31. 7. 2010

Temná noc s Davidem Lynchem



Danger Mouse & Sparklehorse: Dark Night of The Soul

EMI Music, 2010.


... o albu z hlubin temnoty, která pohltila dva z jeho autorů



Album s hlasem, texty a cyklem fotografií od Davida Lynche? Není se čemu divit, Lynch už dávno prohlásil, že film je z padesáti procent zvuk, a také to je z jeho děl jasně slyšet. Albový cyklus písní Dark Night of The Soul (vydává EMI Music) Lynch ovšem jen lehce doklepl: hlavními autory jsou multistylový producent Danger Mouse a muzikant Sparklehorse, tedy Mark Linkous. Když se před rokem vydání zaseklo na roztržce s vydavatelem EMI, nikdo netušil, co bude následovat.




Cyklus pojmenovaný podle duchovního výrazu pro osobní krizi a pochybování ročním odkladem vydání nijak neutrpěl. Ovšem letos v březnu si vzal život Mark Linkous a o pár měsíců dřív se předávkoval jeden z hostujících zpěváků, na vozík upoutaný songwriter Vic Chestnutt.


Alba, jako je tohle, míří na dvě mouchy jednou ranou: vyhovět publiku „normálních“ písní a nabídnout hřiště těm, kdo se chtějí nořit do hlubších vrstev celého konceptu. Na počátku vypadá Dark Night of The Soul trochu moc žánrově. Zpívají Frank Black z Pixies, Gruff Rhys (Super Furry Animals), nebo Jason Lytle (Grandaddy), říkáte si – hmm, producent Danger Mouse se dost vybláznil na jiných projektech a tady dává průchod přímočarosti. Ovšem pak se vloží do hry Iggy Pop – a píseň Pain zdaleka neprofituje jen z jeho hlasu, skvostně opotřebovaného i pevného zároveň. Veškerý zvuk je tu rabiátský a přitom důstojný: jasný signál, že tady se děje něco mimořádného, proč stojí zato se zabývat písní, jejím nábojem i důvodem vzniku... „Bolest, bolest, bolest, nakonec zůstáva jen ona,“ zpívá Iggy Pop, než nakonec zařve: „Et cetera, vzdávám to, končím!“ V těchhle chvílích se nedá nemyslet na to, že během posledních měsíců dva z autorů alba, včetně protagonisty, skončili vlastní rukou.



Od zmíněné písně se album prokrví a najednou je přitažlivější. Do temného plamene úspěšně přilévá olej James Mercer z kapely The Shins, jehož Insane Lullaby kombinuje zpěvnost a smyčce se zkreslenou zvukovou hmotou, jako kdyby celý ten výraz prošel šrotovací mašinou z Příliš hlučné samoty. Vyslovenou radostí jsou tracky s hlasem a texty Davida Lynche. Jednoznačně sice hřeší na lynchovskou atmosféru, připomene se snové prostředí městečka Twin Peaks a „červeného stanu“, kde se čas chová spíš jako biologická bytost, než aby lineárně tikal. Ale Lynch, kteý říká, že chce mít v jednom filmu sedmačtyřicet žánrů, umí i tady namíchat nebývalé konstelace pocitů. Praskající gramodeska ve finálním songu působí, jako kdyby Laura Palmerová stihla před smrtí nahrát svoje deníky na dubplates, tedy soukromě lisované vinyly. I rozladěný záznam kostelních zvonů je skvělý filmový odkaz: jako bychom sledovali starou filmovou kopii, jejíž rychlost při promítání kolísá.


Jistě: produkovat tyhle „choré“ zvuky dnes neznamená přelomovou odvahu, jako když s tím konsternovali své okolí Velvet Underground. Znamená to jen kliknout na ikonu určitého efektu v drahém studiu. Proto mají všechny podobné nahrávky omezenou sugestivnost. Na síle jim může přidat jen osobní postoj tvůrce: pokud ho publikum zná jako samorosta a zvichřence, věří mu víc, než když si undergroundové stylistické cvičení střihne Roman Holý.



Parta, v níž je namočený David Lynch, to s kredibilitou nemusí mít nijak marné. Vezměte si jen pražská natáčení Lynche s Angelem Badalamentim ve studiu Smečky: zbylo po nich dost svébytných historek. Třeba ta, kdy si Lynch usmyslel, že smyčcová sekce by měla znít v podivném „sklepním“ zkreslení a požádal zvukaře, aby orchestr snímali zevnitř nějakého sudu. Není to urban legend, jak vám potvrdí v blízkých restauracích, kam se osádka studia vydala hledat vhodnou nádobu. Nakonec našli pravý moravský demižón, do něhož byl vstrčen mikrofon a Lynch spokojeně naslouchal, jak zní Badalamentiho orchestrální partitura zevnitř klaustrofobicky malého prostoru... Bůhví, jak docílil některých hukotů Danger Mouse na Dark Side of The Soul - albu, které sestupuje hluboko pod rysku standardní popové „depky“ a má sílu člověka vytáhnout
o trochu výš.


29. 7. 2010

Jak se stát Alexandrovcem...

Jak se stát Alexandrovcem, když nám v žilách nekoluje ruská krev, ba ani kozáčka našinec bohatýrsky nevystřihne? A přece se občas nebe usměje: na nadcházejícím turné si s legendárním sborem zazpívají Jožo Ráž, rapper Rytmus, Petra Janů a Aleš Brichta.

Lze dobře pochopit, proč chce někdo zpívat s jedinečným vokálním živlem: je to jako vyhrát lístek do Jurského parku, vyzkoušet centrifugu na Bajkonuru, být pozvaný na návštěvu do utopie. Navíc je to vstřícná nabídka: všechny ty vysoké šarže v armádním sboru kvůli vám nacvičí dvě vaše písně – může za to být člověk dost vděčný? (Přesto se přimlouváme, aby Rytmusovo "čakám na to, kedy prídeš, a nikdy už neodídeš" – viz hit List otcovi - zůstalo tentokrát mimo repertoár.).

O filmu Total Balalaika Show, kde Alexandrovci tvoří část crazy akce Leningradských kovbojů, někteří říkají, že to je skutečný moment pádu SSSR: Rusové prodali rodinné stříbro pro zábavu kapitalistům! Ale to se stalo výjimečně – a snad ta výtečná komedie přímo přispěla k tomu, že Rusové už později žádnému Akimu Kaurismäkimu režii nepřenechali. Když je ve Vatikánu přijal Jan Pavel II., když sklízeli uznání na audienci u islámských vůdců, když, jak praví reklama, „rozplakali George Bushe jr.“ (je to tak těžké?): vždycky to byly diplomatické spanilé jízdy ruského medvěda.

„Jedna azbuka, jedna krev“ – takové transparenty lze spatřit na vystoupeních, kde dává publikum najevo nostalgii po Sovětském svazu. Na vyprodaných českých koncertech (letos jich bude dvanáct) můžete mít pocit, že tu bok po boku vedle sebe sedí staří komunisti a jejich řadové oběti, svorně uštknutí minulostí. A mýlil by se, kdo by čekal rigidní program: Rusové svou show rozehrávají dynamicky a barvitě. Klasika typu Svjaščennaja vojna má pořád sílu náletu (se sugestivním úvodem „Vstaváj, strana ogrómnaja!“), ale vedle ní znějí Podmoskovnyje večera jako jazz, i když v tomto případě spíše džez.

Máme být rádi, že Rusové o sobě dávají vědět rudoarmějským sborem, a ne vojenskou přehlídkou? „Hudba není zlá,“ zpívá Karel Gott (s Alexandrovci pěl naposled v r. 2008). I on však dobře ví, že zdánlivá neutrálnost hudby se tak dobře používá jako alibi. S Alexandrovci může vystupovat buď někdo, kdo si kvůli kšeftu radši nechává klapky na očích, anebo ten, kdo chce v téhle části světa posílit sféru ruského vlivu.

26. 7. 2010

První dámy spí vsedě

David Byrne & Fatboy Slim: Here Lies Love (Nonesuch Records, 2010)

„Ta mrcha?! Promiňte, že se tak vyjadřuji.“ Tahle slova ujela jedné evropské kulturní diplomatce, když se dověděla, že ústřední postavou popové opery Here Lies Love Davida Byrna je Imelda Marcos – bývalá filipínská první dáma, vdova po diktátoru Ferdinandu E. Marcosovi. Dočká se někdy hudebního dramatu některá česká první dáma? Nepochybně – bude-li za sebou mít tak šílený příběh jako Imelda.




Je jí jednaosmdesát a sedí ve filipínském kongresu: o živých politicích se muzikály často nepíší, že? Ale dnešek je jen stínem vlivu a bohatství ženy, která pobuřovala svět naivní politikou a náklonností k luxusu, a přitom občas něco dokázala změnit. David Byrne říká, že ho lákalo ptát se, co jsou zač mocní lidé: co utváří jejich osobnosti. Imelda, která se v osmnácti stala filipínskou Miss a učila se zpívat, byla v padesátých letech častou tváří na obálkách tamějších časopisů. Když se vdala za Marcose, uspořádala si život jako nepřetržitou podporu a propagaci svého muže, kterého chtěla vyzdvihnout do prezidentského úřadu. Naučila se spát vsedě, aby makeup a vypracovaný účes zůstaly neporušené. Zpívala na veřejnosti, byla všude, sponzorovala svatby, chodila za kmotru.


Marcos se stal prezidentem v roce 1966. Imelda vládla po jeho boku až do roku 1986, kdy oba uprchli ze země před povstáním. Mezitím se odehrály věci, které jsou úžasným materiálem pro dramatiky. Prezident v roce 1972 vyhlásil stanné právo, aby si udržel moc. V dalších letech se Imelda stala čilejší političkou než on. Říkala tomu „kabelková diplomacie“: působila svým šarmem na světové politiky, od kterých něco chtěla. „Obešla prezidenta Marcose, s několika společnicemi hupsla do letadla a rozletěla se do světa,“ komentuje to autor opery David Byrne. „Někdy to fungovalo! Třeba když na jihu filipínského souostroví vypukla islámská vzpoura, napadlo ji, že kdyby jeden z lídrů islámského světa, lybijský diktátor Kaddáfí, viděl věci její optikou, mohl by odříznout podporu povstalcům. Čehož dosáhla: přítok prostředků se zastavil a odpor zeslábl. Imelda později popsala Kaddáfího jako padavku, snadného protivníka a maminčina mazánka.“


David Byrne je výjimečný: málokdo na zeměkouli tak pronikavě spojil v posledních pětatřiceti letech inteligenci a hybné, nakažlivé rytmy rocku, soulu, funku a samby. Přestože Here Lies Love sklízí spíš jen uznalé recenze, dopustil se tu mnoha zajímavých rozhodnutí. Tematizoval Imeldinu náklonnost k západní klubové efektnosti (ve svých rezidencích prý měla diskokoule) a zkusil zasadit divadelní vyprávění do diskotékového klubu. Hudbu, pohrávající si s retrem sedmdesátých let, s ním aranžoval Fatboy Slim, často spíš žánrově: tím pádem tu trochu schází osten Byrnovy excentričnosti.


Pro osobnost Byrnovy ráže nebylo těžké sehnat pro každou píseň jinou zpěvačku. Ve vějíři různých emocí a stránek Imeldiny osobnosti tu defilují Tori Amos, Cyndi Lauper nebo Róisín Murphy. Výraznou úvodní titulní píseň nazpívala Florence Welch (z objevu loňské sezóny, kapely Florence and The Machine), prominentní místo má Santigold. Text jejího Please Don´t se drží toho, co Imelda prohlásila v rozhovorech: „Reagan a Mao, všichni jsou stejní, Kissinger i Anwar Sadat. Stačí se jim věnovat, trocha tance, vychlazené šampaňské... a za hodinku dvě z nás byli přátelé na celý život!“



Rozhodnutí angažovat co nejvíc zpěvaček se projektu možná paradoxně vymstilo: Davida Byrna zpívá nejlépe Byrne – podobně jako býváme zklamaní z filmů Woodyho Allena, kde on sám nehraje. Ale i tak tu je vrstevnaté dílo, které můžeme buďto zkoumat ve všech jeho významech, anebo prostě poslouchat jako neotřelé popové dvojalbum.


Mimochodem, není v něm ani jedna zmínka o tom nejkultovnějším ze života Imeldy Marcos: třech tisícovkách párů bot. Když s chotěm mizeli z Filipín (Ronald Reagan jim poskytl azyl na Havaji), ve čtyřiadvaceti kufrech bylo místo jen na zlaté cihly a šperky. Krušné bývají osudy kabelkových diplomatek.



23. 7. 2010

M. I. A.: Dejte šanci válce


V hudbě bychom nenašli lepší důkaz, jak silně se dnes hlásí o slovo nezápadní oblasti, hlavně Asie a Latinská Amerika. Londýnská Srílančanka M. I. A. mluví za „periferii“, která se naučila západním kódům. A teď si jede pro svůj díl.


Někdy se zdá, jako by hudební časopisy a rubriky naivně posloužily mnohem vyšší hře. Když se v roce 2004 objevila na scéně evidentně „jiná“ zpěvačka a hiphoperka pod jménem M. I. A., málokoho z nadšených recenzentů napadlo, že se stane velkým symbolem současného světového pohybu: vzestupu Asie a dalších oblastí, které už nechtějí být v roli periferie.

Nové album, nazvané krkolomně /\/\ /\ Y /\, si srílanská Maya Arulpragasam nadělila pár dnů před pětatřicátými narozeninami (slaví je právě v den vydání těchto novin, 17. července). Není snadné být v pozici kontroverzní hvězdy, u níž se čeká na další skandál, který by ovšem měl dávat nějaký smysl. Třetí album v tomhle smyslu navazuje – evidentně se ctí, byť ne oslnivě – na předchozí dvě, Arular a Kala, kde se podařilo vtělit etnické impulsy a určitou otřískanost třetího světa do výrazných tanečních tracků. M. I. A. znamená „missing in action“, tedy „ ztratil se v boji“. Mayinu vlastnímu boji zásadně pomohl oskarový snímek Milionář z chatrče, který proslavil její (výjimečně dost melodickou) píseň Paper Planes. Je o ilegálních imigrantech a všech ze třetího světa, kteří jako papírové vlaštovky kloužou do Evropy a Ameriky, zabydlují se tu a proměňují tak život svůj i náš. Ten, kdo ví, jak moc ovlivnil taneční hudbu posledních několika dekád městský zvuk, ani se nediví, jak plasticky se tahle muzika otřásá basy a jinými ráznými údery. Tančit na hraně mezi znepokojivostí a slastí z efektního velkého aranžmá: to je disciplína, v níž se Maye daří.

Zpěvačka, která má cit pro neotřelé formy provokace, si naplno užila vystoupení při předávání cen Grammy, kdy byla v devátém měsíci: kombinace dramatického momentu, globálního publika, půvabného outfitu, poloviční nahoty a politicky kontroverzního textu písně – to je situace, v jakých se cítí jako ryba ve vodě. O tři dny později se jí narodil syn Ikhyd: otcem je Mayin snoubenec Ben Bronfman, syn výkonného ředitele Warner Music Group. Netřeba zdůrazňovat, jaká velmoc jsou Warneři: ten svazek je jedním z mnoha paradoxů kolem Mayi, která undergroundové kořeny zasnubuje s masovými apely, mísí znaky periferie a centra. Mimochodem, i porod propojila s politickou proklamací: předem oznámila, že dítě přijde na svět v domácím bazénku. „Můj porod, to nic není oproti všem, kdo na Srí Lance musejí rodit v koncentráku,“ prohlásila. Nakonec rodila v soukromém sanatoriu (naléhalo prý příbuzenstvo ze strany Warnerů).

Přítelkyně Tygrů: Sexy přízrak teroru Úsilí o permanentní politický rozměr se u Mayi odvíjí od toho, jak vyrůstala. Narodila se v Londýně, ale už v šesti měsících se její rodina vrátila zpět na Srí Lanku, do města rozděleného boji mezi hinduistickými Tamily a budhistickými Sinhálci. Mayin otec, známý pod jménem Arular (pojmenovala po něm debutové album), zakládal v sedmdesátých letech militantní skupinu EROS (Eelam Revolutionary Organization of Students), která prošla výcvikem v Libanonu a usilovala o založení samostatného státu pro tamilskou menšinu. Ale EROS záhy ztratil moc, kterou převzalo bojovnější hnutí Tamilských Tygrů. V boji o politickou moc si Tygrové vyřizovali účty nejen s vládními jednotk ami a sinhálskými civilisty, ale i ve vlastních řadách. Ahilan Kadirgamar ze Srílanského demokratického fóra, který pro New York Times komentoval Mayiny politické postoje, říká: „Tygři vládli železnou pěstí. Postupovali mafiánsky, násilně najímali dětské vojáky. Mayin otec k Tygrům nikdy nepatřil. Neúčastnil se toho.“


V roce 1983 se osmiletá Maya spolu s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Londýna. Otec zůstal na Srí Lance v ilegalitě: dcera ho během dětství vídala jednou za dlouho, a to byl dětem ještě navíc konspirativně představován jako strýc. Od samého počátku hudební kariéry, tedy roku 2004, se M. I. A. snaží připoutávat pozornost k násilí na Tamilech. S typickou výbušnou energií mluví občas až o genocidě. Nijak nepřipomíná jemný typ humanitárních misionářů: živě Západu sděluje, že v jiných částech Země se hraje na jiná pravidla. Rocková a punková generace bořila určité konvence: M. I. A. také, což leckdo vydýchá jen stěží. Neadoruje nenásilí, je pro politiku rezistence, válečný stav se odráží v její hudbě i výpovědi. „Nejsem žádný Bono,“ vykládá Maya, „on není z Afriky, já jako bych byla. Nemůžu vystát pophvězdy, které říkají – dejte šanci míru. Já tvrdím – dejte šanci válce.“


Jak můžou média reagovat na zpěvačku, která mezi řádky vysílá ne úplně ujasněné radikální postoje, používá ikonografii tygrů, i když přímo nepodporuje Tamilské Tygry, ale jen chce být advokátkou Tamilů, což ovšem dnes leckdo vůbec nerozliší? Někde ji označili za sympatizantku teroristů, jiní prohlásili její politické postoje za naivní. Zmíněný komentátor Kadirgamar říká: „Lidi v exilu jsou vždycky větší nacionalisté. M. I. A. přijala jednostranný postoj, což ve výsledku situaci jenom zhoršuje. Tygři zabíjeli právě tak jako vláda: byla to brutální válka, Maye se povedlo Tygry dost silně medializovat, ale nejspíš nezná situaci do hloubky. Když rozdáte pár interview, ve kterých protežujete jedinou stranu, tak spravedlnosti moc nepomůžete.“


Jenže Mayu neláká západní dikce a mírotvorný postoj: během uplynulých let se jí podařilo vytvořit si podivuhodnou pozitivní image někoho, kdo nutí Západ odložit růžové brýle a brát v potaz jiná pravidla hry. „Nechci dělat stejnou muziku jako ostatní, zpívat jako druzí, kecat o tom, o čem druzí. Pokud se tím stávám teroristkou, tak OK, jsem teroristka.“

New Yorku, ztichni, teď nastupujeme my
Který případ nastává častěji: prodává popkultura politiku, anebo politika popkulturu? U Mayi se to zdá být jednou tak a podruhé naopak. Její novátorskou muziku, kvůli níž má člověk trpělivost s její rebelskou rychlokvašností, od počátku dotváří producent Diplo. Několik let s Mayou žil, dodnes příležitostně spolupracují, zároveň je mezi nimi určitá míra sporu. Podle toho, jak Diplo dnes komentuje Mayu, je za jejími beaty s postojem víc racionality, než se na první pohled zdá. „Od začátku ji tangoval ten fór s terorismem,“ vypráví Diplo, „uvědomila si, že tohle nikdo nedělá.“ Společně vydali mix nazvaný Piracy Founds Terrorism, Maya umístila na web vzory pro stencily – šablony pro sprejery. Ve zvuku se otřásaly basy jako vybuchující miny a cvakaly odjišťované zbraně.
Ale i kdyby rebelský neklid nezápadního světa byl u Mayi rozvíjený racionálně, stejně ho globální publikum přijalo jako dobrou ozvěnu čehosi, co visí ve vzduchu. „Londýne, utiš se, potřebuju udělat rámus! New Yorku, Kingstone, Brazílie, ztichněte! I need to make a sound!“ zpívá v jednom z prvních hitů Bucky Done Gun. Rytmy a efekty z Bollywoodu se zasnubují s tučnými beaty z brazilských favel: to všechno v digitálním prostředí. Skladba Internet Connection na novém albu přesně evokuje zaprášené staničky s internetem někde ve třetím světě, odkud se ale lze připojit k centrům západu a osvojovat si jeho prostředky.


M. I. A. byla od samého začátku miláčkem kritiky. Nezávislým může krvácet srdce, když ji přirovnáme k Madonně, ale přes všechny rozdíly to dává smysl. Ani jedna z nich není školená hudebnice, obě ovšem mají velký talent syntetizovat, vybírat si z impulsů kolem sebe a sestavovat z nich cosi původního. Maya navíc vyrostla na nezávislé scéně a víc dbá na osobní věrohodnost: což se jí zatím daří, jakkoli neignoruje svět reklamy a uměleckou svéhlavost kombinuje s módní. „Ráda bych, aby stylem pro příští turné byla cenzura. Mám cenzurované dokumenty, které použijeme jako potisk látky. Žádné šaty, budou to tepláky. Teplákové soupravy Nike se staly pro mladé v Africe i jinde uniformou. A v klubech bude omezený pohyb. Chci být jako vláda: když vlezete do určitých zón, spustí se alarm. Budete moci dělat jen určité pohyby.“ Jenže turné ve znamení cenzury naráží na svízel: M. I. A., která předskakovala Princi, je dnes headlinerkou největších pódií a do klubů se jen tak nevrátí.


Dobýt Západ jeho vlastní zbraní
Svéráznou pointou Mayina politického angažmá může být zvěst, že příběh jejího otce je v mnohém jiný, než se zdálo. Zatímco Maya tvrdí, že bojujícího solitéra po léta neviděla, jiní řekli tisku, že se s ním Maya v Londýně setkává: otec tu žije, přednáší, živě se prý zajímá o udržitelný rozvoj. Ale i kdyby se příběh „ve jménu otce“ rozsypal jako domeček z karet: jednou spuštěná bitva se nedá zastavit, aby uprostřed řeže někdo vysvětlil mylnou premisu na začátku.
Dospívající generace z třetího světa se hlásí o slovo. Západ jim pořád vnucoval Windows, iPhone a sen o luxusu. Tak se tedy kids od Ria po Bombaj naučily výtečně a po svém ovládat zbraně informačního věku, a jdou si pro svůj díl sladkého života. Při hudbě Mayi Arulpragasam můžeme uvažovat, zda je předzvěstí příštího reálného konfliktu, anebo jen hudebním vyjádřením veškerého napětí, které by k němu mohlo vést.

Konec sovětského kýče


Z Moskvy do newyorské East Vilage si Regina Spektor přivezla východoevropskou poetičnost. Nejúspěšnější Ruska v americké pop-music zazpívala v české premiéře na Colours of Ostrava.

Příběh ruské dívky, která si vydobyla pevné místo v americké pop-music, zní možná idylicky a pohádkově, ale faktem je, že v posledních letech je Regina Iljinična Spektor jediná svého druhu. Narodila se v Moskvě v roce 1980. V následující dekádě se Sovětský svaz dočkal uvolňování totalitního sevření: generální tajemník Gorbačov mimo jiné schválil ruským Židům možnost vycestovat do Izraele. Umělecká rodina Spektorových (otec fotograf, matka profesorky hudby) zprvu váhala: odjet by znamenalo nejen nechat doma rodinné piáno Petrof (česká značka!), ale hlavně přerušit malé Regině intenzivní studium klavíru. Nakonec to riskli: přes Rakousko a Itálii dorazili do Států. Regina sice opustila rodnou zemi jako dítě, ale vazby si drží: ať už plynulou ruštinou nebo citací Borise Pasternaka v Aprés Moi, písničce, kterou po ní přezpíval i Peter Gabriel.



Queen v Moskvě

Písničkářka v dospělosti vzpomínala na pracně sháněnou hudbu, kterou si ještě v SSSR otec vyměňoval s přáteli na kazetách: Beatles, Queen, Moody Blues. Její hudba je ale jen minimálně ovlivněná rock´n´rollem: spíš tu lze spatřit dívenku u povinného klavíru, kterou v teenagerovských letech, čerstvě v Americe, zasáhlo okouzlení svobodnou nadrzlostí punkerů, hiphoperů a klubové kultury. Při studentském pobytu v Izraeli dali spolužáci Regině najevo, že písničky, které si vymýšlí a zpívá bez doprovodu, jim připadají báječné; dívenku, která se do té doby starala jen o klasickou hudbu, to překvapilo, sama je pokládala za pomíjivou zábavu. Od kamarádů se tehdy dověděla, že existují jisté ženy, jejichž písňová poezie by ji mohla zajímat. Poprvé slyšela Joni Mitchellovou a mladší ikonu feminního songwritingu, nevyrovnanou, ale vřelou Ani DiFranco.


O pár let později se už přátelila s „antifolkaři“ ze studentských garsonek v newyorské East Village. Protože si připadala notně odvážně a nezvykle, pokládala za přirozené hledat místo mezi experimentátory; při její dnešní reputaci čistě popové hvězdičky je to legrační, ale dlouho koncertovala mezi samorosty ve výlučných klubech Knitting Factory či Tonic. Amerika má folk, Evropa měla kabaret: Regina cítila v žilách to druhé a dlouho četla na koncertech i svoje literární texty. Dnes už z nich zbyly jen narážky v písňových textech: na Hemingwaye, Hamleta, Malého prince, Annu Achmatovovou.


Muzikantka, která čtyřleté studium klavíru na konzervatoři absolvovala za tři roky, jmenuje ve výčtu svých inspirací vedle Lou Reeda i Fryderika Chopina. Tenhle klasický a zároveň východoevropský element je v jejím popu dodnes dobře znát. A patrně je jedním z atraktivních momentů, který jí pomohl jak k věhlasu, tak k snadnému použití songů v mnoha filmových a seriálových soundtracích.


O Kunderovi a o sobě

Průlomová deska z roku 2003 nese název Soviet Kitch. Články od té doby papouškují, že výraz „sovětský kýč“ si písničkářka vypůjčila z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Ale ruská dívka mluvila víc o sobě než o knize českého autora. Když si na titulním fotu v důstojnické čepici svůdně přihýbá z lahve vodky, jako by se ptala: platí na vás tahle schematická exotika, mám vsadit při mediální prezentaci na tuhle kartu?


Nikdy později už nevsadila. Oprsklá stylizace oděské chuligánky zmizela s jejími ranými nezávislými roky, sebeironizace ruské nomádky se vytratila. Soviet Kitch vyšel dvakrát: nejdřív ho Regina vydala na vlastní pěst, pak jí nabídli smlouvu velcí Warner Music a album vyšlo se vší parádou pro světový trh. Videoklipy k písním jako Us předznamenaly, jak se bude Regina Spektor prezentovat v následujících letech: kamera se pase na jahodových ústech, detailech obočí a řas, trochu bledší tváři ruského typu, která nemá problém s pronikavým pohledem publiku do očí.


V něčem je to banálně popové, zároveň ten intimní kontakt rozehrává napětí a něco od posluchače vyžaduje. Připočtěme hledání poezie jako důvod, proč zůstává s písněmi. Výsledkem je kariéra, která se popového mainstreamu mnohdy dotýká, ale nikdy do něj úplně nespadne.

Evropské publikum ji naplno začalo vnímat, když si její písně začaly vypůjčovat populární televizní seriály Chirurgové nebo Kriminálka New York. Reklama Vodafonu v Irsku vynesla do hitparád píseň, která vůbec nevyšla samostatně: zkrátka a dobře, přímočarý zvuk s dominantním klavírem zněl lidem právě tak povědomě a zároveň osobitě, jak to vyžadují pravidla šlágru. Zpěvačka přitom pořád působila věrohodně: jako děvče, které si ještě z ruského poetického salónu nese jakési svoje sdělení a teď je v Americe jen překládá do tamějšího kódu.


To už se zúročovaly písně z alba Begin To Hope (Začínám doufat) z roku 2006, kterého se prodalo přes půl milionu nosičů. Jeden z velkých hitů Samson je malý apokryf, pár slov od ženy, která se nedostala do Bible, a přece se jí bájný supermuž otevřel nejvíc: nechal si od ní ostříhat vlasy, zdroj svojí síly. Takhle metaforicky píše třeba Suzanne Vega; Regina, která jindy jako by četla z deníku, se může zdát celkově autobiografičtější. V rozhovorech ale opakuje, že nezpívá o sobě: „Taková nuda, být pořád jenom sama sebou!“


Marilyn ztracená ve zvucích

„Nikdy jsem nikoho nemilovala naplno, vždycky zůstávám jednou nohou na zemi,“ tak znějí první slova Fidelity – metafory o někom, kdo se ze samých obav brání lásce a jenom o ní píše písně. „A tak jsem se ztratila ve zvucích. V duchu slyším všechny ty hlasy, slova, hudbu... A drtí mi to srdce,“ zpívá tu Regina Spektor. Strach, samota a někdy až ošidná sebelítost procházejí mnoha jejími písněmi: „Když tě políbím na zraněná místa, bude ti líp? Ucítíš vůbec něco?“ Těmihle slovy v Better jako by zpochybňovala, zda má vůbec cenu zpívat. „Kysličníku uhelnatý, už se chystám ke spánku“ – to je zase slogan (až výsměšně líbezné) ukolébavky dívky, jejíž půvaby svět ne a ne docenit.


Někdy je to koketní stylizace ženy, která jako by se dovolávala pomoci a říkala si o lásku: ten jednoduchý typ popového dráždidla známe nejpozději od Marilyn Monroe a jejího šlágru I Wanna Be Loved By You. Je pak věcí osobního vkusu, zda u Reginy Spektor cítíme ospravedlňující dávku poezie, ironie nebo jiného ozvláštnění. Pro její posun je charakteristický třeba malý trik, který si po léta ponechává: v naléhavých pasážích, ať už o sebevraždě nebo o zmateném srdci, klíčové slovo koktá a protahuje, třeba pětinásobně: jako by uprostřed dramatického líčení přešla do dětinské dikce rozpočitadla. Z posledního alba dokonce vzešla singlová písnička Eet – což je právě (sama o sobě nesmyslná) slabika, která se ve žvatlavé hře slov opakuje nejčastěji.

To je jádro její stylizace v posledních letech: oscilovat mezi přímočarostí a mírnou potrhlostí tak, aby se velké publikum neleklo, ale zároveň nezmizela úplně pečeť osobní jedinečnosti.


Udržovatelka ohně

V květnu tohoto roku koncertovala Regina Spektor v Bílém domě, když prezidentský pár hostil společnost pro kulturní dědictví Amerických Židů. Židovská nomádka, která si z Moskvy doputovala pro americké uznání a úspěch, to je identita, která v dnešních Státech posiluje Regininu pozici: má v sobě totiž jistotu tradice. Dnešní globální babylon přivedl do vrcholné pop-music impulsy z Afriky, brazilských favel i Bollywoodu, což ho občerstvilo, ale i rozkolísalo. Amerika dobře ví o základech svého popového showbyznysu: židovské rodiny George Gershwina a Irvinga Berlina nepřišly odjinud než z Ruska. I v moderním písničkářství se občas připomene, že Boba Dylana, Paula Simona, Leonarda Cohena či Randyho Newmana spojuje židovský původ. Reginu Spektor díky tomu občas v Americe vnímají jako představitelku tradice, která se přirozeně snoubí s jednadvacátým stoletím.


Na zatím posledním albu Far (2009) se podíleli čtyři producenti (včetně Jeffa Lynna z ELO a Traveling Wilburys), což je neklamná známka bezradnosti: co s Reginou hudebně dál? V jádru je skutečně „dívkou u piána“; a i když se její autorské písničkářství podařilo lidem prodat jako pop-music, už dnes vyznívají „atraktivnější“ aranžmá pro její poslední songy násilně a strojeně. Jak vlastně bude hrát při české premiéře na Colours of Ostrava? Čím víc se bude koncert blížit dýchánku s klavírem, tím líp. (Což, poznamenávám po koncertě, nastalo - a jakkoli je to pro rozlehlý open air náročný na soustředění, bylo to pěkný.)



21. 7. 2010

Björk v příboji duetů

Odposlechy // Tentokrát o soutoku mořských proudů a kapel // LN, Orientace, 17/7/2010

Riziko je značné. Psát cyklus písní o oceánu, k tomu eko a humanitární kontext, to by mohlo skončit jako korektní nevzrušivá zbytečnost. Jenomže se za tím účelem spojili tvrdohlaví autoři, kteří nemarní čas zdvořilostmi. Krátké album Mount Wittenberg Orca má tím pádem v rukávu víc trumfů. Je prvním titulem, které natočila islandská Björk od alba Volta (2007). Navíc patří díky prostému (byť svéráznému) stylu k nejsnazší muzice, s jakou kdy přišla.


Je to duet: Björk požádala o písně a doprovod americkou kapelu Dirty Projectors. Její šéf, silný autor Dave Longstreth, dlouho komponoval rafinované příběhy o hudbě. Jeho hvězda stoupla, když přestal dělat narážky pro znalce a vydal “jen tak” album písní. Rozevlátý singl Stillness Is The Move zazvonil Björk v uších blízkým stylem. Oslovila Longstretha, aby napsal repertoár, který společně předvedli na humanitárním koncertě a pak natočili.

Ze suity sedmi skladeb od Björk & Dirty Projectors lze nejméně tři pouštět v rádiu, ale díky provázanosti hodně oceníme, posloucháme-li těch dvacet minut v kuse. Björk se vznáší jako sólový nástroj nad několika málo nástroji (kytara, bicí, tu a tam cello), silně tu však hrají ještě jiné hlasy. Longstreth nesvěřuje akordy smyčcům ani dechům, nýbrž třem zpěvačkám, které si odedřou rytmus celé desky tříhlasou pulsací (“Hé-hé-hé-hé! Hó-hó-hó!”), jednou společně, pak zas jako písty v protipohybu. Ten styl je křiklavý naschvál, ale právě to, že harmonickou výplň tvoří dýchající živá hmota, dává písním o vlnách v oceáně jedinečný punc. Finální All We Are je soutokem všech hlasů, i dívky-nástroje konečně dostanou ke zpěvu lidská slova. Celý tvar je tak sevřený, plný vnitřních vazeb a čistě provedený, až vás napadne, že “ípíčko” může být sonátovou formou dneška.


Možná si říkáte: když Björk dokončila Tanec v temnotách, byla jí plná média. O její nové hudbě ticho po pěšině – čím to? Upadla její popularita, je ta hudba snad příliš speciální, nebo hudební průmysl v krizi už o sobě neumí dát vědět? Pro Česko platí nejvíc třetí možnost: deska vyšla u britského labelu Domino, jehož české zastoupení existuje, ale mnohdy spíš symbolicky. Přitom právě k vydavatelům „střední váhy“, jako je Domino, se přesunuly podstatné události a na západ od našich hranic nemají problém komunikovat ve velkém, ba někdy jsou až moc nafouklé. Jak se asi časem vyřeší česká nerovnováha?


Dvojzpěv Björk s Dirty Projectors je v jednom ohledu charakteristický. V poslední době se urodilo nápadně hodně „duetů“: jako by skupiny i silní autoři přímo masově dostali chuť odkopnout ego a vydávat se všanc spolupracím. David Byrne přizval Fatboye Slima a spolu vytvořili popovou operu o filipínské první dámě. Producent Danger Mouse se spojil s Davidem Lynchem: jejich hudebně fotografická spolupráce ležela rok u ledu (a kolovala po webu, možná ji dávno máte), oficiálně vychází Dark Side of The Soul v těchto dnech. Skupina Okkervil River se stala ochráncem veterána rockových pódií i psychiatrických sanatorií Rokyho Ericksona (viz Orientace LN před týdnem, pozn.) a Brian Wilson z Beach Boys na stará kolena dokončil „spolupráci“ s Georgem Gershwinem: z archivů exhumoval jeho nedokončené skladby a vtiskl jim svůj zvuk.


Čím to, že najednou všichni přišli na to, že ve dvou se to lépe táhne? Těžko si představit album vydané pod hlavičkou Pink Floyd plus někdo. Dnešek je ale poznamenaný rychlým webovým spojením mezi fanoušky a hudebníky, kteří pochopili, že nezávislý styl jim dodává věrohodnosti, což je hodnota přepočítatelná na konkrétní zisk. Otevřené spolupráce patří k takovému stylu. Pro některé kapely jsou vzpruhou v mezičase, kdy hledají, kam dál. Zapůsobil i příklad hiphopových bratrstev, u nichž se hostování rovná něčemu mezi okázalou podporou a vzkazem pro publikum „jsme jedné krve“. A pak nutno vzít v potaz i ryze praktickou rovinu: v nejisté době dvě známá jména v titulku znamenají větší šanci, že si ho někdo všimne.