30. 5. 2010

My, fetišisté

Které letošní hudební album má nejkrásnější a nejvtipnější obal? Pro zástupy posluchačů ta otázka v roce 2010 postrádá smysl: konzumují muziku jako soubory dat, bez pevných nosičů. Ale hudební scéna právě na tuhle tendenci reaguje a za poslední dva roky astronomicky narostl počet půvabných, často malonákladových „objektů touhy“: kapely si vydávají disky a vinyly, které nesou stopy osobního přístupu.

Hudební dvojměsíčník His voice vycítil, že tohle je jedno z témat doby. Hlavní blok květnového čísla tedy nese název Hudba jako fetiš. Různí autoři tu píší o tom, jak náklonnost k hudbě přerůstá k vazbě na věci: ať už to jsou naše domácí archivy, anebo třeba staré dobré jukeboxy, které dodnes občas dokreslují kolorit restaurací a kaváren.

Česká produkce není skoupá na nápaditý, někdy docela pracný design. Poměrně silný ohlas mělo loňské album písničkářky Žofie Kabelkové Peřiny z vody: disk je tu ukrytý ve velkém pouzdru z mycí houby (v mém případě skončila skutečně ve vaně). Ale pomyslný vavřín za funkční originalitu by si měla odnést grafická skupina Hubero Kororo, která vytvořila obal pro album dua Ivan Palacký & Andrea Neumann Pappeltalks: když při otvírání porušíte pečeť, protrhnete tak ukrytou kapsli s tuší, jež se propije na titulní bílou plochu. Obálka každého exempláře tím pádem nese jiný tvar kaňky, galerii viz na stránkách vydavatelství Uceroz. Vzhledem k tomu, že album přináší improvizovanou hudbu, je princip obalu „pokaždé jinak“ jemným domyšlením celé věci.

Josef Cseres v revui His voice zmiňuje krajní případ, kdy muzikant už naostro testuje šílenství případných fanoušků. V diskografii japonského hudebníka Merzbowa zdaleka netvoří vrchol Merzbox, tedy krabice se souborem padesáti alb. Radikální autor vydal jisté album v nákladu jediného kusu: „obal“ desky pak tvoří nový mercedes, v jehož přehrávači se deska nachází. (Zdá se, že tento hudební nosič se zatím neprodal a je k mání – případní zájemci nechť kontaktují Orientaci pro zprostředkování, naše provize bude mírná.) Cseres uvádí Merzbowův případ jako příklad sběratelství již chorého a vyšinutého. To se dá pochopit: a přece se zároveň musíme ptát, neukazuje-li zenový lišák Merzbow naopak to nejtypičtější: zvláštní podstatu fetišistického sběratelství skrze nakupování, byť zesílenou na úroveň nóbl auťáku.



Nejvyhlášenějším pražským prostorem, kde můžeme získat přehled o skromných i bizarních discích, vinylech a kazetách od malých českých vydavatelů, je obchod Polí pět; zmiňují se o něm i knižní průvodci pro cizince. Jeho šéf Josef Jindrák pátrá v paměti: „Nejvychytanější objekty a obaly? Jedna kompilace na podporu léčby AIDS byla doslova uvězněná za svařenou kovovou mřížkou. Česká industriální kapela Einleitungszeit obaluje svoje nosiče plechem, skupina Zabloudila zas moc pěkně kombinovala proříznutý papírový obal s látkou vespod.“ V Polí pět se ocitly i polské desky, jejichž obal tvořilo listí nebo buničina. „A jeden mladý Američan mi přinesl své album - myslel jsem, že mu cestou upadlo a umazalo se, ale autor potřísnil titulní stranu alba vlastní krví.“

Vykrvácet pro hudbu: takový se někdy zdá osud hudebníků i rozených posluchačů. Na stránkách amerických časopisů se opakovaně objevoval obrázek, na němž žena hořekuje, že muž zase utratil celou mzdu v prodejně desek Shady Grove. Není to žádné varování, byla to reklama na dotyčný slavný krám. Je přece tolik objektů touhy, díky nimž se neviditelný zvuk zachytává v domácích sbírkách. Pokud tenhle mix záslužného archivářství a požitkářského fetišismu přeskočí jako virus i na empétrojkovou generaci, pak je nejistá existence pevných hudebních nosičů v příštích dekádách přece jen o něco jistější.

Psáno pro Orientaci LN
//

27. 5. 2010

Ringo a George s pájkou

B4: Ringo George Paul John
Vydalo Polí pět, 2010. Součástí alba jsou bonusové remixy feat. Karaoke Tundra, Peťo Tázok, Dva, Gurun Gurun, Federsel, Mataiotechnia, Aleff.


Když se mě Události, komentáře ptaly ústy Daniely Drtinové, zda není retro až příliš pasivní posluchačskou zálibou, odpověď mohla být jediná. Vždycky záleží na tom, jak naše uši a mysl naloží s tím, co slyší. Zvuky nejsou nevinné, ale jsme to nakonec my, kdo rozhodne, zda se necháme ukolébat nebo vyburcovat.

S minulostí zachází na novém albu Ringo George Paul John nanejvýš pozoruhodně kapela nenápadného názvu B4. Je to vlastně frakce divadla Handa Gote, jehož představení jsou performancemi plnými starých přístrojů. Tomáš Procházka (viz také divadlo Buchty a loutky) a jeho kolegové propadli poezii chrčivých reproduktorů zn. Tesla, spotřebičů, které nechyběly v domácnostech šedesátých let, rozhlasu po drátě i drážních hlášení ze starých nádraží. Byla to doba neustálých poruch: Handa Gote se pojmenovali podle japonského výrazu pro pájku.

Svět vzpomínek teď propojili s groovem, odpíchnutou melodickou (!) muzikou s varhanami, trochu jako newyorští Medeski Martin & Wood. A přes to všechna ta patina, realistický soundtrack sedmdesátých let. Která kapela si píše na vizitku jako inspiraci domácí diskoproducenty Petr a Pavel Orm nebo matadory maďarského rocku Lokomotiv GT? Jistě, vedle nich stojí Einstürzende Neubauten a Captain Beefheart.

Tajemné, lehce potměšilé album od B4 má v sobě líbivost i tvrdohlavost. Patří k tomu nejvýraznějšímu a v pravém slova smyslu nejsoučasnějšímu, co čeští muzikanti letos vydali. Desce by sice neškodila soustředěnější dramaturgie, je podobně roztěkaná jako některé kusy od Handa Gote. Ale způsob, jakým B4 skládají něco nového z vetešnického zboží a objevů z půdy, je v principu výtečný. Může posluchače dovést k mnohem širší úvaze o minulosti československých rodin, institucí, technologií, popkultury a médií. Skromný label Polí pět, který desku vydal, tentokrát kápl na něco, co by se mohlo dotknout širokého publika.

Psáno pro LN, takže krapet oficiózněji, než by si tahle fakt povedená deska zasloužila. Fakt dobrý! Doporučuju poslední představení Handa Gote "Rain Dance", chystá se premiéra Metal Music, 18. a 19. červen, Praha, Hala Alta.

24. 5. 2010

CocoRosie: Grey Oceans

KukyRosie se vrací? Ta hříčka není samoúčelná, Svěrákův Kuky má skutečně něco společného s novým albem sester Bianky a Sierry z dua CocoRosie. Obojí vzniklo jako reakce na přetechnizovaný svět, imaginace tu proplétá dohromady impulsy z přírody a nenápadný svět haraburdí, věcí vyhozených, periferních a zapomenutých. Dokonce je navzájem spojuje i příběh ztracených a nalezených: sestry, jejichž životy rozdělil rozvod rodičů, se po letech odloučení shledaly v roce 2003 v Paříži.

Adeptka operního zpěvu Sierra a bohémská studentka sociologie a malířství Bianca obratem přišly na to, že zásadně různé hlasy jim nebrání, aby je poskládaly do jediného paradoxního písňového světa. Otčím, vyznavač náboženství amerických indiánů, měl pro ně během nomádských let přezdívky Rosie a Coco. Pro repertoár, natáčený podomácku v koupelně (nejtišším místě bytu), se tak nabídlo jméno na vizitku.

Když v roce 2004 vyšel jejich debut La maison de mon rêve, média ho zařadila do nové akustické vlny. Po přelomu milénia nebylo možné ignorovat silný babyboom muzikantů, kteří si chtěli odpočinout od online virtuálního světa. Písničkáři Devendra Banhart a Joanna Newsom, kapely Antony & The Johnsons či Akron/Family se vraceli k akustickým nástrojům, ale zasnubovali je s podivnými obřady, novými mýty nebo erotizující fantazií. CocoRosie v té společnosti zaujaly dvojzpěvem školeného a undergroundově mňoukavého hlasu, intimitou, překvapeným rozhlížením po světě. A také spojením harfy a klavíru s elektronikou z hračkářství: pípátky značky Casio. Jako když oživnou tajné poklady v dětském pokoji a začnou zpívat.

Střih, o šest let později. Čtvrté album dua nazvané Grey Oceans (v Evropě vydává PIAS, v ČR distribuuje Panther) vychází v situaci, kdy tíhnutí k akustice převzaly oceány dalších kapel a nová nezávislá scéna pronikla i do soundtracku k upírské teenagerovské sáze Svítání. CocoRosie se dočkaly uznání, věhlasu (neodmítly poskytnutí písně do reklamy na parfém Kenzo), spoluprací ráže koncertu s Davidem Byrnem v Carnegie Hall, jednoho pražského vystoupení v Arše. Zastihla je i rázná odmítnutí: vlivný server Pitchfork je okázale strhal, britský Guardian zařadil obal alba Noah´s Ark do historie těch nejděsnějších (pravda, Biančina mystická kresba tří jednorožců při sexu, přičemž jeden zvrací, nemusí každého nadchnout).

Laťka je tedy výš – na což CocoRosie zareagovaly mírnou proměnou. Namísto písniček, jaké známe z prvních dvou alb, natočili propletený útvar, kde se plochy a útržky stylů skládají do bláznivé popové opery či fantaskní rozhlasové hry. Klíč k poetice nabízí nejlepší video, jaké kdy sestry natočily: novinka Lemonade. Bianka si pod nos maluje knír odedávna a tváře sester se dvojjedině prolínaly už dřív: tady však taje ještě víc hranic. Tajemným domem procházejí dvě sestry s vousy, ale také dvě stařeny a dvě malé holčičky. V pospojovaném světě není pevný čas ani prostor: v zrcadle se vidíte jinak staří, ložnicí proplouvá indiánská loď, polodrahokamy a vycpaná zvířata sledují scénu jako ochranitelští andělé. „Humanismus nás nikdy moc nezajímal,“ tvrdí sestry a klip, jako dělaný k aktuálnímu Dni biodiverzity, to nevyvrací. Sierra: „Myslím, že je to velké téma: jak si poté, co církev zničila obraz Boha, může člověk utvořit osobní víru, která by pro něj byla věrohodná.“

CocoRosie jsou z tvůrčí ženské generace, která to definitivně nehraje přes roztomilost. Chtějí energicky rozšířit prostor pro svůj pohled. Lunaticky zůstávají ve svém vnitřním světě víc, než býváme od koncertujících zvyklí; pokud se jim na tváři objeví úsměv, je spíš zasněný než kontaktní. Nejsou idyličky, na jejich infantilitě je něco zlověstného: je nevypočitatelná. Silným způsobem se však hlásí k instinktivnímu hledání duchovnosti pro nadcházející dobu. Sestry, kterým se v doprovodné projekci točí řetízkový kolotoč, možná nikdy nedospějí. Ale právě vydaly svoje nejdospělejší album.

Psáno pro Orientaci LN //

19. 5. 2010

Císařova nová hudba

Koncerty festivalu Stimul letos obklopuje zčeřená hladina médií: díky ní se o improvizujícím triu Wolf Eyes (ve čtvrtek v pražské Arše, v sobotu v Brně na Flédě) dovědělo víc lidí. Totiž: Na můj text v Orientaci LN (Noise: Echo hlučného světa, 3. 4., plus tady na blogu) reagoval v Českém rozhlase ředitel Židovského muzea Leo Pavlát (Umění hluku a kouře, i na webu ČRo). Příběh o císařových nových šatech je pro něj příběhem leckterého současného umění včetně noisu, který prý smysl jen předstírá. Kritikové jsou pak komořími, kteří halasně obdivují královský háv. Pomáháte podvodníkům vládnout světu, vzkazuje Pavlát.


Předně musím říct, že úplně rozumím zhnusení z představy, kterou si lze o noisu vyfantazírovat na dálku: zblblá mládež platí vstupné za to, že nějací nemakačenkové dělají na scéně randál, hluchne se při tom a degeneruje. (Podobá se to představě bývalého režimu o Plastic People.) Má někdo v odpověď vyprávět, že tak to nechodí? Ale ještě smutnější pro odpůrce noisu je, že to není nová díra do pekel: hlasitá hudba tu byla už před ním, od chrámových varhan a hřímajících klimaxů symfonií přes rock´n´roll až k metalu. Noise nebývá hlučnější, je jen abstraktnější. A že brnká u publika na masochistickou strunu? To si Leo Pavlát všiml přesně. Ale může ve světě existovat pokrok bez napětí a vnitřních tenzí v člověku?


Na webu revue His voice pokračuje seriál diskusí. Lucie Vágnerová, studentka muzikologie v New Yorku, cituje docela vlivného „komořího“ Caleba Kellyho: “Noise nás nutí přistupovat jinak k poslechu jako takovému,“ zní jádro jeho myšlenky, „jsme přinuceni kriticky vnímat kulturní cenzuru svých uší.“ V tom tkví přitažlivost vší těžší hudby pro intelektuální publikum: nutí přehodnocovat. Ale je i fanouškovské publikum, na něž se Andersenův příběh nehodí. Ti si chodí na noise užívat, jako by to byl bigbít. Na kritiky-komoří kašlou.


A přece je ředitelův fejeton v něčem výstižný. Každý, kdo popisuje jemné záležitosti tvorby, kultury nebo víry, je vržen vstříc nejistotám bez důkazů. Zachází s neviditelnými věcmi. Leo Pavlát o tom nepochybně něco ví.


(psáno pro LN)

17. 5. 2010

Až budete dělat, co byste neměli / All Tomorrow´s Parties, zpráva ze služební cesty

Zprávu o hudbě na ATP curated by Matt Groening jsem napsal do nového časopisu Full Moon, který se zjeví na orbitě koncem května. Tohle je shrnutí z jiného úhlu pohledu: zdá se mi, že ten festival je nejen dobře profilovaný, ale i symptomatický pro určité tendence dneška a blízké budoucnosti. Psáno pro Lidovky, Orientaci, kupujte sobotní Lidovky, jsou slušný.


„Prosíme hosty, aby do záchodu neházeli čajové sáčky,“ čtu v koupelně a definitivně chápu, že jsem v Anglii. Vypravil jsem se k studenému moři do Mineheadu v západním Somersetu, kde se koná třídenní hudební hostina, festival All Tomorrow´s Parties. Patřím ovšem k váhavcům, které až loňský celovečerní dokument přesvědčil, že akce, jež se koná už deset let, je něco extra. Jednak má každý víkend umělce-kurátora, který stojí za kompletním programem: dřív to byly kapely Mogwai, Portishead nebo Nick Cave. Tentokrát se volba mohla zdát divná, ale velký šéf je skutečně znalcem hudby: Matt Groening, tvůrce Simpsonových a Futuramy, to koneckonců dokazuje i všemi těmi hudebními epizodami ve svých filmech. Obálku pro víkendový program nakreslil ve dvou verzích: na jedné je Iggy Pop, na druhé dvojice She & Him. Její retro momentálně dobývá žebříčky i proto, že „she“ je okatá herečka Zooey Deschanel.

„Až budete dělat, co byste neměli, zavřete si okenice,“ tak zní jedno z vlídných pravidel festivalu. Na ATP si totiž nekupujete lístky jako na koncert: je to něco jako skautský tábor přeměněný na třídenní utopický stát pod vlajkou rock´n´rollu. Všichni společně bydlí v rozlehlém rekreačním centru Butlins, z bungalowů je to minutka ke třem pódiím a kinu. Stejné chatky všem: posluchači, organizátoři i hvězdy, na které se sem jede: minulý víkend to byli Spiritualized, Liars, CocoRosie nebo skvělí Afričani Amadou & Mariam. Ti beze zbytku naplnili další z pokynů pro návštěvníky, tentokrát v případě požárního poplachu: „Buďte rychlí, ale klidní.“

Jestliže na obřích festivalech v Glastonbury a Readingu si připadáte jako v popovém babylónu, ATP si chtějí podržet určitou míru intimity. Pravidelně je vyprodáno, ale šéf Barry Hogan, který s kapelou Belle And Sebastian celou tradici založil, další růst nechce. Festival se obejde bez sponzorů: zásadní je pro něj nezprostředkovanost. Desky a suvenýry tady můžou prodávat jen zúčastněné kapely, nikdo jiný si nemůže otevřít stánek.

Hovory s lidmi z publika mě zbavily pocitu, že jsem přehnaný hudební nadšenec. „Přijel jsem z Prahy,“ říkal jsem (s myšlenkou na celodenní cestu) vousatému klukovi s partnerkou. „My z Brazílie,“ opáčil bez mrknutí on. „Ale pochopitelně ne jen kvůli tomuhle festivalu. Příští víkend tu budeme zas, mezitím uvidíme některé kapely ještě jednou v Londýně a pak přeletíme do Barcelony na festival Primavera.“ Brazilci nevypadali bohatě, stejně jako chlap z Vancouveru, který měl dokonce stejný hlavní důvod k zaoceánskému letu: „Zase začali hrát Pavement! Na začátku devadesátých let byli neuvěřitelní. Chci to zažít ještě jednou.“ Kanaďan zmiňuje, že na cestě za legendou nezávislé scény navštíví taky příbuzné, ale víceméně to uvádí jako podružnost. „Takže,“ dělám si jasno, „ty se po letech uvidíš s lidmi z rodiny, protože cestuješ za bigbítem svého mládí – ne naopak.“ Směje se. „Jo.“

All Tomorrow´s Parties je festival pro lidi, kteří v sobě mají gen loajality k hudbě: dokáží kvůli ní sednout do letadla a pak se s dvěma přestupy trmácet na venkovské pobřeží. Jinak jsou úplně normální. A když se z ATP vrátí, myslí na to, že hudební nálet se konal v pronajatém rekreačním centru, kde mezi bungalovy stojí automaty na kolu, v hlavní budově blikají kasina a nápaditá dětská hřiště s figurkami z reklam jsou asi tak tím nejpřijatelnějším v celém zábavním komplexu. Posluchači na to všechno víceméně kašlou, ale vědí: máme ten neonový svět s bankomaty jen na chvíli pronajatý. Není nás málo, podaří se to třikrát ročně bez sponzoringu. A týž model čile přebírají další.

Říká se, že svět má nakročeno do post-konzumní éry. ATP je jeho výmluvný obraz: setkání aktivních a kreativních lidí na místě plně vyparcelovaném konzumem. A pak se Iggy nemá vrhat po hlavě z pódia.

Vyšlo v LN, 15. 5. 2010


14. 5. 2010

Laurie Anderson: Jedině odborník


Laurie Anderson:

Jedině odborník (Only An Expert)


Problém smí řešit jedině odborník

Protože polovina problému spočívá v rozeznání problému

A tak problém smí řešit jedině odborník


Takže pokud se k problému nenajde odborník

Problém nám narůstá o sto procent

Protože problém smí řešit jedině odborník


My v Americe milujeme řešení

Tak rádi se věnujeme řešení problémů

A máme hodně společností která nabízejí řešení

Nesou názvy jako Řešení pro domácí mazlíčky

Řešení pro vlasy. Řešení půjček. Řešení pro svět. Suši řešení.

Mají své odborníky na problémy.

Protože problém smí řešit jedině odborník


(...)

A někdy nastane skutečně pořádné vedro.

A v lednu vypukne červenec.

Je po sněhu a obrovské vlny vymetají města.

A hurikány na každém kroku.

A každý ví, že to je problém.

Ale když nějací odborníci řeknou že to není problém

A jiní odborníci potvrdí že to není problém

Nebo vysvětlí proč to není problém

Tak to prostě není problém.

Ale když odborník řekne že to je problém

A natočí o problému film

Dostane za problém Oskara

A dostane za problém Nobelovku

Pak druzí odborníci musejí uznat že to asi bude problém


A dokonce když jedna země napadne druhou zemi

Převálcuje ji, obrátí v trosky, způsobí chaos a občanskou válku

Tak pokud odborníci řeknou že to není problém

A všichni se shodnou že to jsou dobří odborníci na tyhle problémy

Potom napadnout cizí zemi není problém

A když stát mučí lidi

A zadržuje obyvatele bez důvodu nebo soudu a tvoří vojenské tribunály

Pak ani to není problém

Dokud se nenajde odborník který řekne:

Tady si zaděláváme na problém.


(úryvek z textu Only An Expert z alba Homeland, 2010)


Nové album Homeland (Nonesuch) je portrét Ameriky v bushovských i pobushovských letech. Portrét L. A., hlavně její tvorby po jedenáctém září, vychází zítra v Orientaci Lidových novin.



13. 5. 2010

Pár slov o Lady Gaga

„Díky Gaga se mi začalo stýskat po Cyndi Lauper.“ M. I. A. & Joanna Newsom: noviny po nich chtěly pár slov k dnešní superstar, tak jim je řekly. Psáno pro LN.

Když si hvězdy mezi sebou vyměňují nelichotivé vzkazy, nebývá to většinou debata hodná zájmu. Ale v bizarním zvěřinci současného popu teď vyrašilo pár replik, jejichž výstižnost dobře připomněla mezery v profesionální publicistice.

Jde pochopitelně o někoho extra slavného, jinak by se nerozběhl seriál narážek napříč několika médii. Začalo to v britském NME, kde kontroverzní londýnská Srílančanka M. I. A. odmítla srovnání s největší megastar posledních měsíců, čím dál vlivnější Lady Gaga. „Lidi říkají, že se podobáme, že prý obě mícháme všechno možné, jenže od ní to jde ven bez proměny. Sama hudba nijak neodráží její ambici být bláznivá a originální. Kopíruje Madonnu a Grace Jonesovou, ale její muzika zní jako diskotéza na Ibize. Není progresivní, dobře umí napodobovat. Ksakru, vždyť ona umí znít jako já líp než já!“

Spravedlivě rozhněvaný prolog není bůhvíjak zajímavý, M. I. A. jindy spílá razantněji. Štafetu však v deníku Guardian převzala osoba, která se do popových šarvátek dosud nemotala. Joanně Newsom, písničkářce velkého básnického talentu, to jaksi ujelo bokem. „Mate mě lenost lidí, kteří podle toho, jak se Lady Gaga prezentuje, soudí, že její písně jsou na bůhvíjak vysoké úrovni. Dnešní rychlá žurnalistika jí dala kredit, jako by to měla být nová Madonna. Ačkoli z mého pohledu není Madonna taky nic moc. Takže upřímně řečeno: Lady Gaga doopravdy je nová Madonna, ale Madonna byla vždycky blbá.“

Ha. Takový výlev zaskočil i její autorku, která radši poslala do redakce Guardianu ještě přípis – ne aby se omluvila, ale spíš nabídla kontext pro svá vybraná slova. „Možná si protiřečím. Ve skutečnosti žádný problém s Lady Gaga nemám. Ale její hudbu lze těžko odlišit od prefabrikovaného popu. Nosí na sobě sice bláznivější věci než Britney Spears – ale ne zas o tolik bláznivější. Spíš jen kratší. Propaguje svoje tělo, ale její sexualita v sobě nemá žádnou rajcovní upřímnost, jakou mají Peaches a Grace Jones. Mohla by být jednou ze Spice Girls: Arty Spice!“

Pak ještě Joanna Newsom vzala zpátky to o Madonně. „Neměla jsem říkat, že je blbá: to nepochybně není. Jen mě posledních deset let strašně nudí její hudba i ona sama. Možná neumí zrovna dobře zacházet s penězi, asi jako jiní lidi neumějí dobře držet drink...“

Mnozí z nás nepotřebují Joannu Newsom, aby věděli, co si myslet o Lady Gaga. Ale se slovy „díky Gaga se mi začalo stýskat po Cyndi Lauper“ mě jen napadá, že v názorech i obrazotvornosti některých muzikantů máme my píšící solidní konkurenci.