25. 12. 2011

Alba roku 2011

Bubbling Under čili Radosti těsně pod ryskou ponoru: Sonic Youth: Simon Werner a disparu, Fennesz – EP Seven Stars, Paul Simon: So Beautiful or So What, Vegetable Orchestra: Onionoise, Richard Youngs - Amplifying Host, Phaedra: The Sea, Planningtorock – W, Zola Jesus: Conatus, Eleanor Friedberger – Last Summer, Mark McGuire: Get Lost, Andrea Belfi & Ignaz SchickThe Myth Of Persistence Of Vision (ZAREK), Peterlicker: Nicht, Huntsville: For Flowers, Cars And Merry Wars, Jednofázové kvasenie: Bezfázový stav, IQ + 1: Tváří v tvář, TV on the Radio – Nine Types of Light, Radiohead: The King of Limbs, Feist – Metals, Scritti Politti: Absolute, Vladimír Merta: Ponorná řeka, Battles: Gloss Drop, The Necks: Mindset, Graham Lambkin / Jason Lescalleet: Air Supply, BenePeko: Spam Poetry, Tomáš Vtípil: Do Not Eat – Throw Away, Washed Out: Within and Without, Scanner: Pavillon d’Armide / Amarant, Čokovoko: Hudba.

60 // Machinedrum: Room(s) (Planet Mu)

59 // Various: Brzo na mě přijde řada (20 Years After)

58 // Matthew Herbert: One Pig (Accidental)

57 // Yasunao Tone: MP3 Deviations #6+7 (Editions Mego)

56 // Hecker: Speculative Solution (Editions Mego)

55 // Steve Reich: WTC 9/11 (Nonesuch)

54 // Režimy: Režimy (SLAM)

53 // Dáša Vokatá: Najdi místo pro radost (Guerilla)

52 // Hertta Lussu Assa: You Are Such An Pretty Sucker (De Stijl)

51 // Tim Hecker: Ravedeath, 1972 (Kranky)


50 // Ricardo Villalobos & Max Loderbauer: Re: ECM (ECM)

49 // Květy: V čajové konvici (Indies Scope)

48 // The Beach Boys: THE SMiLE SESSIONS (Capitol / EMI)

47 // Panda Bear: Tomboy (Paw Tracks)

46 // Lykke Li: Wounded Rhymes (LL Recordings)

45 // Zdeněk Liška: Malá mořská víla (Finders Keepers)

44 // Graham Lambkin / Jason Lascaleet: Air Supply (Erstwhile Records)

43 // Greg Kelley / Olivia Block: Resolution (Erstwhile Records)

42 // Sohrab: A Hidden Place (Touch)

41 // cyclo: id (Raster Noton) & alva-noto: univrs (Raster Noton)


40 // James Blake: James Blake (A&M / Polydor)

39 // Rouilleux: Zugzwang (Letmo / Klangundkrach)

38 // John Foxx & The Maths: Interplay (Metamatic)

37 // MIDI LIDI: „Operace Kindigo!“ (X Production)

36 // Ford & Lopatin: Channel Pressure (Software)

35 // Jan Vodňanský: Vzpoura kocourů (Supraphon)

34 // The Caretaker: An empty bliss beyond this World (History Always Favours The Winners)

33 // Peaking Lights: 936 (Not Not Fun)

32 // Rafael Toral: Space Elements Vol. III (Staubgold)

31 // Ivan Jirous: Magorovy labutí písně (Guerilla)


30 // These Trails: These Trails (Drag City)

29 // Tierce: No 2: Caisson (Another Timbre)

28 // Biosphere: N-Plants (Touch)

27 // Jenny Hval: Viscera (Rune Grammofon)

26 // Temporal Marauder: Temporal Marauder Makes You Feel (Spectrum Spools)

25 // Mark Fell: Periodic Orbit Of Dynamic System Related To A Knot (Editions Mego)

& Mark Fell: Manitutshu (Editions Mego)

24 // Master Musicians Of Bukkake – Totem Three (Important Records)

23 // Ursula Bogner: Sonne = Black Box (Faitiche)

22 // The Magic I. D.: I´m So Awake / Sleepless I Feel (Staubgold)

21 // Barry Chabala / Jez riley French: Trammels (Engraved Glass)


20 // Jeffrey Lewis: A Turn in the Dream-Songs (Rough Trade)

19 // Bon Iver: Bon Iver (Jagjaguwar)

18 // Bill Orcutt: How The Thing Sings (Editions Mego)

17 // Radu Malfatti / Keith Rowe: Φ (Erstwhile Records)

16 // Matana Roberts: Coin Coin Chapter One: Gens de Couleur Libres (Constellation)

15 // David Lynch: Crazy Clown Time (PIAS)

14 // Thurston Moore: Demolished Thoughts (Matador Records)

13 // Sun Araw: Ancient Romans (Sun Ark)

12 // Felix Kubin (Various): Historische Aufnahmen (Gagarin)

11 // Taku Unami / Takahiro Kawaguchi: Teatro Assente (Erstwhile)

10 // Björk & Omar Souleyman Group: EP The Crystalline Series: Omar Souleyman Versions (One Little Indian)

9 // B4: Didaktik Nation Legendary Rock (Polí pět)

8 // PJ Harvey: Let England Shake (Island)

7 // Jiří Suchý & Jiří Šlitr: Semafor – léta šedesátá (Supraphon)

6 // Cut Hands: Afro Noise I (Very Friendly/Susan Lawly)

5 // tUnE-yArDs: w h o k i l l (4AD)

4 // Richard Skelton: The Complete Landings (Sustain-Release)

3 // Kate Bush: 50 Words For Snow (Fish People / EMI)

2 // Ghédalia Tazartès: Repas Froid (PAN)

1 // Chris Watson: El tren fantasma (Touch)

&

Chris Watson & Marcus Davidson: Cross-Pollination (Touch)


Takový seznam. Dá se brát i jako pocta živoucímu proudu kreativity, jak jsem ho stihl letos pochytat. Pořadí je někdy spíš hra a provokace, ale vcelku jsem se snažil přenést tu mapu zevnitř z hlavy věrně. Na desítku se vrcholně tancuje, trojka je pop a poezie pro nejširší publikum, nad přirozeným novátorstvím české devítky křepčím radostí, poslouchám ji tyhle dny v jednom kuse (druhý disk je stejně dobrý jako první) a nevystrčil jsem ji ještě výš jen proto, že celá první třicítka je prostě napěchovaná výtečnými věcmi. Kdo umí anglicky a chce se zasmát, ať sáhne po dvacítce, Cult Boyfriend je song roku! Sedmičku nepokládám za reedici, jedenáct kompaktů je komplet, jaký nikdo ještě nedal dohromady a něco tu vychází doslova exhumované ze zapomnění. Šestka míří přímo na komoru Srdce temnoty výtečnou ideou spojit temné africké obřady s rituálním atakem noisu. Dvojka a čtyřka: nejzásadnější osobnosti nekompromisní hudby, jaké jsem v poslední době poznal. Zvuky skutečného světa na prvním místě (i když se včelami tu vede dvojzpěv lidský sbor) naprosto neznamenají skepsi k možnostem hudebních nástrojů a skladatelů. Od Chrise Watsona je to prostě zásadní hudební výkon, vyhmátnutí miniatur i symfonických kadencí na mexické horské železnici a ve světě včel.

Seznam je tradičně obojživelný (někdo by řekl schizofrenní), proplétají se tu písničky s experimenty. Moc takových seznamů kolem sebe nevidím: ale jediný důvod, proč bych měl od téhle jednoty upustit, by byl ten, že jiní lidi to nedělají. Což nepokládám za dobrý důvod. U paradoxu písně x experiment věřím, že jedno inspiruje druhé a že nejsem sám, kdo posluchačsky potřebuje obojí. Nesmírně rád bych tady na blogu zanedlouho okomentoval první místa, uvidíme, kdy se to povede.

Seznam alb píšu pro sebe, abych na jedno místo shromáždil, co jsem v určité době poslouchal a pokládal za prioritní. Pořadí určuje pocit "má to cenu", který pomáhá řadit Vodňanského se Skoumalem vedle Jamese Blakea a Lišku (Zdeňka) vedle Pandy (Beara). Při sepisování mě překvapilo, že nahrávek, které s letoškem přinesly něco skutečně silného a jedinečného, je víc, než bych odhadoval: zhruba od 33. místa do prvního je to ten hlavní bazén. O některých albech jsem psal, hlavně v Orientaci LN, a některé z těch článků později dal na blog. Hodně jsem toho pouštěl ve Scanneru na Radiu Wave. Něco si zatím nechávám pro sebe, protože o tom chci napsat pořádně a jsem pomalej (Richard Skelton, Ghedalia Tazartes).

V žebříčku není: 1/ co jsem neslyšel, 2/ co jsem možná poslouchal příliš zběžně a prostě mě to nevzalo, 3/ co jsem slyšel a nelíbilo se mi to. Pokud by se někdo třeba ptal, proč tu absentuje linie současných recyklovaných syntezátorů (která jiné žebříčky ovládá), tak pro info: s Johnem Mausem nebo Grouper jsem to zkoušel, ale je to na mě jednoduché, málo to přeformulovává eighties a víc se to na nich veze, asi je to i generační věc (těch zvuků jsem si užil v tehdejším idiotském kontextu ažaž). Peaking Lights jsou pro mě z téhle společnosti OK - jinak to šumí mimo mě. Ad The Weeknd a spol: budu rád, až to bude hrát v nějakým baru, vcelku to není můj boj.

Byl to naprosto skvělý rok na nové nahrávky. Po internetovém boomu první deskády (překlep ponechávám!) se uzavřela jedna etapa, teď visíme v meziprostoru, něco se připravuje, zase je možné cokoli a nikdo neví, kudy to půjde dál. Každý z nás to může ovlivnit, tak pojďme na to. Ať žije Havel.

18. 12. 2011

Pilný čtenář Melodie (Zpráva o Václavu Havlovi hudbymilovném)


Pozn.: Tenhle text vyšel v Respektu v létě 2007, když byl Havlovi věnován trutnovský festival.

Václav Havel se narodil o sedm let dřív než Mick Jagger. Je generačně o píď starší než rock´n´rollová éra. Právě o tolik, aby schytal její zásah až po dvacítce – už ne v pubertě, ale ještě pořád v době rozhlížení a sebesměrování. Rock se stal později Havlovým souputníkem ze svébytných, dosti nehudebních důvodů: normalizační socialismus totiž s evropským dramatikem zacházel stejně jako s undergroundovými rockery.

Zaskučel květ // Známe záběry Václava Havla s tamburínou, jak přibližným rytmizováním doprovází saxofonistu Billa Clintona. Jednou také s Plastiky bubnoval na asfaltové sudy a hrnce, ale upřímně řečeno, na dokumentu to vypadá spíš jako veselé pózování pro kameru. Na obou záběrech je vidět muž, který by vlastně hudbu nejradši podpořil jinak. Znalci vědí, že Václav Havel je autorem jednoho (a etdy o to cennějšího) rockového textu. Tedy – album Vladimíra Veita nebylo míněno jako rock, ale k Havlovu Zahýkal sýc bylo nezbytné přidat elektrickou kytaru. Havel nedodal verše (jako třeba Kohout), jeho stručné, tuhé, naschvál přiblblé provolání má prostě náležitosti rockových sloganů: Zabučel bor / Rozumně hnít / Zaskučel květ / Krásné je čpít!

Když při pátrání po Havlově hudebním vkusu procházíme jeho spisy, nacházíme samé uspokojivé zmínky. „Vyšla u nás deska Bee Gees,“ upozorňuje dramatik Olgu Havlovou v dopise z vězení, „tu bys měla určitě koupit!“ Veřejný zastánce Plastic People vždycky poslouchal zároveň muziku „obyčejnou“, masově sdílenou pro její emoce a krásu. Havel píše Olze, aby se o nákupu hudby poradila s Jiřím Černým: „Má pochopení pro posluchače našeho druhu,“ čteme, a je to výmluvný ortel nad všemi hlubšími experty, jimž není radno svěřit do rukou rodinnou diskotéku. Právě určitá šíře vkusu, který potřebuje pro jednu chvíli Mejlu Hlavsu s Pavlem Zajíčkem a pro druhou autory soundtracku Horečky sobotní noci, je zábavně lidská, atraktivní a nepochybně je namístě u každého prezidentského kandidáta.

Pasáž, jež je pravým pokladem při studiu hudbymilovného Havla, editor Jan Lopatka z Dopisů Olze – představte si – vypustil. V Ruzyni roku 1981 Havel píše, jaké desky by bylo dobré doma nakoupit: „Jako pilný čtenář Melodie bych jen letmo a nahodile upozornil na pár věcí, které tam moc chválí. Z nových skupin: Police, Talking Heads, ze starších nové desky Who, Yes, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Bowie, King Crimson, Niemen, Streisandová, Weather Report, z odlehčovaček Smokie atd. atd. Taky máme málo Pink Floydů. (...) Z českých věcí mne zajímá Stivín, Progres 2, Jana Kratochvílová a Hašlerky nahrané Hybšem.“ Slušné, včetně odlehčovaček! Tenhle výčet ukazuje (na rok 1981) solidní úroveň posluchačovu i zmíněné Melodie, ale pozor – možná je zároveň zastíracím manévrem. Následuje totiž letmá zmínka, že „neméně důležité a snad ještě důležitější jsou pásky,“ kde Havel nabádá svou ženu, aby hleděla rychle pořídit a archivovat nahrávky Charlieho (jistěže undergroundového písničkáře Soukupa) a DG 307.

Zpívá celá rodina // O Havlově vnímání hudby tuším minimum, ale dovedu si představit, že z hudby Plastic People nemusel být zprvu nijak odvázaný. Koneckonců, Plastici vždycky produkovali muziku, na kterou musí mít člověk náladu a určitou vstřícnost – zvlášť nemá-li vyslovený zájem o hudbu dneška. V jakési recenzi alba Hovězí porážka (1984) Havel píše pozoruhodnou věc. Vlastně je to osvědčení o absolutoriu posluchače moderní hudby, podaná ruka všemu vyjádření, které v sobě má neklid, nelad, hluk, šum, chaos, prostě disharmonii. „Přiznám se,“ praví autor, „že mě zneklidňující hudba Hovězí porážky v posledku vlastně čímsi uklidňuje: zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno.“

Prostupnost mezi hudbou a společností Havel cítí – a ve skutcích reflektuje – lépe než mnozí profesionálové v médiích. Ve svých projevech rád zmiňuje Rolling Stones jako jeden ze znaků globalizace, jev, který pozbyl domovského místa a napomohl unifikaci. Ale jeden z křiklavých současných fenoménů nenajdeme popsaný v dnešním Havlově psaní. Beze zbytku ho postihl v roce 1975 v textu, nazvaném podle televizního pořadu Zpívá celá rodina. V pseudodemokratickém vpuštění obyčejných babiček k mikrofonu Václav Havel jasně rozeznal rysy dnešních reality show: paradoxní kombinaci „masové intimity a intimní masovosti“, využití exhibujících naturščiků k vytvoření „monstrózního kumpánského bratrstva“ před obrazovkou... Popsal celou tu věc s upřímným zhnusením – ne elitářsky, spíš s nárokem na soudná měřítka vkusu.

Také tady pro Havla muzika zafungovala jako lakmus širšího společenského pohybu, dopadajícího i tam, kde se zrovna nezpívá. Jsou to paradoxy: koho by napadlo, že Havel šťastně napomůže dějinnému zvratu, který otevře pole pro nekonečné masové show, proti nimž Zpívá celá rodina byla nevinná limonáda... Ale to už je jiná písnička.

16. 12. 2011

Magorovo čtení umí vytrhnout z běhu času

Měsíc po básníkově smrti vychází vůbec první album naplněné autorským čtením Ivana Martina Jirouse: Magorovy labutí písně.

„Tohle si schovej a až umřu, vydej to. Konečně zbohatneš,“ řekl Ivan Martin „Magor“ Jirous dnešnímu vydavateli Plastiků a dalšího undergroundu, Vladimíru „Lábusovi“ Drápalovi. V lednu 2009 nahráli v divadle v Lounech čtení Magorových labutích písní: kdo poznal Jirouse, ví, že dotlačit ho k rozhodnutí a dodrženému termínu byl kousek na hranici možného. Pámbů ví, jak to

bude s tím zbohatnutím: každopádně měsíc po Magorově smrti vychází vůbec první album jeho autorského čtení, což je to hlavní obohacení, o němž má cenu mluvit.

„Už se i bojíme / ještě nekradem / alespoň my dva s Gruntorádem,“ praví se v Jirousově (pro mnohé vrcholné) sbírce, psané během jeho čtvrtého (!) věznění, ve Valdicích a Litoměřicích v letech 1981-1985. Zmíněný Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny Libri prohibiti, měl konspirační podíl na vynesení Magorovy poezie ze žaláře. Jirous to – svým charakteristickým způsobem – popisuje v rozhovoru s Drápalem v bookletu: „A při tom soudu tam přišla jako substitutka jeho ženy Dana Němcová, on jí dal pusu a při tom jí vypliv do huby těchhle dvanáct básniček zabalenejch v nějakým igelitu a ona to vynesla ven.“

„Prostě je to takový zvíře ukazovaný ve zvěřinci,“ vidí Jirous roli básníka při autorském čtení. Není ovšem pochyb, že jeho autorské podání je cosi extra a že nám tu zůstává silné svědectví. Autorská čtení můžou mít různé limity, a dobře víme, že někteří velcí autoři přednášeli nereprezentativně až příšerně, viz nahrávky Seiferta či Holana. Ivan Jirous přednášel poezii zhusta a, jak mnozí dosvědčí, byl toho schopen všude: od hospod a pouličních setkání až po vězeňský dvůr. Jan Štolba v doprovodném textu v albu vzpomíná, jak Jirous dokonce jednou zamířil za „svými“ estébáky do hostince U medvídků, aby jim přednesl báseň, k níž ho „inspirovali“ tvrdou policejní razií.

Na nahrávce mluví tak, jak ho mohli mnozí během let slyšet: autoritativně, s naléhavostí zjednává poezii pozornost. Hlavně však mluví bez emocí, neutrálně (“bezbarvý hlas“, píše Štolba), jako by chtěl text nechat vyznít se vší škálou významů, které do něj lze promítnout. Všechny ty obrazy z vězení, ten neskutečně silný propletenec přátel z disentu, modliteb, děsu z dlouhého trestu, homosexuálních spoluvězňů, suchého humoru, ženy Juliány a malých dcer, literárních aluzí: to všechno jako by se Magorovi při čtení zpřítomňovalo a poznamenávalo jeho hlas tíhou z prožitého. V Labutích písních jsou přece i pasáže úsměvné, poznamenané obdivuhodným odstupem od psychického nátlaku za mřížemi („Když dorazil do Montrealu / vypitý jako býval tu / Zjistil Brabenec k svému žalu / že Wilson bydlí v Torontu“): Jirous ovšem i tyhle pasáže sází, aniž by hnul brvou. Možná proto, že je mu protivné navádět posluchače, jak mají jeho verše brát; možná málo víme o dimenzích humoru z pohledu valdického vězně.

Na webu vydavatelství (guerilla.cz) pak lze slyšet, co se na osmdesátiminutové album už nevešlo: Jirousův úvod, básníkem v klidu využitý pro stylové ántré, z nějž lze cítit, že k natáčení svolil a ví, co se čeká, byť ze své povinnosti přečíst před sezvaným publikem sbírku není úplně odvázaný („čili se chovejte normálně, akorát netleskejte, ať to máme rychleji z krku, protože i tak je to dost dlouhý“). K členění sbírky do jednotlivých zpěvů Jirous připojí technickou informaci pro přítomného vydavatele, „když uvidíš, že jsem skončil zpěv a nebudu mít pivo, tak mi prosimtě dones.“

U tohoto typu nahrávky snad po šesti minutách můžeme váhat, jestli celý kompaktní disk sólového hlasu není moc. Kdo vydrží dalších deset minut, už neváhá. Jirous čte se zájmem a závažností, které jsou dohromady tak hypnotické a sváteční, že osmdesát minut proletí jako událost vytržená z obvyklého běhu času.

Ivan Jirous: Magorovy labutí písně. Guerilla Records, 2011.

Trik s Cylindrem

Je před Vánoci a člověk by nejradši psal o tom, že dětem pod stromeček lze podstrčit CD divadla Buchty a loutky Popeláři jedou, dále novinku Svěráka s Uhlířem Alchymisti, přičemž by se nemělo zapomínat ani na Říkadla a kříkadla Karoliny Kamberské. A zas musí muzika stranou, protože je nutno se ozvat proti dalšímu ústrku širší kultury.

Ta slovenská kauza připomíná některá česká výběrová řízení. Významné bratislavské centrum A4, jež se po osm let věnuje nikoli popu, ale skutečně umění a kulturní reflexi dneška, totiž právě přišlo o svůj prostor. Odborná komise se zástupci vedení Ministerstva kultury nyní prohlásila za nového nájemníka organizaci Cylinder, která by tu měla pořádat kouzelnické produkce.

To není vtip. Přitom Cylinder vznikl pět dnů před uzávěrkou výběrového řízení, čímž nesplňuje podmínku tříleté praxe v oboru. A4 přivedla na Slovensko zásadní umělce z Japonska či Skandinávie, uspořádala řadu pronikavých visegrádských spoluprací, festival Next jim závidíme po léta, myslí se tu globálně a jedná lokálně. Slováci mají štěstí na silné dramaturgy a kurátory: viz spolupracovník A4 Josef Cseres, který brzy představí ve vídeňském superprestižním Museumsquartier velkou výstavu ke 100. výročí narození Johna Cage.

Nic z toho slovenské ministerstvo při výběru nezajímalo. Má radši triky. Průhledné, trapné: hroutící se systém porušuje vlastní pravidla.

12. 12. 2011

Věc Radiožurnál: Máme, co jsme si zvolili

K diskusi o hudbě na Radiožurnálu jsem se dostal náhodou. Pozvání od Rady ČRo jsem přijal v domnění, že půjde o soustředěnou diskusi skutečně o hudební dramaturgii - aniž bych předvídal, že kolem toho bude takové vzrušení a že je celá ta věc brána v rádiu jako součást napjatých vnitřních vztahů, animozit, kariér a frustrací. Jako své poslední slovo za diskusí jsem sepsal její shrnutí: během týdne po konání jsem myslel na to, co tam vlastně proběhlo za spor. Zdálo se mi, že když se odečte emocionalita projevu, pak je to docela jasný model, který se zároveň kryje s obecnějšími spory o dnešní (postdemokratickou) společnost. Následující text jsem pro Orientaci LN napsal i proto, že dost médií popsalo dění na veřejném semináři povrchně, senzacechtivě, nepozorně, neúplně, s naprosto nesouvisejícími titulky typu "Vondráčková, nebo Kabát?", což se v Karlíně skutečně neřešilo. Byli jsme svědky typicky dnešního sporu o charakter veřejného prostoru, domnívám se v textu pro LN (sobota 10. 12.).

Na podzim mě člen Rady Českého rozhlasu Petr Šafařík oslovil se žádostí, abych se jako moderátor zúčastnil veřejného semináře o hudbě na stanicích Českého rozhlasu Radiožurnál a Praha. Představil jsem si tehdy nějakou zasedačku, kde kolem stolu usedne pár účastníků a ti z rozhlasu se při té příležitosti se zájmem vyptají přizvaných externistů na názory a podněty kolem témat, jež se na půdě ČRo už delší dobu řeší. Zase jednou se ovšem ukázalo, jak mizerný mám odhad. Karlínské rozhlasové Studio A praskalo ve švech, všechno se přenášelo na web, i po čtyřech hodinách se hlásili o mikrofon další a další, mezi mediálními reflexemi byl i průběžný komentář v přímém přenosu. Někteří zástupci rozhlasu dali jednoznačně najevo, že se jim vůbec nelíbí, že Rada ČRo tohle setkání uspořádala.

Zkrátka: znovu se projevilo, že hudba je nejemotivnější ze všech druhů umění.

Diskuse, která se neměla konat // Předsedkyně Rady Českého rozhlasu Dana Jaklová v úvodním slově řekla, že podobná veřejná debata se ve veřejnoprávním rozhlase po léta nekonala. Jistě i proto mluvilo tolik jejích účastníků vášnivě až výbušně. Kritikové hudební dramaturgie Radiožurnálu cítili, že se rozhlas konečně otvírá dialogu a mění se v naslouchajícího partnera; insideři z rádia naopak po letech pohledu zevnitř reagovali tu hněvivě, tu s diplomaticky zdvořilou výřečností na kritiku stávajícího systému.

Když si v diskusi impulsívně vzal slovo moderátor a byvší šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný, svým „já jsem vám to říkal!“ navázal na výhradu, kterou (spolu s kolegy, šéfredaktorem stanice Petrem Součkem a hudebním dramaturgem Jiřím Brodským) adresovali hlavnímu organizátoru besedy, radnímu Šafaříkovi. Všichni shodně uvedli, že veřejná diskuse by se podle nich vůbec neměla konat, protože se tím poškodí „dlouhodobě budovaná“ značka Radiožurnálu a celého ČRo. V době, kdy mediální weby mají diskusní prostor pod každým z publikovaných článků, je to dosti ojedinělý názor. Paradoxní je, že Pokorný se ve své odpovědi radnímu Šafaříkovi nakonec velmi dobře shodne s názory Jana Buriana, jehož účast v diskusi tak ostře kritizoval. Hudební dramaturgie je odborná záležitost, má být přenechána expertům a „nesmí se řídit všelidovou anketou“ (Pokorný): naprosto tentýž apel vyslovil „z druhé strany barikády“ Burian – ovšem s přesvědčením, že všelidová anketa, tedy neodborně a povrchně zpracované údaje z testování posluchačské popularity, na Radiožurnálu ve skutečnosti už roky vládne. Kdyby se účastníci plamenné diskuse líp poslouchali, zjistili by, že si nakonec v mnohém notují. Kdybych byl jako moderátor pozornější, bylo by mi to došlo už ve Studiu A.

Nerozhoduje selektor, ale člověk // Nervovými body první části diskuse (s tématem Radiožurnál) se staly pojmy „testování“ a „selektor“. S dovolením přejdu rovnou k pointě. Pozornější laik měl během debaty možnost zjistit, že samotný fakt průzkumů a formálního užití selektoru (tedy softwarové databanky, do níž beztak sype písně člověk, ne program) nijak fatálně neovlivňuje charakter hudební dramaturgie. Rozdíl způsobuje jen lidský element: jestliže je pro testy písní předvybraná skupina posluchačů Radiožurnálu, Frekvence a Impulsu, je to dost určující kritérium. Jestliže v selektoru koluje žánrově či početně nebohatá nádivka (podle ředitelky zpravodajských stanic Hany Hikelové 891 písní), není to věc databáze, ale její lidské obsluhy. „Testy ovládají dramaturga, ne naopak,“ objasnil svou úlohu současný hudební dramaturg Radek Sedláček.

Kritikové jako Petr Dorůžka nebo Pavel Turek nakonec ani neoponovali samotnému užití selektoru: větší pestrost hudby a osobní zodpovědnost konkrétních hudebních dramaturgů, po nichž se tu volalo úplně nejvíc, se dají samozřejmě realizovat i se selektorem. „Máme výborné průzkumy, ale máme rezervy v práci s nimi,“ shrnul celou věc před koncem generální ředitel Peter Duhan. Škoda, že takhle syntetické myšlení nebylo v diskusi přítomné trochu víc.

Mimochodem, Petr Dorůžka mi po diskusi v mailu píše: „Jen pro ilustraci, osm set skladeb v selektoru odpovídá jednomu menšímu kufříku cédéček, které si DJ nosí na večerní párty - a nikoli na čtrnáctihodinovou štaci sedmkrát za týden. Rád bych upozornil ještě na jednu okolnost, která se v dosavadních diskusích zatím neobjevila. Selektor je velmi flexibilní software, s kapacitou desetitisíců skladeb. Pokud se stanice tedy samovolně rozhodne tu kapacitu snížit na několik stovek, nevyhnutelně tím vyvolává otázky, komu to slouží? Posluchačům jistě ne, ale pro těch několik šťastných vydavatelů, autorů či umělců je to něco jako hodně dobrá výhra v loterii...“

Radiožurnál a přímá demokracie // „Posluchači mají, co si sami zvolili,“ charakterizoval vedoucí oddělení výzkumu Českého rozhlasu Václav Hradecký skladby, jež dnes znějí na Radiožurnálu. Příchozí veřejnost reagovala smíchem – jenže svým výrokem dr. Hradecký nanejvýš užitečně nabídl paralelu mezi rozhlasem a naší obecnou situací v pozdně demokratické společnosti. I v politických strukturách moci přece „máme, co jsme si sami zvolili“ – ve víře, že přes všechny zápory nevíme o žádném lepším systému; přičemž kocovina z opakované staré písničky se nakonec podobá jak v politice, tak při poslechu zpravodajské stanice.

S odstupem týdne je snazší odečíst všechny projevené emoce, hodit je za hlavu a střízlivě „přečíst“, oč šlo v jádru rozhlasového setkání. Jednoduše se tu odehrál spor o charakter veřejného prostoru. Rozhlas veřejné služby se koneckonců v něčem podobá náměstí: obojí by mělo být uživatelsky příjemné pro každého z nás, přestože jsme tak různí.

Takový veřejný prostor může být formován s přednostní touhou přivábit co největší počet uživatelů: prakticky to znamená pokračování hrubozrnné práce s testy popularity, hledání nejnižšího společného jmenovatele pro masový vkus a bulvarizaci. Druhá cesta by znamenala formování nikoli podle populistických kritérií, ale skrze odborníky, kteří by vytvořili účinnou spojku mezi hudbou a potřebami moderního média 21. století. Tato varianta, ať už nastává v rozhlase nebo třeba urbanistice, vždy znamená převzetí osobní odpovědnosti: už se nelze schovávat jen za čísla z výzkumů, přestože i zde jsou výzkumy potřebné (jen se s nimi pracuje jinak). Dál tento aspekt znamená nejistý vliv na poslechovost: budoucnost ukáže, zda v zájmu kvality a „budování značky“ prosadí ČRo svou menší (finanční i politickou) závislost na kritériu poslechovosti.

Jistě: nejsvůdnější je hledat řešení kdesi mezi oběma póly a snít o kombinaci popularity a kvalitního obsahu. Právě dlouholetá nejasná míra obou ingrediencí ovšem přivedla hudbu na Radiožurnálu do situace, kdy – jak se potvrdilo v Karlíně – je jeho pověst mezi posluchači ještě horší, než je jeho faktický stav. Vypadá to, že bez skutečného rozhodnutí se jakákoli cesta dál neobejde.

6. 12. 2011

Revitouš v mixéru

Miroslav Vitouš je jedním z muzikantů, kteří se – ne tak úplně vlastním přičiněním – stali součástí kurážného projektu. Na jeho počátku stálo nutkání chilského elektronika Ricarda Villalobose vmíchávat do klubové hudby nahrávky, které v klubech běžně neznějí. Když producent z Universal Music zaslechl, jak do spleti

beatů zasazuje útržky z Arva Pärta, nabonzovali tu zvěst šéfovi vydavatelství ECM, producentu Manfredu Eicherovi. Villalobos pustil Eicherovi pět tracků a získal svolení k remixerskému projektu. Směl použít cokoli z katalogu ECM: vybral si i titul kontrabasisty a skladatele Vitouše Emergence.

Nové dvojalbum Re: ECM je cenné tím, jak tu na sebe narážejí rozdílné hudební, a tedy i společenské komunity. Villalobos, který s rodiči ve třech letech na útěku před Pinochetem přesídlil do Německa, má velmi dobré jméno na scéně nezávislé elektroniky a patří ke klíčovým vynálezcům stylu minimal techno. To je pochopitelně naprosto jiná estetika, než jazzmani a skladatelé kolem ECM – John Abercrombie, Paul Motian či Louis Sclavis. Ale Eicher jako producent měl vždycky tendence utopického diktátora: „ekumenicky“ přibližovat vzdálené a ukázat, že v harmonii může koexistovat třeba brazilský a skandinávský improvizátor. Podobně i tady dává prostor hráčům na fragmenty nahrávek, aby osvědčili, že mohou být stejně srozumitelní a humánní, jako Abercrombie a spol.

Konečně, podle svědectví obou autorů Re: ECM (s Villalobosem spolupracoval německý Max Loderbauer) spontaneita měla při vzniku silné místo. Používali totiž elegantní starší mixpult, který nedisponoval pamětí, jež by po vypnutí zafixovala nastavené hodnoty. V praxi to znamenalo, že muzikanti museli zvukovou koláž dokončit, než večer odešli ze studia a zhasli: jinak by byl výsledek ztracený. Pracovali tedy tempem skladba/den: své improvizace, údajně plné interaktivity, nahráli do analogového pásu a později

sestříhali. Na výsledku, plném asymetrické práce se smyčkami a jejich neustálou proměnou, je to dobře znát. Tohle album (jehož koncertní premiéra se chystá na léto) je přehlednou lekcí pro ty, kdo si ještě myslí, že elektronika se vylučuje s živým, senzitivním hraním, které si spojujeme s houslemi či piánem.

Jak vybírali ze čtyřicetiletého katalogu ECM? To je zajímavé, a přitom logické. Měli k dispozici jen hotová alba: v nich hledali místa, kde se hraje sólově či v kompaktní atmosféře. S tím není u ECM, prožívajících komorní polohy někdy až příliš, problém. Dobrá je ta široká škála: jako prvního si Villalobos vyhmátl Bernieho Maupina – méně známého saxofonistu, který ovšem hraje s Milesem Davisem na Bitches Brew. Následovala chorální hudba Arva Pärta, sólový kontrabas Vitoušův nebo houslista Paul Giger, který svými alikvótami zkoumal dozvuk katedrály v Chartres. Výsadní místo leitmotivu tu mají návraty k hudbě norského klavíristy Christiana Wallumroda: připomeňme, že u nás vystoupil v Anežském klášteře a Rudolfinu. Největší hvězdy ECM, Keitha Jarretta a Jana Garbarka, ve dvou hodinách mixů nenajdeme: možná nechtěly, možná dávají Eicher s remixéry najevo, že to jde i bez nich.

Přátelé elektronických průzkumů a postminimalismu by normálně nehledali „svou“ hudbu v katalogu ECM. Ti, kteří sledují ECM kvůli meditativnosti Arva Pärta či severských jazzmanů, by zase nevzali do ruky elektronický recyklát od „minimal techno“ průkopníka. Tentokrát se všem vyplatí, když odloží předsudky: Re: ECM je hudba, která spojuje.

Léta s Jožinem a šansonem

Ještě než vešel ve známost výraz „videoklip“, byly tu české „televizní písničky“. Když dnes na supraphonských DVD poprvé vycházejí archivní snímky Ivana Mládka a Hany Hegerové, je to svědectví o době a její zábavě.

Generace sledující Na stojáka a drobné komické příspěvky z webových streamů si těžko dokáže představit, jak mohutná byla popularita Ivana Mládka (* 1942) a jeho Banjo Bandu v druhé polovině sedmdesátých let. Důvod byl prostý: chytlavé písničky přišly do tak omezené nabídky, že zazářily o to víc, jakoby uprostřed pustiny. Dobovou situaci si ovšem Mládek nevymyslel a i bez ní by se daly těžko přehlédnout silné stránky Banjo Bandu: dixielandová kapela lehce evokující nedostupnou Ameriku, pohodářská ozvěna českého trempingu - a hlavně: předem nevypočitatelná směs humoru chytrého a svobodně blbého, od slovních hříček v textech Zdeňka Svěráka až po klukoviny a blbnutí Mládkova ansámblu.

Mládek se nyní dočkal toho, co už delší dobu máme k dispozici od Gotta, Vondráčkové, Zagorové a dalších hvězd předrecvolučního popu: Supraphon vydal DVD s archivními záznamy z Československé televize. Zase je to z velké části svědectví o tom, jak to chodilo v tehdejším ústředním médiu. Mládek jako nejpopulárnější muzikant-bavič sem byl připouštěn, kapela však musela hrát na playback - na tomto DVD ve všech případech, byť se situace „živého hraní“ neustále markýruje. Případné klipy měly minimální náklady a často minimalistický průběh, takže sledovat celý disk není žádný med. Dokumentace uvádí jména kameramanů a režisérů: ne už scenáristů „televizních písniček“, které občas působí jako „prostě jen tak něco“, méně důležitého než samotný fakt, že na obrazovce se na chvíli smějí objevit zástupci uvolněného humoru. Byla to absurdní doba: však také Mládkovy písně mnohdy vyrůstají právě z obecného konsensu-nonsensu, který říkal, že možné je nakonec všechno.

Józek z bagien: Český debil? //Jak víme, nedávno, ještě před smrtí Iva Pešáka, potkal zvláštní osud písničku Jožin z bažin (1978): v Polsku se „Józek z bagien“ rozšířil přes YouTube jako recesistický hit, cosi těžko uvěřitelného svou absurditou, a popularita vyústila v nové turné a nahrávku v polštině. Svou roli hrály i nesčetné parodie a verze polských amatérů; občas se přidali i profesionálové, viz satira o Donaldu Tuskovi a polských politických bratrstvech, která vznikla na Jožinovu hudbu v Kabaretu pod Wyrwigroszem. Když klarinetista a bavič Pešák letos v květnu zemřel, v Polsku vyšly obsáhlejší nekrology než u nás: Jožin patřil k aktuální živé popkultuře.

Klip s absurdními tanečky Mládkova ansámblu se dočkal od polských publicistů konkrétní interpretace: fascinoval prý Poláky ochotou dělat ze sebe voly, redukovat se na představitele veselé stupidity, ztělesňoval švejkování a postoj „já nic“, který údajně Čechům pomáhá projít moderními dějinami. Takový postoj zvenčí je přes všechnu nelichotivost pochopitelný, ba dokonce na něm nepochybně něco je. Je však jisté (a pro pamětníky té doby zřejmé), že tvoří jen jednu fasetu Mládkovy (švejkovské!) ambivalence. Kdybychom zůstali pouze u tohohle výkladu, byli bychom hotovi příliš rychle.

Když Mládkův ansámbl předstupoval na scénu v oblecích a s korektní poslušností, aby se záhy začali Pešák s Gerendášem prát, bylo v tom něco z němé grotesky i absurdního divadla. Naivně, ale poměrně očividně, přenášeli Mládkovci na pódium stupiditu a pokrytectví své doby. Únavnou vyprázdněnost husákovského socialismu, který už jen chabě předstíral, že věří tomu, co hlásá, sem přenášel v podobě jakési besídky dospělých-dětí. Vidíme je, jak se snaží vyhovět oficiálním pořadavkům na zábavu, ale nějak se jim to vymyká, protože nejsou o nic méně připitomělí než společnost, která od nich čeká „uvědomělou zábavu“.

Svěží bylo už jenom zapojení samotných muzikantů-neherců: mohli připomenout šedesátá léta, a přestože papouškovali několik naučených čísel, trochu přece jen vnesli chaos do nalinkovaných oficiálních médií. Výborní muzikanti Ladislav Gerendáš a Ivo Pešák („duo Džudy a Klerens!“ uvádí je Mládek jmény šimpanze a lva z dobového seriálu Daktari) se na pódiu pošťuchují a inzultují docela výrazně: Gerendáš, který hraje většího vznětlivce, Pešákovi rychle sáhne pod sako, vytáhne kšandu a střelí ho s ní do břicha; vzápětí ho chňapne za plnovous a otočí ho kolem jeho osy za vousy. Když mu (na stejném pódiu s Gottem) strčí prst do úst a cloumá Pešákem zaháknutý v koutku jeho dutiny ústní, je to tak překvapivé a na hranici nechutnosti, že tu nelze neuznat jisté extrémní postavení Banjo Bandu ve spektru české televizní zábavy.

Nebyl to jen únik do blbosti, co Mládek pěstoval. Byla to docela komplexní práce na několika různých rovinách humoru najednou, což by on jako bytostně instinktivní autor nikdy takhle neřekl. Gerendášovy poulené oči a bučící hráč na vlachu Jan Bošina (Kráva v mlékárně) by mimochodem neměli zastínit dlouholetou Mládkovu jemnější polohu: vyznání Zmalovaná(s polskou hudbou Jerzyho Ziembrovského) nebo melancholického Indiána, máme-li zůstat u obsahu DVD. Autor těchto řádků lituje, že sem nebylo zařazeno ani jeho oblíbené Pravdomluvné víno, krásná a zvláštní písnička, připomínající styl Oldřicha Nového, s níž Banjo Band svého času bodoval v Hitšarádě. Zato tu je nesmrtelná etuda v hře na samé hranici nudy Dáša Nováková: nezbývá než zopakovat přesný postřeh Přemysla Ruta, že záměrně přichcíplým blouděním dívek za kamarádkou, jež si „údajně zakoupila fantastickou halenku“, Mládek zcela vystihl bezčasí a marnost tehdejších normalizačních let. Je jedno, zda se tak stalo bezděčně: písňové svědectví nám tady zůstává.

Když ženská moudra psali muži // Písně Hany Hegerové mají pochopitelně úplně jiné ladění než Mládkovy, společná jim však byla dlouholetá pozice jakoby na hranici mainstreamového popu. Provázela je sice dlouholetá široká popularita, která se u Hegerové s časem proměnila v uznanou společenskou a kulturní hodnotu: to však nebránilo činitelům z médií, aby neschovali Mládka i šansoniérku pod dobové označení „menšinové žánry“. Tenhle výraz byl separatisticky vyhrazen pro jazz, písničkářství a další proudy, které byly vyhlášením „menšinovosti“ odstaveny od mnoha příležitostí prezentace. Především se tím podsekl jejich volný růst a dynamický vývoj: jako by bylo vědecky zjištěno, že toto bude okrajové jednou provždy. Dnes je podobně účelově užíváno slovo „alternativa“ a lze jen s otráveností registrovat, kolik zástupců kultury na tuhle segregační a manipulující terminologii přistupuje.

U klipového DVD Hany Hegerové by se snadno dal celý dlouhý článek vyplnit popisem, jak se zpěvačka tváří. Tvářit se, konkrétně dívat se zpříma „kameře do očí“, umí Hegerová lahůdkově, člověk si při tom až vzpomene

¨

na leckteré silné pohledy, které za život schytal a je za to vděčen. Jiří Černý píše v obsáhlém doprovodném textu, že právě ve zfilmovaných písničkách mohla Hegerová nabídnout publiku talent svého ne zcela naplněného snu: herectví. Tak to je: a většinou chudé aranžmá televizních songů dalo prostor zpěvačce, která dokáže upoutat jen výrazem tváře. Svody teatrálních praktik se jakoby dobře pojí se žánrem šansonu, takže Hegerová se už od šedesátých let stala domácí protagonistkou zpívání, kdy se za mikrofonem rozehrává „malé drama“ a nikoli nabízí osobní autenticita, jak ji vnímala a brala za svou veškerá autorská tvorba od písničkářů po dnešní nezávislé. Je pozoruhodné, že Hegerovou vzali mezi sebe v dokumentu Česká RAPublika hiphopeři, jimž také nechybí určitá teatrálnost a vyjadřování v gestech.

Nepřehlédnutelné jsou limity, které stavěly do cesty dobové televizní písně jakémukoli normálnímu pokusu zpěváků a zpěvaček vyjádřit něco prostě za sebe. Ukazuje to dokonce i dokument U Hany Hegerové (1968) s jedinečně kultivovanou kamerou Miroslava Ondříčka. Zpěvačka, tehdy hvězda po úspěchu v pařížské Olympii, mezi písněmi sedí a před kamerou „přemítá“ – o mužích, o pravdě, o štěstí... Vypadá to jako průhled za kulisy, do zázemí, kde vzniká výraz písniček. Ale na začátku filmu vidíme nepřehlédnutelný titulek „literární spolupráce: Dr. Zdeněk Mahler“, a tak je nám po celou dobu jasné, že zpěvačka, kterou bychom tak rádi slyšeli samu za sebe, zas musela být režírována a vylepšována poradci... Je to patrně i jemný ukazatel, jak to dlouho chodilo s možností sebevyjádření žen: chtěly-li pronést stanovisko, musely si je předem vybrat ve slovníku mužů.

U Mládkova DVD jsme konstatovali permanentní playback. Bůhvíproč, Hana Hegerová se svými dobrými doprovazeči zpívala v televizi docela často naživo. Dynamicky, v sedmdesátých letech trochu krotčeji, s postupujícími léty pak zase čím dál svobodněji. Přes dost krásných míst je výsledný dojem poznamenaný množstvím kompromisů a nedomrlostí, které musela tak silná a úspěšná osobnost snést od „spolupracujících“ médií. Škoda, že síla, jakou má v tom pohledu, se nepropálila i do samostatnějšího jednání, vizionářštějších natáčení, hledání jiných cest... Takhle si z celého kompletu Pasiáns odnášíme vedle písní dominantní sdělení: nedopustit znovu tak nivelizující časy, jako byly ty, vůči nimž se paní HH vymezovala melancholií a Mládkův BB bláznivou groteskou.

Ti na vrcholu

Pár desek ještě letos vyjde, ale vlastně je rozhodnuto. Weby a redakce začínají chrlit své bilance a výroční albové žebříčky. Server Metacritic, který shromažďuje a řadí recenzované tituly podle hodnocení z vybraných angloamerických médií, má na špici stejné přeborníky jako vždycky. Jde o letošní reedice klasiky, která se zdá v porovnání s čerstvou produkcí prostě nedostižná: Nevermind, Achtung Baby, „deluxe“ oprášené tituly od Smashing Pumpkins, The Smile Sessions od Beach Boys anebo koncerty Milese Davise Live in Europe 1967, vydané do letoška jen pirátsky.

Z nových desek se na nejvyšších pozicích, tedy na výsluní recenzentského ohlasu, drží zhusta tituly, které by si masový posluchač patrně nepřál pod stromeček. Tak třeba metaloví Machine Head, jejichž novinka Unto The Locust dopadla do popových změkčilých časů jako chlapská pěst na stůl: média jako BBC mluví o žánrovém albu roku. Úžasný ohlas má newyorské duo Sepalcure, jež do svých beatů míchá i fragmenty lidských hlasů: téměř jistě to ale bude jedna ze stovek dnešních rychlých kariér, kdy po strmém vzestupu zájmu následuje strmý sešup.

Z jmen hvězdných a populárních se vřelého ocenění dostává albům Kate Bush (50 Words For Snow) a Toma Waitse (Bad as Me), obě jsme v LN recenzovali, obě jsou na českém trhu (což dnes není žádná samozřejmost). Anglická autorka je tu mistrně jiná než dřív, Waits mistrně hraje na své jedno brdo. Na úspěchu soulové Sharon Jones (a alba Soul Time!) má, marná sláva, mírný podíl smrt Amy Winehouse: ta si od ní totiž půjčovala muzikanty z kapely The Dap-Kings. Může nás těšit, že zásadní úspěch zaznamenávají Američané, kteří jsou opakovaně součástí českého klubového koncertního života: rapující multistylový muzikant Astronautalis nebo terapeuti temným postmetalem Wolves in the Throne Room.

Ale až budu, milý Ježíšku, vybírat hudební dary, nebudu mít nejmenší problém brodit se nižšími patry žebříčku: ba dokonce se mi zdá, že postoje muzikantů by měly vzbuzovat různé názory včetně výhrad a antipatií. Neklesnu asi až k úplně poslední, nejhůř hodnocené položce letošního žebře, nešťastné Lulu, plodu spolupráce Lou Reeda s Metallikou. (Když jsme u těch hvězd, ohlas superskupiny Superheavy s Mickem Jaggerem a Joss Stoneovou se nachází jen těsně nad ostudou předzívanou Loutallica.) Ale moře dobrých desek vidím v pozici „někde mezi“. Mám rád alba, o která stojí zato se pohádat – a zas myslím na to, že jako zpráva o hudbě jsou špičky globálního Metacriticu, stejně jako Českého Slavíka, pro kočku.

Projít tmou se Zolou Jesus

Pár věcí, co říkala Nika Roza do telefonu. Koncert v Meet Factory jsem nakonec nestihl.

Má ruské předky, prosadila se v USA a na svůj věk má zralý styl. Zpěvačka a scénická performerka Zola Jesus vystoupila v neděli v pražské Meet Factory. // Dvaadvacetiletá Američanka ruského původu Nika Roza Danilova slaví čím dál výraznější úspěch z několika důvodů. Potkala se s vlnou oprášených syntezátorů, které připomínají osmdesátá léta, i když už se na ně hraje trochu jinak. Zároveň patří k těm, kteří si vytvářejí vlastní slavnosti: proklamaci ateismu tu doprovází potřeba přece jen si odbýt nějaký rituál. Dívka s pseudonymem Zola Jesus navíc upoutává dost jasnou vizí, která se promítá do jakési perfekcionisticky potemnělé atmosféry. Výsledek: nezávislí posluchači západního světa ji letos vyzdvihli do první ligy svých oblíbenců.

Conatus čili Pohnout se vpřed // Pro nové album si Nika Roza zvolila titul Conatus – tedy termín z psychologie a filozofie, u nějž se tak trochu očekává, že správně loajální fanoušci se vnoří pro porozumění přinejmenším do wikipedie. Z Berlína, kde koncertovala v elektronické mekce Berghain, říká Nika Roza do telefonu: „Sáhla jsem po tom slově, protože jsem cítila, že conatus vyjadřuje, čím zrovna procházím: úsilí udělat krok vpřed, přesáhnout sebe sama, pokračovat v opravdové existenci. Neumím to jinak, než že hudba odráží moje osobní boje, snad i osobní růst.“

Zola, tedy Nika Roza, je spokojená s tím, jak paradoxně se nová deska vyloupla: elektronika tu má větší podíl než dřív, ale celek zní vlastně organicky a pestřeji než starší nahrávky. Také tu trochu roztála Ničina slonovinová věž, zeslábl pocit, že démonická adeptka bílé magie tu zpívá z izolovaného místa o světě, se kterým se nechce moc zaplést. Její hudbu vyhledávají ti, kteří chtějí skrze hudbu dostat únosnou dávku temnoty: ale Zola Jesus na obalu nového alba přitom tone v bělobě. „Temnota neleží v jádru mé muziky. Spíš je to celé o tom, jak tou tmou projít.

První české vystoupení Zoly Jesus v žižkovském Matrixu (na oslavě výročí umělecké a promotérské skupiny A. M. 180 Collective) bylo undergroundově neokázalé. Zásadní proměnu ovšem nabízejí svědectví o jejích aktuálních koncertech: má kolem sebe na pódiu víc postav, celé aranžmá se blíží rituálnímu ceremoniálu. A to i přesto, že Nika Roza na záměrnou obřadnost údajně nemyslí: „Všechno, co dělám, je instinktivní. Kdybych to překoumala, nefungovalo by to. A na scéně už vůbec nemyslím: rozjede se ve mně nějaký mechanismus, který mě přenese přes celý koncert...“

Ruské svaly, česká Valerie // Patrně nejúspěšnější Ruskou v dnešním globálním popu je zpěvačka Regina Spektor. Nika Roza Danilova je jí v patách: bezpochyby u komunity, která sleduje nezávislý pop a elektroniku, tam patří přímo k módním ikonám posledních dvou sezón. V soustředění a dolování písní odněkud z hloubi sebe sama, stejně jako v emotivním sebevyždímání, je nepochybně cítit ruská struna. „Není to přímočaré,“ uvažuje Nika Roza, „ale myslím že mám docela silně ruský charakter: pracovní morálku, principiálnost a skepsi. Obyčejní ruští lidé toho hodně zkusili. Jejich denní chleba je tvrdý: to se vepsalo do jejich odolnosti a do jejich svalů. Cítím to i na sobě.“

České posluchače mohlo překvapit, že když nedávno oficiálně vyšel mix hudby sestavený Zolou Jesus (spolu s producentem Prefuse 73), nechyběla tu hudba Zdeňka Lišky a Luboše Fišera ze starších českých filmů. „Mám nesmírně ráda českou filmovou Novou vlnu,“ objasňuje muzikantka, odkud zná hudbu z titulů jako Valerie a týden divů nebo Sedmikrásky.

Vida: kdyby byla naživu jejich výtvarnice a zásadní spolutvůrkyně, enigmatická a pronikavá Ester Krumbachová, možná by si to čarování se ženskou energií na nedělním koncertě Zoly Jesus upřímně užila.