Přijměte pozvání do vesmírů, jež se řídí vlastními
pravidly. Český a slovenský hudební outsider art nechce dobýt
žebříčky: místo toho představuje radikální osobní vize.
První festival hudební art brut scény se konal v Brně.
Klubové pódium, minulý víkend, pár odlišností od
standardního koncertu. Na scéně sledujeme mladíka s mikrofonem,
jak zaujatě rapuje o svém pokusu o sebevraždu. Na střeše se však
– ve svém příběhu – potkal s druhým sebevrahem, takže
rapový žánr „battlu“, trumfování a urážení protivníka,
tu nabývá rysů hádky, kdo má větší právo na smrt. Kluk končí
svou tirádu řevem „Skoč! Skoč!“, načež se stane něco
zvláštního. S posledním zvukem seskočí z pódia, a jako by
nechtěl nic vědět o reakcích publika, proběhne jím, vyrazí ze
dveří klubu ven, utíká pořád pryč a zmizí kdesi v ulicích
města Brna.
|
Džumelec aka Erik Sikora |
Poctiví zaražení lidé // To je jen jeden z řady nečekaných momentů, které se daly
zažít na prvním festivalu věnovaném české a slovenské hudbě
outsiderů, jinak též art brut v domácí muzice, hudbě v syrovém
stavu, no-fi. „Hudba, která nepočítala s tím, že bude
slyšena“: tak charakterizoval tenhle fenomén slovenský autor
hudby a videí, který si říká Samčo, brat dážďoviek. On a
kurátorka Barbora Šedivá iniciovali brněnskou celodenní akci,
která se odehrála v klubu Praha – novém variabilním kulturním
prostoru na nádvoří Pražákova paláce; Praha je tedy nezávislou
off-scénou Moravské galerie.
Kurátoři „dne s outsidery“ se mohli opřít o významný
zdroj. Před několika lety začal radikální tvorbu z okrajů
mapovat
Tomáš Procházka – divadelník (ex-Buchty a loutky,
HandaGote) a hudebník (B4, Gurun Gurun a další spolupráce). Procházka
se neostýchal zacházet s projevy lidí, kteří do té doby měli
minimální ohlas. Některé domácí nahrávky nacházel na
serverech typu Bandzone, jiné získával třeba na kazetách a
publikoval je na webu jako první.
Art brut ve výtvarném umění má u nás silné ambasadory v
Terezii Zemánkové a dalších teoreticích; Vladimír Borecký zase
popsal české literární „mašíbly“, viz jeho knižní studii
Zrcadlo obzvláštního. Hudba dlouho zůstávala stranou: Procházkův
blog
Endemit Archives se stal prvním seriózním komentovaným
katalogem. V prvním příspěvku se Procházka zaštiťuje citátem
z Josefa Kroutvora:
“Umělci známí, uznávaní a také obdivovaní
naplňují obraz umění a zjednodušují ho nakonec až na nudná
schémata. Někde stranou ale stojí ti, co takové štěstí neměli
a kteří propásli nejednou velkou příležitost. Bývají to
váhavci, samotáři, často poctiví, ale zaražení lidé. Bez
outsiderů, bez těch, co nestrhl hlavní proud, by byly dějiny
umění jen jednou hlavní linkou.”
|
Z tvorby Petra Válka |
Pohřbít normální prostředky // Den plný živých vystoupení připomíná v něčem burzu
entomologů, kongres těch, kteří si poprvé potřásají rukou, i
když se předtím setkávali skrze své webové avatary.
Posluchačský profit je jasný: střetáváme se s tvorbou, která
nenaplňuje známé žánry, namísto toho si stanovuje své vlastní
standardy. Ty mohou být velmi různé: někdo lacinými prostředky
napodobuje elektronický sound, někdo jiný hodně vypravuje...
Většina autorů staví svůj svět do překvapivé hloubky a šíře:
„Nějaká alba jsou na ulož.to, ale posledních padesát tam ještě
není,“ sděluje mi
Petr Válek, který vystupuje pod jménem
DerMarebrechst (v odkazu lze najít velmi neobvyklé množství videí s hudbou P. V.).
Válka nikdy nezajímala „normální“ hudba, jakou slýchal
vyhrávat v rádiu, dokonce v mládí rozšrouboval a pohřbil
jednoduchá klavesová „pípátka“. Zato začal vyrábět
nástroje vlastní - z plechovek, dřeva či drátů. Jeho vystoupení
je přehlídkou desítek, snad stovek drobných objektů, v nichž na
podlaze rotuje ptačí peří, jsou v nich zasazeny předměty denní
potřeby a spojuje je elektronika. Válek lituje, že z domovské
Loučné nad Desnou nemohl dotáhnout na koncert ještě víc věcí,
ale je ujištěn, že i toto má parametry jedinečnosti. Zvuk jeho
živé instalace, stejně jako pohled na ni, je skutečně výtečný:
však se taky Der Marebrechst mihl v miniportrétu na ČT 2 a
vystupoval po boku zavedených hudebníků.
To je však v line-upu brněnské přelomové akce spíš výjimka.
Nezkušenost s koncertováním znamená, že pod přívalem pořadavků
a nervních změn začínají být organizátoři trochu vyčerpaní
(„Mám pocit, že je půlnoc,“ říká kurátorka Šedivá po
čtvrté odpoledne).
Martin Sprock, poněkud tajemná postava od
Banské Štiavnice, si na své texty hodlá svítit svíčkami:
zčásti je však vypálí při zkoušce nanečisto, shání se
svíčka. Nakonec mu domácí nabídnou baterku: hráč ji bude
svírat po celý koncert v ruce, jíž zároveň hraje na kytaru.
Meditativní atmosféra příprav ustoupí, když Sprock vytáhne
robustní paralyzér a zkouší, jak jeho elektrický oblouk praská
před mikrofonem. V takové chvíli publiku dochází, že účastí
na večeru riskuje nejen esteticky, ale i fyzicky.
Kdo si chce představit Sprockův koncert, ať hromadí vjemy:
pustí se videoprojekce, v ní vrčí promítačka a běží záznam
ze staré spartakiády, mimo záběr hraje protagonista free stylem
na klavír. Do této „předtáčky“ pak živě hraje na kytaru
(obdiv ke Captainu Beefheartovi je znát) a deklamuje. Kdo se těšil
na něco, jako byla starší Sprockova komická mikroopera Já mám
na Slovensku strýca, dočká se něčeho zcela jiného. Martin
Sprock začne hovořit italsky, text je rozsáhlý – a pokryje celé
čtyřicetiminutové vystoupení. (Tomáš Procházka mi říká, že
Sprock má teď italské období; předtím vytvářel texty v
morseovce.) Po vystoupení se informuji: texty v italštině byly
vybrané ze spisů populárního guru jménem Osho.
Sprock na rovinu řekl pořadatelům, že na pódiu nedokáže
odhadnout, kdy skončit: svěřil jim pro tento účel zvoneček.
Když pořadatelé zacinkali, hudebník skutečně bez průtahů
vystoupil z hlubin zadumání, během dvou vteřin uťal svůj proud
a skončil.
Od obskurnosti k popularitě // Festival je vodopádem zážitků, které se vymykají běžnému
koncertnímu provozu. Jedna ze skupin, Depressive Directions, křtí
své nové album tak, že je posype tabletami léků ("zpěvákova
přítelkyně studuje farmacii").
Andrej Danóczi nechá svůj
výstup uvádět ženský hlas z Google překladače, pro který
napsal veškerý komentář; už bez humoru pak odehraje výborné
sólo na zvuk starého syntezátoru Arp (skladba se jmenuje Dovolená
v Arpách). Jiný z účinkujících odzpívá polovinu výstupu v
mužských a polovinu v ženských šatech.
Mohou hudební outsideři dojít širšího uznání, popularity,
začlenění do „normální“ hudební scény? V minulosti se to
opakovaně stalo. Za nekompatibilní potřeštěnce byli zprvu
pokládaní Frank Zappa či Velvet Underground. Kurt Cobain nosíval
tričko se svým oblíbencem – Danielem Johnstonem, o jehož
písňovém boji se schizofrenií byl natočen celovečerní film.
Sonic Youth po léta propagovali anonyma, který pod jménem Jandek
vydával svébytnou písňovou poezii – a svou identitu odhalil až
po „období utajení“ v letech 1978-2004.
Mezi české outsidery koneckonců Tomáš Procházka počítá
Petra Marka: než přišel jeho úspěch s populární kapelou Midi
lidi, Marek natočil dlouhou řadu domácích alb, od pečlivě
vystavěných písní po spontánní improvizace. Tehdy si říkal
Muzikant Králíček: když – až po třicítce – začal brát
tvorbu ambiciózněji, odložil obývákovou primitivnost techniky a
vybavený mnoha zkušenostmi se vydal do profesionálnějších
kruhů. Staré nápady nikdy nepoužil: dodnes čekají na své
publikum, jsou tu nestravitelné zapeklitosti i hity.
Na podobné hranici širší popularity se dnes nachází mladík,
který studoval výtvarné umění v Praze na AVU a dnes žije doma v
Košicích: Erik Sikora, který si říká Džumelec. Pokud na
festivalu nebyla nouze o určitou potemnělost,
Džumelec rozsvítil
sál svojí pozitivitou. Má v sobě energii stand-up komika a dar
zaujmout i s pouhou jednou kytarou (což je protiváha bohatšímu
zvuku jeho nahrávek). Vypráví o důležité hlásce „dž“,
která je zvukem pro střet a setkání, vypráví o imagi Slovenska
a o tom, jaký vymyslel emotikon pro Košice. Vypráví o látce
jménem popein: dá se najít v hitových popových písních a je
abstraktní paralelou k heroinu.
Když slyšíme naivistickou, mile bezbrannou píseň Fabka (epos
o tom, jak se zpěvákova rodina musela vloupat na vlastní chalupu),
je zřejmé, že Džumelec Sikora do scény outsiderů patří.
Zároveň dobře ví, s čím zachází: vymyslel si koncept
„krajinárskeho rapu“, v němž odvádí hiphop z urbánní
scenérie na venkov. A nejnovější písně, třeba o životě na
facebooku (s refrénem „lajkni a bude ti lajknuté“), mají
zkrátka a dobře potenciál normálního hitu. Nepochybně by
osvěžil vody mediálně šířené produkce. Srozumitelný Džumelec
byl nejaplaudovanějším z muzikantů během celého festivalu;
něčím připomněl mladého Xaviera Baumaxu.
Díky za syrovost // Jak několik let Procházkovy průběžné práce na katalogu
outsiderů Endemit Archives, tak živé setkání ukazují, že
muzikantský art brut je na vzestupu. Hudba jež má vlastní
standard, nabízí vstup do úžasných světů těch, kteří
ignorují žánry či očekávání publika. Někdy za svou výlučnost
platí samotou a někdy je hudba vedlejším produktem jejich
nesnadných duševních stavů: o to větší chybou by bylo brát
outsidery jako raritu pro zasmání.
Podobně jako ve výtvarném umění, jsou i hudební autoři
„umění v syrovém stavu“ lidé křehcí, mnohdy naprosto bez ambicí, ale vlastně s radostí přijímající
ohlas – jako signál, že se svými hodnotami a jinakostí nejsou
sami. „Ve světě plném přeprodukovaného popu představují
návrat k původní radosti z hudby,“ říká Tomáš Procházka a
vyhrazuje si čas pro další práci na jedinečném archivu, který
už teď znamená pro zdejší hudbu evidentní přínos.