Jeho kytara kvílí na nové desce Toma Waitse, hraje s Elvisem Costellem, Robertem Plantem i Cassandrou Wilson. A dnes možná udělá díru do paluby pražského Jazz Docku: bluesman i experimentální časovaná puma, newyorský Marc Ribot.
Malý klub na hladině Vltavy dnes hostí muzikantskou hvězdu, která by mohla být headlinerem velkého festivalu. Podruhé u nás zahraje muž mnoha talentů, který si vydobyl pevnou pozici jak na rockové, tak na experimentální scéně. Marc Ribot je jednou z hvězd generace newyorského downtownu, umělecké „spodní čtvrti“, která (hlavně v 90. letech) nezávisle zkoumala možnosti nadžánrového hraní s takovou múzičností a odevzdáním, až se z ní stala celosvětová inspirace. Patří sem třeba zpěvák Mike Patton, kytarista Bill Frisell (ten dorazí do Jazz Docku 24. 11.), trio Medeski Martin & Wood a kmotr celé scény, saxofonista, skladatel a organizátor John Zorn.
S těmi všemi Ribot vymýšlí neslýchané stylové konstelace a natáčí alba. Vybudoval si však paralelně i druhou kariéru: jelikož s láskou nabourává a špiní blues, stal se z něj nepostradatelný kumpán Toma Waitse - album Rain Dogs (1985) bylo Ribotovým debutem. Přispěl na desku oceněnou Grammy dua Robert Plant & Allison Krauss, hrál s tak různými otevřenými náturami, jako jsou Elvis Costello, Tricky, Marianne Faithfull, Allen Ginsberg a The Black Keys.
Mistrův kontrolovaný brajgl // Ribot, který pro potíže se zády hrává vsedě, se nevypočitatelně pohybuje na ose tradice – experiment. Jednou dupe po desítkách „krabiček“, jež elektronicky modulují zvuk do výbuchu šumů a jekotu, jindy spřádá v čistém zvuku kovbojskou meditaci. Do Prahy přijíždí s dvojicí afroamerických kolegů. Hráč na bicí Chad Taylor patří k jádru chicagské scény (a skupině
Chicago Underground). Kontrabasista Henry Grimes je postava s fascinujícím příběhem: v šedesátých letech hrál se „svatým duchem free jazzu“, předčasně zemřelým saxofonistou Albertem Aylerem. Pak se na desetiletí doslova ztratil, zčásti i propadl do bezdomoveckého života. Přátelé ho objevili v roce 2003, pomohli mu nazpět na nohy, složili se na kontrabas – a protože Grimes neztratil nic z hudební citlivosti, hraje zase se špičkovými kolegy.
„Soustředěný kytarový záchvat vzteku“ v Ribotově podání pochválil toto pondělí i deník Guardian. Londýnskou zastávku na evropském turné popsal mimo jiné takto: „Je slast pozorovat těžce ostýchavého Grimese, který působí jako ostrov klidu uprostřed kontrolovaného brajglu, který kolem něj rozpoutávají Taylor s Ribotem. Publikum reagovalo extaticky.“
Žádné komentáře:
Okomentovat