Brněnské Květy
dostávají výroční ceny v podezřelé kategorii „alternativa“,
po léta však hrají lyrický autentický pop. Na novém albu Bílé
květy se autor a zpěvák Martin E. Kyšperský obrací z
vnitřního světa ke komentáři své generace „dětí ze stanice
Bullerbyn“.
Na webu
zveřejňujete své sny. Najdou se v nich předobrazy písní pro
Květy?// Martin E. Kyšperský:
Že mne sny zajímají je asi už známá věc, když si lidé říkají
na koncertech, abych nějaké vyprávěl. Někdy to je zábava,
například se mi zdál název knihy: Chryzácká dobrodružství:
Christo bah-n. A já se rozhodl, že ji opravdu vydám a ty
nejsilnější sesbírané sny do ní dám. Pracuje se na tom. Ale
jediná píseň na nové desce, která je přímo inspirovaná sny,
je Pole, tráva a činžáky. Všechno v ní se mi zdálo.
Ostatní skladby v sobě můžou nést něco, co sny připomíná,
ale psány byly v bdělém stavu, bez vzpomínek na ten druhý svět.
Novinka
Bílé včely vychází po zvláštním intermezzu: album V
čajové konvici bylo plodem vaší spolupráce na divadelním
představení Svět kolem Fagi.Co
vám dal tenhle projekt? // Hodně.
Díky Fagi vznikla
deska, kterou bychom jinak nikdy neudělali, lehoučká, mají ji
rády i děti. Poslouchají ji lidé, kteří nemají rádi naše
ostatní alba. Kdyby tak člověk pokračoval, jednak by se to naučil
dělat líp, a pak by časem nabalil jiné publikum. To šéf
projektu Fagi, Jirka
Jelínek z Divadla Dno a z Provázku, svoje publikum už má, je
velmi zábavný, rychlý a pracovitý. Ale je to s ním, asi jako
když si představíte Felixe Holzmana, vy musíte být ten druhý
pán, co mu jen nahrává těmi suchými otázkami, ono to pak
funguje.. ale mne osobně to bavilo jen chvilku. Takže
nezaplatitelná zkušenost: dávat lidem kolem sebe dost prostoru a
vrhat se jen do věcí, kde ho budu mít i já.
Pro mladší kapely
už forma alba moc neznamená. Vy ukládáte práci s Květy do alb
pečlivě, jako do navzájem různých básnických sbírek. Je to
generační věc?// Kuba Čermák
(vystupující jako Cermaque, pozn. LN) říkal, že vydal
album na 70 minut, ale že to není dlouhé, protože dnes si to
každý stáhne do počítače a vybere si do mp3 jen ty písničky,
co ho baví. To je zajímavý přístup. Já nemám rád dlouhá
alba, líbí se mi, když celou tu plochu desky dokážu brzo vidět
v hlavě jako nějakou mapu. Jsou tam pak různá místa. Jedno album
se dá úplně pokazit špatným seřazením písní. A naopak. Navíc
my vydáváme řadová alba na vinylech.. možná je to retro, ale
čert aby se v tom vyznal, prostě jde o to udělat to tak, jak to
miluješ. Já vyrůstal v době před internetem, kupoval jsem si
knížky, cédéčka, gramodesky, časopisy.. bylo to pěkný. Mít
všechno v datech je taky dobrý, ale jako by něco chybělo.
Když si v úvodní
písničce alba My děti ze stanice Bullerbyn staří
spolužáci vyprávějí o svých dnešních trablech, je to přes
všechnu bizarnost neutěšený sociální obraz. Kde je vaše místo
v té písni? // No
právě že mezi nimi! Ale všechno se děje v rovnováze. Moji dávní
spolužáci jsou dobří i špatní, hodní i zlí, šťastní i
nešťastní... jako všichni. Já na ně myslel, co asi dělají,
hodně jsem si vymyslel, ale stačí mi se jen podívat na ulici, na
svoje sousedy. Nebo na svoje dnešní kamarády – i když to je
zkreslující, já se už vídám téměř jen s lidmi, se kterými
něco dělám, čili s umělci, kteří žijí v jiném prostředí.
Moji spolužáci, kuchaři, prodavačky, účetní, mají ale taky
spoustu fantazií.
S touhle písní
jako by se u Květů cosi významně proměnilo. Tentokrát
komentujete dění kolem sebe a už tolik nehloubáte uvnitř sebe
sama. // Já jsem to říkal
Ondrovi Ježkovi při natáčení, že to je něco jako generační
song, úplně sebe-okouzleně, ale on odsekl: „Co vlastně není?!“
Možná bude takováhle věc snáz rezonovat s dalšími lidmi.
Lůzrovství. To je přece podobně obecné jako písně o lásce.
Titul
alba Bílé včely má prý něco společného s ohrožením. Cítíte
něco takového?// Název
Bílé včely přišel také ze sna. Příběh: na zem přijde
virus, který způsobí, že se lidé začnou měnit na květiny.
Všechny lidské buňky se promění na rostlinné, města zmizí,
domy se rozpadnou, ulice si vezmou opice, hadi a divocí psi... Tohle
mi kupodivu nepřijde jako strašidelná vize. Lidé zničili tolik
přírody, že by si zasloužili být zmizeni. Ale jinak se cítím
ohroženě často. Vyhýbám se zprávám o ekologii a zbrojení. Je
mi z toho zoufale. Vím, že jediná cesta, jak se já můžu bránit,
je posílat do světa co nejmíň násilí.
Získáváte Anděly
za "alternativu", ale vlastně jste lyrická kapela s
básníkem v čele, která jen hraje pop autentičtěji a náročněji,
než jak to dělá mainstream. Netáhne se s vámi nerozumění kolem
alternativy příliš úporně? // Děláme písničky jinak než
další kapely. Ne, že bychom si mysleli, že jsme nezaměnitelní,
to bychom byli pitomci, ale moc hudebníků s podobným zvukem tu
není. Já chápu, že je pro okolí snažší to takhle nazvat.
Protože nic žánrového to není - a navíc, jak se jednou
zapíšete, tak se to s vámi veze dlouhá léta. Já se tomu docela
dlouho bránil. Ale hodně lidí, co potkáváme v různých městech,
říká "brněnská alternativa" s určitým zasněním,
tajemstvím a obdivem. Jako by tady byla nějaká pohádková
kouzelná nora, a v ní jsme se po nocích slézali, Venca Václavek
by vyprávěl o šamanismu, Iva Bittová míchala nápoje a Petr Váša
tančil okolo stolu... Teď už je v tom nechávám rád. Jsme Brno.
Jak se vám nakonec
poslouchaly texty, které jste napsal pro Lenku Dusilovou na album
Baromantika? // Lenka mi poslala
písničky nazpívané akoby angličtinou a já ty texty napsal podle
nejcitlivějšího soustředění přesně do hudby. Pak jsem váhal,
jestli to může k něčemu být, ale stala se mi nečekaná věc.
Šel jsem na její koncert a u těch věcí mi běhal mráz po
zádech. To se mi děje málokdy: když slyším po čase něco, co
jsem dělal na zakázku, ne úplně podle sebe, tak se u toho
většinou ošívám, u tohoto ne. Klidně bych pro někoho napsal
další, kdyby se mi líbila hudba, kterou dělá. Nebo ani ne líbila
– spíš mne trošku ponoukala...
(Následující část rozhovoru zůstala nepublikovaná - odtajňuju při té příležitosti tykání, které jinak v novinách působí přiblble a kamarádíčkovsky.) Dá se při dnešním stavu věcí na hudební scéně růst? Pociťuješ, že po
nějaké dekádě na scéně máte pevnější pozici a snazší podmínky k práci? //
No jasně.. už fakt, že můžeme jezdit a lidé na nás chodí. Někdy hodně
lidí, někdy málo, ale nestává se, že by ty koncerty nezanechávaly odezvu
- člověk to pozná. Lidí se dotýkají ty písně, baví se při tom, užívají
si energii. Já víc nechci, než mít kapelu, co dobře hraje, možnost dělat
desky, jezdit křížem krážem po téhle zemi, dostat za to nějaký prachy,
hehe.. ale to poslední bych nakonec snad i oželel, kdyby to jinak nešlo.
Za těch deset let máme hodně fanoušků, a zároveň není koncert, aby
někdo nepřišel a neřekl, že to je pro něj překvapení, že nás vidí
poprvé. To je tak skvělej život.. navíc mám rád kluky v kapele, lidi s
kterými pracujeme. Když člověk vydrží dělat dostatečně dlouho nějakou
věc poctivě, vždycky se mu otevře spousta dveří.
Jak vznikají ty důležité "divné" zvukové postupy, kterými ustřelujete od běžného žánrového hraní? Říkají si o ně obrazy v textech? Proč zní v jedné z písní zvuk pozpátku? // Je to různé, konkrétně s písní A. Kurosawa jsme si nebyli jistí. Neznělo to, jak mělo. Pak se ve studiu jen mihla dívka našeho houslisty, a my jí řekli, aby z tlustého balíčku karet vybrala jednu - totiž ty karty mají napsány instrukce a strategie, co dělat ve studiu, když člověk váhá, a vymyslel je producent Brian Eno. No a na té kartě bylo Reverse - Pozpátku. Tak jsme celou píseň otočili, mírně přestříhali, a já to nazpíval do té obrácené verze, výsledek je stokrát lepší, než na začátku.
Ten Marco Polo nakonec - spojuje ostrým střihem příběh starý tisíc let a vypravěče, který tu velkou cestu nastupuje teď. Nastal pro Tebe - nebo kapelu - čas nastoupit nějakou cestu? // Jo. Ale tohle zrovna je komplikovaná věc, zjednodušeně - dát volnost sobě i druhému, jít vlastní cestou. Mohl bych o tom kecat déle, ale takhle je to lepší.
Bonusová otázka: Řekl Ti někdy někdo, že Kurosawa se nejmenuje Akiro, ale Akira? // Parchant !
Jak vznikají ty důležité "divné" zvukové postupy, kterými ustřelujete od běžného žánrového hraní? Říkají si o ně obrazy v textech? Proč zní v jedné z písní zvuk pozpátku? // Je to různé, konkrétně s písní A. Kurosawa jsme si nebyli jistí. Neznělo to, jak mělo. Pak se ve studiu jen mihla dívka našeho houslisty, a my jí řekli, aby z tlustého balíčku karet vybrala jednu - totiž ty karty mají napsány instrukce a strategie, co dělat ve studiu, když člověk váhá, a vymyslel je producent Brian Eno. No a na té kartě bylo Reverse - Pozpátku. Tak jsme celou píseň otočili, mírně přestříhali, a já to nazpíval do té obrácené verze, výsledek je stokrát lepší, než na začátku.
Ten Marco Polo nakonec - spojuje ostrým střihem příběh starý tisíc let a vypravěče, který tu velkou cestu nastupuje teď. Nastal pro Tebe - nebo kapelu - čas nastoupit nějakou cestu? // Jo. Ale tohle zrovna je komplikovaná věc, zjednodušeně - dát volnost sobě i druhému, jít vlastní cestou. Mohl bych o tom kecat déle, ale takhle je to lepší.
Bonusová otázka: Řekl Ti někdy někdo, že Kurosawa se nejmenuje Akiro, ale Akira? // Parchant !
Vyšlo (bez posledních čtyř otázek) v LN, 3. prosince.