Proč je Thom Yorke smutný (Atoms for Peace)

„Pomoc, superskupina!“ Tak reaguje světový ohlas na album Amok seskupení Atoms For Peace, tedy kapely kolem Thoma Yorka. Kam dospěl frontman Radiohead při odklínání tísně a osobních bubáků?

Radiohead se měli rozpadnout po albu Amnesiac, tedy v roce 2001. Uchovali by si tak auru těch, kdo v devadesátých letech mistrně a instinktivně došli k vyjádření tísně a odcizení. Když o nich Thom Yorke zpívá falzetem v litanicky dlouhých frázích, cítíme vyděděnost z několika důvodů najednou: tak trochu vinou dysfunkčních vztahů mezi lidmi, zčásti z podchlazení v přetechnizovaném světě a do třetice pro vlastní citlivost a vnitřní predestinaci. Yorke zpívá osobně, a přece se s obnaženou křehkostí, jež ještě má sílu pojmenovávat, identifikovalo publikum všech světadílů. Radiohead nebyli nikdy záležitost jedné generace: viz pražský koncert v roce 2009, o němž vřele a krásně mluvila kritička (a redaktorka LN) Věra Jirousová, tehdy pětašedesátiletá.

Život po životě // Dobrá, kvůli takovým koncertům je dobře, že se nerozpadli. Ale v nahrávkách už jen pracně navazovali na to, čím byli dřív s lehkostí. Album unáhleně nazvané Hail To the Thief (Sláva zloději, 2003) mělo být protestním gestem vůči Georgi Bushovi a americkým „ukradeným“ volbám. Dotažené písně tu byly celkem dvě (úvodní s orwellovským sloganem vnucené lži 2 + 2 = 5 a singlová There There): o tom, že zbytek vznikl narychlo a nešťastně, mluví Radiohead dnes už otevřeně. Následující In Rainbows (2007) se proslavilo: jenže hlavně tím, že Radiohead jím „pohřbili“ starý zprostředkovatelský hudební průmysl, když nabídli album na svém webu. Navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční úspěch už menší: systém připouštěl odeslat i nulovou částku, což se zhusta dělo.

Když Yorke vyprávěl, že texty na In Rainbows „vycházejí z pocitu, jako když sedíte v autě v dopravní zácpě a říkáte si – teď jsem měl být někde jinde, vlastně to připomíná OK Computer, jen je to ještě hrozivější...“, jen potvrzoval, že kapela vypráví týž příběh trochu jinak. Forma ale nepřekročila to, co jsme už znali: nejlepší byly nakonec určité zvukové momenty, vzešlé ze studiového pohrávání. „Nehrající kapitán kapely“ producent Nigel Godrich, byl schopen u mixu nacházet desítky a desítky variant. Jenže to je pak k obdivování spíš vytrvalost a schopnost hledat nuance ve vlastním excentrickém kódu.

Cestu Radiohead do mělčích vod bez ostudy, ale i bez triumfu potvrdilo „hodné“ album The King of Limbs (2011), které jako by posbíralo leccos z vlivů mladších muzikantů a přitom se zbavilo všeho skutečně tísnivého. Prosvětlená a snadná deska ukázala, že kapela může vést svůj „život po životě“ patrně docela dlouho – v jakýchsi středních polohách, které oddané fanoušky neodradí, ale zbytek světa nenadchnou. Černobílé nízkorozpočtové video Lotus Flower s posedle tančícím Yorkem působilo jako nouzový paradox: na téhle hudbě nic nepřipomínalo vytržení, vnitřní šílenství a extrém.

Učit se od mladších // Jestliže na nejslavnějším albu OK Computer (1997) dali Radiohead sbohem éře klasického rocku jeho vytříbeně tesklivou variantou, na následujícím Kid A (2000) udělili audienci nastupující éře elektronické produkce a předali jí žezlo. Vtip byl v tom, že Kid A byl pronikavě jiný a zároveň měl v sobě DNA Radiohead se vším všudy. Yorke později oddělil zásnuby s čerstvými trendy a technologiemi a rezervoval si je pro svou sólovou tvorbu – a také pro remixy Radiohead.

Jeho kapela nikdy nepatřila do nějaké scény nebo přátelsky propojené sítě, její osamělost někdy až bila do očí. Tím spíš zaujalo, že se v nultých letech dal dohromady s výrazným a oslavovaným Burialem, který městskou klaustrofobii a odcizení pojímal ve slovníku dunivého a chladného dubstepu. Jiným z kumpánů se stal Kieran Hebden čili Four Tet, britský syn Indky z Jižní Afriky, který si vypracoval výtečnou praxi fyzického, impulsivního a hybného hraní u počítače a mixu. Yorke nevykrádal: jen se snažil vybudit své autorské instinkty vedle elitních představitelů mladší vlny. Výsledkem bylo sólové album The Eraser (2006): převzalo sice zvukový slovník poruch, rozervaných fragmentů zvuku a šumění proudících dat z „matrixu“, ale samotný písňový materiál byl zase poměrně mělký. Desku nahrál Yorke sám, aranžoval ji producent Nigel Godrich. Zpěvák se projevil jako schopný dramaturg, když objednával remixy u nastupující generace elektroniků. Někdy byli spojení s britským dubstepem (Burial, Surgeon), někdy to byli spíš subverzivní zvukoví alchymisté než autoři tanečních tracků (Four Tet, The Bug) a někdy slavili úspěch i u tančícího publika (Modeselektor, The Field). Yorke tím uhrál situaci do zajímavého autu: nabídl remixy, které byly poutavější než originál a zároveň se vyprofiloval jako druh a obdivovatel nezávislejších a mladších.

Bylo to to nejdůležitější, co udělal v poslední dekádě pro své postavení: možná je to nespravedlivé, ale jeho ekologické a politické aktivity vyznívají víc jako potřeba vyplnit v modrém životě okýnka nadepsaná „dobrý skutek“ a „radostný prožitek“. K radioheadskému The King Of Limbs, které má sedmatřicet minut, vyšlo celkem osm malých desek remixů shrnutých později na dvojalbum čítající devětadvacet příspěvků: aktivita po albu silně přesáhla je samotné. Ambivalentní pocity může vyvolat fakt, že to nijak nevadí, protože to zase byla ta zajímavější část.

Atomy pro mír // „Jsi mladý a dobře vypadáš, máš klíč ke království...“ Když se v úvodní Before Your Very Eyes ozve několik takovýchhle doslovností, posluchače se může zmocnit zasmušilost: nejspíš nepotkává Thoma Yorka v životní autorské kondici. Nebo že by se tu mluvilo už tvrdě bez metafor, protože na okliky není čas? To bohužel neplatí. Úvod desky poznamenává i jakýsi střední stav kolem deště bicích a perkusí: jsou přesamplované, tedy elektronicky naporcované do opakujících se krátkých frekvencí, takže se pořádně nerozjedou. Chybí tu skutečný fyzický tah: ale nedostavuje se ani pocit zajímavé „schízy“ z digitálního rámce, který umí všechno vykořenit, překopat, naklonovat. Pro desku je to bohužel v něčem typické: naše ministryně kultury by řekla, že tu „byly nastartovány určité procesy“, jenže není úplně jisté proč.

Po úvodních rozpacích se posluchač dočká lepších momentů, hlavně ve zvuku. Silný třítónový basový motiv (zpívaný přímo Yorkem) rytmicky pohání už dřív zveřejněnou Judge Jury And Executioner (Soudce, porota a kat), střípky roztrhaného zvuku se skládají do melodie v Default (Opomenutí). Deska zároveň naschvál míří mezi elektroniku a šmrnc živé akce: proto „superskupinu“ (jak o ní média referují) tvoří baskytarista Flea (s pověstí „toho z Red Hotů, který má smysl pro experiment“), brazilský perkusista Mauro Refosco (dlouholetý kumpán Davida Byrna) a bubeník Joey Waronker (hrává s Beckem a R. E. M.). Poslední slovo mají ale stejně „laptopy“, které veškerý natočený materiál přeformulují.

Někdy to působí jako laboratoř: hledání, k čemu elektronika, zkoušení, zda se vše spojí do nějakého pocitu. Pokud ne, může to zůstat experimentem, anebo taky můžeme říci, že to zní „podivně a schizofrenně“. Ve světě žánrového popu je Amok pořád autorským gestem – ale stejně máme někdy pocit, že Yorkova klasická zasmušilost v hlase pramení ze zjištění, že se dnes při psaní písní pořád neobjevuje nějaký silný důvod, proč to celé dělat.

Kdo čekal, že zpěvák Radiohead posbírá impulsy ze současného elektronického undergroundu, především britské postdubstepové scény, a vystaví na nich něco svého, bude z Atoms For Peace zklamaný. A místo turné s Flea bude vyhlížet další Yorkovu spolupráci s mistry pocitových odstínů Burialem a Four Tet: jejich společné malé desky jsou tím nejvýraznějším, na čem se v posledních letech objevilo Yorkovo jméno.

Určitá mírnost elektropopových kulis dělá z Amoku spíš „dívčí“ desku, jakkoli je dnes už takový cejch genderově nekorektní. Vlastně bychom měli mluvit spíš o kulturní měkkosti: je část publika, která snáší líp ingredience milosrdně naředěné než v čisté, někdy radikální intenzitě. Pro tu tady je Yorkův nový repertoár. Troufám si tušit, že i protagonista ví, že to zase uhrál na chvalitebnou s přimhouřeným okem, aniž by se dotkl něčeho magicky silného. Už je těch dvojek v Thomově výkazu nějak moc: a skóre nevylepší ani remixy, které zas bude určitě radost poslouchat.

Je to zvláštní úděl, muset nést dál kříž osobní poetiky „smutku ze světa“, léta a léta, a tak úspěšně... V září prý Radiohead začnou točit nové album. Co by se muselo změnit, abychom na ně začali být zvědaví?

Atoms for Peace: Amok. CD, LP a download vydávají XL Recordings, 2013.

Pohoda ulovila Thoma // Slovenský festival Bažant Pohoda uvede letos i Atoms For Peace, tedy skupinu Thoma Yorka s baskytaristou Flea (Red Hot Chili Peppers). Je to vůbec první koncert kapely mimo USA, spolu s ním nebylo oznámeno žádné další vystoupení – v budoucnu ale prý přibudou. O Atoms For Peace se referuje jako o superskupině: hraje tu i bubeník Joey Waronker (R. E. M.) a perkusista Mauro Refosco (mj. David Byrne).

Na letošní ročníku Pohody (11. - 13. července) mají zároveň vystoupit Nick Cave se svými The Bad Seeds, Smashing Pumpkins, Amon Tobin, Bloc Party, Kaiser Chlefs, členové kubánských Buena Vista Social Club, Midi lidi, Pražský výběr a mnozí další. Pohoda se od založení v roce 1997 vypracovala na nejrozsáhlejší festival na území bývalého Československa. V roce 2012 dosáhla denní návštěvnosti 29 000 diváků.