Sade vyudila arénu kavárenským sněním

Skromnost se hned pozná: Sade dovezla do Prahy pouhou desítku kamionů. Nejdelšími pažemi světa vybalila jemnou show: pro někoho decentnost, pro jiné takové šolíchání.

Na evropské turné, jež se v sobotu zastavilo ve vysočanské O2 Areně, čekali příznivci Sade sedmnáct let. Uplynulý čas v tomto případě nenadělal mnoho škody: anglicko-nigérijská zpěvačka vypadá pořád úctyhodně mladistvě a její hudba si také drží po léta tutéž fazónu. Příjemný večer mimoděk ukázal, proč se Sade na koncertní turné nehrne častěji a náruživěji.

Mezi dokonalostí a telenovelou // Když vystoupala po schodišti na pódium, obratem bylo jasné, že postava z klipů se zakládá na pravdě: Sade je ambasadorkou gazelího půvabu, který rozehrává s noblesní zdrženlivostí, někdy v lehce naivních romantických pohybech. Není to jen tělesný půvab: je to grácie z jiné kultury, s níž souvisí i neuspěchanost a klid, jež tu tlumí všechny emoce. Křivka její siluety, aristokraticky štíhlé jako plameňák, se jen tak neokouká, což pánové u reflektorů dobře vědí a mnohokrát ji důkladně prodají. Když protagonistka ladně upaží, není to jen svobodomyslné „rozložení křídel“, ale taky pohled na nejdelší ruce v showbyznysu.

Ale slovo „showbyznys“ je možná až moc tvrdé na tu decentnost, se kterou podává Sade Adu své hity Your Love Is King, Smooth Operator a The Sweetest Taboo. Je nepochybně sympatické, že tady nikdo nechce trhat kulisy křiklavou show: ve srovnání s matějskou poutí, jakou rozpoutávají dnešní hvězdy ráže Black Eyed Peas, jsme zažili starosvětsky „normální“ koncert.

Sade prožila v osmdesátých letech tak bombastický úspěch (učinil z ní výdělečně nejúspěšnější sólovou umělkyni v Británii všech dob), že se rozhodla nevzdalovat se osvědčenému zvuku. Proto byl koncert tak trochu strojem času, který nás přenesl do „osmdesátek“, s charakteristickými klávesami, saxofonem a sytičem mainstreamově rockových vyhrávek. Tam, kde dominuje síla dobře napsané písničky, případně hvězdný moment zpěvaččina hlasu, se to snese. Jenže – i když to její fanoušci neradi slyší – Sade měla vždycky na albech nějakou tu vatu. Ta se motá pod nohama i na vystoupení – a pak je těžko neslyšet, že skupina až příliš doprovodná tu šolíchá zlatou střední cestu napříč soulem a kavárensky jemným popem.

Náladovou muziku podporovaly filmové projekce: stínohra partnerského tance, luční idyla, dramatické nebe… V nejlepších momentech nabízela Sade odstíněnou intimitu a tajemný exotický opar, v nejslabších znělku k telenovele. Má to na koncertě o to těžší, že nepatří k těm, kteří staví na autenticitě. Vytváří iluzi: nic proti tomu, každý se občas potřebuje vnořit do krajiny čistého půvabu. Té iluzi se ale daří líp v klipech a nahrávkách, kde lze mít všechno pod kontrolou. Taková iluze je pak dokonalejší než Sade při živém setkání: slyšíme, že má o něco slabší hlas, než se zdá z elpíček, a že ani jí se nevyhnou nejisté tóny.

Drobné potíže s velkou arénou // Snad největší limit koncertu spočívá v těžko řešitelném problému: muzika Sade je trochu moc jemná a nevtíravá, aby skutečně dobře vyzněla v arénách a obřích halách. V samém jejím jádru je zašifrovaná uměřenost, tlumenost: a je to ingredience, bez níž by Sade nebyla nikdy tak jedinečná a úspěšná. Tím pádem by zážitek vyzněl mnohem lépe někde, kde protagonistku nemusíme zaměřovat loveckým dalekohledem: ve středních sálech typu SaSaZu nebo Archy. Jenže taková představa je stejná pitomost jako zvát Prince do Jazz Docku: tahle hvězda už patrně nikdy v životě v menších sálech hrát nebude – ať už pro velký zájem, nebo pro samotnou vlastní prestiž.

Angličané spojují se Sade často slovo „class“, tedy úroveň, či noblesa. Té vyzařovala zpěvačka skutečně dost. Nakonec bylo tohle vystoupení víc přehlídkou čeřených emocí a méně hudby. Velkou část publika tvořily „ženy v pokušení“: viděno z tohoto úhlu, romantická popkultura v Česku slavila svátek nejvyšší kvality.

Ne zcela romantický je rámec (kteréhokoli) koncertu v O2 Areně, jejíž antikulturní charakter je pomstou Pražanům, kteří si dosud nevydupali lepší prostor pro velké akce. Po úvodním osahání a prošacování ochrankou se každý draze zaplacený koncert vnímá hned lépe! Povinně sedící publikum nevydrželo a během druhé poloviny se část spontánně nahrnula k pódiu a začala tančit. Na pokyn svědomitých dozorčích pracovníků se však muselo vrátit na svá místa.
Striktní pravidla O2 Areny taky popudila mnohé návštěvníky, kteří nesměli vstoupit do budovy, dokud za depozitní poplatek zvící sta korun neuložili do úschovy kovové předměty včetně deštníků, notebooků či fotoaparátů.

(psáno pro LN, Sade: Praha, O2 Arena, 12. května 2011)