Slavík zpívá sprostě

Problémy, které nyní řeší Český Slavík, mají rozuzlení v samotném charakteru akce: je to anketa popularity. Veřejnost rozhodovala i letos: z výsledku je ovšem organizátor zaskočený. (Tohle je delší verze textu z víkendové Orientace Lidových novin. Pokud jste hodně netrpěliví, o Zlatém Řezníkovi 2013 se mluví v druhé části.)

Hlas lidu // Když Ladislav Smoljak, v roce 1962 redaktor Mladého světa, vymýšlel Zlatého slavíka, byla samotná forma velké ankety vzácnou příležitostí pro hlas lidu. V té době se všechno rozhodovalo shora: soutěž v popularitě měla osvěžující nádech a pod rouškou demokracie tu vystrkovala růžky mírná podvratnost. Však se taky výsledky opakovaně upravovaly: v roce 1970 se mezi vítězi nesmělo objevit jméno Marty Kubišové, která už doma tři slavíky měla. Proto byl vyhlášen jen jeden absolutní vítěz: nevíme, s jakými pocity Karel Gott cenu přebíral, každopádně to udělal. A bez námitek.

„Zlatý slavík ztratil pověst nezávislosti, jeho výsledky bezostyšně falšovali z příkazu KSČ redaktoři, ze ziskuchtivosti mafiánští manažeři a jimi podplacení tiskaři,“ píše Jiří Černý ve svém historickém shrnutí Zlatý fond populární hudby. Už jen to, že se s výsledky manipulovalo, naznačuje, že ze Slavíka se stala instituce, na jejíž výsledky se čeká. Na malé, tak izolované československé popkulturní scéně 70. a 80. let to byla událost nesrovnatelně větší než dnes. Zvlášť pověstné skupování časopisů s hlasovacími lístky dnes vyznívá pitoreskně: představme si, jak známí kapelníci té doby se svými poskoky odvážejí balíky Mladých světů, vystřihují z nich kupóny, lepí je na korespondenční lístky, zprvu se snaží psát různým písmem, pak ani to ne, celé se to odesílá – a to vše s vidinou, že Jan Vala v Televizním klubu mladých později předá ocenění i jejich svěřenci...

S léty se mnohé měnilo. Slavík se v roce 1992 změnil na Českého, ale pověsti vylobbované, oklešťované soutěže se nikdy tak úplně nezbavil. Způsoby hlasování se rozšířily, sám Mladý svět ztratil postavení titulu se statisícovým nákladem a v roce 2005 zanikl. 
Ale hlavně: ankety a možnost projevit se, to v demokracii zevšednělo, stal se z toho marketingový nástroj. Slavík se přese všechno zachoval: měla ho ráda nejen stárnoucí „televizní generace“, ale i sami „lidi z branže“. Mnozí o sobě po léta nečetli skutečně uznalou recenzi: tisíce hlasů v anketě je ale ujišťovaly, že ještě nejsou sami.

To trauma v našem sklepě // Teď se Slavík probudil uprostřed věku rychlého připojení: kategorii „hvězda internetu“ opanovali fanoušci jistého Řezníka, který doprovází brutálním videem svůj rap o krajním násilí (Ta holka v mým sklepě) a vyžívá se v okázalé vulgárnosti (viz osm alb s názvy jako Caviar Bukkake Fetus Exitus). Organizátoři Řezníka vyřadili – s argumentací, že tak negativní a nenávistnou tvorbu odmítají podporovat.

V tom se shodneme: pár klipů Řezníka mi před časem stačilo, abych pochopil, že „hudba“ je tu jen vedlejším příznakem nutkavého ponoru do sadomasochismu, násilné dominance a koprolálie (tedy obsesivní potřeby mluvit ve slovech jako hovno, prdel a sračka). Není tu odstup a skutečné téma, je to jen vyznavačská exhibice na úplné periferii scény. Jenže: dává to oprávnění Slavíku „zakázat si“ Řezníka? Vždyť neschopných a antitvůrčích osob měl ve svých seznamech vždycky dost.

„Hlas lidu“, tak klíčový pro Slavíka, je ošidná kategorie. Když ve volbách projdou třeba neonáckové, je to prostě vizitka obecného smýšlení. Stejně tak by se měl Slavík smířit s tím, že do něj posílají hlasy stoupenci rýmů „já tě nesnášim, ty kurvo, přitáhnu ti popruhy, až ti prdel urvou“: ano, je to na hranici idiocie, ale webové mikroscény dnes takhle fungují. Občas se některá semkne a zviditelní. A když se ptáme, kdo je pro ně populární, společně odpovědí.

Sponzor Českého Slavíka, výrobce minerálek Mattoni, pochopitelně prohlašuje, že s hudbou Řezníka nechce mít nic společného. No jo, ale tím se nachytal: zrazuje tak celou svou důvěru v ty, na kom Slavík stojí – posluchače. Dokud volili všední pakulturu vyšumělého popu a landovského fašounství mezi řádky, Mattoni si hlasy „obyčejných lidí“ pochvaloval. Ovšem sadistické šméčko Řezníka bylo vybráno tímtéž způsobem vyčpělé demokracie: tady už je lidové rozhodování špatně?

Pro Mattoni i pro nás ostatní je to dobrá lekce, kterou ovšem známe už od voleb: při všelidovém hlasování se nelze spolehnout, že výsledek bude světlý, dobrý a voňavý jako sponzorský leták. Ať už jsme sponzoři nebo voliči, měli bychom vědět, že „obyčejní lidé“ nám každou chvíli provedou něco jako s Řezníkem nebo s Okamurou. No jo, no. Třeba se nám zachce zapracovat na tom, aby v budoucnu mezi hlasujícími neřádilo tolik radikálních traumat.