V březnu skončila velká
výstava Petra Nikla v pražské Městské knihovně Hra o čas.
Pokud jste ji navštívili, pak víte, že Petr Nikl tu během tří
měsíců prakticky žil, hrál o čas s robošváby, jakýmisi
elektrobrouky, které nechával šmejdit po podlaze pokryté papíry
a roznášet barvu. Nepředvídatelně rozmatlané pigmenty postupně
tvořily plátna, která byla v den zakončení vystavena.
Dlouhý kontinuální pobyt v galerii
ale Petr Nikl využil i k tomu, že každou sobotu pořádal koncert,
téměř pokaždé s jinými hosty. Taky se tu poprvé prodávaly
jeho nové nahrávky. Jsou součástí dvojknihy Kudlanka čas /
Noty mollové (Malvern), kterou musíte otočit vzhůru
nohama, abyste přečetli obě poloviny sbírky písňových textů.
Takhle nenápadně Nikl vydal
dvojalbum, které přitom rozhodně stojí za pozornost. Vlastně to
dělal vždycky: malíř, divadelník, performer a vynálezce kolem
své hudby jaksi mlží už léta. Od roků strávených na vojně se
mu shromažďovaly písně, aniž by je publikoval: přitom všechny
ty performace v devadesátých letech ukázaly, jaký má Nikl cit
pro zděděný strunný nástroj brač, jak umí poslouchat echo
prostoru, jak mu to jde s vlastními záhadnými objekty i s
vybranými spoluhráči. Trumfem pak byly písně, ve kterých jinými
prostředky pokračovala témata jeho maleb: od ambivalence dětství
po vysněné fantaskní bytosti, v nichž můžeme najít odraz sebe
sama.
Když konečně vydal debutové album
Nebojím se smrtihlava (2004), naředil svůj styl spoluprací
se spřáteleným sborem Lakomé Barky: každý producent nebo
dramaturg by rozpoznal, že nedokonalost a obyčejnost sboru tu
nepomáhá umocnit sílu Niklovy poetiky. Ale Nikl do světa
hudebních producentů nikdy nenakoukl. Druhý titul Přesletec
(2007) pojal jako napěchovaný dvojkompakt: člověk by nejradši
klel, nádherná místa se tu střídají s průměrnými,
uposlouchat vcelku se to nedá, kdyby to byl přísný výběr na
jednu desku, byla by to jiná káva. Což prosím neberte jako
opravdovou kritiku Nikla: kdyby jeho potrhlost měla méně dimenzí,
určitě bychom přišli i o část jeho díla. Svérázný styl
vydávání hudby je vlastně mírná daň.
Pak už
vyšlo jen pár nahrávek jako přílohy knih Pohádka o
Rybitince a Jělěňovití
(obě 2008). Až teď, po zdatné
pauze, vycházejí dva disky, vykukující dvěma otvory ze dvou
titulních stran knihy Kudlanka čas / Noty mollové.
Každé z dvou alb má jiné
obsazení. Zásadní je, že se Nikl potkal s multiinstrumentalistou
Miroslavem Černým: hraje zrale a cítíme tu najednou pevné,
univerzální muzikantství schopné Nikla skutečně obohatit a
přitom nepřebít. Na druhé desce sborově pějí (uf) Lakomé
Barky, ne však stále. Výrazné je, jak se Nikl, který písničky
zprvu pojímal jako součást scénické akce, naučil pracovat s
médiem nahrávky: osvojil si další z forem, s nimiž si začal
hrát až jako dospělé dítě. Takže
– pro jedno z českých „alb roku“ do knihkupectví? Docela
příhodná ilustrace chaosu na hudebním trhu.
Zbývá
pár řádků na zmínku o nejblíbenější písni. Nikl
se mírně rozběhl do šířky v tématech, ale pořád se „dětsky“
vciťuje do všeho možného. Nechává
skrze sebe letět ptáky, cítí jaguára pod kůží, jako struna
klavíru sní „měkce se nechám kladívkama mlátit“. A
nakonec, nekonec
chce pocítit
i to, jaké je být zárodkem sebe sama: „Už se vidím jako
spermie, kterou jsi poslal na mamku. Už se vracím z prérie,
ocáskem mrskám ve spánku...“
Psáno pro Orientaci LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat