„Pomoc, superskupina!“ Tak reaguje
světový ohlas na album Amok seskupení Atoms For Peace, tedy kapely
kolem Thoma Yorka. Kam dospěl frontman Radiohead při odklínání
tísně a osobních bubáků?
Radiohead se měli rozpadnout po
albu Amnesiac, tedy v roce 2001. Uchovali by si tak auru těch,
kdo v devadesátých letech mistrně a instinktivně došli k
vyjádření tísně a odcizení. Když o nich Thom Yorke zpívá
falzetem v litanicky dlouhých frázích, cítíme vyděděnost z
několika důvodů najednou: tak trochu vinou dysfunkčních vztahů
mezi lidmi, zčásti z podchlazení v přetechnizovaném světě a do
třetice pro vlastní citlivost a vnitřní predestinaci. Yorke zpívá
osobně, a přece se s obnaženou křehkostí, jež ještě má sílu
pojmenovávat, identifikovalo publikum všech světadílů. Radiohead
nebyli nikdy záležitost jedné generace: viz pražský koncert v
roce 2009, o němž vřele a krásně mluvila kritička (a redaktorka
LN) Věra Jirousová, tehdy pětašedesátiletá.
Život po životě // Dobrá,
kvůli takovým koncertům je dobře, že se nerozpadli. Ale v
nahrávkách už jen pracně navazovali na to, čím byli dřív s
lehkostí. Album unáhleně nazvané Hail To the Thief (Sláva
zloději, 2003) mělo být protestním gestem vůči Georgi Bushovi a
americkým „ukradeným“ volbám. Dotažené písně tu byly
celkem dvě (úvodní s orwellovským sloganem vnucené lži 2 +
2 = 5 a singlová There There): o tom, že zbytek vznikl
narychlo a nešťastně, mluví Radiohead dnes už otevřeně.
Následující In Rainbows (2007) se proslavilo: jenže
hlavně tím, že Radiohead jím „pohřbili“ starý
zprostředkovatelský hudební průmysl, když nabídli album na svém
webu. Navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za
stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční
úspěch už menší: systém připouštěl odeslat i nulovou částku,
což se zhusta dělo.
Když Yorke vyprávěl, že texty na In
Rainbows „vycházejí z pocitu, jako když sedíte v autě v
dopravní zácpě a říkáte si – teď jsem měl být někde
jinde, vlastně to připomíná OK Computer, jen je to ještě
hrozivější...“, jen potvrzoval, že kapela vypráví týž
příběh trochu jinak. Forma ale nepřekročila to, co jsme už
znali: nejlepší byly nakonec určité zvukové momenty, vzešlé ze
studiového pohrávání. „Nehrající kapitán kapely“ producent
Nigel Godrich, byl schopen u mixu nacházet desítky a
desítky variant. Jenže to je pak k obdivování spíš vytrvalost a
schopnost hledat nuance ve vlastním excentrickém kódu.
Cestu Radiohead do mělčích vod bez
ostudy, ale i bez triumfu potvrdilo „hodné“ album The King
of Limbs (2011), které jako by posbíralo leccos z vlivů
mladších muzikantů a přitom se zbavilo všeho skutečně
tísnivého. Prosvětlená a snadná deska ukázala, že kapela
může vést svůj „život po životě“ patrně docela dlouho –
v jakýchsi středních polohách, které oddané fanoušky neodradí,
ale zbytek světa nenadchnou. Černobílé nízkorozpočtové
video Lotus Flower s posedle tančícím Yorkem působilo jako nouzový
paradox: na téhle hudbě nic nepřipomínalo vytržení, vnitřní
šílenství a extrém.
Učit se od mladších // Jestliže
na nejslavnějším albu OK Computer (1997) dali Radiohead
sbohem éře klasického rocku jeho vytříbeně tesklivou variantou,
na následujícím Kid A (2000) udělili audienci
nastupující éře elektronické produkce a předali jí žezlo.
Vtip byl v tom, že Kid A byl pronikavě jiný a zároveň
měl v sobě DNA Radiohead se vším všudy. Yorke později oddělil
zásnuby s čerstvými trendy a technologiemi a rezervoval si je pro
svou sólovou tvorbu – a také pro remixy Radiohead.
Jeho kapela nikdy nepatřila do nějaké
scény nebo přátelsky propojené sítě, její osamělost někdy až
bila do očí. Tím spíš zaujalo, že se v nultých letech dal
dohromady s výrazným a oslavovaným Burialem, který městskou
klaustrofobii a odcizení pojímal ve slovníku dunivého a chladného
dubstepu. Jiným z kumpánů se stal Kieran Hebden čili Four Tet,
britský syn Indky z Jižní Afriky, který si vypracoval výtečnou
praxi fyzického, impulsivního a hybného hraní u počítače a
mixu. Yorke nevykrádal: jen se snažil vybudit své autorské
instinkty vedle elitních představitelů mladší vlny. Výsledkem
bylo sólové album The Eraser (2006): převzalo sice
zvukový slovník poruch, rozervaných fragmentů zvuku a šumění
proudících dat z „matrixu“, ale samotný písňový
materiál byl zase poměrně mělký. Desku nahrál Yorke sám,
aranžoval ji producent Nigel Godrich. Zpěvák se projevil jako
schopný dramaturg, když objednával remixy u nastupující generace
elektroniků. Někdy byli spojení s britským dubstepem (Burial,
Surgeon), někdy to byli spíš subverzivní zvukoví alchymisté než
autoři tanečních tracků (Four Tet, The Bug) a někdy slavili
úspěch i u tančícího publika (Modeselektor, The Field). Yorke
tím uhrál situaci do zajímavého autu: nabídl remixy, které byly
poutavější než originál a zároveň se vyprofiloval jako druh a
obdivovatel nezávislejších a mladších.
Bylo to to nejdůležitější, co udělal v poslední dekádě pro své postavení: možná je to nespravedlivé, ale jeho ekologické a politické aktivity vyznívají víc jako potřeba vyplnit v modrém životě okýnka nadepsaná „dobrý skutek“ a „radostný prožitek“. K radioheadskému The King Of Limbs, které má sedmatřicet minut, vyšlo celkem osm malých desek remixů shrnutých později na dvojalbum čítající devětadvacet příspěvků: aktivita po albu silně přesáhla je samotné. Ambivalentní pocity může vyvolat fakt, že to nijak nevadí, protože to zase byla ta zajímavější část.
Atomy pro mír // „Jsi mladý a
dobře vypadáš, máš klíč ke království...“ Když se v
úvodní Before Your Very Eyes ozve několik takovýchhle
doslovností, posluchače se může zmocnit zasmušilost: nejspíš
nepotkává Thoma Yorka v životní autorské kondici. Nebo že by se
tu mluvilo už tvrdě bez metafor, protože na okliky není čas? To
bohužel neplatí. Úvod desky poznamenává i jakýsi střední
stav kolem deště bicích a perkusí: jsou přesamplované,
tedy elektronicky naporcované do opakujících se krátkých
frekvencí, takže se pořádně nerozjedou. Chybí tu skutečný
fyzický tah: ale nedostavuje se ani pocit zajímavé „schízy“ z
digitálního rámce, který umí všechno vykořenit, překopat,
naklonovat. Pro desku je to bohužel v něčem typické: naše
ministryně kultury by řekla, že tu „byly nastartovány určité
procesy“, jenže není úplně jisté proč.
Po úvodních rozpacích se posluchač
dočká lepších momentů, hlavně ve zvuku. Silný třítónový
basový motiv (zpívaný přímo Yorkem) rytmicky pohání už dřív
zveřejněnou Judge Jury And Executioner (Soudce, porota a
kat), střípky roztrhaného zvuku se skládají do melodie
v Default (Opomenutí). Deska zároveň naschvál míří
mezi elektroniku a šmrnc živé akce: proto „superskupinu“ (jak
o ní média referují) tvoří baskytarista Flea (s
pověstí „toho z Red Hotů, který má smysl pro experiment“),
brazilský perkusista Mauro Refosco (dlouholetý kumpán Davida
Byrna) a bubeník Joey Waronker (hrává s Beckem a R. E. M.).
Poslední slovo mají ale stejně „laptopy“, které veškerý
natočený materiál přeformulují.
Někdy to působí jako laboratoř:
hledání, k čemu elektronika, zkoušení, zda se vše spojí do
nějakého pocitu. Pokud ne, může to zůstat experimentem, anebo
taky můžeme říci, že to zní „podivně a schizofrenně“. Ve
světě žánrového popu je Amok pořád autorským gestem
– ale stejně máme někdy pocit, že
Yorkova klasická zasmušilost v hlase pramení ze
zjištění, že se dnes při psaní písní pořád
neobjevuje nějaký silný důvod, proč to celé dělat.
Kdo čekal, že zpěvák
Radiohead posbírá impulsy ze současného elektronického
undergroundu, především britské postdubstepové scény, a vystaví
na nich něco svého, bude z Atoms For Peace zklamaný. A místo
turné s Flea bude vyhlížet další Yorkovu spolupráci s mistry
pocitových odstínů Burialem a Four Tet: jejich společné
malé desky jsou tím nejvýraznějším, na čem se v
posledních letech objevilo Yorkovo jméno.
Určitá mírnost elektropopových
kulis dělá z Amoku spíš „dívčí“ desku, jakkoli
je dnes už takový cejch genderově nekorektní. Vlastně bychom
měli mluvit spíš o kulturní měkkosti: je část
publika, která snáší líp ingredience milosrdně naředěné
než v čisté, někdy radikální intenzitě. Pro tu tady je
Yorkův nový repertoár. Troufám si tušit, že i protagonista
ví, že to zase uhrál na chvalitebnou s přimhouřeným okem,
aniž by se dotkl něčeho magicky silného. Už je těch dvojek v
Thomově výkazu nějak moc: a skóre nevylepší ani remixy, které
zas bude určitě radost poslouchat.
Je to zvláštní úděl, muset nést
dál kříž osobní poetiky „smutku ze světa“, léta a léta, a
tak úspěšně... V září prý Radiohead začnou točit nové
album. Co by se muselo změnit, abychom na ně začali být
zvědaví?
Atoms for Peace: Amok. CD, LP a
download vydávají XL Recordings, 2013.
Pohoda ulovila Thoma // Slovenský
festival Bažant Pohoda uvede letos i Atoms For Peace, tedy skupinu
Thoma Yorka s baskytaristou Flea (Red Hot Chili Peppers). Je to vůbec
první koncert kapely mimo USA, spolu s ním nebylo oznámeno žádné
další vystoupení – v budoucnu ale prý přibudou. O Atoms For
Peace se referuje jako o superskupině: hraje tu i bubeník Joey
Waronker (R. E. M.) a perkusista Mauro Refosco (mj. David Byrne).
Na letošní ročníku Pohody (11.
- 13. července) mají zároveň vystoupit Nick Cave se
svými The Bad Seeds, Smashing Pumpkins, Amon Tobin, Bloc Party,
Kaiser Chlefs, členové kubánských Buena Vista Social
Club, Midi lidi, Pražský výběr a mnozí další. Pohoda
se od založení v roce 1997 vypracovala na nejrozsáhlejší
festival na území bývalého Československa. V roce 2012 dosáhla
denní návštěvnosti 29 000 diváků.