28. 9. 2014

Strávil jsem ve sklepě strašnýho času // Petr Skoumal


Je mi moc líto, že tu už není. Každej máme svůj vkus, ale jeho věci pro děti spojily myslím výjimečně mnoho lidí v sympatiích k Petru Skoumalovi. To největší udělal ve dvojici s Janem Vodňanským, což neznamená, že jiný věci byly malý. Byla s ním sranda, napsal geniální melodie, měl kulturní paměť.

Tohle je rozhovor pořízený pro sleeve-note reedičního alba Poločas rozpadu / ...se nezblázni, které vydal Supraphon v roce 2013.


Začátkem osmdesátých let jste přestal vystupovat ve dvojici s Vodňanským. Za nějaký čas mezi lidmi začaly kolovat vaše sólové nahrávky: už ne u klavíru, ale se syntezátory. Bylo to překvápko: v době státních studií najednou někdo "nezávisle" vyčaroval takovýhle zvuk! Jak se to stalo?
Tehdy jsme měli společně s Luborem Šonkou malé studio v Břevnově, ve sklepě jejich vilky. Postupně, jak jsem mohl, jsem si nakoupil nějaké nástroje. Oproti dnešním možnostem se nahrávalo primitivním způsobem: postupnými playbacky na kotoučový magnetofon Revox půlstopý, žádný široký pás, ten mělo tehdy u nás jen pár lidí. Docela rád na to vzpomínám: mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne. Však je to taky na některých nahrávkách znát.

Pro album se nezblázni vznikaly písničky už s vědomím, že z nich bude „skutečné“ elpíčko?
Já jsem nikdy nepsal písničky na objednávku: i to, co si ode mě vzal a nazpíval Vláďa Mišík, vzniklo v tomhle sklepě bez předem daného účelu. V podstatě jsem tam trávil strašně moc času. Už od rána jsem se těšil, že se tam zase zavřu. Hrozně mě bavilo trávit tam dny a noci. Vymýšlel jsem a hned jsem nahrával, to mi nesmírně vyhovovalo. Spousta lidí se pak nechala slyšet, že je škoda, že jsou to samé syntezátory: ale ono by to jinak nemohlo vzniknout, vymýšlení šlo u mě souběžně s nahráváním. Dlouho jsem ani nepočítal se zveřejněním, ani s nějakým sestavováním hotových písniček do alb. Písničky přicházely, občas jsem jich seřadil pár na kazetu a poslal přes kamarády do světa. Pak přišla nabídka na elpíčko u Pantonu.

Když si vzpomenete na dobu, kdy vznikalo album se nezblázni, co se vám vybaví?
Držel jsem se tak trochu mimo svět. Občas jsem udělal nějakou hudbu pro divadlo, ale jinak jsem byl zalezlý ve studiu. Líbilo se mi být tam sám. Být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy Pavlem Šrutem, Tondou Brouskem, který odjel pryč... Do značné míry to byl únik před realitou. Nikdo nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní.

Nechybělo vám vystupování?
I když mě baví, nikdy jsem nebyl ten typ který ho potřebuje k životu. Obejdu se bez něj. Mě víc těší to vymýšlení.

Některé z nahrávek, třeba píseň Ikaros, jste prošpikoval výraznými rytmy, skoro se na ně hodí žánr „taneční elektronika“. To by do vás člověk na základě vaší předchozé muziky neřekl...
Ono to bude tím, že když člověk dělá hudbu dlouho, napadají ho věci, které by do sebe neřekl ani on sám. Mně se na muzice vždycky líbilo, že je otevřená čemukoliv. Jsou lidi, kteří se specializují na určitou oblast hudby. Já jsem si prošel vlastní, dost zvláštní cestou: začal jsem hrát na klavír Mozarta, Bacha a Chopina, i při studiu na konzervatoři a JAMU jsem se pořád pohyboval v světě klasiky. Ten „druhý svět“ mě začal svádět přes Voskovce, Wericha a Ježka, vášnivě jsem taky poslouchal Willise Connovera, který uváděl jazz na Hlase Ameriky, nabíjelo mě to radostí a obdovem k tomu, jak dobře ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco, co je k tomu potřeba a nedá se to naučit.

A co pop?
Už když jsem v Brně skládal pro divadlo, bavilo mě pohrávat si s různými žánry: ono je příjemné občas změnit kód. Ale vlastně šla pop-music dlouho mimo mě, u nás se taky v té době nedalo narazit na moc výrazných věcí. Později jsem se tomu přece jen otevřel: dokonce jsem v roce 1985 jel do Budapešti na Dire Straits. Některý pop, který byl v těch letech na vrcholu, měl docela sofistikovanou povahu: to byla moje teoretická příprava. Zároveň s ní jsem zjistil, že nemusím na nic čekat a můžu si tyhle věci sám vymýšlet. Když už jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou jinou pořádnou životní náplň. Něco dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky. S Pavlem Šrutem a dalšími jsme je nepsali pro obživu, ale protože nás to bavilo. Ne že bychom si občas neříkali, že by bylo fajn, kdyby se to dalo vydávat; ale doba tomu nepřála, a tak nás bavilo jen tak si na nich dělat. Naše zaujatost měla navrch.

Zdá se mi, že do pestrosti vašich písniček se promítá, co všechno jste po léta dělal současně: scénickou hudbu, večerníčky, písně pro kolegy rockery...
Měl jsem štěstí. Pohyboval jsem se na různých úrovních, vždycky to nějak souviselo s muzikou a potkával jsem při tom spoustu výborných lidí. Krásné roky s divadlem jsem prožil v Činoherním klubu: sedával jsem na zkouškách ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek. Vladimír Jiránek mě dostal k animovanému filmu. S Vláďou jsme dokonce napsali jednu píseň, její začátek si dodnes pamatuju: Máme doma trombónistu, hraje si na trombón a na komponistu, celá rodina odchází do kina a já tu zůstávám s trombónistou... Tím se naše ambice společného autorství vyčerpaly.

Na obou albech máte texty, které mají skoro povahu osobních vzkazů. Bylo pro vás psaní písniček něco jako deník?
Tam, kde jsem si psal slova sám, to vždycky nějak vycházelo z tehdejší reality. Některé věci napsala Káťa Jiránková, se kterou jsem se tenkrát kamarádil. Dneska už nejsou tehdejší podněty a inspirace myslím podstatné: jde o to, jestli z těch písniček něco zbylo.

Vyptávám se na to, protože jste často dával textům docela zvláštní podobu, k jaké by se asi neuchýlil „normální“ textař. Od svérázného dialogu v písničce se nezblázni...
Ten jsme myslím nakonec namluvili s jednou ze zpěvaček Jasné páky... nebo Dybbuku? Kdo to

až ke krátké próze Změna programu, která zní ke konci alba.
Tenkrát jsem si zapisoval básničky a jiné texty, z nichž jsem většinu nepoužil. A některé jsem nakonec vzal do studia, hrál si s nimi a nakonec k nim vznikla muzika.

Zároveň jste zhudebňoval texty Jiřího Dědečka a Jana Buriana: s Burianem jste rok hráli ve společném duu, s oběma jmenovanými jste se potkal v programu Večírek rozpadlých dvojic. Patří pro mě k euforickému finále osmdesátých let: tam už bylo jasné, že lidi začínají mluvit nebývale svobodně.
Večírky na Chmelnici byly zábavné, protože jsme se pohybovali na samé hraně možného. Tak úplně jsme nevěděli, jaké bude mít ten večer následky. Což je vždycky zábavnější, než když je situace bezpečná. Některé ty písně hrávám dodnes a cítím, že přijetí je docela závislé na společenské situaci. U těch, které jsem psal z nasrání, někdy v roce 1988, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují.

Svatý Václave vznikla jako reakce na potlačené demonstrace na Václavském náměstí?
To už byla doba, kdy policajti mlátili lidi na ulicích. To bylo už hodně hnusný. Úplně nejdřív, v jiné verzi, se ta píseň ocitla v představení Divadla na Vinohradech Záviš z Falkenštejna. Nepsal jsem ji pro divadlo, měl jsem ji doma a donesl ji režisérovi Janu Kačerovi, že by tam mohla znít. Mám ji spojenou s tehdejšími pouličními záležitostmi... Byla to jedna z možností, jak to všechno ze sebe trošku dostat ven.

To už jsme u alba Poločas rozpadu: vzniklo těsně před pádem režimu a vyšlo těsně po něm, jako jeden z vůbec prvních titulů čerstvě založeného Bontonu Martina Kratochvíla. Některé písně z desky jste už předtím hrával živě. Třeba tu nejpopulárnější, o tom, jak „starej pán sedí a poslouchá jazz“.
Tu jsem hrál poprvé začátkem roku 1989 v Brně na Leitnerce: v obecném nejistém očekávání, jestli nám takhle svobodnou zábavu nepřijdou zatrhnout policajti. Je komické, že po tolika letech od revoluce je zase zábavné tuhle píseň zpívat: co když zazpívám „v sobotu kupoval jí pralinky a komunisti byli takhle malinký“ a přijde nějaký krajský inspektor, že se mu to nelíbí? Ve snu by mě nenapadlo, že všechno opíše takový oblouk, že komunisty bude volit tolik lidí a že v televizních debatách budu muset poslouchat kydy dnešních soudruhů, že tehdy se nikomu nic moc nestalo. Víte, v těch diskusích jejich odpůrci vypočítávají, kolik lidí se tehdy zavřelo a zavraždilo. Ale skoro se nemluví o tom, že mnohem většímu počtu lidí znemožnili studovat, volně cestovat, být součástí světa. To je podle mě vlastně to největší svinstvo. Míň nápadné, ale zásadní.

Což jste napsal v Poločase rozpadu: Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život“. Tak přímo a natvrdo jako tehdy jste se nikdy dřív nevyjadřoval a nejspíš ani potom.
Tehdy jsem cítil potřebu nenechávat to v sobě. Taky to nebylo vymýšleno s tím, že to vyjde. Vidina oficiálního vydání byla mlhavá, hotové věci jsem předával kamarádům, Jiří Černý je hrál na svých Antidiskotékách... Byla to taková domácí hygiena. Člověk se při vymýšlení a nahrávání zbavoval hnusných pocitů z reality. Snad ji ty písničky překročily a něco z nich zbylo i pro jinou dobu.


Praha, 28. ledna 2013

3 komentáře:

  1. Pane Klusáku, kam jste se od září ztratil? Chybí mi Vaše články...

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkný rozhovor, takový na úrovni. Ano, i já radši hraji na klávesy potaji než před lidmi. Což je podle mě hrozná škoda, protože jinak se nenaučím hrát si s tou trémou. Snad se mi jednou podaří tuto bariéru prorazit. Mně se klepou ruce už jen třeba když se bavím s prodavačkou v prodejně.

    OdpovědětVymazat