13. 12. 2010

Česká hudba nevzkvétá


Ach, tolik skvělých lidí u nás „dělá do hudby“! Výsledkem je, že nemáme labely s vizí, festivaly jedou na jistotu, hudební média jsou v agónii a veřejnou prestiž hudby trumfne i Robert Rosenberg. Proč letos vyšlo tak málo silných alb? Máme problém.

Čte-li někdo z hudební scény novinové titulky typu „Obraz Františka Kupky zlomil český aukční rekord“, nebo „Filla prodán za šestnáct a čtvrt miliónu“, těžko se ubrání myšlence na ten paradox. Je to zvláštní řízení osudu, že moderní a současné výtvarné umění je předmětem milionových investic a tedy i veřejné debaty. Hudba nespočívá v předmětech: tu a tam se sice prodá Lennonův klavír nebo Jacksonova opička, ale jinak si jména Karlheinze Stockhausena nebo Miroslava Kabeláče nikdo nespojuje s nadějí na obří zisky. Do jejich děl se nedá investovat jako do akcií, tato hodnota jim chybí: platí to dokonce i pro – byznysu mnohem nakloněnější – scénu mainstreamového popu.

Je to součást odpovědi na otázku, proč hudba musí o své místo v současné společnosti zas a znova bojovat? Chybí jí také svůdnost vyprávění: existují sice dobré osudy písní a hudebníků (nejlépe těch předčasně zemřelých), ale když Petr Zelenka uvede divadelní hru o pedofilii a odpuštění, je to úplně jiný prostor pro společenskou debatu. Jak má hudba dohnat tenhle handicap?

Jistě, popularita není všechno a mnoho tvorby zraje lépe a utěšeněji mimo vřavu světa, ať už máme na mysli spíš slonovinovou věž introvertů, nebo underground. Ale jak ukazuje současné období, když je hudba příliš dlouho mimo společenské výsluní, když ji nikdo nepřivádí na „náves globální vesnice“, do společných center – pak se její postavení stává vratčím, nejistým, zdá se jakoby postradatelná. Přesně to se děje v současných Čechách. Podřezáváme si tím větev kulturní a národní identity mnohem víc, než bychom řekli.

Nemáme velká alba // Až se v příštích týdnech a měsících budou média a andělské rady dohadovat na nejlepších domácích albech roku, jistě budou nakonec nějaké tituly vyhlášeny, protože to vždycky nějak dopadne. To však nic nemění na tom, že při trochu vyšších hodnotách, než je fanouškovství, generační kumpánství a potřeba ukojit sentiment, musíme letos špendlíčkem hrabat, abychom dali dohromady nedlouhý seznam přijatelných titulů. Co se to stalo, že jsme se propadli do období, kdy pár délesloužících popařů jede na jistotu, ani lepší písničkáři nepřinášejí zásadní díla, podezřele moc alb spadá pod nálepku „příjemno“ a úplně chybějí debutanti, kteří by obraceli zažité přístupy naruby? Jistě, vždycky se najde někdo, kdo evidentně vyčnívá: letos třeba raper Kato z Prago Union, zvláštní případ zralého sebeironického autobiografa v hiphopovém stylu, který je sám o sobě konzervativní, ale v Katově verzi celek bez problému funguje. Jenže to jsou ojedinělé vzmachy. Až zanedlouho dostanou ceny za počiny roku Bárta a Hegerová, nejsmutnější na tom bude, že to rozhodnutí bude úplně pochopitelné.

Aby nebylo mýlky: v tomhle období se moc stylově převratných věcí neděje ani ve světě. Tam se vlastně letos nejlíp dařilo „growers“, umělcům na vzestupu. Vesměs jde o debutanty z poslední dekády, kteří se rychle učí a z „jen sympatických“ nezávislých pozic vystoupali k velkým, ambiciózním dílům: to platí pro kanadské Arcade Fire s power-popem společenského neklidu The Suburbs, pro ty, kdo ke svým dílům točí delší fantazijní filmy (Kanye West) nebo pracují se symfonickým orchestrem (Sufjan Stevens, Antony and The Johnsons). K těm je těžko najít českou paralelu: zatímco v západním světě probíhala tato léta v horečnatém průzkumu stylových fúzí a útoku věrohodných „nezávislých“ na pozice nového mainstreamu, Česko se chápalo internetových šancí jen ospale (je strašná otrava psát znovu o skupinách Midi Lidi a Dva jen proto, že nemají stejně zralé souputníky). Útočiště drobných kapel, web Bandzone, nakonec coby hvězdu porodil Xindla X, u nějž se nelze zbavit dojmu, že jeho prioritou je dokázat si schopnost udělat kariéru.

Nemáme akademický výzkum // Samotná rozhodnutí děláme my lidé, ale internet je silný pokušitel, přiřkněme mu tedy kus viny. Snadné, rychlé a samostatné zveřejňování hudby na MySpace, YouTube či Soundcloud pomohlo akcelerovat éru netrpělivého, až nutkavě grafomanského publikování. I velmi dobří tvůrci se tady zasekli u provizorních verzí děl (vždycky je někdo vlídně okomentuje). Zpomalil se růst kapel, v Čechách navíc nikdy nebyla přítomná vize vysoké hry na mezinárodní scéně. Všechno se zmenšilo a stáhlo na amatérštější úroveň: tím spíš, že romantická představa přidává amatérovi na cti a dobrých úmyslech. To může mít „lidsky“ svou váhu, zvlášť v éře talentmánií. Ale sama pověst nezištného poctivce a sympaťáka ještě nikdy z nikoho výrazného tvůrce neudělala.

Aby se situace českého hudebníka ještě víc ozřejmila, museli bychom položit řadu dalších otázek: Proč hudební katedry a fakulty pořád pokládají přímý styk se současnou tvorbou (od Stockhausena po punk) za něco esteticky i eticky nepřijatelného? Proč u nás nikdy nevzniklo silné hudební médium internetového věku, kombinující na webu denodenně dobré původní texty, videa a tracky? Proč mnozí festivaloví organizátoři klejí na hudební úroveň Radiožurnálu, a přitom jedou „na jistotu“ naprosto týmž způsobem? Lze jmenovat tři domácí festivalové kurátory vedené víc uměleckými než marketingovými úmysly?

Nemáme labely // Pokud bychom se chtěli rozhlédnout a hledat silné, funkční modely práce s hudbou, ve vydavatelském prostředí se moc nechytneme. „Majors“, tedy české pobočky velkých světových firem jako jsou Universal nebo Sony Music, nebyly nikdy vlajkonoši kultury. Dnes, uvláčené snižováním obratu a pokyny zahraničních centrál, už ani nepředstírají, že by péče o vydávání české nebyznysové hudby patřila do jejich programu. (Pro spravedlnost: Dílčí výjimkou jsou EMI se zmíněnými Prago Union nebo Janem Spáleným.) Zajímavé je, že Warner Music, kteří letos jako první zrušili českou samostatnou pobočku, přžešli pod křídlo Supraphonu, obrazně tedy nesmrtelní Gott s Olympikem pozřeli katalog Madonny či Erika Claptona. Dnešní rozhodnutí velkých firem vypadají tak: poté, co celá populace (včetně posměvačných recesistů) uvidí na internetu hit lidové countryrockerky Marie Pojkarové Pejskové se koušou, najdeme tuto píseň záhy v trafice s oficiálním logem Universalu.

Ale co „nezávislý“ sektor? Tam by se přece měli pohybovat ti věrohodní! Jenže vedení labelů jako Indies Scope nebo X Production nikdy nevykazovalo skutečnou vizi: to se poznalo často ne tak podle toho, co slušného vydali, ale podle trojnásobného objemu jiných titulů, které jejich sběrna neodmítla. Ze svých značek tak odstranili obsah, zaměření, jistotu určité úrovně. Jestlipak naši vydavatelé někdy „svým umělcům“ vracejí nedokonalé výtvory s připomínkami, tak jako to dělají dramaturgové, kurátoři, editoři a tvůrčí spoluhráči ve všech oborech? Hudebníci už často pochopili, že tahle zóna jim může nabídnout leda tak distribuci: vydávají se tedy sami či zcela bokem, včetně jmen jako je Vladimír Mišík.

Pokud je na tom v dnešním Česku nějaký segment velmi dobře, pak to jsou historické hudební reedice: značky jako Galén, Indies Happy Trails, Guerilla a pár dalších se ediční péčí a prioritami přiblížily kvalitám českého knižního editorství. Což bychom přáli hudbě v širším měřítku.

Nemáme cenu // Je dobré, že mezi oceněnými prezidentem jsou i hudebníci: letos kytarista Rudolf Dašek a skladatel Ilja Hurník. Ale to jsou – vedle popových výročních cen, jimž uměleckou hodnotu přičítá jen blázen – tak všechna ocenění, jimiž hudba v této zemi disponuje. Cena Alfréda Radoka, Jindřicha Chalupeckého, Jaroslava Seiferta: nic takového u nás nikdo kolem hudby nevypěstoval, jako by to byla disciplína, kde adekvátně cenné výstupy ani neexistují. Revolver Revue v posledních letech vycítila tuto absenci a dvakrát udělila svou Cenu RR hudební sféře: jednou poměrně pochopitelně (ambiciózním hiphoperům WWW), podruhé poněkud pošetile subjektu, jehož stagnace a anti-současnost se po léta podepisuje na ochablosti scény (Unijazz).

Když dá rada pro UNESCO cenu Blance Kulínské a prezident Iljovi Hurníkovi, vypadá to pak, že toto jsou „ti hlavní“, že tak vypadá spojení české hudební tvorby se současností. Tedy: bude to tak vypadat do té doby, dokud se – buď generačně mladší, anebo finančně výtečně zajištění – příznivci hudby nemobilizují a nezaloží cenu, jež by zvedala prestiž a vylepšovala podmínky jak celé scéně, tak mnoha dobrým tvůrcům, kteří tu léta pracují a stárnou s pocitem, že už to v tom poloundergroundu nějak doklepou.

Nejistá sezóna // Když se letos přestaly vyrábět walkmany, svět si připomněl vynález, který pomohl izolovat posluchače. Walkman na jednu stranu hudbu odpoutal od přehrávačů v obýváku, na druhou stranu uzavřel každého naslouchajícího do individuální samoty. Hudba na internetu akcelerovala tentýž „izolační“ moment tisícinásobně: učinila zbytečnými obchody s hudbou, hudební časopisy, setkávání s přáteli a výměnu nahrávek… Pro mnohé lidi učinila zbytečným i chození na koncerty a vyhledávání hudebních programů v médiích: ta mírná dávka muziky, na kterou narazí na webu, je pro jejich životní styl dostatečná, víc času a zápalu nemají (což je normální).

Tím, že každý z nás má permanentní mírný přísun hudby přes web, nemáme silný pocit hudebního nedostatku – a méně se staráme, jak je na tom hudba v realitě: ve veřejném prostoru, v centrech a na křižovatkách kultury, ve veřejné debatě, v reprezentaci Česka před světem. Posloucháme znova pár oblíbených písní a přehlížíme, jak slábnou její pozice.

Hudba v Česku pochopitelně zároveň vzkvétá: průběžnou drobnou prací mnoha lokálních organizátorů, učitelů, co se pachtí s dětmi ve školičkách, samotných muzikantů. Všem jim patří dík (leckteří z nich se nenarodili v Čechách). Ale i mnozí z těch, kteří jsou přesvědčeni o vlastní užitečnosti, ztratili kontakt s realitou a jedou na setrvačník, ne po smyslu. Hudbě, kultuře a společnosti to pak moc nepomáhá. Dnešek je pro hudbu nejistá sezóna.

1 komentář:

  1. Pavle, parada! Ja osobne pricitam pocit nicoty z ceske hudby tomu, ze se o ni moc nezajimam a zaroven si rikam, ze to treba nebude tak zle, ze jen kdybych trosku vic rypnul pod povrch, supr veci, co mi vyrazi dech, se najdou. Ale kdyz uz tu lamentuje nad stavem hudby Klusak, tak to je co rict. Ja si myslim, ze to do jiste miry zalezi i na dostupnosti a nakladnosti techniky. Jasne, kytara se da poridit za par kacek, ale par elektronickych udelatek uz stoji dost penez. Svou roli tu hraje taky infrastruktura: neni dost dobrych zkuseben, The Subways zacinali v komunitnim centru nekde v prdelakove Londyna za 5 liber na hodinu. A to byla skvele vybavena zkusebna! Cesi se o hudbu proste nestaraji tak jako jinde...a,jak nedavno rekla Naceva, hrozne se boji experimentovat. Proste ten strach, ze budu vycuhovat nebo, nedejboze, budu uplne mimo a odmitany, je porad pro nas dost strasidelna. lukeso@poslouchej.net

    OdpovědětVymazat