti z hudby,“ říká Tomáš Procházka a
vyhrazuje si čas pro další práci na jedinečném archivu, který
už teď znamená pro zdejší hudbu evidentní přínos.<br />
<br />Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4662910443424265182.post-1827904146720496102015-04-06T12:06:00.001+02:002015-04-06T13:57:37.798+02:00Úžasní komiksoví lidé // Katy Perry<style type="text/css">p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }</style>
<br />
<br />
<b>Pražský koncert Katy Perry byl příležitostí
ptát se: co konzumují české děti spolu s globálními
hvězdičkami? Jsou takoví jako Taylor Swift prostě jen produkty?
Čeho se obávat a nad čím mávnout rukou?</b><br />
<br />
<br />
Zima 2015, mluvím s londýnskými přáteli, oba rodiče jsou
umělci. Říkají, že pro jejich jedenáctiletou dceru nebylo
většího vzrušení, než když k narozeninám dostala svolení jít
na koncert Taylor Swift. Jejich první reakce byla mírně
překvapená: vybavovali si mladou americkou zpěvačku jako
laureátku cen v kategorii moderního country – ale hvězda,
narozená pár dní po československém listopadovém převratu, se
v posledních letech posunula do role ikony pro nejmladší
posluchače.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://blogs-images.forbes.com/insertcoin/files/2015/02/katy-perry-e1423156187298.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://blogs-images.forbes.com/insertcoin/files/2015/02/katy-perry-e1423156187298.jpg" height="225" width="400" /></a></div>
<br />
<br />
Mnozí čeští rodiče si procházejí podobnou horečkou v
poslední době: pokud s nimi děti nesdílely svá oblíbená videa,
pak je mohl zaskočit jejich pořadavek, že prostě musejí být v
pražské O2 Areně, až tu bude v únoru vystupovat Katy Perry. V
rodinách, které jsou ochotny dát minimálně 1 300 korun za jeden
lístek, se pak o celé akci začíná uvažovat. A z videí Katy
Perry dospělí dešifrují: co na tom ty děti tak baví?<br />
<br />
<br />
<b>Šmoulinka a její výstřih</b><b> //</b> Odpovědí může být třeba klip k úspěšnému singlu <i>Roar</i>,
který patří k těm, jež se pouštějí i na českých hodinách
angličtiny. Text je spojený s atraktivně barvotiskovým klipem:
Katy ztroskotá v džungli, odkládá strach, sbližuje se se zvířaty
a stává se spokojeným robinsonem. Zpívá k tomu, že je je třeba
překonat svoje nejistoty, objevit uvnitř sebe tygra a na všechno
nepřátelské nebojácně zařvat (roar).<br />
<br />
Je to direktní popsong, trendově emancipovaný i povědomě
vlezlý. Katy Perry koneckonců má předpoklady k písničkám „s
naučením“: začínala jako zpěvačka křesťanských songů na
americké scéně moderního gospelového popu. Pod svým původním
jménem Katy Hudson vydala v sedmnácti první album (2001). Přestože
o rok poté přesedlala na „sekulární“ pop, celá první
kariéra skončila neúspěšně: silné vydavatelské značky Island
Records (mj. domov U2) a Columbia ztratily trpělivost a rozvázaly s
ní smlouvu.<br />
<br />
Toho rozhodnutí jistě hořce litovaly v roce 2008, kdy se Perry
úspěšně restartovala, už pod křídly značky Capitol. Dost
realisticky vzhlížela jako k metě k albu Alanis Morrissettové
Jagged Little Pill: a i když nechtěla následovat její obraz
samostatné moderní hledačky silného vztahu, vyhledala jejího
producenta Glenna Ballarda (který slavnou desku zgruntu režíroval)
a přesvědčila ho o spolupráci. Mírný skandál kolem songu I
Kissed A Girl (2008) jí pomohl získat pozornost: rychle se sice
vyjasnilo, že nejde o písničku ani lesbickou, ani nijak seriózní
(Rolling Stone napsal, že je to přesná analogie mazlivého jednání
dívek, když chtějí na mejdanu upoutat kluky), ale zabrala. Za
miliony prodaných souborů získala Perry zanedlouho místo v
Guinnessově knize rekordů: stala se nejúspěšnější ženskou
debutantkou na digitálním trhu.<br />
<br />
<br />
<b>Mistryně smíšených signálů</b> // A množstevní rekordy pokračovaly. Katy Perry říká, že
Madonnu obdivuje především za „schopnost sebeproměny“, řečeno
méně vznosně za střídání rolí a imagí. Taková strategie
pomáhá showbyznysovým hvězdám přibližovat se dalším a dalším
trendům, které přináší čas: pochopitelně je to snazší pro
ty, kdo nepotřebují lpět na osobní poetice, hodnotách, tvůrčích
leitmotivech. Perry v roce 2010 vydala album <i>Teenage Dream</i>: už první
singl <i>California Gurls</i> s kulisami země lízátek a bonbonů avízoval
jasný útok na dětské publikum. Mezi obláčky cukrové vaty a
klouzačkou ze zmrzliny putuje Katy s makeupem vyhlazenou tváří
loutky či panenky, v infantilním obleku hostuje afroamerický
rapper Snoop Dogg. Mix popu a diska doprovází elektronicky
filtrovaný vokál, který rozhodně nepoutá pozornost nějakou
výrazností: tohle je prostě bláznivý dětský sen.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://www.billboard.com/files/styles/promo_650/public/media/katy-perry-roar-video-650-430.jpg?itok=dpdORJNc" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://www.billboard.com/files/styles/promo_650/public/media/katy-perry-roar-video-650-430.jpg?itok=dpdORJNc" height="263" width="400" /></a></div>
<br />
<br />
Možná tak úplně nehraje, že Perry mezi pochoutkami leží
polonahá a když ocucává nějaké lízátko, činí tak s
křiklavou lascivností. To je ovšem pro ni typické. „Slečna
Perry na publikum sice často spiklenecky pomrkává, ale zbytek těla
má při tom dost odhalený,“ říká o jejím genderovém přístupu
internetová novinářka Sadie Stein pro New York Times. Perry je
mistryní smíšených signálů: vysílá na dětské i
dospěle-bulvární vlně, někdy odděleně, jindy najednou. V
klipech jako je novější Roar se to neděje: jsou médiem, jimiž
se Perry plně spojuje s dětskými konzumenty. Soustředí se spíš
na schematičnost své role: „Oba vypadáme, jako bychom vypadli z
komiksu,“ libovala si, když byla ještě partnerkou – podobně
excentrického – britského komika Russella Branda. Strategie
provokovat zkomplikovala její účast ve slavné Sezamové ulici: do
dětského pořadu si k duetu s panáčkem Elmem vzala Perry šaty s
takovým výstřihem, že po diskusi televize výstup neodvysílala –
ovšem ponechala ho na YouTube, kde má přes 70 milionů zhlédnutí.<br />
<br />
Album <i>Teenage Dream</i> generovalo jeden singlový hit za druhým:
když YouTube a klipové kanály obehrály jeden klipový krátký
film, Perry dodala další. Od klipů, jak víme, dnes vede
jednoduchý a rychlý proklik ke koupi na iTunes. Počet
hitparádových úspěchů se vyšplhal na číslo pět: Katy Perry
je vůbec první ženou, které se tohle povedlo; před ní to
dokázal Michael Jackson s albem Bad. Neříká to nic o objektivních
kvalitách Perryiných klipů: ale mnoho o mediální síle, které
dosáhla. Následující album Prism potvrdilo její roli hvězdy „i
pro děti“, především s tarzanovským Roar, klipem Dark Horse s
imagí Kleopatry a starého Egypta a prázdninově barevného retra
This Is How We Do. Nikde se Perry nedostane za skrumáž obrazů a
efektů: nikde se nedotkne docela dobrého tématu jako celovečerní
Šmoulové 2, kteří našli ideální hlas pro postavu Šmoulinky -
u Katy Perry.<br />
<br />
<b>Americká Miley, český Kašpárek</b><b> // </b>A mimo hudbu? Perry jasně ukazuje, co dnes obnáší být
profesionálkou v showbyznysu: nekonečný seriál reklamních akcí,
fúze s výrobci a produkty všeho druhu, rozhovory, v nichž
prostořekost není osobní úlevou, ale pečlivě hlídanou
ingrediencí.<br />
<br />
Důslednou práci se „skandálností“ má majitelka průměrného
kontraaltu koneckonců společnou s dalšími hvězdami „pro malé
i velké“. Ikonický je případ Miley Cyrus, která se z
dlouholeté dětské úlohy (alter ega jménem Hanna Montana)
„přehrála“ do jiné role prostředky víceméně
pornografickými – či přinejmenším usilovnou nahotou a
střemhlavým sexuálním chováním.<br />
<br />
Třetí z hvězd,
pětadvacetiletá Taylor Swift si ze všech jmenovaných nejvíc
hledí hudby samotné. Loňské album 1989 (nazvané podle zpěvaččina
roku narození) mělo velmi vlídný kritický ohlas: vytěžuje
starší americký „stadionový“ poprock, ale taky si bere (někdy
až moc jasně) z nového úspěšného elektropopu, s jakým přišla
mladičká samostatná novozélandská hvězda Lorde. V některých
klipech (Blank Space s aristokratickými kulisami) se Taylor Swift
stylizuje do retro lolity, jinde (Shake It Off) je za středoškolačku,
obklopená děcky jako sobě rovnými. Na každý pád zůstává v
největší míře muzikantkou; Katy Perry se blíží herečce a
Miley Cyrus skandalistce předvádějící se pro veřejné oko
bulváru.<br />
<br />
Taktika „jsme tu i pro děti“ se vyplácí způsobem, který
nutí producenty skutečně zbystřit. 1989 se stalo vůbec
nejprodávanějším americkým albem loňského roku, a to vyšlo v
říjnu. Aktivity Katy Perry patří taky mezi nejvýnosnější.
Dětská cílová skupina se lépe marketinguje: před pubertou má
celá generace víceméně společný vkus, navíc je ovlivnitelná
všude tam, kam pronikne reklama.<br />
<br />
Ví to koneckonců i tvůrce
českého „bejbypanku“, kapely pro děti Kašpárek v rohlíku –
reklamní studio Yinachi. „Přitahuje cílovku, již u televize
často ani nepotkáte,“ vysvětlil Robert Peňažka z Yinachi
pozadí projektu, který se snaží přitáhnout „zlobivou“
zmínkou o punku a operuje na živých vystoupeních a festivalech.
Je to klasický příklad smíšené reklamní aktivity, která
skrývá svou propagační funkci – a také si za vstupné a
nahrávky nechá dobře zaplatit.<br />
<br />
<b>Matky, otcové, superstars // </b>Pop, který se dostává i k dětem, má svoje emoce a příběhy:
jsou silné, i když je to svět slz štěstí z úspěchu v reality
show. Máme se obávat, nebo je to neškodná matějská pouť na
mediální úrovni?<br />
<br />
Děti nejsou nechápavé. Zvlášť pokud ze samého nadšení
pátrají po kontextu kolem písní, brzy zahlédnou a rozeznají
kromě barevných kulis klipů i svět, v jakém jejich milé
zpěvačky aktivně žijí: řeholi promotion, product placementu –
a hlavně dvojí tváře dnešních hvězd, které chtějí pro
dvojitou sklizeň stimulovat svět dětí i dospělých. Těm prvním
hvězdy servírují bonbóny, lízátka a sny, těm druhým sexuální
podtext a skandály.<br />
<br />
Teprve tady pak děti přicházejí na to zásadní rozcestí: je
jím rozhodnutí teenagerovských posluchačů, zda přijmou spolu s
oblíbenou postavičkou i její svět kariéry coby obchodu s
vlastním životem. Znepokojovat se kvůli pouhému poslechu
bubblegumových popěvků nemá cenu: až když dětský pop přivede
naše děti k dilematu, zda mají akceptovat prozaičnost
showbyznysu, máme nárok sledovat jejich reakci s napětím.<br />
<br />
Mimo
jiné v tu chvíli jako v zrcadle uvidíme, co se nám do nich
podařilo vložit.
<br />
<i><br /></i>
<br />
<i><br /></i>
<br />
<i><br /></i>
<br />
<i>
</i><i><b>Koncert Katy Perry v rámci turné The Prismatic World Tour se
konal 23. února v pražské O2 Areně.
</b></i>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/02946905494737985181noreply@blogger.com0