10. 4. 2013

Bratrstvo ticha // Wandelweiser und so weiter


I troubu napadne správná odpověď na otázku, proč dnes stoupá poptávka po tichu: protože svět je čím dál hlučnější – a klidně do toho hluku počítejme i palbu podnětů ze všech stran. Někdo se chodí ztišit do pařížského Clubu Silencio (tedy Ticho), který ze svých filmů do reality přenesl David Lynch. Jiní se potkávají s uměním, které má rádo tiché taktiky. Z důvodu naznačeného výše zajímá čím dál víc lidí.

Ale jak zacházet s tichem v hudbě, není už samo to spojení paradox? „Ticho je materiál, ale i narušení materiálu,“ napsal kalifornský skladatel Michael Pisaro, který od roku 1990 do své hudby začal vkládat delší pauzy a tišší zvuky, „aniž bych věděl proč“. Pisaro pocítil překvapení a radost, když během devadesátých let narazil na síť hudebníků, které to táhlo podobným směrem. Byli z různých zemí, od Japonska po Rakousko: jejich centrála je nedaleko Düsseldorfu a celá umělecká skupina má německé jméno – Wandelweiser.


Na cestě za ztišením, jemnými zvuky, novými strukturami a novým nasloucháním se ve Wandelweiseru setkali dost rozdílní lidé. Jádro zprvu tvořili skladatelé jako Antoine Beuger a Jürg Frey. Mají akademické vzdělání a „seriózní“ kariéru nikdy neopustili: podle Michaela Pisara je snad spojovalo vědomí, že od slavného pohrávání Johna Cage s tichem se dá postupovat dál různými směry a v různém stylu.

Pro růst a vývoj Wandelweiseru bylo zásadní, že skladatelé se potkali s podobně smýšlejícími improvizátory, tedy lidmi z mnohem méně formální klubové scény, kterým už nestačil jazz nebo elektronika. Jedním z nich je rakouský pozounista Radu Malfatti: kdysi hrál v bouřlivých kapelách jihoafrických jazzmanů, natáčel i s Jiřím Stivínem. Pak ho ale začala otravovat scéna, kde průměrní hráči exhibovali chrlením not a rádoby bravurní technikou. Malfatti začal čenichat kolem vyjádření stručného, křehkého, mnohem víc spjatého s uvažováním o dnešním světě. Kdo ho viděl koncertovat v pražské Arše, vybaví si dlouhá čekání na další zvuk, pro někoho napínavá a zábavná, pro jiné patrně nesnesitelná.

Jsou ovšem i mnohem radikálnější akce: kytarista Taku Sugimoto sepsal krásné svědectví o pětihodinovém koncertě „stále ještě zkrácené verze“ skladby Antoina Beugera, jehož polovinu tvořily pomlky (v živějších pasážích se mimo jiné čte Etika od Spinozy, jedno slovo za osm minut). To jsou ale ty nejkrajnější polohy: jiné skladby se vlastně docela podobají ambientní hudbě, jak ji založil Brian Eno.

Za poznámku stojí, že první, kdo u nás o skupině Wandelweiser před lety psal, byl skladatel Martin Smolka: ano, ten, který svou hokejovou operu Nagano uvedenou ve Stavovském divadle prodchl tak jemnými pasážemi, že nějaká vnitřní spřízněnost je docela zřejmá. A ještě jedna česká spojka: nejmladší ze skupiny, pětadvacetiletý Sam Sfirri z Pensylvánie, s vřelostí a uznání mluví o tom, jak mu pomohl studijní pobyt na Ostravských dnech nové hudby: „Bylo to jako dvouleté magisterské studium kondenzované do tří týdnů,“ říká v rozhovoru. Sfirriho skladby uvádí v New Yorku i S. E. M. - tamější ansámbl Petra Kotíka.

O Wandelweiseru jako reprezentantu „tiché vody“ se mluví čím dál hlasitěji. Může za to i aktuální šestialbum Wandelweiser und so weiter (vydal je britský Another Timbre), zatím nejnápadnější vizitka scény. Právě to, že tu svoje taktiky konfrontují moderní skladatelé a kluboví improvizátoři, dává téhle scéně velkou živost a přirozenost. Širší publikum popřálo během posledního půlstoletí sluchu skladatelům jen jednou: když nastoupil minimalismus, který měl rytmus, harmonii a hypnotický šmrnc opakování. Nic z toho mlžné tiché plochy Wandelweiseru nemají, ale taky se do nich někdy vstupuje podivuhodně snadno. Možná že jeden hudební směr čeká podobná vzácná epocha blízkého setkání s publikem.

Žádné komentáře:

Okomentovat