Jaký ten pražský koncert vlastně byl? Psal jsem to před ním, pak tam nemohl být... Napište mi.
Kdyby tento sloupek mohl mít
ilustraci (a tady ji na rozdíl od sloupku v Orientaci LN mít může!, pozn.), viděli byste na ní hlediště plné lidí, kteří na
nic nehledí: všichni mají černou pásku přes oči. Do Prahy
totiž přijíždí Francisco López – hudebník, který je toho
názoru, že pro soustředěné vnímání zvuku nemá posluchač
koukat, kde co lítá. I příští sobotu, v pražském kostele
svatého Vavřince (tedy koncertní síni Pražského jara), budou
příchozí naslouchat s paralyzovaným zrakem.
Dopřejme si ještě jedno kdyby: kdyby
existoval frekvenční slovník současných textů o hudbě,
nepochybně by se výskyt slova naslouchání dostal do
vysokých čísel. Různé způsoby, jak naslouchat světu, se dnes
staly horkým tématem: rozmanité přístupy k umění zvuku nás
nutí přepínat, asi jako náš zrak jinak dešifruje komiks,
abstraktní malbu a strohou krásu předjarních holých větví.
Francisco López chce posluchačům ukázat, že jejich sluch může
sestoupit k odstínům a hloubkám, o nichž dosud nevěděli.
Za posledních dvacet let se z něj
stala ceněná a populární osobnost sound artu a hudby. Svá
vystoupení a instalace uvádí i v galeriích a velkých muzeích
moderního umění: to dnes muzikantům pomáhá, výtvarný svět je
bohatší než hudební. López, rodák z Madridu, ovšem také každý
rok mizí do deštných pralesů, v nichž ucítil domovské místo;
pořizuje tu nahrávky, s nimiž pak naživo pracuje. Právě zdejší
obklopení živoucím zvukem ho inspirovalo: v mládí se rozhodl
odmítnout hudební nástroje („škála zvuků, kterou mohou vydat,
je příliš úzká“), zrušil i tradiční situaci „kukátkové“
scény, proti níž sedí příchozí („proč bych měl být jinde,
než mí posluchači?“).
S Lópezem se tedy ocitáme v situaci
blízké pralesnímu chaosu. Obkličuje publikum: k uším to prýští
z multikanálových systémů ze všech stran. Když reprezentoval
Španělsko na Expu 2008, měl k dispozici 250 kanálů; v New Yorku
vrstvil nahrávky z různých tropických pralesů ze stovky
reproduktorů. V pražském chrámu budou kanály čtyři: i to stačí
na prostorový efekt, kdy autor s publikem, společně shromáždění
uprostřed, slyší, jak poryvy zvuku nabírají směr a tvar.
Nahrávky z pralesa pořizuje López
spolu se svým českým kolegou: jmenuje se Slávek Kwi a už léta
žije v Irsku (na avízovaném večeru festivalu Stimul vystoupí
také). Divoká příroda není jediným zdrojem zvuků, López
naživo přetváří i industriální či podvodní zvuky, ale
nepojmenovává, neidentifikuje, naschvál jim ponechává jejich
inkognito.
López, ve své náročnosti někdy
poněkud efektní, říká, že chce prezentovat čistý zvuk zbavený
příběhu, okolností, všeho navíc. Tímhle svým trademarkem na
sebe ovšem nalíčil past: sám jeho přístup se stal silným
příběhem, který si publikum dobře uvědomuje. „Jdeme na
Lópeze! Budou nám zavazovat oči!“ Ženy volí oděv, ke kterému
bude ladit černá páska. Submisivní jedinci se těší již dlouho
předem. Německý tisk napsal, že posluchač, který nevidí, co se
děje kolem něj, je zbavený veškerého pohodlí, ovšem zato je
vržen do existenciální situace. Sám López říká, že do
koncertů se vloudil element, který neplánoval: publikum se
dobrovolným podřízením cítí stmelené, ve vzduchu visí situace
kolektivní hry a rituálu.
Kdo chce nabízet čistý zážitek bez
děje, sám se nakonec stane legendárním příběhem. Což nic
nemění na tom, že pobýt s Franciskem Lópezem může přinést
slušnou změnu vnímání, o které by se nám na „normálním“
koncertě ani nesnilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat