Je mi moc líto, že tu už není. Každej máme svůj vkus, ale jeho věci pro děti spojily myslím výjimečně mnoho lidí v sympatiích k Petru Skoumalovi. To největší udělal ve dvojici s Janem Vodňanským, což neznamená, že jiný věci byly malý. Byla s ním sranda, napsal geniální melodie, měl kulturní paměť.
Tohle je rozhovor pořízený pro sleeve-note reedičního alba Poločas rozpadu / ...se nezblázni, které vydal Supraphon v roce 2013.
Začátkem
osmdesátých let jste přestal
vystupovat ve dvojici s Vodňanským.
Za nějaký
čas
mezi lidmi začaly
kolovat vaše
sólové nahrávky: už
ne u klavíru, ale se syntezátory. Bylo to překvápko: v době státních studií najednou někdo "nezávisle" vyčaroval takovýhle zvuk! Jak se to stalo?
Tehdy
jsme měli
společně
s Luborem Šonkou
malé studio v Břevnově,
ve sklepě
jejich vilky. Postupně,
jak jsem mohl, jsem si nakoupil nějaké
nástroje. Oproti dnešním
možnostem
se nahrávalo primitivním způsobem:
postupnými playbacky na kotoučový
magnetofon Revox –
půlstopý,
žádný
široký
pás, ten mělo
tehdy u nás jen pár lidí. Docela rád na to vzpomínám: mnohdy to
bylo dobrodružné,
člověk
dopředu
nevěděl,
co se povede a co ne. Však
je to taky na některých
nahrávkách znát.
Pro
album …
se nezblázni
vznikaly písničky
už
s vědomím,
že
z nich bude „skutečné“
elpíčko?
Já
jsem nikdy nepsal písničky
na objednávku: i to, co si ode mě
vzal a nazpíval Vláďa
Mišík,
vzniklo v tomhle sklepě
bez předem
daného účelu.
V podstatě
jsem tam trávil strašně
moc času.
Už
od rána jsem se těšil,
že
se tam zase zavřu.
Hrozně
mě
bavilo trávit tam dny a noci. Vymýšlel
jsem a hned jsem nahrával, to mi nesmírně
vyhovovalo. Spousta lidí se pak nechala slyšet,
že
je škoda,
že
jsou to samé syntezátory: ale ono by to jinak nemohlo vzniknout,
vymýšlení
šlo
u mě
souběžně
s nahráváním. Dlouho jsem ani nepočítal
se zveřejněním,
ani s nějakým
sestavováním hotových písniček
do alb. Písničky
přicházely,
občas
jsem jich seřadil
pár na kazetu a poslal přes
kamarády do světa.
Pak přišla
nabídka na elpíčko
u Pantonu.
Když
si vzpomenete na dobu, kdy vznikalo album …
se nezblázni, co se
vám vybaví?
Držel
jsem se tak trochu mimo svět.
Občas
jsem udělal
nějakou
hudbu pro divadlo, ale jinak jsem byl zalezlý ve studiu. Líbilo se
mi být tam sám. Být trochu mimo reálný svět,
který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s
přáteli
a kolegy –
Pavlem Šrutem,
Tondou Brouskem, který odjel pryč...
Do značné
míry to byl únik před
realitou. Nikdo nepočítal
s tím, že
se poměry
v dohledné době
změní.
Nechybělo
vám vystupování?
I
když
mě
baví, nikdy jsem nebyl ten typ který ho potřebuje
k životu.
Obejdu se bez něj.
Mě
víc těší
to vymýšlení.
Některé
z nahrávek, třeba
píseň
Ikaros,
jste prošpikoval
výraznými rytmy, skoro se na ně
hodí žánr
„taneční
elektronika“. To by do vás člověk
na základě
vaší
předchozé
muziky neřekl...
Ono
to bude tím, že
když
člověk
dělá
hudbu dlouho, napadají ho věci,
které by do sebe neřekl
ani on sám. Mně
se na muzice vždycky
líbilo, že
je otevřená
čemukoliv.
Jsou lidi, kteří
se specializují na určitou
oblast hudby. Já jsem si prošel
vlastní, dost zvláštní
cestou: začal
jsem hrát na klavír Mozarta, Bacha a Chopina, i při
studiu na konzervatoři
a JAMU jsem se pořád
pohyboval v světě
klasiky. Ten „druhý svět“
mě
začal
svádět
přes
Voskovce, Wericha a Ježka,
vášnivě
jsem taky poslouchal Willise Connovera, který uváděl
jazz na Hlase Ameriky, nabíjelo mě
to radostí a obdovem k tomu, jak dobře
ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco,
co je k tomu potřeba
a nedá se to naučit.
A
co pop?
Už
když
jsem v Brně
skládal pro divadlo, bavilo mě
pohrávat si s různými
žánry:
ono je příjemné
občas
změnit
kód. Ale vlastně
šla
pop-music dlouho mimo mě,
u nás se taky v té době
nedalo narazit na moc výrazných věcí.
Později
jsem se tomu přece
jen otevřel:
dokonce jsem v roce 1985 jel do Budapešti
na Dire Straits. Některý
pop, který byl v těch
letech na vrcholu, měl
docela sofistikovanou povahu: to byla moje teoretická příprava.
Zároveň
s ní jsem zjistil, že
nemusím na nic čekat
a můžu
si tyhle věci
sám vymýšlet.
Když
už
jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou
jinou pořádnou
životní
náplň.
Něco
dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky.
S Pavlem Šrutem
a dalšími
jsme je nepsali pro obživu,
ale protože
nás to bavilo. Ne že
bychom si občas
neříkali,
že
by bylo fajn, kdyby se to dalo vydávat; ale doba tomu nepřála,
a tak nás bavilo jen tak si na nich dělat.
Naše
zaujatost měla
navrch.
Zdá
se mi, že
do pestrosti vašich
písniček
se promítá, co všechno
jste po léta dělal
současně:
scénickou hudbu, večerníčky,
písně
pro kolegy rockery...
Měl
jsem štěstí.
Pohyboval jsem se na různých
úrovních, vždycky
to nějak
souviselo s muzikou a potkával jsem při
tom spoustu výborných lidí. Krásné roky s divadlem jsem prožil
v Činoherním
klubu: sedával jsem na zkouškách
ne proto, že
bych snad musel, ale že
mě
fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco
úžasného,
často
mě
to bavilo víc než
pak samotný výsledek. Vladimír Jiránek mě
dostal k animovanému filmu. S Vláďou
jsme dokonce napsali jednu píseň,
její začátek
si dodnes pamatuju: Máme
doma trombónistu, hraje si na trombón a na komponistu, celá rodina
odchází do kina a já tu zůstávám
s trombónistou... Tím
se naše
ambice společného
autorství vyčerpaly.
Na
obou albech máte texty, které mají skoro povahu osobních vzkazů.
Bylo pro vás psaní písniček
něco
jako deník?
Tam,
kde jsem si psal slova sám, to vždycky
nějak
vycházelo z tehdejší
reality. Některé
věci
napsala Káťa
Jiránková, se kterou jsem se tenkrát kamarádil. Dneska už
nejsou tehdejší
podněty
a inspirace myslím podstatné: jde o to, jestli z těch
písniček
něco
zbylo.
Vyptávám
se na to, protože
jste často
dával textům
docela zvláštní
podobu, k jaké by se asi neuchýlil „normální“ textař.
Od svérázného dialogu v písničce
…
se nezblázni...
Ten
jsme myslím nakonec namluvili s jednou ze zpěvaček
Jasné páky... nebo Dybbuku? Kdo to
… až
ke krátké próze Změna
programu,
která zní ke konci alba.
Tenkrát
jsem si zapisoval básničky
a jiné texty, z nichž
jsem většinu
nepoužil.
A některé
jsem nakonec vzal do studia, hrál si s nimi a nakonec k nim vznikla
muzika.
Zároveň
jste zhudebňoval
texty Jiřího
Dědečka
a Jana Buriana: s Burianem jste rok hráli ve společném
duu, s oběma
jmenovanými jste se potkal v programu Večírek
rozpadlých dvojic. Patří
pro mě
k euforickému finále osmdesátých let: tam už
bylo jasné, že
lidi začínají
mluvit nebývale svobodně.
Večírky
na Chmelnici byly zábavné, protože
jsme se pohybovali na samé hraně
možného.
Tak úplně
jsme nevěděli,
jaké bude mít ten večer
následky. Což
je vždycky
zábavnější,
než
když
je situace bezpečná.
Některé
ty písně
hrávám dodnes –
a cítím, že
přijetí
je docela závislé na společenské
situaci. U těch,
které jsem psal z nasrání, někdy
v roce 1988, třeba
Svatý Václave,
sám váhám: můžou
něco
říct
lidem, kteří
tu dobu nezažili?
Ale periodicky se vrací společenská
atmosféra, kdy na ně
posluchači
živě
reagují.
Svatý
Václave
vznikla jako reakce na potlačené
demonstrace na Václavském náměstí?
To
už
byla doba, kdy policajti mlátili lidi na ulicích. To bylo už
hodně
hnusný. Úplně
nejdřív,
v jiné verzi, se ta píseň
ocitla v představení
Divadla na Vinohradech Záviš
z Falkenštejna.
Nepsal jsem ji pro divadlo, měl
jsem ji doma a donesl ji režisérovi
Janu Kačerovi,
že
by tam mohla znít. Mám ji spojenou s tehdejšími
pouličními
záležitostmi...
Byla to jedna z možností,
jak to všechno
ze sebe trošku
dostat ven.
To
už
jsme u alba Poločas
rozpadu:
vzniklo těsně
před
pádem režimu
a vyšlo
těsně
po něm,
jako jeden z vůbec
prvních titulů
čerstvě
založeného
Bontonu Martina Kratochvíla. Některé
písně
z desky jste už
předtím
hrával živě.
Třeba
tu nejpopulárnější,
o tom, jak „starej pán sedí a poslouchá jazz“.
Tu jsem hrál poprvé začátkem
roku 1989 v Brně
na Leitnerce: v obecném nejistém očekávání,
jestli nám takhle svobodnou zábavu nepřijdou
zatrhnout policajti. Je komické, že
po tolika letech od revoluce je zase zábavné tuhle píseň
zpívat: co když
zazpívám „v sobotu kupoval jí pralinky a komunisti byli takhle
malinký“ a přijde
nějaký
krajský inspektor, že
se mu to nelíbí? Ve snu by mě
nenapadlo, že
všechno
opíše
takový oblouk, že
komunisty bude volit tolik lidí a že
v televizních debatách budu muset poslouchat kydy dnešních
soudruhů,
že
tehdy se nikomu nic moc nestalo. Víte, v těch
diskusích jejich odpůrci
vypočítávají,
kolik lidí se tehdy zavřelo
a zavraždilo.
Ale skoro se nemluví o tom, že
mnohem většímu
počtu
lidí znemožnili
studovat, volně
cestovat, být součástí
světa.
To je podle mě
vlastně
to největší
svinstvo. Míň
nápadné, ale zásadní.
Což
jste napsal v Poločase
rozpadu: „Říkali
ti, že
krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život“.
Tak přímo
a natvrdo jako tehdy jste se nikdy dřív
nevyjadřoval
–
a nejspíš
ani potom.
Tehdy jsem cítil potřebu
nenechávat to v sobě.
Taky to nebylo vymýšleno
s tím, že
to vyjde. Vidina oficiálního vydání byla mlhavá, hotové věci
jsem předával
kamarádům,
Jiří
Černý
je hrál na svých Antidiskotékách... Byla to taková domácí
hygiena. Člověk
se při
vymýšlení
a nahrávání zbavoval hnusných pocitů
z reality. Snad ji ty písničky
překročily
a něco
z nich zbylo i pro jinou dobu.
Praha,
28. ledna 2013