Sedmdesátku oslavil čilou
tvorbou a brzy vystoupí počtrnácté
v Česku.
Nové album říká,
že
uvažovat
o Johnu Caleovi hlavně
jako o členu
Velvet Underground dnes nemá cenu. Bude hledat něco
nového až
do smrti?
John Cale je autor plný
paradoxů.
Proslavil se jako člen
Velvet Underground, ale po většinu
života
panuje mezi ním a Lou Reedem antipatie. Přinesl
k Velvetům
hlukový prvek –
a sólově
pak začal
psát jednu půvabnou
melodii za druhou. Zajímá ho syrový rock´n´roll, zároveň
se však
jeho sólovým nástrojem stalo koncertní křídlo.
Je tvrdohlavý autor i empatický producent druhých. Jeho projev má
v sobě
agresivitu a málokdo na svých nahrávkách tak křičí:
ale málokterý rocker také s orchestrem a sborem adaptuje poezii
Dylana Thomase.
A možná
nejvýstižnějším
rozporem u Johna Calea je ta fyzická razance, s jakou zpívá své
neurčité,
mlhavé, napůl
surrealistické texty. Až
v únoru dorazí na pražský
koncert, přivítáme
muzikanta, který od šedesátých
let používal
médium rocku k naplnění
vlastních představ
o hudbě.
A bylo mu při
tom jedno, zda je zrovna populární, nebo jestli se o něj
nikdo nezajímá. Zažil
obojí.
S Warholovým banánem v erbu // Mladíka z Walesu zlákala do New
Yorku živá
hudební scéna. V Londýně
získal od pedagogů
titul „nesnesitelnějšího
studenta akademie“. Ani své vrstevníky nenadchl happeningovou
skladbou, v níž
měl
zpěvák
na květinu
v květináči
řvát
tak dlouho, dokud nezvadne. V New Yorku počátku
šedesátých
let se podobným věcem
lidé divili méně.
Cale si psal s Aaronem Coplandem a vystoupil na pověstném
koncertě,
kde se Vexations
Erika Satieho hrály v repetici osmnáct hodin (vydržel
jeden posluchač).
Podstatná byla hudba dlouhých tónů,
v níž
se Cale trénoval s minimalistou La Monte Youngem. Viola,
„nejsmutnější
nástroj“, který na něj
ve školním
orchestru doslova zbyl, se najednou hodil.
„Mysleli si o mně,
že
jsem popový muzikant, protože
jsem nosil dlouhé vlasy,“ popsal Cale nedorozumění,
na jehož
základě
se seznámil s Lou Reedem. Oba účinkovali
v „náhražkové“
skupině,
jež
měla
propagovat hit, který Reed napsal na zakázku. Zalíbilo se jim to
natolik, že
založili
kapelu skutečnou.
Zbytek, s Warholovým banánem v erbu, je historie.
Když
si dnes vybavíme temný, místy skřípějící
zvuk violy Johna Calea ve Velvet Underground (třeba
ve Venus In Furs,
kde alt Nico rozehrává námět
markýze de Sada), nemůžeme
se divit, že
po třech
letech Cale kapelu opouští:
vzápětí
se totiž
začal
realizovat dost jinou hudbou, pro kterou neměl
vedle Lou Reeda ve skupině
prostor. Pomohl sice Iggymu Popovi a Stooges najít výraz pro
pudový, divoký debut (1969), ale jinak se syrovému rock´n´rollu
nevěnoval.
Záhy vydal
písňovou
desku Vintage
Violence
(1970), tak světlou
a nostalgickou, že
by to od dekadentního Velveta nikdo nečekal.
Klasik americké rockové kritiky Robert Christgau s ní měl
problém: „Záhadné texty by se neměly
spojovat se záhadnou hudbou, málokdo se pak obtěžuje
s hledáním odpovědí.“
Ale
sklon k poezii, která nezjevuje jeden jasný význam, Calea
neopustila. Proto s chutí hostoval na desce předčasně
zemřelého
Nicka Drakea, proto jako producent ukázal básnířce
Patti Smithové cestu k punku. Na budoucnost ho připravovala
i - zdánlivě
méně
tvůrčí
- práce pro vydavatelství Columbia: mixoval alba do kvadrofonního
zvuku, který tehdy stál na prahu popularity. Na přání
Stanleyho Kubricka přemíchal
i Mechanický
pomeranč:
kdyby kina tehdy byla zavedla „kvadro“, mohli jsme mít surround
už
v éře
Kmotra
a Čelistí...
Surrealista pod hokejovou
maskou // Rozhodnutí,
jak moc „tvrdou“ hudbu chtějí
hrát, činí
hodně
muzikantů
často
podle toho, k jaké partě
(sociální skupině,
řekl
by expert) chtějí
patřit.
John Cale hudbu z těchhle
společenských
her vyjmul: na to je mu zvuk příliš
drahý. Ve své velké éře
během
sedmdesátých let zapojil smyčce
a orchestr (Paris
1919),
titulní píseň
alba Fear
(Strach) ústí do neurotického primálního řevu.
Spolu s Brianem Enem hledal nové kolorování písní, na koncertech
přitom
řádil
jako dobrý kumpán Iggyho Popa a nosil na obličeji
hokejistickou masku. Balady jako Buffalo
Ballet
nebo Chinese
Envoy
popišme
pro stručnost
jako prostě
krásné: ne nadarmo si blockbuster Shrek
mohl
po letech dovolit zařadit
Caleovu citlivou a slavnostní verzi Cohenovy Hallelujah
(dnes
už
vinou televizních show zevšedněla,
Cale ji převzal
jako jeden z prvních).
Přitom
jeho nahrávka Elvisova sexy hitu Heartbreak
Hotel
je převedená
do mollové tóniny a má suicidální atmosféru.
Tahle rozepjatost, ignorující
rocková pravidla a návyky publika, zpomalila Caleovo přijetí
do všech
síní slávy. Ale taky z něj
udělala
jedinečného
autora, který se nepřidal
k žádnému
žánru.
Namísto toho po boku Patti Smith, Talking Heads, Briana Ena či
Laurie Anderson vyjádřil
chorou nervnost urbánní společnosti.
Zajímavé je, že
představa
publika o Caleových slabých obdobích (drogy ho oslabily zvlášť
v 80. letech) se nekryje s jeho vlastními výhradami. Debut Vintage
Violence (1970)
prohlašuje
za stylistické cvičení
bez originality, pouhý test, zda je schopen psát melodie. „Ne
nadarmo mám na obalu přes
obličej
punčochu:
až
časem
mi došlo,
že
jsem skutečně
nechtěl
ukázat pravou tvář.“
Je to přitom
půvabná
deska, má v sobě
něco
z křehkosti
sixties: Cale ji ale nemá rád, stejně
jako pozdější
Helen of Troy
(1975). Tu postihl příběh
ze staré éry gramoprůmyslu:
když
Cale odjel na turné, firma netrpělivě
vzala nedefinitivní nahrávky a vydala je.
Stran českých
koncertů
Johna Calea není ani tak významné, že
už
jich bylo tolik (nadcházející je čtrnáctý!),
ale že
několikrát
měly
speciální nádech. Ještě
než
divadlo Archa otevřelo
svou scénu, pozvalo Johna Calea do velkého sálu Lucerny. Bylo to v
jeho hvězdné
hodině
sólových klavírních koncertů
(1992), které kdekdo považuje
za nejlepší
variantu jeho živého
hraní. O dva roky Archu otevíral duet Johna Calea s „nejlepším
tanečníkem
císařství“,
jak zní výroční
titul, který několikrát
patřil
Minu Tanakovi. John Cale to měl
snazší,
předkládal
svou hudbu ke konfrontaci: Tanaka se na počátku
večera
sotva znatelně
hýbal, na konci už
reagoval na rytmus.
Vloni John Cale přijal
pozvání na festival v Trutnově
–
údajně
i kvůli
vazbě
přehlídky
na underground a okruh Václava Havla. Nutno říci,
že
sám Cale reprezentuje mnohem živější
práci s „odkazem undergroundu“ než
česká
scéna –
a nostalgické připomínání
minulosti, či
snad dokonce vyvozování étosu z ní, vůbec
neprovozuje. Taky si lze jen těžko
představit,
že
by jako Lou Reed přijel
zazpívat nějaký
svůj
Perfect Day
na oficiální slavnost. Koneckonců,
který z jeho nadreálných textů
by na ní nepůsobil
nepatřičně?
V tomhle smyslu pro Calea zůstává
názorovým sloganem po léta jediný: Všechnu
moc imaginaci!
Žít
pořád
jako na policii // S bílými rozčepýřenými
vlasy (a celoživotně
mohutným zobanem) vypadá dnes John Cale jako trochu vrásčitější
papoušek
kakadu. Snad se chtěl
kolem loňských
sedmdesátých narozenin připomenout
zase coby autor v pilné práci: každopádně
se po čase
pustil do nových písní. Silné pětipísňové
EP Extra Playful
doprovodil
klip režírovaný
jeho dcerou Eden. Navíc vyšlo
i album remixů,
kde se –
poprvé –
s Calem spojili výteční
současní
autoři:
od německého
elektronika Carstena Nicolaie až
po Marii Minervu –
londýnskou Estonku, jejíž
chytré recykláty staršího
soundu u nás živě
zněly
na festivalu Creepy Teepee.
Cale
si zkrátka po čase
pustil k tělu
současnost:
na aktuální desce Shifty
Adventures In Nookie Wood ji
ale reprezentuje už
jen jemný dotyk producenta Danger Mouse, jehož
stylový rozlet může
připomenout
právě
Calea (spolupracoval s Gorillaz, The Black Keys i s Norah Jones). Ale
Danger Mouse se v Caleově
losangeleském studiu zastavil jen krátce. Stylově
zaostřil
úvodní I Wanna
Talk 2 U,
kde Cale svou typickou nervnost aplikuje na očekávání
nezvaného apokalyptického hosta („šeptals
mi do ucha, že
se letos stavíš“).
Jinak Cale natočil
všechno
jen s několika
přáteli:
barevný obal vystihuje rozmanitost zvuku –
od programovaných funkových rytmů
přes
občasné
vynoření
ikonické violy až
k robotické úpravě
hlasu, znějícího
přes
vokoder v songu o jakési japonské potvoře,
motýlí příbuzné
Godzilly jménem Mothra.
S
texty na tom dnešní
ex-Velvet není špatně.
December Rains
je neutěšená
vize blízké budoucnosti („Google ti leze na nervy, politika je
levá a pravá: rozluč
se se svým soukromím“) a Scotland
Yard
líčí
svět,
v němž
jsme pořád
pod dohledem („žít,
jako bychom něco
provedli, žít
pořád
jako na policii“), ale tyhle konkrétní odkazy plují v husté
mlze neurčitosti
a nejasných souvislostí. Žádná
agitka.
Pop
už
má svá léta a sedmdesátiletých rockerů
přibývá.
Hodně
jich ale žije
z poetik minulosti. „Muž
přítomnosti“
Cale oproti nim pořád
zkouší
kombinovat nové ingredience: a publikum má štěstí,
že
svoje zvukové mičurinství
uplatňuje
na něčem
tak široce
srozumitelném, jako jsou písničky.
Ať
už
bude v pražském
klubu Roxy na únorovém koncertě
hrát čerstvé
songy nebo čtyřicet
let starou Paris
1919,
vypadá to na setkání s vitálním autorem, který na nic, co se
podobá důchodu
nebo finální bilanci, nepomýšlí.
John Cale: Shifty Adventures
In Nookie Wood. CD, LP a download vydali Six Degrees, 2012. Koncert v
pražském
klubu Roxy se koná 28. února.