25. 6. 2010

Mít rád hudbu (fyzicky)

Christian Marclay & more na Art 41 Basel, 16. - 20. 6. 2010

Na basilejském veletrhu s uměním vypadá leccos záhadně, ale brzy se to vyjasní. Tak třeba pán vedle vás ukáže na svařenou věc, o kterou jste před chvílí div neškobrtli, a řekne galeristovi: „Co tohle?“ Galerista vzhlédne od notebooku (všichni galeristé dělají, že je návštěvníci příliš nezajímají, a vyřizují e-maily) a řekne: „Tři a půl milionu dolarů.“ Návštěvník kývne hlavou a s nezměněným, mírně znechuceným výrazem neukojeného estéta si prohlíží další možné formy investic. My, co jsme nepřišli nakupovat, si nejdřív přijdeme méněcenně, ale pak se dovíme, že nás přišlo celkem 62 500. Což znamená, že na našem vstupném to tu celé stojí, ne?

Veletrh letos lákal i na sekci Art Records věnovanou gramodeskám: pokud se do Basileje někdo rozjel jen kvůli ní, musel být na místě pěkně otrávený. To, co na webu bylo ohlašováno jako současný a silný kurátorský počin, byl ve skutečnosti obchůdek, v němž sice nabízeli snad všechny drahé rarity mezi vinylovými deskami, ale bez jakékoli další koncepce. Z nejslavnějších divných alb nechyběly Footsteps čili Šlápoty: jedna z desek, na které nahrál slavný americký umělec Christian Marclay rytmus stepování a zvuk vlastních kroků. Potom jimi vydláždil galerii a pustil do ní návštěvníky. Ti – nebylo zbytí – po deskách přecházeli, takže jim dodávali patinu a škrábance. Po výstavě Marclay alba sklidil a rozprodal. Basilejský majitel mi svědomitě ukazoval, jak autenticky nese deska stopy podrážek a dokonce je z druhé strany cenně oblemcaná originální lepicí páskou, jíž byla připevněná k podlaze. Odolal jsem a podupaný kus avantgardní historie nekoupil, ba ani Knížákovu klasickou Broken Music, vystavenou hned vedle.

Zmíněný Christian Marclay (zastoupený hvězdnou londýnskou galerií White Cube) vystavoval na Art Basel svůj nedávný film: tak jako snad všechno v Marclayově pětatřicetileté tvorbě, i on se týkal hudby. Do kóje s krátkým filmem Solo směly děti jen v doprovodu rodičů, což se záhy ozřejmilo. Snímek začíná pohledem na pootevírající se dveře: do jakéhosi kamrlíku nahlíží mladá dívka. Vklouzne dovnitř a zjišťuje, že se ocitla v rockové zkušebně. Napětí, nikdo tu není, zato ve stojanu tu čeká elektrická kytara, klasický Stratocaster. Když se jí žena dotkne, ukáže se, že je zapnutá. Zatímco leckdo by v tuto chvíli zkoušel na nástroj zahrát, návštěvnice si ho fascinovaně prohlíží a ohmatává. Všem je už v tuhle chvíli jasné, o čem film bude dál, a uvažují, zda je elektrická kytara fakt takový sexsymbol, aby s ním někdo chtěl provádět takové věci jako slečna navedená Marclayem. Ještě než si herečka strhne kalhotky, různě o sebe kytaru tře a naklepává, což vede k zvukům mnoha podivných podob. Mimochodem v titulcích snímku je jako „poradce pro kytaru“ uveden Keith Rowe, tedy elitní britský kytarový experimentátor. Žádný poradce pro herečku a široký rejstřík poloh, jež našla pro interakci s kytarou, v titulcích uveden nebyl, což jen svědčí o správném obsazení ústřední role.

Marclayovo Solo je v jeho tvorbě výjimečné: uměleckému pornu se v minulosti nijak neblížil. Je ale fakt, že po několik dekád hledá témata v popkultuře: třeba se mu zdá, že do té dnešní se explicitní sex už prostě vecpal, ať se nám to líbí nebo ne. Zanedlouho propukne velká retrospektiva Christiana Marclayho v newyorském Whitney Museu: tam se publikum vrátí do cudných časů, kdy umělec třeba upletl polštář z magnetofonového pásu s kompletními Beatles. No jo, jenže to byla éra magneťáků! Dneska jsme dál.

P. S.: Po dopsání vidím, že nějaký pohotový návštěvník natočil přímo na místě kus Sola a dal na web. Jak říkal Vladimír Menšík: Prosím, podívejte se.
Psáno pro Orientaci, LN //

22. 6. 2010

Jsem ztahanej jak pes // Jakub Hošek o Creepy Teepee


Malíř a hudební organizátor Jakub Hošek (*1979) tvoří spolu se svou sestrou Anežkou Hoškovou a Štěpánem Bolfem spolek A. M. 180 Collective. Od roku 2003 dovezli způsobem „do it yourself“ do Česka stovky hudebníků, mj. Billa Callahana, Owena Palletta, skupiny Liars, Oneida, Health, The Album Leaf, Hidden Cameras a desítky dalších. Ve dnech 15. – 18. proběhne v kutnohorské GASK (Galerii Středočeského kraje) druhý ročník festivalu pro světový nezávislý pop Creepy Teepee, jehož jsou dramaturgy: vystoupí skupiny These Are Powers, Vivian Girls, Ecstatic Sunshine a další.


Je měsíc před festivalem Creepy Teepee, který organizujete druhým rokem pro GASK, Galerii Středočeského kraje. Jak to jde?

No, je to trochu hektický. Náš A. M. 180 Collective, což je Štépán Bolf, ségra a já děláme dramaturgii festivalu: oslovujeme kapely ze světa. Veškerý věci spjatý s produkcí zaštiťuje Galerie Středočeskýho kraje. Program je víceméně hotovej, dělali jsme na něm od prosince.

Dramaturgové nikdy nemají vliv na celý průběh festivalu. Byli jste spokojení s tím, jak dopadl loňský první ročník?

Poměrně jo. Někdy kapely předem přesvědčujeme, proč by měli přijet právě na Creepy Teepee a proč by jim měl stačit českej honorář: takže chceme, aby tu byly co nejspokojenější. První ročník byl takovej testovací, vzhledem k tomu, že nebyl ještě otevřenej samotnej GASK: různý kurátoři zajišťovali filmovou sekci a videoart, my jsme dělali hudební část – Creepy Teepee. Celý to bylo roztažený do deseti dnů, což možná nevyhovovalo lidem, co chodí do práce... Letos bude Creepy Teepee trvat jen čtyři dny, prodlouženej víkend (15. – 18. července, pozn.).

Lineup má skoro třicet kapel, hlavně z USA, Kanady a Británie. Podle čeho jste je vybírali?

Chtěli jsme fakt čerstvý jména: nabídnout lidem takovýho průvodce, co se na scéně děje právě teď. Vlastně jsme mohli volit mezi dvěma typy festivalu: vzít celej budget a dovézt za něj jednu, maximálně dvě slavný kapely. Anebo oslovit řadu lidí, který ještě nejsou tak vysoko, ale my jsme přesvědčený, že řada z nich půjde výrazně nahoru. Třeba Dam Mantle, novej elektronik z Anglie: všechno nasvědčuje, že by mu brzo mohli dát smlouvu Warp Records. Takhle se podařilo zaplnit čtyřdenní program lidma, který navzájem něco spojuje, a přitom jsou různý. Na festivalu je důležitý aby to byl mix.

Jdete důsledně po nové generaci kapel, což má drsný efekt: nespoléháte na hvězdná jména, známější jsou snad jen These Are Powers a Vivian Girls. Zato v programu důsledně uvádíte, ke kterým vydavatelům muzikanti patří. Je v tom kus hudebního fetišismu?

To je vlastně další spojovací moment festivalu: vybíráme kapely od těch nejlepších malých labelů, který jsou uznávaný a už evidentně něco dokázaly: Sub Pop, Dead Oceans, Constellation, Carpark, Not Not Fun... Hodně kapel, který přivážíme, jsou vlajkový lodě těch labelů, jejich největší hvězdy: třeba Vivian Girls jsou hlavní hvězdy značky In The Red, podobný je to s Rainbow Arabia...

Je mezi prvním a druhým ročníkem nějaký zásadní rozdíl?

Vloni se to strhlo narychlo: taky proto jsme hodně čerpali z lineupu polskýho festivalu Off, který se konal ve stejnou dobu - měli jsme s nima společných asi šedesát procent programu. Letos jsme si vybírali dýl a víc podle sebe. Mimochodem, ve stejným termínu jako my se koná americkej festival Pitchfork...

... jeden z vůbec největších na americkém kontinentě.

Když se kouknu na náš lineup, tak nejmíň půlka by se na Pitchfork se ctí hodila: rozdíl je, že jejich rozpočet s naším se nedá srovnat. Tam to táhnou kapely jako Modest Mouse, který mají desetinásobný honorář, než kolik stojí celý Creepy Teepee. Psali jsme třeba skupině Explosions In The Sky: chtěli padesát tisíc eur. A teď si vem, že u nás na ně nakonec stejně nepřijedou tisíce. Nevím: zatím se to u nás nedá dělat.

Konáte se taky ve stejném termínu jako Colours Of Ostrava. Pokládáte je za konkurenci?

Vůbec ne. Colours se už docela vyprofilovaly: pop, world music, trochu experimenty. My jsme pro jiný lidi. Taky je to festival velkýho tepu: a já bych si přál aby si lidi oblíbili Creepy Teepee i pro určitou intimitu. Aby třeba kvůli tomu přijeli na blind. Sám na festivaly nejezdím, byl jsem dvakrát v životě. Jednou na německým festivalu MELT pro dvacet tisíc, když tam hrála Björk. Už bych nejel: i když tam hrajou lidi, co se ti líbí, tak to kazí atmosféra davovýho šílenství.

Jak vlastně došlo k tomu, že Středočeský kraj dal příležitost ke vzniku nejzásadnějšího zdejšího festivalu pro světový nezávislý pop?

Vedení, GASKu, ředitel a kurátoři, mají ambici, aby jejich instituce prezentovala novátorský směry v umění obecně. Mají svoji sbírku, léta budovanou, ale taky chtějí ukazovat současný věci ze světa. Když se rozhodli, že budou pořádat i hudební festival, hledali někoho, kdo v tom má trochu přehled. Ondřej Chrobák, kurátor GASKu, oslovil nás.

Tenhle týden jste křtili album kapely Dné, které jste vydali na AM Discs. Vydali jste ho na kazetě, koupil jsem si exemplář označený 4/100. Žijeme v době, kdy nové české album zajímá jenom sto lidí?

Nechci mít přehnaný očekávání. Myslím, že ještě stovku můžeme časem dovyrobit – v případě velkýho zájmu. Ale ty počty odpovídaj. V době stahování... Vydat dneska český kapele cédéčko mi připadá zbytečný. Maximálně vinyl.

Vracejí se dnes muzikantům vůbec výdaje za nahrávku?

Jde o přístup: někdo na tom chce vydělat, někdo to má jako koníčka, někdo si na nahrávku našetří extra peníze. Nezapomeň, že čím dál víc lidí si natáčí muziku doma, to je i případ Dné: myslím, že celý album Eating A Wrapper Instead Of Candy vzniklo v obýváku.

Ale ne každé nahrávce přece stačí obývák. Není to zvláštní? Máme přístup k tolika záznamům, ale na YouTube jsou všechny obrazy trochu rozmlžené a zvuky zase zahuhlané.

Taky mi to někdy vadí. To je asi daň za to, co všechno je dneska možný.

Končí sezóna. Nikdy u nás nebylo koncertně tak husto jako v současnosti. Kolik koncertů jste za poslední rok uspořádali?

To po mně chceš moc. Pohybuje se to od dvou koncertů měsíčně po šest, sedm. Poslední dvě sezóny byly nejnašláplejší. Ukazuje se, že lidi nedokážou vstřebat tolik akcí. Dřív, kolem roku 2005, chodil dvojnásobek lidí.

Kde je chyba? Myslíš, že při důkladnějším oslovení by se u nás našlo víc posluchačů?

Možná o maličko víc, o dvacet procent. Ale jinak si nedělám iluze. Říká se, že alternativní kulturu sledují tři procenta populace.

Což neodpovídá praxi: kdyby na koncerty chodili tři lidi ze sta, bylo by pořád plno. Spíš ten tříprocentní poměr odpovídá volebnímu výsledku Zelených.

To jo. Předem jsem to tak odhadoval.

V současné době pracuješ na společných obrazech se sestrou, ale převládají hudební aktivity: Creepy Teepee, připravujete podzimní koncerty, děláš několik obalů alb. Vybavuješ si, jak se vůbec stalo, žes kromě výtvarnické existence začal organizovat koncerty?

Zásadní roli v tom hrála londýnská stáž. Viděl jsem tam hudební scénu ve stádiu zrodu, jak to funguje i na lidský úrovni. Chtěl jsem, aby to tu bylo taky. Pak za mnou přijeli Štěpán a sestra, mluvili jsme o tom a udělali společný rozhodnutí. Když jsme založili galerii, paralelně s tím jsme pozvali první muzikanty. Už když jsem se motal kolem squatu Ladronka jako teenager, už když jsem studoval umění, vždycky jsem si říkal, že je dobrý nějak se angažovat.

Když se řekne něco tak oficiální, jako třeba „občanská společnost“ - máš pocit, že vaše aktivity k ní patří?

Já nevim, to asi ne. Beru to tak, že se potřebujeme na něčem podílet.

A co výraz „underground“? Patří „vaši“ muzikanti k undergroundu?

Možná je to nějaký underground na druhou. U nás, když se řekne underground, tak panuje určitá představa. Předrevoluční romantická představa umělce. Ale dnešní underground je úplně někde jinde. Vyhraňuje se vůči hlavnímu proudu, odmítá splňovat požadavky, který jsou na hudbu a fungování ve společnosti kladený.

V Čechách je pomalu už tradicí, že malé subjekty, místo aby se spojovaly, na sebe nevraží. Jak bys komentoval spor, který se rozhořel mezi vámi a jinými hudebními promotéry, Silver Rocket? Vadí jim, že dramaturgujete festival placený z veřejných peněz a spojený se Středočeským krajem.

Já sleduju názory Silver Rocket co nejmíň. Zdržuje mě to od jinejch věcí. Abych obhajoval granty nebo veřejný peníze pro kulturu, to se mi zdá komický a zbytečný.

Myslíš, že politikové, třeba středočeský hejtman, si nemůžou přivlastnit výsledky vaší práce a využít je pro sebe?

Myslím, že politici moc netuší, že tam je nějakej festival a komu imponuje. Nikdy jsem nezaregistroval jejich zájem. Jako dramaturgové se s nimi nepotkáváme, a upřímně řečeno ani po tom netoužíme.

Tvůj kolega Štěpán Bolf někde napsal, že koncerty pořádáte i proto, abyste se s určitými lidmi setkali. Když máte rádi něčí hudbu, může být osobní setkání s lidmi, kteří za ní stojí, i zklamáním?

Často je to překvapivý, někdy příjemně, někdy míň. S některýma kapelama si dodneška píšeme, spřátelili jsme se. Kapely s Los Angeles bývají v pohodě, a taky kapely z newyorskýho Brooklynu - takoví Dragons Of Zynth třeba, kamarádi slavných TV On The Radio. Obecně jsou skromný a přijemný hlavně začínající kapely, ale potom třeba i velký lidi. Bill Callahan. A některý muzikanti jsou zas tak namyšlený a arogantní, že bysme je podruhý nepozvali, ani kdybychom věděli, že přijde hodně lidí. Kolikrát jsem kvůli tomu přestal poslouchat jejich hudbu.

Jak „svoje“ kapely ubytováváte, v hotelu?

Často spějí v našich bytech. Když chce něčí management pro hráče striktně hotel, dostane hotel. To je právě zajímavý (Jakub Hošek se směje, pozn.), sledovat je, jak reagujou na různý věci, na životní podmínky, třeba. Vidíme je nejen v backstagi, ale třeba i jak se tváří, když jich někdo složí pět do malý místnosti.

Tobě osobně nevadí spát po bytech s dalšími čtyřmi v pokoji?

Chacha, už docela jo. Ale tohle jsou často jednadvacetiletý kluci. Nevadí jim to, jsou skromný a chtějí poznat nový věci. Mně už je třicet.

Po sedmi letech, kdy pořádáte všechno s vlastními penězi a pořád balancujete kolem nulového zisku: nehlásí se už někdy únava?

Jsem ztahanej jak pes. Někdy už začíná chybět chuť dělat další věci. Vedeme teď kolem toho debaty, co dál. Nevadilo by mi požádat o grant: asi bysme nějakej i dostali protože máme určitý portfolio. Ale paradoxní je, že takhle uvažujeme ve fázi, kdy váháme, jestli vůbec pokračovat.

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo 19/6/2010.

15. 6. 2010

Svoboda o velikosti XXL

Nene, s americkými The Gossip nepřijíždí další obyčejná kapela. Zpěvačka pavarottiovské postavy Beth Ditto je dnes veřejnou advokátkou queer a homosexuálních kauz, ale i módní ikonou západního světa. Teď ještě jestli není v Česku na podobnou „terapii zábavou“ příliš brzy.




Co to vlastně přijíždí za potřeštěnce, a jaký typ publika přiláká pražský koncert 26. června? Už podle místa dění (SaSaZu, pražská kombinace exkluzivity a Holešovické tržnice) je zřejmé, že jsou momentálně v módě. V západních metropolích to bezpochyby platí: s energickou průrazností si tu zjednala pozornost dívka z amerického Arkansasu, kterou někteří berou jako apoštola přirozeného sebevědomí a jiní jako raritu, pro které je v pop-music vždycky místo. Tady je třeba objasnit, že Beth o sobě mluví jako o “fat”, “tlusté”, bez jakéhokoli despektu nebo omluvnosti. Odhaluje svoje tělo jako alternativu, se kterou je plně spokojená. Ne že by ho brala jako jediný možný kontrast vůči ultraštíhlé linii modelek ráže Kate Moss, ale je pro ni výrazem sebepřijetí.


Zpěvačce a vůdkyni dancepunkových The Gossip pomohly v uplynulé pětiletce tři věci: hudební přesvědčivost, inteligence a schopnost formulovat, a potom šťastná dávka přirozeného sebevědomí. To způsobilo, že lesbickou dívku, u níž zní výraz nadváha až moc opatrně, začali posluchači vnímat jako zastánce „queer“ menšin všeho druhu. Na koncertě z Beth přímo výbušně sálá přesvědčení, že právo na důstojné přijetí společností má každý. Podívejte, říká, když lítá po pódiu a odhazuje oblečení: když se můžu cítit šťastná já, tak vy taky. Nebo chcete říct, že vaše problémy jsou větší, než můj obvod pasu? Že jste radikálnější odchylka od průměru než já?

A pak ještě detail: hudba téhle kapely. Při atraktivnosti zjevu Beth Ditto není snadné uvěřit, že The Gossip někdo poslouchá prostě jako muzikanty. Jenže Bethin blues-soulový hlas, který se má o co opřít, zrál sedm let, než se kapela proslavila. Není celebritou bez profese, je suverénní hudebnicí.


Postavit se moci do cesty

Beth Ditto založila kapelu v osmnácti: po debutové desce (1999) následovalo až do pětadvaceti roků pomalé nabalování popularity na americké nezávislé scéně. Ditto se volně hlásila k hnutí „riot grrrl“, vzpurných dívek. Aby oslovila publikum nového století, byla už v mnohém jiná. Ale pořád se jí velmi týkala slova ze staršího manifestu hnutí: „Proč dívčí vzpoura? Protože se nechceme asimilovat. Nechceme se přizpůsobovat standardům druhých v tom, jaká hudba je nebo není dobrá, případně punková, jak se má nebo nemá psát. Protože dělat, číst, sledovat a poslouchat cool věci, které nám přiznávají hodnotu a dodávají motivaci, nám přináší sounáležitost a sílu. Potřebujeme ji, abychom rozeznali, jak v našich životech figurují sračky jako rasismus, kult těla, ageismus, kastování a třídní systém, dietománie, sexismus, antisemitismus a protežování heterosexuality.“


Poměrně rychle se rozkřiklo, že Beth se na vystoupeních s oblibou vysvléká: ze všeho nejvíc to prý působilo jako oslava toho velkého těla. V roce 2006 vydali Gossip průlomové album Standing In The Way Of Control, kde svůj styl pročistili a dotáhli. Vokál Beth Ditto přirovnávali v nadšené koncertní recenzi v NME k Arethě Franklin, Janis Joplin a Dusty Springfield. Název a téma titulní písničky (Postavit se moci do cesty) je komentářem k rozhodnutí Bushovy administrativy znemožnit legální svatby pro gaye. Elektropunková produkce pomohla udělat z písně zásadní hit. K mnohým na tanečních parketech nikdy nedolehl společensko-politický rozměr textu - čehož Ditto nelituje. Pokládá to za nutnou součást hry.


Triu The Gossip se dostalo dvou nálepek: „portlandská scéna“ a „gay kapela“. „V Americe si musejí každou skupinu jasně zaškatulkovat,“ říká bez nadšení Beth. „Když jste z Montrealu, jste dnes prostě montrealská scéna – i když se s jinými kapelami z města třeba ani neznáte. Všechno musí být onálepkované a připravené k marketingu: to je prostě kapitalismus.“ Skutečným lákadlem nebyl pro mnohé posluchače ani gay status, ani trvalé bydliště. Byl to sytý, silný hlas Beth, kontra garážový punk kapely. Tenhle paradox se později posunul blíž k popu, r´n´b a taneční scéně.


Kritika pro queer ombudsmanku

Pochopitelně: milé Beth a heslu „big is beautiful“ se nevyhnula kritika. Na jednu stranu odpůrci zdůrazňují, že nemají nic proti alternativě vůči vychrtlým modelkám – ale jedním dechem dodávají: nemělo by se tak dít na úkor zdraví. Články snášely lékařské, morální i jiné argumenty, proč druhý extrém není o nic lepší než první. V poslední době přibylo celebrit s nadváhou (mezi „larger stars“ patří třeba populární moderátor Eamonn Holmes nebo komik Johnny Vegas), jejichž úspěch může širokým vrstvám sugerovat, že být tlustý je normální. Kritika v časopisu Dollymix shrnuje: „Nejlépe by bylo, kdyby v modelingu našly uplatnění osoby, jejichž váha je ve vyrovnaném poměru s jejich výškou.“ Pro českou společnost nemusejí působit nijak dramaticky údaje, že v Londýně trpí nadváhou 15 procent obyvatel: v ČR to vloni (podle zprávy Farmaceutického ústavu) bylo 52 procent.


Mírné zmatení a nejasnost zprávy, kterou Ditto svým tělem vysílá, je ovšem součástí hry; kontroverzí, která pomáhá udržet hladinu mediálního zájmu. Jak na diskusi reaguje sama zpěvačka? Většinou z ní vykličkuje prostřednictvím punkové drzosti a ignorance. Nikdy se z ní nestala žádná seriózní queer ombudsmanka: když dojde na lámání chleba, dá prostořece najevo, že ona je nakonec jenom potrhlá kometa na dancepunkové scéně, že si z rodného Arkansasu nese životem vlastně banální sen o spokojeném životě střední vrstvy. Chce svobodu pro sebe a při energické show je připravená dodat odvahu všem v sále, ale obhajovat skrze učenou při nic nebude.



Punková teta Sally

Za poslední roky se Beth Ditto stala slavnou postavou západního světa: to pro hudební aktivity vždycky znamená útlum. Vydání posledního alba Music For Men (Hudba pro muže, červen 2009) vlastně nevzbudilo bůhvíjaký ohlas, protože mu předcházelo několik let dění, o němž hustě informovaly módní, společenské a popkulturní časopisy.

Ditto spolupracuje s elitními návrháři (mj. Alexander McQueen), občas se vyfotí téměř nahá, třeba pro obálku britského hudebního magazínu NME. Když Sony Music ve snaze držet krok s dobou otevřely edici pro LGBT menšiny (lesbičky, gaye, bi, trans), prvním titulem byl koncert The Gossip. Beth natočila společnou píseň s Jarvisem Cockerem, letos se ocitla na titulu vydání časopisu Paper věnovaného „krásným lidem“. Má na kontě pár hudebně-bulvárních ocenění pro nejvíc sexy osobu v showbyznysu.


Pro britský Guardian vedla jeden čas poradnu (kdo si ještě vzpomíná na rubriku Milá Sally v Mladém světě?), kde komentovala otázky čtenářů, většinou kolem věcí těla a queer identity. „Jsem tlustá od narození,“ píše tu v odpovědi obézní čtenářce. „Do deseti let to docela šlo. Pak přilítla puberta jako hurikán, s ní nová pravidla a najednou to byla moje chyba, že jsem tlustá. Jednoho dne mi došlo, že buď strávím zbytek života snahou změnit se, nebo přijmu sebe sama takovou, jaká jsem. Vybrala jsem si to druhé. Dnes jsem přesvědčená, že za nejlepší momenty v dospělém věku vděčím tomu, že jsem se spřátelila se svými nedostatky a vystavila je na odiv.“ Jistě, říká na jiném místě – počítejte s tím, že ne každý s vámi bude souhlasit a že mnozí vás budou poučovat na téma zdraví.

Příliš brzo pro Prahu?

Existuje v současném Česku dost otevřená atmosféra vůči menšinám a queer osobám, aby mise Beth Ditto neprošuměla úplně bez odezvy? Vždyť koncertní vystoupení The Gossip mají dva leitmotivy: jedním je samotný mejdan s hudbou, druhým pak sebepřijetí. Beth Ditto není pouhou patronkou lesbiček a obézních: korpulentní tělo je u ní obrazem, za který si každý může dosadit vlastní „těžký kříž“ (Heavy Cross je singl z posledního alba).

Možná přijíždí příliš brzo: ale zároveň každá taková návštěva pomáhá uvolnit opatrné našlapování po špičkách a zámlky, které u nás převládají namísto upevňování rovné pozice menšin v komplexu společnosti. Popkulturní persony jako Beth Ditto nebo Kanaďanka Peaches (jež tu koncertovala vloni) se vyjadřují o lidské identitě chytře – ovšem používají přitom obří porci nadsázky a stylizace. Hrozí, že jedni je odsoudí do role undergroundu a druzí se nad nimi ušklíbnou jako nad popovými divnoerotickými kreaturami. Lze je ale vnímat i jako součást dnešního velkého příběhu o hledání nových rolí mužů a žen. I kdyby na koncertě v SaSaZu našel pevnější půdu pod nohama jen jeden zdejší queer, i kdyby dala motivaci jen několika nejistým – i tak má ten koncert smysl.


Psáno pro Orientaci LN //

14. 6. 2010

Blixa k matrixu připojený

Je to asi takové překvapení, jako kdyby si váš známý, co dosud vzdoroval všemu virtuálnímu, pořídil mobil a připojení k internetu. Německý muzikant Blixa Bargeld se zasnoubil s digitální elektronikou: ano, ten Bargeld, který se skupinou Einstürzende Neubauten tak dlouho rozezníval plechy, motory, barely, řetězy a písty, až přesvědčil svět, že industriální zvuk může být východiskem jak pro umění, tak pro současný rock´n´roll. Dokonce i ty reklamy pro Hornbach, které natočil, evokují podíl ruční práce v Neubautenech. A teď tu máme signál, že i on, který od 80. let ukazuje na těžký průmysl a věčně rozestavěný Berlín, bere na vědomí postindustriální svět. Nic není jako dřív!



Ale couvněme o krůček dozadu. Bargeld ukazuje novou tvář v roce velkého bilancování: Einstürzende Neubauten jsou na scéně třicet let. K Česku je váže docela stabilní pouto: od předrevolučního pokusu vystoupit na téže scéně jako Michal David, což skončilo policejní deportací na hranice, až k pravidelně vyprodaným koncertům dnes. Oslavy třiceti let Einstürzende Neubauten budou mít – zase – podobu, z níž je zřejmé, že skupině se líbí, když je to ona, kdo určuje pravidla. V každém místě zahrají Neubauten dva dny po sobě: po „normálním“ koncertě bude následovat večer filmů, instalací, hostů, raritního repertoáru a hlavně sólových projektů všech pěti členů: Blixa Bargeld, Alexander Hacke, Andrew Unruh a zbytek kapely si už dlouho něco kutí i odděleně, Bargeldovy „řečnické“ seance pro hlas ve smyčkách dopadaly před pár lety výrazně, tedy snad je na co se těšit. Praha přijde na řadu 11. a 12. listopadu.
Do toho se ovšem Bargeld spustil s muzikantem, který je sice taky z Německa, ale při svém laboratorně čistém přístupu k zvukovému a světelnému vlnění se na pódiu jistě nikdy omylem nezranil motorovou pilou, jak se to stalo Neubautenům. Carsten Nicolai, který si říká Alva Noto, pochází z Karl-Marx-Stadtu, tedy Chemnitzu, a když nepočítáme pilné skandalisty Rammstein, je dnes asi nejúspěšnějším muzikantem pocházejícím z „východního Německa“. Taneční rytmy u něj tepou v čistých a přesných porcích zvuků, které evokují futurologické výzkumné centrum s bílými plášti. Je to výrazný styl, není snadné ho napodobit a Nicolaiovi pomohl k pozici art hvězdy.

To spojení nese profit pro obě strany. Bargeldův škleb v hlase totiž bez újmy prochází i jemným digimatrixem. Ústřední postavou titulní písně Ret Marut Handshake je anarchista a novinář, který zasáhl do německé politiky v krátké éře „socialistické“ Bavorské republiky v roce 1919. Postatné je, že Ret Marut zároveň nebyl nikdo jiný než spisovatel a dobrodruh B. Traven, muž, kterému se podařilo utajit všechno podstatné o své totožnosti a až po smrti (1969) vdova potvrdila podezření, že v Evropě užíval jméno Ret Marut.

EP Ret Marut Handshake (Raster Noton, audio ukázky zde) má necelých dvacet minut, ale jako předzvěst alba (má vyjít za pár týdnů) je stoprocentní návnadou. „Přál bych si být krtkem, který žije v zemi: to bych potom podryl celou tuhle horu,“ skuhrá Bargeld lidovou písničku, kterou před lety nazpíval Bob Dylan. Nejpopovější je ploužák One, písnička omletá mnoha romantickými soundtracky. Jenže když zní text „jednička je nejosamělejší číslo“ k digitálu Carstena Nicolaie, dojde i prvňákovi, že tahle tesknota se vztahuje ke světu jedniček a nul.

Takováhle hudba je půvabná, důvtipná a zároveň dnešní. Už aby hudební svět našel rovnováhu v nějakém novém systému distribuce: takhle si ji u nás zase najdou víc „feinschmäckeři“, místo aby vyhrávala v Bontonlandu. Ale kdybych měl letos ozvučovat módní přehlídku, molo by pulsovalo v rytmu One, té přesné písně o věcech srdce uprostřed světa přístrojů.

Psáno pro Orientaci LN //

6. 6. 2010

Orchestr je armáda, která musí poslouchat


Čeští muzikanti hrají dobře, ale pořád mají nějaké názory, to je jejich brzda, míní Petr Kotík, skladatel, který rozstříhal Dopisy Olze Václava Havla. V Praze je uvede spolu s Ostravskou bandou dnes, v neděli 6/6, v Divadle Archa.

Kompletní program:

Petr Bakla - Material and Dreams (2009) (pražská premiéra)
Jean-Paul Dessy - Orée-Oraison-Hors-Raison (2000) (česká premiéra)
György Ligeti - Koncert pro klavír a orchestr (1985-88) (pražská premiéra)
Petr Kotík - Dopisy Olze (1989-91) na text Václava Havla


Kdy a jak jste se v Americe pustil do zhudebnění Havlových Dopisů Olze?

Někdy v roce 1986 jsem si uvědomil, že bych rád napsal skladbu s narátory, mluvčími. V létě tehdy bylo strašné vedro, umírali lidi. Zároveň se konaly prezidentské primárky, v nichž figurovali velmi bizarní kandidáti. Vystřihoval jsem si z New York Times články o vedru a o prezidentské kampani: to by mohl být materiál pro mou skladbu, říkal jsem si. Po nějaké době jsem výstřižky přehlédl a viděl, že to nefunguje. Pak zapracovala náhoda, což je pro mě svým způsobem typické: vstoupil jsem do knihkupectví a tam uviděl čerstvě vydané Dopisy Olze v překladu Paula Wilsona. Otevřel jsem knihu a bylo mi jasné, že tohle je text, který hledám.

Čím vám tak zaimponoval?

Nejde o imponování. Nesmírně zajímavá je pro mě celá ta škála témat: Havel píše o zahradě, vedle toho stojí filozofické myšlenky, píše své ženě, jak se o ni bojí a pak zase, co má poslat v balíčku. Hloubka se tu odvíjí od toho, jak vedle sebe stojí různé věci bez souvislosti: a díky tomu vzniká nová souvislost. Havel tu říká jednu věc, ve které jsem s ním naprosto zajedno.

A totiž?

Že umělcovo dílo musí být vždycky lepší než umělec. To může někomu znít jako recese nebo fór, ale je to hluboká myšlenka. A je to taky důvod, proč doma se člověk nikdy neprosadí. Doma vás znají jako toho blba, který toho tolik zvoral, ale venku vás znají jen podle díla – a to je lepší než vy. Ježíše chtěla dát rodina do blázince, že. Když přišel do Jeruzaléma, tak vůbec nešel domů. Lidi, co vás znají od malička, si přece nebudou myslet, že jste génius. Ale když něco geniálního vytvoříte, svět s vámi bude komunikovat přes to dílo.

Jak jste k Havlovým dopisům přistupoval?

Vzal jsem tu knihu a začal s nimi pracovat metodou náhody, která mě dovedla k určitým konstelacím. Ty jsem pak ještě ladil a posouval. Je to trochu jako, když se zblízka podíváte na Mondrianova plátna: taky s těmi obrazci šoupal, než našel to pravé místo.

Jaká byla reakce Václava Havla? Chápu, že pro něj jste to nepsal, ale...

Já nepíšu nic pro nikoho!! Ani sám pro sebe! Já píšu hudbu, protože nemám nic lepšího na práci, nebo jak to říct. S Václavem Havlem jsme se viděli, když jsem v Praze v roce 1987 na bytovém semináři filozofa Petra Rezka hrál soudobou hudbu pro flétnu; Havel mi tehdy předal obálku se svou knižní předmluvou, kterou jsem měl vyvézt americkému nakladateli: pochopitelně, žádné e-maily tehdy nebyly. Jsem přesvědčený, že na bytovém semináři měla tajná policie své lidi, takže o předání museli vědět. Ale když jsem přejížděl hranici cestou do Berlína a nekonala se žádná zevrubná prohlídka, říkal jsem si – á, režim už to nemá moc pevně v ruce. Při setkání Havel řekl, že je mé práci na Dopisech Olze velmi nakloněný a dal mi souhlasný přípis.

V jakém jazyce se Dopisy nakonec uváděly?

Když jsem skladbu psal, nepočítal jsem s tím, že by mohla zaznít v Československu. Proto jsem taky vůbec nepracoval s českým originálem, ale anglickou verzí. Premiéra se nakonec konala v němčině. Čistě českou verzi jsme uvedli až na Pražském jaru 2001, s Janem Třískou a Janem Fišarem: tam poprvé také Havel slyšel živé provedení, ne pouhý záznam. A tentokrát (v neděli 6. června, pozn.) v Divadle Archa s Ostravskou bandou bude provedení česko-anglické: vedle Jana Třísky bude druhým mluvčím anglický herec.

Co se dá říct o hudbě, kterou jste pro Havlovy texty zvolil?

To jsou otázky! Chcete po mně, abych mluvil o stylu?! Já se nezabývám stylem! Moje hudba se organicky vyvíjí, zároveň jsem tuhle skladbu napsal téměř před třiceti lety. To je vše. V Americe se nezabýváme stylem. Vezměte si skladatele, kteří se sdružili ve skupině New York School: John Cage, Morton Feldman, Earle Brown a Christian Wolff psali každý totálně, ale totálně jinak! A vůbec jim nescházel styl. Muzikanti, kteří dnes hrají v Ostravské bandě, jsou špičkoví interpreti, protože jsou otevření vší možné zkušenosti. Kromě soudobé hudby hrají všechnu možnou další muziku – včetně toho, že na účinkují na Broadwayi a natáčejí džingly.

Nebere ale taková různost soustředění a hloubku?

Ne!!! Protože nemají názory. Neodsuzují hudbu, jen procházejí zkušenostmi, které je obohacují. Nemůže se stát, že by vás nová zkušenost ochudila: vždycky z toho vyjdete bohatší. Víte, čeští interpreti vůbec nejsou špatně technicky vybavení: jenže mají názory. Pořád mají spoustu názorů, to je ta brzda. Předložíte jim partituru a oni vám řeknou, že je to blbost, dokonce ještě před tím, než skladbu poznají. V tu chvíli je pořádná práce u konce.

Nemít názor je pro vás očividně pozitivní věc.

Jistě!

Ale nepomáhá člověku v cestě za jeho identitou?

Názor je to poslední, co vám pomůže! Identita je daná, je tu sama od sebe. Jakmile s ní chcete manipulovat, stane se z vás jedna velká přetvářka.

To, co říkáte, je blízké postojům skladatele, kterého jste znal a kterého celý život uvádíte: Johna Cage.

Cage to uměl dobře formulovat. Ale nemyslete si, že jsem Cageův vyznavač za všech okolností a na sto procent. Se spoustou Cageových postojů mám problém.

S čím třeba?

Cage se naprosto mýlil ve svém postoji k orchestru. Vůbec nepochopil, jak s ním pracovat. Vezměte si komorní soubor: to je parta přátel, které si pozvete na chatu, aby vám s něčím pomohli, třeba postavit kůlnu Navzájem se domluvíte, ten umí tohle, ten něco jiného. Ale orchestr – orchestr je armáda. Podnikáte s ním cílenou operaci, potřebuje jednotné velení. A musí poslouchat! Jinak dojde ke krveprolití.

Přístup Johna Cage byl experimentální variací na běžný standard.

Ano – v případě orchestru asi takový experiment, jako když jdete na lov a střílíte poslepu. Taky se může stát, že náhodou něco trefíte.

Předpokládám, že sledujete dění kolem České filharmonie. Státem vlastněný orchestr: není to dnes anachronismus?

Vůbec ne. To je tradiční evropský způsob, jak se stavět k věcem. Ta tradice sahá daleko zpět, odvíjí se od královských a císařských orchestrů. Dnes máte orchestry vládní. Problém je jinde: v tom, že ryba hnije od hlavy. Jakkoli ministr Riedlbauch je hudebně nejkompetentnější z ministrů kultury za poslední dobu.

Může se ale jeho kompetentnost v praktické politice projevit?

Už se projevila: odvolal Darjanina.

Po revoluci jste se vrátil, ale ne do Prahy: pracujete v Ostravě, během minulé dekády jste rozvinul Ostravské dny nové hudby – skladatelské kursy kombinované s festivalem, vznikl mezinárodní soubor Ostravská banda...

A víte proč Ostrava? V Ostravě nebylo nic: tím pádem tam můžete začít něco budovat. Ale Praha, ta vždycky zašlápla všechny nadprůměrné. Z Prahy se utíkalo pryč, když se chtělo něco dokázat.

Je to fakt tak strašné?

A koho nezašlápli?! Smetanu? Dvořáka? Dvořák se na ně aspoň vykašlal: psal tak těžké věci, že je tu nikdo nezahrál, tak s nimi odjel pryč.

Ale zpět k Ostravě. Předpokládám, že plány Ostravy 2015, kandidáta na titul Evropské hlavní město kultury, postavit městu novou koncertní síň, pokládáte za reálné.

Jistě. Hlavní je, aby lidi prohlédli politickou lež, že kultura stojí moc peněz. Je to to nejlevnější, co si společnost může zaplatit! Když v zimě přijdou na Prahu dvě sněhové bouře, magistrát dá na úklid tolik jako na kulturu za celý rok. A vidíte snad, že by přestaly jezdit tramvaje, vidíte někde tragický úbytek veřejných financí?

Takže až se podaří vydobýt na politicích procento z rozpočtu na kulturu, budeme šťastnější?

To já nevím. Peníze samy o sobě nikdy nestačí. Nikdo nedával víc peněz na kulturu než komunisti, a podívejte se na ty výsledky. Záleží na tom, kdo prostředky poskytuje a za jakých podmínek. Vzpomínám si, jak náš newyorský S. E. M. Ensemble uváděl koncert spolu s Davidem Tudorem v galerii naší dlouholeté donátorky, slavné Pauly Cooper. Tudor pracuje s takovou domácí elektronikou, já nerad říkám, že nějaká hudba je těžší nebo nepřístupná, ale o téhle to platilo. Paula Cooper je velmi vytížená, ale na tenhle koncert přišla. V duchu jsem si říkal: ksakru, proč jí to nevyšlo na nějaký z těch lehčích, proč uvidí zrovna tuhle věc, která se úplně vymykala tehdejším newyorským trendům. Ale co, stalo se. Na druhý den jsme spolu mluvili: naprosto vřele děkovala.V tu chvíli jsem si uvědomil, že máme od ní skutečně bianco šek, volnou ruku, důvěru, která trvá léta. To se pak dá něco skutečně dělat.

Trávíte hodně času, aby se vám podařilo realizovat koncerty a akce v New Yorku i Ostravě. Když mluvíte s politiky a donátory o potřebě umění, co jim říkáte?

Ale prosímvás, vždyť není potřeba nic extra vymýšlet. Umění: co bychom bez něj byli? Zkuste si na chvíli představit takovou věc: vymažte z českého národa Smetanu, Dvořáka, Františka Kupku, všechny velikány umění. Co vám zbyde? Co by byli Němci bez Beethovena, Goetha a ostatních? Jaký obraz by zbyl o lidech a jejich historii?

Vloni vyšla v Británii kniha s názvem „Proč lidé přijímají Rothka, ale nepřijímají Stockhausena“. Co si myslíte o křehké pozici současné hudby?

Nejsem si jistý, jestli ten výrok platí. Stockhausen měl místy až status rockové hvězdy – a Mark Rothko? Tak dlouho ho podporovala jenom hrstka lidí. Ale podporovala! Tak je to vždycky. Když jste seriózní a skutečně pracujete, tak se o vás pánbůh postará: ale ne dřív, než na poslední chvíli! To říkal architekt Buckminster Fuller.

4. 6. 2010

Tak vy byste chtěli hity


Odposlechy @ Orientace LN // Tentokrát o stárnutí pod diskokoulí a zániku kapely LCD Soundsystem


Když Nick Hornby přišel s knihou Všechny moje lásky, rockoví fanoušci se zaradovali, že o tragikomice jejich osobního života, ba i předpokládané dospělosti, s muzikou, někdo napsal celý spis. Albem This Is Happening (DFA / EMI) se teď završuje v čemsi podobná trilogie desek newyorské skupiny LCD Soundsystem. James Murphy se na newyorské scéně zjevil jako pětatřicetiletý, zazářil v ironické i posmutnělé výpovědi chlapíka, co si na pop-music připadá nepatřičně starý, a teď, ve čtyřiceti ohlásil poslední album a odchod LCD Soundsystem ze scény.

LCD jsou v mnohém američtí: disko a taneční scéna tam už od Warholových časů prorůstaly do společenských a kulturních debat – takže Murphy jako vypravěč se snáz může přistihnout, že v půli života tráví roky jakoby seriózní prací pod diskokoulí – a léta běží.

To je nepochybně leitmotiv jeho kapely. Nejlíp ho vyjádřil v dlouhatánském songu All My Friends na druhém albu (stal se písní roku pro média jako Time a Pitchfork). Zpívá o pocitech viny, o očekávání, o tom, jak se člověku rozpadají představy o vlastní dospělosti, jakých rozhodnutí se dopouští pod tíhou zjištění, že nadějné vyhlídky z mládí se nenaplňují. Podle čeho se pak orientovat? Murphy se tu pohybuje v kruhu: tu cestu nejen že v mládí určují přátelé, ale nakonec jsou to jediné, co člověku zbyde. Mimochodem, název alba Sound Of Silver má co do činění s blyštěním stříbrné diskokoule. Ale nepřipomíná náhodou až pozoruhodně Stříbrný vítr, naše pojmenování přesně téhož motivu, vyrovnávání se s rozdíly mezi očekáváním a skutečností?

Na prvním albu ironizoval Murphy nezávislou scénu, posmíval se sám sobě. Teď u něj můžeme cítit posun jako u Woodyho Allena: někde vzadu je humor pořád cítit jako zdroj, ale životní paradoxy už rekapituluje bez úsměvu. „Změním se,“ opakuje úpěnlivě v písni I Can Change, „pokud ti to pomůže zamilovat se do mě“. Přitom pár slok před tím zpívá: „Neměň se, proto jsem se do tebe zamiloval.“

Album This Is Happening, hudebně odkazující kamsi k sugestivním rytmům berlínského období Davida Bowieho, je především osobní. Ale Murphymu se pod rukama vždycky prosmeknou zajímavé odkazy na hudbu. „Tak vy byste chtěli hity! Ale my nejspíš žádný nehrajeme,“ zpívá a vyřizuje si účty zároveň s nahrávací společností i s očekáváním posluchačů. „Chtěli jste něco fakt tvrdýho, ale nic není dost tvrdý, dokud nepadneš na hubu. Chtěli jste něco opravdovýho, ale řekni mi, co je opravdový? Tady ty světla, zvuky a příběhy? Hudba je jenom jejich část.“ Video k písni Drunk Girls pojednal režisér Spike Jonze (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace, klipy pro Björk či Becka) jako živý happening, točený málem na jeden záběr. V ateliéru se trojice zpěváků snaží odzpívat svůj song, sbor asistentů v podivných pandích kostýmech by jim v tom měl pomáhat, ale svými zábavnými intervencemi je ve skutečnosti terorizuje. Hádanka, kdo jsou ty pandy, které vás pro samou snahu umlčují, může mít mnoho řešení, každopádně je klip, který končí obecnou zkázou, na úrovni toho nejlepšího, co Jonze kdy natočil.

Jak to může skončit, když muzikant pár let v písničkách reflektuje to, jak si na popové scéně připadá nepatřičně? A James Murphy má za sebou už pár překvapivých rozhodnutí, takže tušíme správně: sekne s kapelou. Je to logický důsledek tvorby, ze které jsme celou dobu cítili snahu být opravdu autobiografický. Na slabších místech This Is Happening je Murphy vězněm narážek na minulost taneční hudby, ale vcelku se LCD Soundsystem loučí moc povedenou deskou. Sám Murphy scénu nejspíš neopustí. Angloamerická média mají pro jeho novinku slova superlativů. To víte: i když život s hudbou problematizuje, udělal z něj téma na tři alba. Marná sláva, to mají lidi kolem hudby rádi.

2. 6. 2010

My a oni v Sokolově

Do Sokolova se vrátil Festival politické písně! Humoristé jako Ester Kočičková a rozhněvaní lidé jako J. X. Doležal se vysmívají politické zvůli, hrají k tomu hudebníci, kteří by taky chtěli lepší poměry. Srdečnou podporu akci už vyjádřil kolega Jiří Peňás ve víkendových LN, pro úplnost nabídněme pohled, který nenachází tolik nadšení.


Festival v médiích chválí už předem ti, kdo ho nezažili: líbí se jim jeho dramaturgie a idea, nebo aspoň mají pocit, že toto by se mělo podpořit. Podle toho, co o sobě festival vypovídá, se však dá usuzovat i jinak. Je to sraz těch, kteří si už předem myslí všichni totéž. Je vyrážením otevřených dveří. Pokud chce někdo dvacet let po převratu slavit, že lze svobodně kritizovat Klause s Jaklem, manžele Grossovy a Novu, pak by se měl vymanit z předrevolučního myšlení. Při pivu se to omlouvá, na kulturním festivalu ne.


Je jasné, že by se měly podrývat pozice „papalášů“ (oblíbené slovo Sokolovských). Ale je to tak obecná pravda (kterou se zaštiťují i ti nahoře), že s ní nemá smysl ztrácet čas, pokud není konkrétnější, víc ukotvená do praxe nebo do skutečného umění (což je v případě politiky ďábelsky náročná věc). Pobavený Sokolov nemá nic společného s politickým uměním ani s funkčním hledáním lepší budoucnosti pro zemi plnou politické nekultury. Reprezentuje českou hospodskou žvanírnu, výsměch padni komu padni.


Podívejte se na web Sokolova se soutěží v remixech projevů: přispěvatelé tam sestříhali Gottwalda, Paroubka, Klause i Nečase do nenápaditě urážlivých konstelací, použité beaty jsou větší klišé než Paroubek. Mluvit o zažitých obrazech a nerozlišovat je tak snadné, stejně jako dělit na „my a oni“.


Satiru vždycky sledují ti, kdo s ní souhlasí, ne ti, proti kterým je namířená. V Sokolově si spousta láteřících navzájem přitaká: taková událost se pak podobá wellness víkendu nebo lázeňské péči. Budiž srdečně přána zvláště starším ročníkům, ale ať si to pak vezme do rezortu zdravotnictví a cestovní ruch.