Vyprávěj mi o Amy

Proč se vlastně uveřejňují velké nekrology? Aby přihrály víc publika inzerentům? Příběh Amy Winehouse se v mnoha médiích tak smrskl, že z něj ani nelze poznat, co – už navždy sedmadvacetiletou – Angličanku oprávněně proslavilo.

Příliš velkému množství nekrologů, včetně českých, dominovala trapná myšlenka, že se nad svými kolegy tyčila ne mírou talentu, ale šíleným osobním životem. Přitom Amy Winehouse

neprodala v minulých letech dvanáct milionů alb pro nic za nic, a už vůbec ne jen díky vnějšímu tlaku reklamy. Snoubil se tu hlas a kuráž dát osobním písním postarší, jakoby nesouvisející styl s osobností, která se zadírala pod kůži. Jak napsali v Guardianu: „Nešlo o to, že zničila své nadání: jde o to, že měla co ničit.“

Současnější než Michael Jackson// Když umíral „popový král“, odcházel entertainer, který se nikdy neodpoutal od 80. a zčásti 90. let. Přes charitativní leitmotiv se Michael Jackson míjel s náladou a tématy 21. století a jen neinformovaný snící fanoušek mohl doufat, že ještě přijde s něčím opravdu pádným. Na rozdíl od něj s Amy Winehouse svět ztratil dost zřejmou reprezentantku skutečně současného popového světa. Je méně ambiciózní a bez komplexu méněcennosti se ohlíží do minulosti. Retro styly jsou v něm způsobem, jak se přihlásit k určitému popkulturnímu kontextu (tady černým dívčím skupinám šedesátých let) a na jeho křídlech si odvyprávět vlastní příběh.

Nejpopulárnější kniha o hudbě, která letos ve světě vyšla, se jmenuje Retromania. Její autor, kritik Simon Reynolds, mapuje „závislost dnešního popu na své minulosti“ a dotýká se i jednoho zásadního rozdílu. Dřív to v kritice chodilo tak, že se kapely dočkaly jednoznačného odsouzení, zněly-li jako někdo před nimi. Hudební fanoušek to rozpoznal a hrdě odešel poslouchat původní staré nahrávky. Dnes se odkaz na minulé styly stal součástí významu: publikum se naučilo tento signál rozeznávat.

K minulosti se ovšem Amy Winehouse obrátila jednak dost brzy, jednak ve svébytném gestu. Po ní daly firmy zelenou retrohvězdám jako jsou Duffy a skotská Adele, která letos dominuje prodejním žebříčkům. Klára Vytisková z českých Toxique by k té inspiraci jistě také měla co říct. Amy jim všem ukázala, že cestovat časem se smí bez komplexu.

Do krátkého shrnutí jejího významu patří i to, že se s ní vrátil zpěvácký typ, který se postaví, zazpívá a je to. Postprodukce ve studiu si zvykla elektronicky i jinak vypiplávat nahrávky až k nesnesení. Výsledek byl prudce odlišný od zachycení přirozeného talentu v reálném čase. Winehouse připomněla staré způsoby.

Amy Winehouse také do značné míry připomněla časy, kdy neexistovalo dělení na velkou scénu a nezávislé. Vždyť v šedesátých letech, v éře britské beatové invaze, Hendrixe, Milese Davise a ještě Boba Marleyho či začínajícího Toma Waitse, se velké společnosti staraly o progresívní jména. Gramoprůmysl byl nevinnější: i to je koneckonců ve hře při posluchačské oblibě retra.

A v neposlední řadě, byť je to součást bizarnější a tragičtější části jejího příběhu, vrátila reputaci britským skandálním a dandyovským umělcům. Na titulních stranách bulváru byl po čase někdo, kdo kromě sklonu k výtržnostem oplýval i zřejmým talentem. Před Amy to byli nějaký čas průměrní adepti slávy: bratři Gallagherové z Oasis, kteří mají svou éru evidentně za sebou, a Pete Doherty z kapely The Libertines (Winehouse s ním nějaký čas chodila, když byl její muž ve vězení).

Stará hudba pro dnešní příběh // Debut Winehousové byl přitom paradoxní. Své první album Frank (čili Na rovinu, 2003) natočila ještě jako teenager: když vyšlo, slavila dvacetiny. Stálo na soulových a jazzových základech a zapadalo do slušňácké produkce, která se nabízí v časopisech o bydlení jako doplněk domácí pohody. Vymykal se ovšem hlas protagonistky. Recenzentům připomínala mix dobrých zpěvaček z různých epoch: prostořekou Erykah Badu, ale taky Dinah Washington a Sarah Vaughan. Písně mají kupu nájemných spoluautorů, kteří jindy psali třeba pro Kylii Minogue. Pravidelně však Amy bodovala ve svých textech: kousavých a nelítostných vůči všem, o nichž mluvila, a nejvíc vůči sobě samé. V I Heard Love Is Blind vysvětluje, proč poměr s kýmsi, kdo se podobal jejímu příteli, vlastně nebyl nevěra: „Nechals mě tu samotnou, hodně jsem pila a potřebovala dotyk, nevyváděj, chovala jsem se, jako bys to byl ty, nechtěl bys snad, abych byla osamělá.“

Když Amyin milenec donesl na ukázku kazetu (prý to skutečně byla kazeta, což je pro 21. století samo o sobě winehousovsky bizarní) vydavateli, šel rovnou za tím největším na světě. Zpěvačka podepsala smlouvu s Universal Records. Spadala pod producenta Simona Fullera, který stojí za reality show Pop Idol (u nás SuperStar) a hvězdičkami, které zplodila. Když ji záhy obvinili, že je jen jedním z jeho showbyznysových pimprlat, vrátila úder: „Je dost chytrý, aby věděl, že se mnou jen tak nevyjebe.“ Udiveným novinářům na rovinu říkala, že svou „zdvořilou“ prvotinu Frank nikdy nevyposlechla celou, nijak jí na ní nezáleží a ani ji nemá doma.

Když si ji objevila Amerika (první koncert se konal v roce 2007), kritika jí – britské Židovce – bez skrupulí přiznala právo importovat soul do země, kde vznikl. „Už na debutu uměla tón podjet a odfláknout. Dokázala ohnout frázi k mírné disonanci, díky čemuž působila dojmem nonšalantní neústupnosti,“ napsaly New York Times. Její producent Mark Ronson dotáhl zvuk retrosoulu. Mimochodem, vypůjčil si pro Amy zkušenou kapelu Dap-Kings od newyorské Afroameričanky Sharon Jones, která opakovaně (a bez větší pozornosti) koncertovala u nás, mj. v Ústí nad Labem.

Neničte nám dceru svou přízní // Důvtipná kolize starého zvuku a současných, trpkých, ne cynických, ale docela drsných textů: to byl moment, který odlišil Amy Winehouse od ostatních zpěvaček, které to prostě „rády retro“. V první dekádě milénia to přece před ní zkoušely s láskou ke starému soulu i další Britky: Corinne Bailey Rae a Joss Stone. Suchá logika marketingu tvrdí, že po nich by na trhu už nezbývalo volné místo. Ale Amy jejich úspěch překonala – jakoby mimochodem, během úsměvného pojmenování vlastních pádů. Obří účes „včelín“ a obočí zvýrazněné do komiksových meandrů jako by zesilovaly pobavený odstup od trablů s láskou, pitím a milenci na drogách. V písních se jí to dařilo. Přitažlivá dikce udělala z Back To Black (2006) nejprodávanější britské album roku , ve Státech dosáhla na druhé místo. Británie byla pyšná a překvapená.

Svět ji poznal až po vydání téhle průlomové desky – a to se zjevila jiná Amy než dosud. Hubenější o desítky kil, posetá novým tetováním, v osidlech alkoholu a drog: bylo zřejmé, že předchozí měsíce trávila dost divoce. Labilní prý byla hlavně kvůli ztroskotavšímu vztahu, o jehož temné stránce napsala nejlepší písně Back To Black. Blake Fielder-Civil se k ní začátkem roku 2007 překvapivě vrátil, na Miami se impulsívně vzali. Měli k sobě blízko i jako spolutonoucí v drogovém maelströmu, vedle něj si přidala do menu heroin. Později byl Fielder-Civil pro výtržnost na čas za mřížemi, před smrtí se Winehouse stihla rozvést: i tak zůstával muž, jehož jméno si vytetovala na srdce, jejím fatálně-destruktivním leitmotivem.

Nikdy už nenašla pevnou půdu pod nohama: plánovala a rušila koncerty, na dalších selhávala (vůbec se neměly konat, což je chybou a vinou jejích manažerů). Fotek a videí, zachycujících ji opilou, fetující nebo krvácející, lze najít na síti dost a dost. Paradoxně při tom kráčela k dalším úspěchům. Když byla nominovaná na britskou hudební cenu Mercury, bylo otázkou, zda se zvládne dostavit. Publikum ale také cítilo, že porota jí dost dobře nemůže výroční cenu za album přiznat: Amyini rodiče tehdy vyslali veřejnou výzvu, aby si lidé nekupovali její desky a nebyla jí přiznána cena, protože ji to podporuje v sebezničujícím životním stylu.

Těžko říct, zda by Back To Black bylo tak vřele přijato, kdyby zpěvačka zároveň nežila své veřejné drama. Při její přímosti jí zcela chyběla zdrženlivost, která většině lidí brání ve „scénách“ na veřejnosti: britský bulvár šílel blahem. Paparazziové měli v minulých měsících své lidi i v „rehabu“, tj. léčebně závislostí, a znali dny a hodiny zpěvaččiných příjezdů. Na jejím sebeničení dost lidí profitovalo.

Naděje, alibi voyeurů // Jako globální superstar prodala dvanáct milionů alb v době, kdy se prodeje alb nezadržitelně propadly do krize. Hudební kritik Alexis Petridis v Guardianu poznamenal: „Bráno zcela cynicky, její smrt přišla překvapivě, protože lidé se domnívali, že kdosi kdesi si bude chtít ohlídat své investice.“ Tolik muzikantů se z drogového období nakonec vymanilo: naděje, že u Amy to taky skončí dobře, posloužila mnohým jako alibi pro voyerský zážitek z excentrického pádu hvězdy. Za příznivějších okolností by Back To Black bylo základem dlouhé, zralé diskografie. Dnes zní jako série pregnantních varování, které uměla Amy Winehouse výborně formulovat, ale bohužel ne následovat.

O kapele Joy Division prohlásil producent Tony Wilson: „Všechny jiné kapely stojí na pódiu, protože chtějí být rockové hvězdy. Tahle kapela lezla na scénu, protože - kurva - neměla na vybranou.“ Srážka talentu a fatálního sepětí s písničkou byla vlastní i Amy Winehouse: zdaleka ne každou hvězdu dnešního mainstreamu by stálo za to vyprovodit do zásvětí tak vřele a neodbytě jako ji. Strávníci dnešní popkultury mají rádi, když se muzikant vymyká vlivu a dozoru manažerů a firemních šéfů. Londýnskou zpěvačku, prodávající milióny nosičů, skutečně neměl nikdo pod kontrolou. Věčná škoda, že neměla pod kontrolou ani sama sebe.

// psáno pro LN - Orientaci, vyšlo 6. 8. 2011