27. 8. 2010

Stalker na Kladně

Proč po sedmi letech úsilí nebude z pražského odstaveného Nákladového nádraží Žižkov kulturní chráněný objekt? „Je to mladá technická památka,“ vysvětlila mluvčí ministerstva kultury a dala tak najevo, že prozaičtí developeři zas vyhráli. Jedinečný cihlový parní mlýn a silo pekárny Odkolek v Praze 9 taky unikli: po letech pokusů o záchranu novým využitím majitel letos úředně ohlásil demolici. Že by ze skvostného komplexu mohla být perla pražské devítky? Takový příběh hledejte jinde než v postindustriálním Česku.

Průmyslové dědictví – Ve vzduchoprázdnu mezi profesionály a amatéry: už v názvu obsáhlého sborníku, který právě vydává Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT, zaznívá skepse. Benjamin Fragner a Vladislava Valchářová tu shromáždili texty, které z různých stran dokumentují slabou situaci industriální architektury, péče o ni, jejího zapojení do současných projektů, vizi, jak tahle část naší minulosti může přerůst do něčeho funkčního, krásného, nadčasového. Na bienále Industriální stopy tvořila součást účtování i výstava Co jsme si zbořili.

Jistě, skepsi tu vyvažuje množství plánů, zkušeností s fungujícími modely, podařené projekty a seznam nově zapsaných památek. Konference a akce kolem Industriálních stop už deset let v Česku prakticky a neokázale ukazují, jak se nad problémem mohou sejít urbanista, sociolog, architekt, expert z památkové péče, autor interaktivní hry, hudebník a mystik. „Moje kapela, to je několik fungujících věcí najednou,“ říkal Miles Davis a s industriálními urbanistickými projekty to musí být evidentně stejné.



Hudba na Industriálních stopách profitovala už mnohokrát: akcemi v ostravských dolech, pražské čističce odpadních vod (matadorce podobných akcí s výtečnou akustikou zřetězených prostor) nebo při nočním muzicírování v kladenském plenéru kolem pecí huti Koněv, krajině mlčenlivého vědomí podobající se „Zóně“ z Tarkovského filmu Stalker.

Protože za deset let se u nás obor tak emancipoval a dobře uvedl do veřejné diskuse, může být nový sborník Průmyslové dědictví laděný tak kriticky. Myslí na budoucno: připomíná, s čím ještě bude plno práce. Jeho autoři jsou v ní naplno ponoření: akorát čekají na některé důležité spoluhráče. Snad jim (nám!) je soukromý sektor i stát dopřeje spíš dřív než později.

Zatím vedou archandroidi


Vydavatelská sezóna je za půlí. První aktivní semestr (březen – červen) máme za sebou, setrváváme v líné letní pauze, před námi je podzimní přebíjená s pekelným vánočním finále. Teď, dokud trvá mírné pololetí, se nabízí ohlédnout se a udělat si širší obraz: co všechno už letos vyšlo a co se z toho dá soudit?


Žebříčky a seznamy je dobré sledovat nikoli proto, abychom si všímali jen toho, co je na špici, ale protože nabízejí sumu. Webový Metacritic shromažďuje údaje o tom, jaké tituly recenzují angloamerická média a jak je hodnotí. Veškerá hodnocení přepočítává do procent (dokonce i váš čistě verbální text dokáže převést na procenta přízně, což je trochu legrační) a sestavuje tak finální žebříček. Tedy podle Metacritic má letos jasně nejpříznivější, ba čistě stoprocentní recenze Exile On Main Street, tedy reedice klasických Rolling Stonů z dvaasedmdesátého. To dává smysl, o klasiku se nikdo nehádá, takže i druhé místo (94%) patří vykopávce: pečlivé reedici Raw Power od Iggyho Popa s The Stooges. Pak už nastupují novinky, ve kterých si překvapivě dobře vedou progresivní Afroameričané. Nejprve pevná, antiroztomilá Janelle Monae (91%), která v příběhu alba The ArchAndroid (tedy nikoli „archanděl“, ale „archandroid“) rozpoutala další kapitolu afrofuturismu - zásnub černé mytologie se sci-fi. Nadstylové šmejdění propojené soulfunkovou energií působí jako rozvíjení odkazu Prince; na BBC psali o „závratné“ intenzitě různých impulsů, v Los Angeles Times se zase obávají, že všechnu tu harmonii uprostřed chaosu nejde strávit na jedno posezení. Na albu hostuje Big Boi, hiphoper z dua Outkast; patří mu další příčka. Jeho album Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty (90%) není naštěstí tak zamotané jako jeho název. Hopeři Boiovy generace si dělají výlety do všemožných typů instrumentace se stejným gustem, s jakým kombinují luxusní módní doplňky od všech značek, jaké se jim zamlouvají: mají na to, což pro Big Boiovu hravou skrumáž (s hostujícím operním sborem) platí i v přeneseném smyslu.


Metacritic dál vysokými čísly dokumentuje mediální úspěch nových nahrávek The Roots, rockových The National nebo producenta Flying Lotuse. Kritický úspěch nemusí znamenat fantastické prodeje: takhle tu figuruje duet západoafrických virtuosů, zesnulého kytaristy Ali Farka Tourého a loutnisty Toumani Diabaté, kteří nikdy neosloví tak široké publikum jako Kylie Minogue. Její album Aphrodite, podpořené malebným explicitním sexem v klipu All The Lovers, naopak aktuálně vede čtenářský žebříček Metacritic. Vedle něj tu neexperti vyzdvihují i švédskou hvězdu chytřejších diskoték Robyn a nedají dopustit i na nejnovější album mexických Los Lobos, které v Evropě ještě nevyšlo.


Buď jsou kritikové vlídní, anebo vychází hodně dobré hudby: hodnocení do osmdesáti procent úspěšnosti má záplava alb. Kdo chce sledovat své hrdiny z minulých dekád, má možnost na letošních albech Petera Gabriela, Laurie Anderson, nebo Davida Byrna & Fatboye Slima. Od ohlasů post punku a alternativní taneční scény docházejí k vlastní hudbě kapely LCD Soundsystem a Hot Chip. Klasická žíla blues, bluesrocku a gospelu se táhne letošními dobrými alby Black Keys, Dead Weather a Toma Jonese. Zásadní básnický úder přináší trojalbum Have One On Me, ale vedle Joanny Newsom se hlásí i další podoby ženské citlivosti a energie: Laura Marling, Erykah Badu, CocoRosie, She & Him. Jemnější islandský Jónsi i drsnější srílanská M. I. A. reprezentují globální inspiraci. Do toho všeho se pak někdo rozpomene na zlatá rocková pravidla a aplikuje je na dnešek: viz kanadští Arcade Fire, kteří právě dobyli žebříčky na obou stranách Atlantiku.


Jistě, vždycky záleží na osobním vkusu. Asi proto se stává, že zatímco jedni tvrdí, že dnes už v hudbě není co sledovat, druzí konstatují, že není v lidských silách najít čas, aby to jeden všechno vyslechl.


(LN, Orientace, 21/8)

18. 8. 2010

Kolik klecí znáš...


Tam, kde rock´n´rollové kapely volají „hey hey hey“, skupina Klec nasazuje úderné „oj oj oj"; tam kde první nechávají do nahrávky atmosféricky vplouvat repliky z filmů a fragmenty starých šlágrů, druzí samplují rabínskou litanii ze synagogy. Klec, vedená Martinem Šmídem, u nás už třináct let drží prapor klezmeru, tuláckého židovského muzikantství šmrncnutého Balkánem i Haličí. Jistěže je v tom kus testu, co se dá v Praze ještě vydupat ze země, jestli tu po všech těch staletích zůstala nějaká ozvěna, vibrace nebo snad gen v lidech, které by klezmerský výkřik nechaly znít déle a sytěji.


Album Klezmer všeho druhu vychází po osmi letech od debutu a je to pečlivě sestavená suma. Klec ji vydala vlastním nákladem a rozhlíží se tu, v jakých podobách se klezmer uchoval. Někdy jsme blíž autentické východní Evropě, jazzová až free sóla odkazují k fúzi a la Klezmatics. Slyšíme tu, jak se židovský element zasnuboval s balkánskou i se středoevropskou dechovkou, s dixielandem, ale energie vyděděnců se dobře propojila i s punkem. Martin Šmíd má dar cítění, čím může být písnička: nevadí mu napsat lidovkově jednoduchý text, podruhé překládá nebo „překrádá“ na literární úrovni: od ohlasů se tu tak míří k úplně původnímu písničkářství.


Ale to všechno vede k překvapivě současné pointě: nad funkovou figurou se rapuje o tom, jak těžko hledá svou identitu poloviční Žid, přestože takových, kteří nejsou „ani první, ani druzí“, je plná Evropa. Klec je hospodská kapela, ale dobrý klezmer mají zdroj své melancholie vždycky při sobě: „Vy mládenci, vy který jste jako já, tak poslouchejte: / jednou už se smiřte s tím, že v tomhle světě nejste ničí / Jestli vám to hodně vadí, tak si kupte zesilovač / velkej černej stowattovej, z toho se to dobře křičí!“


Škoda, že se nedá spokojeně konstatovat, jak dobře se v Praze vede židovské tradici. Klec jsou jedněmi z posledních. Ale cítí svou muziku tak šťastně, že od nich ani trochu nevyznívá jako „etno“, záliba v exotice. Jsou s ní tady doma.

Arcade Fire: Sladká závrať apokalypsy

Vidět kapelu na vzestupu, jak si to nekazí. Dostat desku, u které je jasné, že se vrstvy budou ještě nejaký čas odlupovat. Letošní Arcade Fire = radost! Text vyšel v LN / Orientaci, 7. srpna.


Vitální elegie alba The Suburbs (Předměstí) oslavuje nervnost a nejistotu současného světa, přitom snadno osloví generaci klasického rocku. Kanadští Arcade Fire míří k tématům, jež v sobě nosí celý západní svět. Tvrdě a radionálně si hlídají nezávislost, spolupracují s Terrym Gilliamem a Spikem Jonzem.


Příběh kanadské skupiny Arcade Fire nabírá s třetím albem The Suburbs pozoruhodných rozměrů. Je možné ještě dnes, v téhle pozdní době, kdy pozice hudby oslabily, přivést na mezinárodní scénu “velkou kapelu”? Vlivné a uznávané těleso s pevnou pozicí, na úrovni Talking Heads nebo Radiohead? A může taková kapela nějaký čas vytvářet muziku k světu, aniž by se rychle stala infantilní a nedůležitou (jako Muse) nebo bojovala se ztuhnutím v klišé (jako U2)?



Nový repertoár signalizuje, že Arcade Fire jsou v osmém roce existence ve špičkové formě. Zúročují minulé úspěchy a dopřávají si soustředění na tvorbu, včetně poměrně vymknutých detailů. Mají patos a mluví se o nich jako o stadiónové kapele. Zároveň jim zůstává věrohodnost, spjatá s nezávislou scénou. Odpovědnost a odvaz se u nich prostupují: operují pro mladé publikum i pro střední generaci. Hřmotný a místy divoký zvuk má prokomponovaná aranžmá: rychlé a snadné publikování na webu dnes dává hlas zástupům amatérů, vedle nich však “dotahovači” jako Arcade Fire reagují trpělivě pěstovaným tvarem, docela složitou architekturou.

Prostě: rock jednou nohou tradiční, druhou novátorský. Slyší na něj globální publikum, a přitom se nezdá, že by vznikal kalkulem. Než se ten zázrak rozplyne, pojďme ho poslouchat a popsat.


Rockeři i postrockeři

Septet z quebeckého Montrealu zaznamenal úspěch s debutem Funeral (2004): díky tomu si obratem ve zrušeném kostele postavil nahrávací studio, které se stalo pilířem jeho nezávislosti. Kapelu vede rodinná buňka: manželé Wim Butler (1980) a Régine Chassagne (1977), v kapele je i Wimův bratr William. Taková konstelace ladila s “komunitním” duchem nultých let v hudbě, stejně jako vetešnictví na koncertním pódiu Arcade Fire. Na bigbítové jádro kapela od začátku navěšovala zvonkohry, lesní roh, akordeon, harfu, violu nebo niněru, smyčcovou sekci kapele aranžuje renomovaný zástupce téže kanadské generace Owen Pallett. Když se muzikanti míhali po scéně a přehazovali si nástroje, působili jako miniaturní model společnosti nebo firmičky, ve které to funguje.



Jestliže Funeral vysloužil kapele přirovnání k Davidu Bowiemu, následující Neon Bible (2007) připomněla - v překvapivě přímějších momentech – Bruce Springsteena. Arcade Fire nikdy nebyli jenom kapelou “pro obeznámené”, dost rychle vstoupili v širší známost. Ale období po vydání Neonové bible (nazvané podle stejnojmenného románu Johna Kennedyho Toola) s hity jako Black Mirror a Keep The Car Running je přivedlo na velká pódia. Snad k tomu kapelu předurčil její zvuk, rezolutní a vznosný, ve kterém se mísila extatičnost s vědomím, že žijeme na hraně apokalypsy. Tenhle rys se naplno rozvinul na novém albu: tvoří je šestnáct písní, jejichž motivy na sebe navzájem odkazují.


Kasparov válčí s Deep Blue

Albu dali osm různých obalů - různých, a přece stejných: ať už stojí auto před kterýmkoli výjevem z předměstské zástavby, všude to působí stejně. Lou Reed a John Cale opakovali v Songs For Drella slova Andyho Warhola o tom, že maloměsto člověka aspoň přinutí zhnusit si jednou provždy malé poměry a utéci z nich. Arcade Fire vidí své The Suburbs (Předměstí) jako zónu maloměšťáckého otupění, kde se zakládá na velké ničemnosti, které nakonec paralyzují společnost. Říkají to ovšem jazykem, který spíš připomíná komiks o Neratovicích od kreslířky Toy Box: zpruzení až na půdu ještě nezapomněli na léta dospívání, kdy bojovali, aby se do nich “mentalita předměstí” neotiskla moc. Ale už to dokáží pojmenovat a rozvést do obrazů.


Když některé kapely zpívají o životě s hudbou, potažmo samy o sobě, bývá v tom nedostatek lepších témat a málo soudné nadhodnocení vlastních pocitů. Arcade Fire zpívají o tom, jakou roli má muzika v přátelství a dospívání, zasazují ji do ústřední scenérie předměstí (Suburban War) a sledují kluky a holky, které hudba rozdělila do znepřátelených klanů. Cities with No Children (Města bez dětí) vyprávějí o vztazích a prostoru: kdo se někdy vracel “domů” do míst, která doznala radikální proměny a vlastně už pozbyla původní identity, toho tahle píseň nejspíš dostane. Deep Blue má v titulu název počítače, který v roce 1996 porazil nad šachovnicí Kasparova: přesahuje však i do “hlubokého blues” časů, kdy vnímáme každou chvíli cosi jako signál, že nastává konec světa, jak jsme ho vždycky znali.

Nesnesitelnost světa a chuť nepřestat ho milovat se tu proplétá jako pomlázka: “Každé dítě ví, že císař je bez šatů, ale přesto se před ním uklání: je to lepší než zůstat sám.” V momentech, kdy Arcade Fire elegicky diagnostikují svět, ale nepřestávají v něj věřit, pocitem připomínají silné momenty Wima Wenderse nebo berlínské období U2. Nejsou přitom žádní idylikové a nepočítají se do armády, která by snad zvrátila chod dějin k lepšímu. “Proč chci mít dceru, když jsem tak mladý?” ptá se Butler a sám si odpovídá: aby jí stihl ukázat něco z krás okolo, “než to tu všechno skončí”.


Kritik a spisovatel Paul Morley se u příležitosti The Suburbs rozepsal o momentu třetího alba. Píše, že pro mnohé umělce to byl formativní moment – viz The Times They Are a-Changin' nebo A Hard Day's Night, z pozdějších Springsteenovo Born To Run či London Calling od Clash. Morleyho teorie je trochu křečovitá, ale je fakt, že kolem třetího alba muzikanti seriózně řeší, jak zůstat sami sebou a zároveň se neopakovat. Což není úplně vzdálené úvahám osob středního věku o životním stylu: snad proto ten moment vzbuzuje napětí a chuť “držet palce” uměleckým i jiným firmám, které dokáží najít klíč k vlastnímu “udržitelnému rozvoji”.

Přitažlivost, ale i umělecký zdar současných Arcade Fire spočívá v rovnováze kontrastních poloh. Jejich současný repertoár nepřeslechnutelně rezonuje traumaty dnešní západní společnosti – a přece jejich rozvibrovaná energie nevede k dekadenci nebo trpkosti, ale k pozdvižení nad to všechno. Wim Butler, úhlavní autor, vypráví, jak propletené jsou tlaky a trapnosti veřejného a soukromého života: ve shodě s tím je kapela zároveň lyricky pokojná i agitátorská. Arcade Fire v sobě mají eklektičnost poslední dekády, ale zároveň berou vážně řemeslo poprockového songu, snad dokonce věří, že může něco ve světě změnit.


Proto jsou také dost přitažliví pro starší generaci, která vyrůstala v éře klasického rocku od šedesátých do osmdesátých let: Arcade Fire jsou zároveň postrockoví i rockoví, což je jednak zajímavý umělecký rys, ale taky nesmírně šťastný moment při oslovování publika. Traduje se historka, jak po newyorském koncertě Arcade Fire stáli v zákulisí frontu gratulantů David Bowie a David Byrne. Byrnovi došla trpělivost a zmizel do noci, aniž by se kapela dověděla, co měl na srdci. V noci pak přišel srdečný krátký mail podepsaný “ten druhý DB”.


Spiklenci nekompromisní nezávislosti

Pevnost a suverénnost, která vyzařuje z nalezeného stylového rozpětí kapely s rodinným jádrem, přesahuje i do jejich byznysplánu. Skoro by se to mohlo zdát až příliš racionální: skupina si nekompromisně hlídá nezávislost. Má vlastní studio a hlavně si udržuje vlastnictví svých nahrávek, které vydavatelům (v USA nezávislým Merge, v Evropě velkým Universal Music) pouze licencuje. To je bod, do kterého dospěl jen málokdo, navíc s ambicí existovat v mainstreamu: v minulosti se takhle choval Frank Zappa, dnes Radiohead.



Kapela volí řadu nestandardních rozhodnutí – od nápadných (osm různých obalů) po takové, které jsou méně efektní. Tak třeba nové nahrávky byly po dokončení natočené na vinyly – a tenhle “živý” zvuk byl zpětně převeden do finálního masteru, takže z cédéčka zní přesně sejmutý plastický zvuk gramodesky. Kapela dokončuje krátký film s režisérem Spikem Jonzem (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace) a koncert v Madison Square Garden, který tento čtvrtek běžel přímým přenosem do světa přes internet, režíroval Terry Gilliam.


V minulosti vydala kapela téměř konceptuální živé DVD Miroir Noir, na němž měl vedle režiséra Morrisetta zásadní podíl legendární kronikář nezávislých muzikantů, dokumentarista a nomád Vincent Moon. Skvěle tu propojil osobní a “velký” rozměr kapely: muzikanti tu hrají hit Neon Bible pro sebe, unplugged, namačkaní jeden na druhém ve výtahu. Záhy se však ukáže, že je to zdviž vedoucí za scénu pařížské Olympie, kde na ně čekají tisíce a kde obratem propuká opak intimní session. Ten obraz skupinu vystihuje: existuje paralelně sama pro sebe i pro masové publikum.


Kdo chce dnes vymýšlet písně, příliš často nakonec vydává alba, jež jsou sítí odkazů na minulost, ironických i obdivných úklon, zpracovaných vzpomínek a interpretací. V takové době není snadné vytvořit album (ta forma se snad ještě pořád počítá jako paralela básnické sbírky), které by mělo takovou hodnotu a pevnost jako díla ze šedesátých let. S Arcade Fire máme najednou pocit, že není nic normálnějšího než psát o podstatných věcech: úvahách o rodičích a dětech, snaze a marnosti, všednodennosti, která sytí i rdousí věčnost. Uprostřed letních týdnů se toho moc neděje, takže recenzenti se chytají lecčeho: přesto lze mít podezření, že vlna chvály, radosti a úžasu z The Suburbs není způsobená jen okurkovou sezónou.