Žij to, vydej to, ulož to // 4x Polí 5 (Schwarzprior, The Pololáníks, Rataj/Typlt...)

Label Polí pět (někdy psáno také Polí5) vloni vydal sedmnáct původních českých titulů na pevném nosiči: stal se tak mimořádně intenzivním podporovatelem zdejší hudební kultury.

„V žádném jiném českém labelu není ta osobní angažovanost tak zjevná,“ řekl před několika lety muzikant a divadelní tvůrce Tomáš Procházka (B4, Handa Gote, Federsel a Makela) o vydavatelství Polí pět. Kvantita titulů by pochopitelně nebyla nic platná, kdyby sám katalog značky byl příliš amatérský, zaměřený na jediný úzký styl nebo hrající na prověřené jistoty. Ale Josef Jindrák skutečně přidává k českému hudebnímu příběhu další kapitolu. Podstatný je dosavadní vývoj značky: před deseti lety vyšel Jindrák z náklonnosti vůči zdejší alternativě ve starší podobě, jejíž zajímavost a živost už poněkud odkvétala. Instinktivně však držel krok s děním a najednou měl v katalogu dost věcí myšlenkově čerstvých: jako by červenou nití byl spíš „punkový étos“, vnitřní pocit undergroundu, a ne stylové prostředky.

V husté produkci roku 2014 na značce Polí pět nevyšlo žádné z jejích „velkých jmen“ (Petr Nikl, cenami ověnčení B4), nejkřiklavějším titulem se stalo album coververzí U nás v garáži dua Tvrdý/Havelka. V druhé polovině roku tu vyšla řada debutů: od songů napojených na trendy po otevřený tvar navazující na osobnosti typu Milana Grygara a Josefa Hiršala.

IDDQD, formule božství // Když do temně gotických a industriálních zvuků zpívají Schwarzprior „s erekcí vypáleným městem“, napadá nás, že ostravská scéna má opravdu svá specifika. Trio (…) se objevilo na scéně už pár let zpátky, na album už obeznámené publikum nějaký čas čeká. Schwarzprior si možná leckdo vybaví jako hosty kapely Vanessa z „kokaino-biblického“ vydání Tečky páteční noci. Pár kritiků potom napsalo, že vedle ploché pózy Vanessy byli Scharzprior skutečnou hudební opozicí, pichlavou, nepříjemnou a přitom přirozenou.

Zvuk alba, pro nespřízněné uši dost stejnorodý, je jasnou vizitkou: Schwarzprior vyznávají retro nedávna, elektroniku evokující jednoduchý (až osmibitový) zvukový svět počítačových her: jako by se nechuť vůči skutečnému světu promítla do stavění malé pevnosti z věcí spatřených během dospívání na monitoru. Koneckonců, název alba iddqd je „tajným“ heslem, které znali uživatelé populární hry Doom: po zadání propůjčovala hráči božské vlastnosti. Schwarzprior se cítí spíš sražení z nebes jednou provždy: husté basy potahují celé tracky temným filtrem, přebývání ve stínu se tu jeví jako stabilní životní styl: trochu Ostrava, trochu špinavá část matrixu. Kompletní text songu Disco zní: „Monolog – Tma – Lady gaga“ (slogan se opakuje), „introvertní disko“ (něco jako refrén, opakuje se), „buď něžnej – buď temnej“ (slogan se opakuje).

Lze se hádat o to, zda se Schwarzprioru podařilo překročit zásadní hranici: natočit album i pro jiné publikum než to předem přesvědčené. Asi se to nestalo: ale nejlepší skladby Železem rty nebo Frau Dust dobře ukazují, proč je třeba brát tuhle generaci vážně. Úplně se už odřízla od rockového kořene české scény, z minula se snad může vázat k extatickému básnění Pavla Zajíčka, ale zároveň má v sobě adolescentní odpor posttechnologického undergroundu. A pochopitelně se nachází „v zóně se svým princem“, v samozřejmém zjevení queer ducha, lhostejno, zda to někoho provokuje nebo nechá nevzrušeným.

K radikálnosti patří i to, co kapela udělala po vydání: předběhla piráty a bez ambice vydělat zavěsila své album na portál Ulož.to. Je to spíš symbolický akt: bezplatně lze download získat i na stránkách vydavatele. Takových pět tracků z alba za to stojí.

Hudba na pár facek // Svět volné improvizace v Česku dlouho patřil mezi ta nejvíc ezoterická patra hudby. Ale generační posun udělal své: leccos podpořily pokusy amatérů s osobními počítači, azyl poskytuje pár akademických pracovišť, nepochybný vliv navíc v totální odpovědnosti při improvizaci se pro mladší generaci skrývá dobrá forma odporu vůči všem klišé – i těm na „alternativní“ scéně.

Sdružení The Pololáníks (někdy by měly kapely víc uvažovat, než si přilepí na čelo infantilní a nevýstižný název) je výbornou „případovou studií“ čerstvé generace, která hudebně zrála v posledním desetiletí. Přes rychle dostupný webový archiv mohla poslouchat nové hrdiny: abstraktní elektroniky, populární legendy, které si paralelně s hity užívají speciálnější tvorbu (Mike Patton, Lou Reed, Sonic Youth, Miles Davis), jazzové podzemí s punkovou vervou, hledače nových struktur, ticha, noisu, hudby dlouhých prodlev.)

 

Album Náměť je takhle přelétavé: syntetizuje různé polohy freejazzu, volné improvizace a experimentu, dnes je víceméně samozřejmostí, že inspirace z elektroniky se přelévají k akustice a naopak. Syntéza tu trochu evokuje nevyhraněnost, takhle občas hrávají hudební teoretikové, kteří chtějí podotknout své k různým směrům, jež je zajímají. Ale když se rozhlédneme do světa, vidíme, že v dnešní pozdní době je tahle stylová kombinatorika čím dál běžnější. V dlouhých skladbách (Ručej) evokuje asociativní surfování, průchod portály různých souvisejících poloh.

Je znát, že The Pololáníks mají ambici ovládat dobře nástroje, zároveň se nenechávají spoutávat instrumentálním mistrovstvím. Před dvěma sezónami byli na koncertě spíše učni s touhou růst: to nastalo. Studiové album navíc přísně sestříhali (delší rozevláté lety kontra kratší monotematická intermezza), vytvořili tak soustředěnou vizitku. Trochu tak navázali na rok staré album starší improvizující party IQ+1 (v čele s Petrem Vrbou, také u Polí5): i ono je vydestilované pozorně a do hutnosti, která ukazuje kapelu v lepší kondici než na většině koncertů. Ale to je právo, které nahrávce nemá smysl upírat. Obě desky se tak dají poslouchat opakovaně, s radostí, možná jsou dnešní paralelou k nové hravosti, jakou před třiceti lety představovali Bittová & Fajt či Jablkoň. Mimochodem, o téhle scéně by určitě měli vědět divadelní tvůrci: je to silný pramen možných nových spoluprací.

Takzvaný „fun fact“, čili fakt pro zasmání: The Pololáníks se nechtě připletli do situace „medializované facky“, kterou při vystoupení v prostoru Tranzitdisplay schytal básník a performer Jaromír Typlt za údajnou apolitickou linii od levicově naladěných hostů – čas ukázal, že to bylo spíš přitroublé nedorozumění než názorový manifest. Typlt teď také figuruje v katalogu Polí pěti: byť jeho aliance se skladatelem a elektronikem Michalem Ratajem evokuje spíš kurážnější rozhlasový tvar než náplň elpíčka.

I když i to je relativní: experimentální „fónická“ poezie Ladislava Nováka vycházela s ohlasem na deskách ve Švédsku, rakouský klasik absurdity a experimentální poezie Ernst Jandl po dekády spolupracoval s Vienna Art Orchestra. Album Škrábanice / Scribbles navazuje právě na tenhle rodokmen: s tím zásadním posunem, že hudba tu vychází z velmi současných elektronických technologií - jejichž zvuk mnoha uším neasociuje o mnoho víc než právě samotnou techniku. Michal Rataj strávil dost času komponováním hudby pro filmy Roberta Sedláčka (kompletní cyklus České století, předtím Rodina je základ státu), ale tady se projevuje jako hledač nového zvukového terénu.

Má to svá úskalí: Typlt v útržcích promluv naráží na samotný vznik textu, psaní, řeč, úskalí tvorby. Když se zasekne u slova „zadrhnuté“, zádrhele v textuře hudby s tím nějak korespondují, ale vlastně na dost jednoduché úrovni. Další komplikace: Typlt mumlá občas dobré náznaky příběhů („poslals mi to na starou adresu... pošli mi to radši na tu ještě starší...“), ale hraje: v tomhle připraveném tvaru nedokáže být tak spontánní jako autorští zpěváci, deklamuje. Kuráž a nápaditost se tu potkávají s jakousi old school akademičností: pořád si odsud lze brát inspiraci, vášeň je ale přebita rozvahou.

Trilobit ve fernetu // Kdyby desky byly nápoje, album Saši Niklíčkové by bylo nefiltrované pivo. Poměrně výjimečně se na značce Polí pět objevuje tvroba jaksi hospodská, i když nakonec s autorskou pevností, která se vyznačuje něčím víc než schopností zahulákat a překřičet akordeon a cinkající půllitry. Je to zároveň zpráva o podobách hudby, které jsou médiím a světu virtuálních sítí často skryté. Saša Niklíčková vyšla z amatérské kabaretní scény v pražských Nuslích, lze ji vidět na videích z finálních kol Porty (kde publikum dodnes volá „umí!“). Ale nejvíc jí sluší něco mezi hospodou a klubem: což dobře vyhmátl hudebník, performer a publicista Alex Švamberk, který album Kam nepřijde den produkoval.

Hospodský šanson mit Kopf und corazón: tak říká svojí muzice sama zpěvačka. Na harmoniku se tu hraje ze stejných důvodů jako před sto lety, je to zvláštní výron vášně, smutku a radosti, zcela bez zákrut postmoderní ironie. Kdyby se dnes natáčeli Hříšní lidé města pražského, pak by před návštěvou pánů Boušeho a Brůžka v Jedové chýši jistě zpívala Niklíčková. „Včera sliboval jí svět / a dneska vzal to všecko zpět“: hořkou píseň Tango dumka, asi nejlepší na desce, měla mít k dispozici Hana Hegerová před čtyřiceti lety, zhostila by se jí krásně.

Ta píseň je o tom, jak iracionální a sebedestruktivní rozhodnutí provádíme, když se rozvoní podvečerní zahrady. To je rafinovanější poloha: na desce se ovšem i skanduje refrén „fernet – vodka, kontušovka becherovka“, jsou tu tedy i kusy, u nichž si domýšlíme kulisu pípy a vstřícné pořvávání publika po pěti pivech. Přesto není deska naivní, spíš ví, kam patří: a je úleva, že se tu neshledáme se zlozvyky jiných harmonikářů: textařskou zaumností a krkolomností Radúzy nebo Nohavicovým pomrkáváním na dav. Asi nejblíž je Niklíčková Vaškovi Koubkovi: jak vypravačstvím, tak syrovostí mixovanou se schopností trefit občas skutečnou poezii. 
 
„Jseš trochu divnej, ale to nevadí,“ prohlašuje Saša Niklíčková. Ona sama je tak trochu anomálie: nikoli trilobit odkrytý pod zapomenutou pípou ve čtvrté cenové, ale jeho současný živoucí potomek. Vida, ono to přežilo a zmutovalo: Karel Čapek dobře věděl, že „písně lidu pražského“ jako městský folklór přežijí éru, kdy o nich psal.



Schwarzprior: iddqd.
The Pololáníks: Náměť.
Jaromír Typlt / Michal Rataj: Škrábanice / Scribbles.
Saša Niklíčková: Kam nepřijde den.
Všechna čtyři debutová CD (a free downloady) vydalo Polí5, 2014.