29. 3. 2010

The Knife / Denní dávka vědy a emocí




Když jsem před lety poslouchal árii „Čerstvá opičí játra“ v opeře Žvanivý slimejš od národního umělce Jiřího Pauera, napadalo mě, že opera má své meze a někdy je lepší je nepokoušet. Ale pak přišel Einstein na pláži Philipa Glasse, Doctor Atomic Johna Adamse nebo lynchovská adaptace Lost Highway rakouské Olgy Neuwirth. Kdepak, opera může vyvádět psí kusy, když se to s ní umí. A při árii o chromozomech v opeře, kterou vytvořili švédští elektropopoví The Knife, mě nic nepatřičného nevypadá.



Výročí Charlese Darwina se tímhle dílem dočkalo značně svěžího, nemechanického uctění. Vlivný webový Pitchfork udělal moc dobře, když Silent Shout, album sourozenců Olofa a Karin Dreijerových, vyhlásil nejlepším albem roku 2006. Připoutal tak pozornost ke zvuku, kde atavistické pohanské rytmy prostupuje elektronika, kde syrové beaty vyvolávají jakýsi prastarý šamanský trans a uvádějí do zásvětí. Příběh toho zvuku se odvíjí dál u Fever Ray, tedy samotné Karin, které přiznali výjimečný zdar nedávné výroční ceny a ankety, včetně té v Lidových novinách. Jenže mezitím se The Knife pustili do koncepční, téměř epické práce: spolu s dánskou divadelní společností Hotel Pro Forma vytvořili v mezinárodní koprodukci operní představení Tomorrow, In A Year na darwinovské téma. Právě vychází dvojalbum s jeho verzí upravenou pro nahrávku (u nás v distribuci Universal Music).

Libreto zpracovali sami The Knife jako kaleidoskop, skládačku pohledů na Darwina. S lehkostí a smyslem pro metaforický detail brali z jeho zápisků a korespondence, ale i ze spisu O původu druhů a knih o něm; našli mimo jiné titul Emma Darwinová – inspirativní žena génia. Píší: „Na Darwinovi je pro nás nejzajímavější, že vývoj popisuje zásadně nehierarchicky. Sám vůbec nepoužívá výraz ’evoluce’, spíš mluví o variacích nebo ’rozdílech mezi příbuznými’. Fascinující je v jeho zápiscích i to, jak při formulaci svých teorií pokládá za nutné zpochybňovat nejen všechno kolem sebe, ale taky sebe sama.“

Hudebně se tu do sebe zařezává atavistické elektro, klidnější pulsace instrumentálních ploch, civilnější zpěv a exaltovaný operní vokál (ten se mi zdá v tomhle světě nejcizorodější, s příliš jinou mírou stylizace). Moc se podařila jedna věc: pocitově smíchat staré a nové, živoucí bujení a „propočítávání souvislostí“ elektronickým zvukem. Hudbou nebývá snadné nevzrušeně konstatovat: a přece „vědeckost“ zvukového doprovodu místy připomene Kraftwerk, jejich neemotivní, zkoumavou neutralitu.

Což neznamená, že opera od The Knife je studená jako psí čumák, naopak. „Vědecké divadlo“ je tu předvedeno se vší vzrušivostí tajemství, které výzkumník prolamuje, točí se tu hlava ze zákonitostí, které vyplouvají na povrch. Odkrývají se mechanismy a věčné pravdy, za kterými nestojí menší hybatel než vesmír. Ta opera není agitační a už vůbec nesměřuje k nějakému vědeckému ateismu. Ale aniž by byla romantickým kouskem, názorně ukazuje, že i s vědou si lze prožít „svou denní dávku emocí“.

Je dobré vidět, že v současné Evropě fungují instituce, které dají tak velkorysému projektu vzniknout. Elektropop, jaký obvykle pálí do publika The Knife, je čerstvá forma: o to líp vyznívá vložená důvěra, risk odměněný výrazným – v hloubce i formě nepopovým – výsledkem. Kdyby se tak nějaké české instituce už vmotaly do koprodukcí silných mezinárodních projektů ráže Tomorrow, In A Year. Se silnou vizí a vyladěnou žádostí o evropský grant by to neměla být utopie.

Lidové noviny, Orientace, 27. března 2010.

Operu streamují The Knife v těchto dnech na svém webu.


To jsou New Order, Peťánku

(Rozšířená verze rozhovoru pro LN)

PETR MAREK je vůdčí autor skupiny MIDI LIDI, která získala minulý týden Českého lva za hudbu k filmu Protektor. Marek se od dětství věnuje filmu, improvizovanému divadlu a autorské pop-music: amatérské roky v komunitě Unarclub (viz unarclub.cz) vyústily ve výraznou stopu na české scéně. MIDI LIDI vloni vydali druhé album Hastrmans, tatrmans & bubáks a zároveň soundtrack k Protektorovi. Marek spolupracoval s Janem Němcem na filmu Noční hovory s matkou, učí na katedře hrané režie na FAMU (kam se před lety opakovaně bez úspěchu hlásil). S improvizujícím triem Rádio Ivo získali hlavní cenu na posledním ročníku soutěže rozhlasových her Prix Bohemia. Sólové písně vytváří jako Muzikant Králíček. Spolu se skupinami Dva nebo Kazety patří MIDI LIDI k vlně, jež vyšla z malých divadel a teď sklízí ohlas u širšího publika.





Dlouholetý filmař, pedagog na FAMU - a jdeš si se svou kapelou pro Českého lva za hudbu. Není to paradoxní?
Podobně paradoxní, jako že učím na katedře, na kterou mě nevzali. Ale legrační je, že hudební ambice jsem měl v životě vždycky nejmenší, v pořadí za filmem a divadlem. Takže se mi možná hudba dělá lépe tak nějak "mimochodem". Ovšem teď se z toho stalo vlastně hlavní dění a nemám například kvůli tomu čas sestříhat svůj celovečerní film, který je natočený už dva roky!

Koho vlastně napadl ten svérázný princip hudby k Protektoru – elektronická koláž ze starých swingových nahrávek?
Marek Najbrt nás prý vyzval mezi jinými spíš jen zkusmo, taky spíš nepočítal, že by to byl náš šálek. My jsme využili fintu se samply dobových skladeb, podobně jako jsme kdysi naživo ozvučovali projekce filmu Metropolis.

Zvukové smyčky, ve kterých je v Protektoru starý jazz zacyklený, používáš už od domácích nahrávek. Co tě na nich baví?
No, v domácích nahrávkách to často byla znouzectnost. Když člověk neměl po ruce automatického bubeníka, natož živého, tak sáhnul do cizího. Takhle hrál na albech Muzikanta Králíčka (jak si říkám sólově) třeba Dunaj, Peter Nagy nebo Bruce Springsteen. A zároveň to funguje skvěle jako citace, která dodá do významu hudby něco z jiného kontextu, včetně pocitu z obsahu textu kradené písně. V Protektorovi platí oba principy - jednak bych nedokázal poskládat slušný swing, čili znouzectnost, a jednak se mi líbí představa, že ty staré šlágry si postavy filmu mohly pobrukovat cestou do záběru.


Jaké nahrávky jste vlastně použili?
V první fázi jsem studoval dobové hity a vybíral jsem z nich místa, v nichž se příliš neprojevoval nějaký zásadní hudební nápad, ale která by fungovala jako podklad, koření, drapérie. Něco na způsob doprovodné kytary nebo těsta na pizzu. (Od Beatles by to byla ta Lennonova.) K tomu jsme pak přidávali naši elektroniku. Pro demáče jsme vybrali kdeco, ale ne na všechno bylo možné získat práva. Nakonec tam má zásadní zastoupení například George Gershwin.

Co tě na práci pro Protektora bavilo nejvíc?
Mě dost těší komunikace s Najbrtem. Bez zybtečných slov kolem většinou přesně a pobaveně ironicky vystihuje podstatu.

MIDI LIDI v určitou chvíli přerostli publikum tanečních klubů a začali zajímat lidi různých generací. Vím, že to jako kapela nemusíte řešit a můžete si to jenom užívat, ale přesto - tušíš, čím jste se stali zajímaví?
Tipuju, že to souvisí s kusem popu v nás. Některé songy jsou skutečně POPěvky, navíc česky a občas jen o trochu míň jednodušší než Láska je láska. A zároveň s tím, že nemáme vlastně speciální "image", která by nás vydělovala jen do určité subkultury. Což mi koneckonců bývalo vždycky podezřelé. Byl jsem nedávno na koncertu Pet Shop Boys a zaujalo mě, že jejich fanoušci nemají žádný styl, že jsou jen "normální". To mě těší. V tom možná jsme schopni oslovit třeba folkaře.



Za ta léta ses dotkl spousty žánrů, od folku po metal, v něčem to připomíná Becka. Teď jste s MIDI LIDMI nadlouho uvízli u elektronických beatů. Čím to?
Mé nejoblíbenější kapely jsou většinou elektronické nebo kytarové, nejlépe kombinují obojí jako New Order nebo The Cure. A ve svých předchozích uskupeních jsem nikdy nedokázal uspokojivě udržet ladění kytary - což za mě krásně vyřešily počítače. Ale pravda je, že od "elektronické revoluce", která mě maximálně zasáhla, si opravdu nejlépe zatančím na dance-beat.

Spolu se skupinami Dva a Kazety máte společné zázemí v divadle, navíc jste kamarádi a spolupracovníci: vlna, řekl by někdo. Co z let strávených s improvizovaným divadlem pomohlo v psaní a hraní muziky?
Některé písňové texty vznikly přímo na jevišti, třeba slogan "Strejdo, nechoď ostrej dom!" je z jedné z nejpovedenějších improvizací našeho Dekadentního divadla Beruška. A ty ostatní většinou vznikají hodně spontánně, bez promýšlení, jako rána z čistého nebe při prvním broukání do hudebního podkladu. Většinou beru první nápad, za který jakoby skoro ani "nemůžu já". Samozřejmě jen pokud mě baví! Druhé nápady většinou nefungují.
Po někdejší stoprocentní improvizaci teď při koncertě improvizujeme na nějakých dvacet procent: podle nálady publika nebo nečekaných chyb, které přinesou něco nového. (Ještě štěstí, že je počítače umožňují!) A samozřejmě hodně divadla je v jevištní prezentaci. Mám rád trochu přitroublou show.



Občas někdo napíše, že jste generační kapela. Co si o tom myslíš?

Možná částečně tím, že máme společné kořeny "hudeb ze školky" s lidmi, kteří nás taky poslouchají. ale to se přece dá říct o každé generaci. Dneska jsem poslouchal Happy Mondays a uvědomil si, kolik je v nich Beatles. V nás je zase Blue Monday, disco-hymna, kterou mi pustila maminka, když mi bylo osm, a řekla mi: "To je New Order, Peťánku!"

Hvězdičko blýskavá, Žbirkova Do člna... Co musí mít písnička, abyste ji přijali, dali si s ní práci, přijali ji do rodiny?
Uvěřitelnost jak v textu, tak ve výrazu, často je ten vztah k autorovi vlastně "osobní", mám ho rád, nedávno jsem si uvědomil, že nemám chuť jít na koncert Depeche Mode, protože mě ti hudebníci jako lidé nedojímají, nemám k nim blízký vztah, přestože k jejich hudbě ano. Zato na Pet Shop Boys jsem šel. A samozřejmě melodie musí mít jakousi zásadní míru přirozenosti, nesmí být umělá. Melodie, které mě baví a snažím se dělat, odpovídají vždy třeba tónu lidské mluvy, otázce, odpovědi, nebo jinému tipy změny nálady v rozhovoru. Blbě se to vysvětluje. Ale je to pro mě zásadní požadavek živosti. Che.

Těžko odhadnout, zda je náhoda nebo potměšilý plán, že jste při vystoupeních začali hrát nedvědovku Na kameni kámen. Jak se to stalo?
Píseň od Brontosaurů jsme prvně naživo zazpívali bez rozmyšlení ve chvíli, kdy vypadl proud a nebylo jak hrát. Čistě podvědomá rychlá reakce na situaci. Ale ta píseň je podle mě skutečně dobrá, bez ohledu na kontext těch ostatních bronto-odvarů. Něco základního se v ní děje jak v textu, tak v melodii. Ale poprvé, když nám vypadla elektřina, zazpívali jsme takhle bez rozmyslu Tam u nebeských bran od Tučného. Je to skvělý pocit, když s vámi dvěstě technařů zpívá country.

Máš rád chyby, kýč, šílené styly – a dáváš jim prostor. Myslíš na to, jestli lidi odhadnou a unesou "čistý" vztah k věcem , které můžou být až nesnesitelné, nebo - řekněme - působí jako záporné či blbé postavy v "tvém ději"?

Je mi blízké hledat symbiózu vysokého a nízkého, čili krásy a debility. Tehdy mi tvar přijde živý. Někdo samozřejmě nezvládá prohlédnout pitomý obal, za nímž se skrývá něco hlubšího. To třeba platí pro mou oblibu prvních tří alb Petera Nagye, koneckonců i pro ty Pet Shop Boys.

MIDI LIDI dokončili další filmovou hudbu: pro dokument Český mír. Jaká hudba se hodí ke sporu o americký radar v českých Brdech?
Tady jsme to měli jednodušší - radar už tak nějak přirozeněji komunikuje s elektronikou. Ale taky tam vznikla jedna podstatná citace! Použili jsme nápěv písně Rozvíjej se, poupátko. Kradli jsme tedy tentokrát v českém kulturním dědictví. Důvodů bylo několik: celý problém radaru máme my všichni šanci sledovat jen jako dvě základní legendy, pohádky: jedna o dobrém radaru, který nás zachrání a naše království pozdvihne, a tu druhou o zlém radaru, který nás zničí. Vlastně nic mezi tím. A díky té míře odbornosti, kterou bychom museli prokázat, abychom si udělali vlastní názor, jsme na tyto legendy odkázaní. No a navíc radar by podle nákresů v té krajině vypadal opravdu trochu jako poupě. A pučel by tam. Navíc píseň toho poupátka (čtenář si patrně vybavuje: z filmu Pyšná princezna, pozn.) je neodolatelný elektronický kousek české hudby.

¨
Léta ses věnoval víc filmu a divadlu. Jsi překvapený, že po třicítce se všechno pootočilo a teď trávíš většinu času jako muzikant?
Mně se to většinou otáčí ve čtyřletých cyklech, kdy jsem třeba víc filmař nebo divadelní herec nebo hudebník. Takže očekávám, že po filmovém, pak divadelním a teď hudebním cyklu, přijde zase ten filmový. Koneckonců mám natočený ten film, jen jej sestříhat. Ten ale nebude mít popový zásah.

Zdá se mi, že se ti dost daří snoubit amatérské a profesionální rysy. V čem se vyplatí zůstat amatérský? V čem je dobré být profesionál?
Amatér jsem pravděpodobně v "punkovém" přístupu: není mi cizí žádná technická nekvalita, například. Perfekcionista jsem pak v dokončování. Tam nenechávám náhodě jediný tón, u filmu třeba jediné zaštěkání psa v pozadí.

Improvizované divadlo patří k tvému způsobu života: provozujete ho s přáteli od dětství. Co ses díky tomu dověděl?
Že se těžko dosahuje živosti bez přiházení neočkávaného a bez nutných chyb, které improvizace přináší. Obdivuji autory, kteří jí dokážou dosáhnout v sevřeném tvaru. A že mezi lidmi existuje komunikační kanál, který není slovní, ani vizuální, ale funguje přesně. Obvyklé slovo zní telepatie. Souvisejí s tím ta prokletá "esoterická" slova jako "energie". Všechno v uvozovkách, protože k tomu nemám tu pitomou protiváhu!

Rádio Ivo: co tě na něm nejvíc baví? Není ten princip riskantně omezený, neblíží se vyčerpání?
Baví mě improvizační pingpong s Marianem Moštíkem a Johanou Švarcovou, což jsou dva z mých úplně nejoblíbenějších herců. Baví mě realismus, líbí se mi, že mi Marian ukázal, že lze dělat improvizaci bez levých (a účinných) berlí slovních hříček, kterými vždy hýřilo naše Dekadentní divadl Beruška. Moje maminka dokonce není fanynkou Radia Ivo, protože jí to přijde "moc normální"!Taky se mi líbí, že hrajeme rozhlasovou hru, kdy na jevišti se neděje nic "zajímavého" a vše se odehrává v myslích posluchačů. Ta hra má už čtyři roky název Život nedoceníš a jedná se stále o variace podobných proncipů, ovšem vždy s jiným příběhem a jinými postavami. Těším se až přirozeně přijde upgrade. Zatím mě to baví takhle. necítím ještě všechny možnosti vyčerpány.


Dovedeš si představit, že by Ivo vydalo album?
Vždycky jsem měl rád LP desky s mluveným slovem. Ale internet tohle vyřešil za nás. (Pozn.: Petr nejspíš má na mysli, že na myspace Rádia Ivo lze stáhnout řadu záznamů.) Ale líbilo by se mi mít doma takový nosič. Koneckonců jedna hra vznikla studiově pro Vltavu.

Patřím k těm, co pokládají album s hudbou z Protektora za fakt povedené. Dá se vůbec někde koupit?
Lze jej objednat u produkce Negativ sro., která vyrobila film, pak v Praze v kině Světozor a samozřejmě od kapely, buď nakoncertech nebo poštou. (Nedávno na ostravském koncertě si chtěl nějaký fanoušek koupit CD se soundtrackem, a náš kamarád, který deksy prodával, mu jej zapřel. Netušil vůbec, že vyšlo a do kufru se nepodíval!) Ale bylo by fajn, kdyby mohl kdekdo zajít do obchodu v Lipníku nad Bečvou a koupit si to. Třeba k tomu ještě dojde.

Máš za sebou kolem třiceti filmů, celovečerní Láska shora má své věrné diváky, ale vcelku jsi filmař pro užší publikum. Máš pocit, že pro tvé snímky pracuje čas, že časem přijde širší publikum, tak jako se rozšiřuje zájem o tvou hudbu?
Ne. Většina mých filmů pracovala doteď se subtilními obsahy, čili nejou obecné. Ale zajímavé je, že jak v divadle, tak ve filmu poslední roky tíhnu ke stále klasičtějšímu realistickému vyprávění. Ten nesestříhaný, s názvem Nic proti ničemu, například zachovává poprvé jednotu místa, času a děje, je tam dvanáct realistických postav a nedějí se tam žádné stylové naschvály. Tak jsem zvědav. Ale pro všechny to zase nebude.

Publikováno v Lidových novinách, Orientace, 13. března 2010.

Mezi světy s Joannou Newsom

Hned dva uhrančivé talenty: víc než solidní nadání hudební, a pak mimořádná literární, či chcete-li textařská, vize. S obojím vyzrála kalifornská Joanna Newsom za poslední dekádu v osobnost, jíž veřejně závidí míru talentu třeba Norah Jones. Dívka s harfou Joanna nemá malé cíle: v únoru vydala trojalbum.




Futuretro: Mýty blízké budoucnosti / Občas vzdycháme, že by naše doba potřebovala nového Dylana či Lennona, ale kdyby se objevili, dokázali bychom je ve změti všech dnešních podnětů uslyšet? Přítomnost přitom není skoupá na výrazné hlasy a postoje: pokud to vezmeme od šéfa Radiohead Thoma Yorka přes chytřejší popové zjevy typu Reginy Spektor a názorové kapely (The National, The Mountain Goats) až k americké neo-akustické vlně (CocoRosie, Antony and The Johnsons), zjistíme, že inspirativního písničkářského materiálu je dnes tolik, že by nám na vstřebání nestačila půlroční dovolená.

Joanna Newsom, od ledna osmadvacetiletá zpěvačka a autorka z kalifornského Nevada City, se v jednom rysu od většiny kolegů výrazně liší. Z podhoubí všech miniaturistů a mistrů tříminutových songů najednou vyrašil někdo, v kom písňový gen zůstává, ale mutuje a operuje v širším rozletu - až k náběhu na román.


Když na pódiu světových festivalů (nebo třeba v pražské Arše) sedí s harfou, vypadá trochu jako marioneta. Hračkoidní obrázek kontrastuje s přesným záměrem: byvší studentka skladby Joanna odešla sice od „vážné“ kompoziční tvorby, ale girlandy tónů, pohybující se mezi barokním folkem a stylem západoafrických kytaristů, o to víc vyzařují suverenitu autorky, jež – ve dvaadvaceti! – jasně ví, co chce. Debutové album The Milk-Eyed Mender (Lump s mléčnýma očima, 2004) upoutalo kombinací milé, vstřícné a neotřelé hudby s literárními odkazy, hádankami a šiframi. Tak třeba situace útulného pelíšku, odkud by se ani králi nechtělo na procházku, do něhož najednou vletí poplach a vnikne návštěva v bílých pláštích: zběžný „popový“ poslech těžko odhalí, že se tu zpívá o porodu, o přicházení na svět, který si člověk nevybral. A do toho pořád tóny dívčí, intimní, deníkové, se sebeshazovačným smíchem: „Večeři jsem si zabila úderem karate, udeřila ji do tváře a ochutnala tělo: povrchní práce, to jsem celá já..."

V rozhovorech neskrývala překvapení, že ji lidi chtějí poslouchat a že se stává muzikantkou z povolání: V době rozptýleného soustředění, kdy se výrobci i baviči snaží upoutat během zlomku sekundy, přichází ona s nesnadnou poetikou. S něčím, co svou krásu odkrývá zvolna a postupně – včetně toho, že na konci alba už známe motivy, které se vynořují opakovaně.

Mezi domácí prací a zaříkáním / S druhým albem Ys (2006), nazvaným podle bájného zmizelého města z bretaňských pověstí, přišla překvapivá změna. „Chudoba" prvních lo-fi nahrávek nebyla ničím, na čem by si generace Joanny Newsom do krve trvala: předchozí úspěch jí pomohl angažovat velký orchestr, který v detailní partituře a neustálých proměnách komentoval pětici jejích dlouhých skladeb – vlastně básnických poém. V refrénu písně Emily líčí Joanna ve verších rozdíl mezi meteorem, meteoritem a meteoroidem, který jí prozradila sestra astrofyzička: je to mnemotechnická pomůcka i obraz lidského osudu. Vedle exaktní vsuvky ale bere vesmír jako živou bytost, kterou je dobré pozorně sledovat a nerozházet si to s ní. Šamanský feeling zářil i z členité kresby na obalu debutu, „něco mezi přáníčkem mámě a zaříkáváním“, jak pravila protagonistka. Obal Ys hlásil podivuhodný příklon ke „starému stylu“: Joanna se nechala vymalovat technikou ze šestnáctého století (pigment smíchaný s vaječným žloutkem a glazura), portrét je plný ikonografie. Žena drží v ruce srp a krabičku s motýlem, za oknem vede cesta na horu... Dokážeme se rozpomenout na sepětí se symboly, které v nás snad pořád ještě geneticky dřímá? Nebo jejich významy aspoň dokážeme vygooglovat?

„Nikdy se nepřimkni k básni natolik / abys zapomněl, že pravda žije bez lyriky," zpívá Joanna Newsom, nepochybně sama sobě. Ponor do říše slov a obrazů, v nichž se ale neutopí sám život: to z ní dělá velkolepou, ryze dnešní autorku, která kombinuje cosi až myticky starého s futuristickým pocitem. Příbuzní ve světě tvorby? Magičtí realisté, Tim Burton, Michel Gondry, Charlie Kaufmann, Michal Ajvaz, Björk.

Otevřená čakra vypravuje / „Bude to něco mezi,“ odpovídala Joanna Newsom na otázku, jak bude vypadat její třetí titul. Měla pravdu: na právě vydaném Have One On Me (3 CD, Drag City 2010) se klikatí delší skladby (osm minut – běžná míra!) v mnoha odbočkách a nepravidelnostech, právě tak jako na předchozím Ys. Ale v té architektuře, v těch členitých krajinách se jednou za čas vyloupne místo úplně zpěvné, prosté a pročištěné, což zase připomíná přímost debutu. Jako by věděla, že pokud chce, aby se nám na náročné túře neztratila, je potřeba jednou za chvíli najít pevnou půdu, místo k odpočinku. A taky nechce opouštět ani jednu z oněch poloh: ona, milovnice poezie, které dodaly odvahu k vystupování lidové apalačské zpěvačky.
Beatles, George Harrison, Stevie Wonder, Smashing Pumpkins, The Magnetic Fields: ti všichni v určité chvíli překvapili titulem „nadměrné velikosti“, dvoj- či trojalbem naplněným písněmi, které je tehdy napadaly ve velkém. S dvouhodinovým Have One On Me zjišťujeme, že Joanna Newsom nezachází dál do složitostí, s nimiž se utkala na Ys, ani si nevypomáhá strakatou skládačkou různých žánrů. Spíš jako by se jí definitivně „otevřela čakra“ svého vlastního vnímání a ona svou směsicí mytologických odkazů a intimního rozhovoru náhle dokázala mistrně vypravovat snad o čemkoli – od reinkarnace po popis, jak se rozcházejí kluk a holka.


Generace, ke které patří Joanna, nijak zvlášť nepropaguje člověka jako středobod všeho, právě naopak: někteří pokládají za zbytečné lpět na příslušnosti k určitému pohlaví (Antony and The Johnsons, Devendra Banhart), jiní uvnitř příběhů a pod maskami mažou hranici mezi světem lidí, zvířat a démonů (Animal Collective, Bonnie Prince Billy, Fever Ray). Silnou podporu jim při tom dávají najevo někteří starší kolegové: Björk, Lou Reed anebo Neil Young, který mimochodem Joannu vytáhl na první velké turné.

Právě s tímhle odstupem „mezi světy“, zasazeným do atmosféry snění za slunečného dne, se na Have One On Me jemně zachází. V písničce ´81 harfistka zpívá o krátkém spočinutí v „rajské zahradě“, kde probíhá drobný mejdan, tichnou prožité bitvy, vypravěčka se loučí se všemi láskami, smiřuje se s nepřáteli a chystá se s čistou hlavou vyrazit zase dál. Postupně rozeznáváme, že písnička zasazená časově do roku těsně před zpěvaččino narození je o reinkarnaci: v nenápadné hříčce tu Newsomová zaměňuje rok eighty-one a A. D. One (zní to téměř shodně), jako by rok svého početí označovala Léta Páně prvním.

Newsomová prozpěvuje o věcech mezi nebem a zemí s takovou nenuceností, jako by je měla z první ruky: bez nafouklého mysticismu, i když někdy se širokou slovní zásobou (v rozhovorech opakovaně zmiňuje Nabokova: „Dokázal úžasně kombinovat řídká slova s nejběžnějšími, dával si práci se stavbou každé věty – a k tomu ten lehký bizarní rozměr jazyka, když ho nepoužívá rodilý mluvčí!“). Ale atmosféru vstřícnosti a vřelosti mají i texty o obyčejnějších věcech – viz odpíchnutá Good Intentions Paving Company (tedy Dlaždičská firma Dobrý úmysl), kde v rámci road movie Joanna sebeironicky vrší obrazy o obtížích rozchodu: „A já lituju / že jsem ti řekla sladký miláčku, otevři své srdce / když já sama taktak svedu otevřít sklenici s medem.“
V tomhle místě Newsom vysloveně připomíná Joni Mitchellovou: ke kanadské klasické písničkářce ji s novým albem často srovnávají, jistě pro odvahu k dlouhým skladbám a složitým nápěvům. Ještě jedna podobnost se nabízí: se zpěvačkou podobně vysokého hlasu a široké obraznosti Kate Bush. Britská autorka dnes žije na Větrné hůrce, usedlosti zakoupené z pozůstalosti spisovatelky Emily Brontëové: nejen proto by si s Joannou nepochybně měly co povídat.

Kyvadlo se přehouplo / Takže resumé: Další poctivá a zajímavá nezávislá deska? Sorry, ale těch dnes vzniká příval. Have One On Me, kupodivu neselhávající v rozmáchlém dvouhodinovém rozměru, je něco víc. Hiphopeři do značné míry nesou zásluhu na tom, že popoví posluchači zase začali víc sledovat texty: z toho pak dnes docela profitují i písničkáři. Joanna Newsom táhne posluchače o úroveň dál: k textu náročnějšímu, rozprostřenějšímu v čase, vyžadujícímu investici v podobě soustředění. Jako za starých časů, řekli by ti, jejichž vkus pomáhali formovat Vladimír Merta s Vlastou Třešňákem nebo Joni Mitchellová. Kyvadlo popkulturních žánrů se dnes s Joannou Newsom vychyluje jejich směrem: kolika dalším autorům dodá harfistčin úspěch odvahu vyjít ze žánru tříminutových popěvků směrem do džungle spletitějších možností?

Joanna, kterou během prvního týdne po vydání (23. února) vychválili recenzenti světových médií od BBC přes Village Voice po Pitchfork, teď přehrává nové písně na americkém turné. V květnu dorazí do Londýna či Paříže, Praha v plánu není. Chodí s komikem a hercem Andym Sambergem. Přijala pozvání na velký festival, který v Anglii pořádá Matt Groening, tvůrce Simpsonových a Futuramy. Pořád ještě se neuzavírá její silné období. Je radost ho sdílet.

Publikováno v Lidových novinách, Orientace, 27. února 2010.

Smetí z trendy Pekingu



O čem sní osmnáctiletí Číňani u svých notebooků? V roce šanghajského Expa se opakovaně potkávám s otázkami typu – jakou dnešní čínskou hudbu můžeme použít v rozhlasovém pořadu coby ilustraci? Číňani o sobě dali vědět impozantním kompletem, který nedávno vyšel v Bruselu (vida, centru EU!). Čtyřkompakt An Athology of Chinese Experimental Music 1992-2008 je zatím nejpádnějším představením dnešní – většinou elektronické – hudby z pevninské Číny, Hongkongu, Taiwanu a Singapuru. Originalita, míra zběsilosti, jiné užití západních technologií: to všechno člověka praští do uší, ale nejmíň tak zajímavá je i historie scény.


S kořeny a motivací je to v Pekingu či Šanghaji úplně jinak než u angloamerické scény. Tady nemá cenu myslet na klubovou alternativu, nýbrž na kulturní revoluci. Po skončení éry, kdy se ničily staré knihy, obrazy a budovy a kdy intelektuálové končili v pracovních táborech (1966-1976), nebylo v umění na co navazovat. Když se tedy už v osmdesátých letech objevili první čínští punkeři a alternativci, začínali z bodu nula. Původní umění pak mocně nakopl, byť je to paradoxní, fenomén pirátství.
Západní firmy totiž do Číny hrnuly své neprodané skladové zásoby CD a DVD za cenu recyklovatelného plastu. Část výprodejových nosičů byla proděravěná (odsud pojmenování té záplavy dat „dakou“). Navíc: jakmile se objevily přehrávače DVD, čínský černý trh se vrhl na kopírování. Číňané neměli informace a kulturní kontext: proto se vedle sebe na ulici prodávaly disneyovky, bondovky, sebrané dílo Andyho Warhola, Tarkovského a Stana Brakhage. V devadesátých letech to lidé v Číně sledovali už jen proto, že to bylo okno do nového světa. Obyčejný Číňan, říká kurátor zmíněné velké antologie Yan Jun, v té době viděl patrně víc radikálních a experimentálních filmů než vzdělaný Evropan.

Takže nové kulturní povědomí se formovalo doslova mezi smetím a uměleckou elitou. První vlna čínského punku a undergroundu byla politicky motivovaná, ale trvala jen krátce. Navíc tihle muzikanti nebyli esteticky zase tak radikální, šlo jim o postoj. Méně populární a undergroundovější byli ti, co šli dál a reprezentovali proud abstraktní hudby. V devadesátých letech se vytvářely první koncertní cykly a kontakty ven: jeden z kmotrů scény, hudebník Dickson Dee, přivážel do pevninské Číny klasiky radikálnějších žánrů jako byli Aphex Twin a Yoshihide Otomo. Na druhou stranu přicházeli z venkova do Pekingu nevzdělaní talenti, kteří nevěděli nic o světovém kontextu a jenom naplňovali hudbu, kterou slyšeli ve vlastní hlavě.

Po skromných začátcích nastal s přelomem milénia boom, který trvá dodnes. Je až k smíchu, když odečítáme motivy toho rozmachu: způsobilo jej rychlé šíření informací po internetu, levnější technologie, rozmach klubů a dýdžejů v Číně – ale ze všeho nejvíc prozaický fakt, že zájemci konečně mohli poznat všechnu hudbu, o které předtím jen slyšeli: stáhli si ji z webu. Tady už se dostáváme do bodu, kdy volné (a pirátské) sdílení hudby neznamená příjemné lehké rozšíření naší diskotéky, ale změnu na úrovni národa, generace, široké kultury.



„Čína je trendy, Peking je cool!“ shrnují autoři první evropské mapy čínské scény pocit, s nímž si dnes pořizují v Číně bydlení umělci jako Blixa Bargeld a s nímž British Council nebo Goethe Institut podporují výměnné festivaly. Západ už si pár jmen zafixoval: třeba duo FM3, které vydalo album, jež je zároveň hudebním nástrojem. Buddha Machine připomíná levné plastové rádijko, ale jsou v něm ukryté ambientní smyčky, které si můžete pouštět a přepínat, dokud nedojde tužková baterie. S touhle pop-variací na modlitební mlýnek pak muzikanti pořádají i happeningy, kde zvuky kombinují v čase i prostoru.

Yan Jun je ovšem střízlivý: ví, že rozlet a neodvozenost čínské scény dnes může šokovat a přitáhnout média, ale cesta k dospělosti současné čínské umění podle něj teprve čeká. „Umělci v Číně se chovají jako dítě, které každý den objevuje něco nového. V budoucnu se budou muset soustředit na to, co skutečně chtějí.“ Už dnes ale vidíme, že jejich ponor do technologií a novátorství nás může snadno obsadit do role ospalé výspy světa. Takového Orientu.

Hildur Gudnadóttir: Chtěla jsem vytvořit nebe

Hildur Gudnadóttir: Without Sinking
Touch Music, 2009.


Z loňského archivu beru tuhle recenzi pro HIS Voice, protože Without Sinking je pro mě jedním z alb roku 2009, které přinesly silnou novou poetiku. Navíc se jí dá rozumět jako jakési uvážlivé reakci na to, v čem dneska žijeme.




Od londýnského labelu Touch Music jsme zvyklí na nahrávky, které zacházejí s krajním materiálem pro hudbu: vychází tu hudba krajin a terénní snímky, nebo naopak husté elektronické zvukové bujení na pokraji noisu. Without Sinking má v příběhu Touch poutavé výsadní místo: je to hudba not s klasickým violoncellem ve středu dění. A přece nijak nezrazuje jeho organickou poetiku, sepětí s živým světem a vytvářením jeho modelů, ve kterých se cestičky rozvětvují.

“V téhle nahrávce jsem chtěla vytvořit pocit dýchání se smyčcem na struně,” říká Islanďanka Hildur Gudnadóttir (*1982), která při svém hudebním vytížení v posledních letech tolik létala, že si v letadle u okénka začala programově všímat mraků, jejich forem a konstelací. “Chtěla jsem ve skladbách vytvořit nebe a pocit plynoucích oblaků. Dát tónu otevřený prostor a nechat ho dýchat, jako osamělý oblak na jasném nebi. K tomu hledám kontrast v těžších a hustších plochách, ty víc připomínají bouřkové mraky. Mám ráda formy oblaků: z kompaktního tvaru je tolik drobných krůpějí, a pak zvolna vyprchají do jediného provazce, struny...”

Hudba vrstveného i sólového cella je druhým albem Hildur (první Mount A vyšlo na islandském labelu 12 Tónar pod jménem Lost in Hildurness, neslyšel jsem). Hildur si však v posledních letech vybudovala silnou pověst “jiné cellistky” častým a různorodým hostováním, které se střídmě otisklo také do Without Sinking. Písně hrála snad jen se skupinou Múm, živě i ve studiu přibližovala zvuk cella striktně elektronickému duu Pan Sonic. S Throbbing Gristle vytvořila soundtrack k dávnému snímku Dereka Jarmana (In The Shadow Of The Sun, 1980). Spolupracovala s experimentátory různých přístupů - s improvizátory, pokušiteli noisu, kolážisty terénních nahrávek (Stilluppsteypa, Angel, Schneider TM, BJ Nilsen...).
Hrála s meditativním a minimalistickým Jóhannem Jóhannsonem a postjazzovým kapelníkem u Laurie Andersonové, baskytaristou Skúli Sverissonem. Oba posledně jmenovaní na albu hostují, třetím hostem je Gudni Franzson, otec Hildur (klarinet a basklarinet). Mix zvuku se hodně upíná k přeludné stejnorodosti, takže zvuk nástrojů mnohdy splývá.


Úvodní Elevation nechává nad sebou klouzat několik vrstev v kolísavém ladění: je tu pevné harmonické centrum, takže i pocit periodicky zklidňovaného napětí. Důraz na barvu a zvukový detail cella může připomenout Vojtěcha Havla: i Hildur jako by se inspirovala postupy ze staré hudby, soudobou improvizační scénou či emocionální střídmostí Mortona Feldmana a Terryho Rileyho. Některé plochy míří spíš k průzkumu zvuku, ale většinou se z proudu vylínají rozpoznatelné melodické a rytmické (Erupting Light, Into Warmer Air) motivy.
Nebylo by divu, kdyby tuhle hudbu licencovala pro soundtrack třeba i nějaká větší filmová produkce. Přitom je velmi čerstvá a rozpoznatelně reaguje na leccos, co se v poslední dekádě událo v experimentální hudbě – i když je tonálnější, je poučená noisem, drones, volnou improvizací, sólovým hraním se smyčkami, akustickým simulováním elektronických zvuků...



Když Hildur nechává ve Whiten létat prostorem jednotlivé tóny, jako by to byla konzervovaná demostrace esenciálního cella – a náhle se album zdá blízké “touchovským” nahrávkám z terénu, u nichž máme možnost v teple pokoje naslouchat nedosažitelnému: hyenám, slonům nebo mořskému vlnobití. Zvláštní, ale je to tak: Jako by Arvo Pärt aranžoval pro smyčce field recordings Chrise Watsona.

Publikováno v revui HIS Voice.

Peter Gabriel si zpívá Radiohead

K šedesátým narozeninám si Peter Gabriel nadělil nové album. Nenapsal tu jedinou píseň: je to pocta kolegům od Davida Bowieho přes Radiohead až k Regině Spektor. Má to být oddech na dlouholeté misi ve jménu world music? Jaký je Gabriel misionář, a jaký je dnes muzikant?

Kolik výtečných autorů se obětuje a přestane psát, protože cítí v zádech důležitější úkol? První čtyři sólová alba natočil Peter Gabriel v rozmezí pěti let (1977-1982). Na další čtyři písňové kolekce už potřeboval čtyřiadvacet roků (1986-2010). Důvod je zřejmý: Gabriel začal nejprve v Británii, pak celosvětově, budovat strukturu pro vtělení „nezápadní“ hudby do popového trhu. V roce 1987 se sešli v klubu zástupci společností a smluvili se na jednotícím pojmenování „world music“: věděli, že není ideální, ale nejméně toho vylučuje a nejvíc zahrnuje. Obchodníkům psali iniciátoři v tiskové zprávě: „Už se nebudete muset děsit, kam zařadit nový pop z Jemenu, bulharské sbory, zairský soukous nebo gambijské nahrávky harfy kora."

World music ctěná i kritizovaná // Na počátku té anabáze Gabriel nejspíš netušil, že mu pod rukama roste obří organizátorská zátěž, která z něj udělá po většinu času kulturního ambasadora a už méně muzikanta. Ale patřil k humanistické popové vlně osmdesátých let: pokud Bono někde odkoukal své krédo „popularita je cenná měna, se kterou je třeba naložit co nejlíp“, pak jistě i u Gabriela, který spolu se Stingem a Brucem Springsteenem brázdil kontinenty na turné ve prospěch Amnesty International. Písně jako Don´t Give Up byly nedvojsmyslným výrazem soucitu všem obětem světových krizí: posilovaly i Čechoslováky, kteří zpoza železné opony jezdili na třaskavý koktejl show a hlubšího smyslu do Budapešti. Vladimír Merta pak zpíval o „archandělu Gabrielovi“: který zpěvák dnes pro někoho znamená tak silnou naději?

V roce 1980 poslal do světa píseň Biko - o smtri vězněného jihoafrického aktivisty Steva Bika - a založil organizaci WOMAD (World of Music, Arts and Dance). Festivaly WOMAD, stejně jako nahrávky z Gabrielova vydavatelství Real World, získaly časem na špičkové profesionalitě: na jednu stranu přesvědčily publikum západního světa a integrovaly do něj vyslance jiných kultur. Jako daň za pevnou organizaci se ovšem Gabriel dočkal mnohokrát kritiky: hlavně za to, že podřizuje kulturu z nepopových sfér zákonům světa showbyznysu. Dokonce se stal karikovanou postavou románu Marka Hudsona Music In My Head: obraz producenta, jehož úmysly vedou afrického muzikanta ke zkáze, byl ale mimo realitu.
Jistě se najdou nezávislejší kruhy: ale Gabriel věděl, že pokud má západní mediální společnost přijmout hudbu senegalského zpěváka Youssou N´Doura či Tibeťanky Jungčchen Lhamo jako víc než výstřelek, je třeba působit silou beranidla. Lze tušit, že mu možná nebylo nejpříjemnější zaujmout pozici „etnického“ mainstreamu: ale udělal to, protože pod jeho pevnou střechou (pro dobrodruhy trochu moc firemní a zajištěnou) se mohly rozpínat další úrovně scény.

Gabriel promýšlí společenské změny na mnoha úrovních. Přesvědčil Nelsona Mandelu, aby inicioval vznik skupiny Global Elders, kde se scházejí státníci a aktivisté k neformálním debatám o globálních problémech. Založil The Hub, „you tube pro lidská práva“, ale i odbory pro hudebníky ve vratké éře digitálního stahování. A když mu došla trpělivost s lidskými spolupracovníky, zorganizoval v Kongu průzkum a hudební session se šimpanzi bonoby.

Rozprava o písničkářském řemesle // „Má duše propadla rytmu!“ hřměl Peter Gabriel v osmdesátých letech: bušili k tomu afričtí bubeníci a anglický zpěvák zasnuboval moderní pop s world music. Nové album (po osmi letech!) je úplně jiná kauza a přijme ho jen určitý posluchačský typ. Gabriel natočil album volných písní se smyčci, kde se jedinkrát neozve elektrická kytara ani bicí.
To je však jenom část konceptu: hlavní je, že Peter Gabriel si vybral ke zpracování šest písní od generačních souputníků (Neil Young, Paul Simon, Talking Heads) a šest od mladší generace (Radiohead, Elbow, Arcade Fire).

Neplést se do řemesla mladým, ale zároveň zase zabojovat naplno: to byla možná úvaha, která předcházela rozhodnutí natočit album coververzí bez rockového instrumentáře. Ve studiu, jež zakládal producent Beatles George Martin, hrál jen klavír a smyčcový orchestr, několikrát rozšířený o ostatní filharmonické sekce. Hned v úvodní Heroes, slavné „berlínské“ pecce Davida Bowieho, překvapeně zjistíme, že tu není ani stopy po původním motorickém rytmu. Gabriel všechno přeformulovává, dává důraz na text, trochu jako by chtěl nabídnout své oblíbené písně pod zvětšovacím sklem - ale neodpustí si přitom vložit do nich zčásti vlastní interpretaci.

Vystačí si: umí závratně zpívat-volat (hned v klimaxu Heroes), emoci a důraz naštěstí hapkovsky nepřešvihává. Tatam je skočnost afrických kytar v Boy In the Bubble, písničce z afrického období Paula Simona: Gabriel ji nechává doprovázet pomaličku (tuhle možnost by z originálu mnozí vůbec nevyčetli) a plně nechává vyznít její melancholický podtón. Právě směřování pryč od „šťastné“ smyčcové hudby albu dává živost a překvapivost. Aranžér John Metcalfe (z kapely Durutti Column) orchestru předepsal jednou ostinata poznamenaná hudbou elektronických smyček, jindy africké struktury a la Steve Reich, či rytmický minimal Michaela Nymana. Dá se vystopovat i vliv mysticky meditativního Arva Pärta: úhrnem tedy eklektismus, ale sebevědomější a živější, než kdyby tu tekl holywoodský sirup. Gabrielovi, který dnes připomíná trochu Seana Conneryho a trochu Konfucia, vychází v My Body Is A Cage (od montrealských Arcade Fire) to, co dělá po léta: klimax s hřímajícím symfoňákem si odbyde uprostřed písně a skutečnou pointu odzpívá do ztišení.

Vydržet chvíli bez show a ironie // Zvláštní místo má na albu píseň, která vyšla jako první singl. Newyorští The Magnetic Fields, soustředění kolem rafinovaného textaře Stephina Merritta, nazpívali původně The Book of Love s doprovodem ukulele a ironicky: viz už text, „kniha lásky je dlouhá a nudná, tu zatracenou bichli nikdo neuzvedne“. Ale Gabriel chce věřit. Odpíchl se od druhé části textu: „A přece miluju, když mi z ní čteš, od tebe si nechám číst cokoli.“ Tady jsou smyčce nejžánrovější a chtělo by se předpovědět, že otevřené vyznání si lidi budou nechávat hrát na svatbách. Punkerským povahám, které od pop-music chtějí rebelské odreagování, se nad tím zvukem nejspíš zvedne žaludek odporem. Ale Gabriel to po čtyřiceti letech na scéně zpívá vlastně taky jako protestsong: proti skepsi. A aby idyle srazil hrany, hned po doznění vypálí klasickou chmuru Randyho Newmana I Think It´s Gonna Rain Today: „Jdu sám, sám / Na cestě plechovka / Nejspíš ji nakopnu / Takhle se jedná s přáteli.“

Někde vychází Gabrielův posun problematicky: přece jen si zvolil kód zpomalení, emocí, předrockového instrumentáře. To občas vede k rozcajdanosti. Když se z Lou Reedovy písně vytratí jeho strohost, ležérnost a artikulace na půl úst, nějak to nejde; silnou náhradu nenašel Gabriel ani k stylu samotářského songwritera Bon Ivera, který, sám sobě sborem, si všechno nahrál osobně v odloučení ve srubu.
Nad albem visí ještě jeden zásadní risk: „rockový Hamlet“ Gabriel (jak ho nazval před lety Jiří Černý) všechnu svou závažnost vždycky vyvažoval showmanstvím a překvapivostí – na posledním turné jezdil na kole po stropě hlavou dolů a vystupoval coby kameraman reality show. Na Scratch My Back hravý element nenajdeme: jenomže třikrát hurá, výsledek tím netrpí a polohu „happy sad“, slastného smutku, se tu prostě podařilo naplnit.

Scratch My Back vychází po osmi letech od posledního studiového alba Up (2002), a to zase vyšlo po desetileté pauze od Us (1992). Gabriel natáčí takhle málo – mimo jiné proto, že se po léta stará o jiné hudebníky. S tímhle projektem si dal pohov od podpory world music; jako by cítil, že by měl říct svoje i k mistrovskému písňovému řemeslu, které po všechna ta léta taky vzývá a žije jím, jen mu dával najevo podporu méně okázale než pákistánským sufistům a nigerijskému afrobeatu. Právě díky tomu, že „vaši denní dávku emocí“ ve smyčcích tu tak mocně vyvažuje rozprava o songu, Gabriel (a ne že by to od něj každý čekal) zas uspěl. Natočil album, do něhož se s opakovaným poslechem dá pronikat hloub a hloub.

P. S.: Jak to tak bývá u populárnějších alb na kompaktech, distribuuje se u nás „středoevropská“ verze, která nabízí lacinější produkt s jednodušším obalem, seříznutým na jeden list. To je ovšem u tohoto titulu docela problém: nejen že přijdeme o pěstěnou grafiku labelu Real World, ale hlavně o veškerou dokumentaci včetně seznamu původních autorů a interpretů. Máme tedy na vybranou: buď ignorovat zájem, čí písně Gabriel převzal, anebo hledat na webu. Nebo si uvědomit, že tahle forma alba se nepovedla a koupit hudbu laciněji ve formě virtuálních souborů: okleštěný obal, po němž se bude stýskat málokomu, je pravý opak toho, čím mohou dnešní vydavatelé ještě udržet zájem o kompaktní disky.

Publikováno v Lidových novinách, Orientace, 13. února 2010.

Mary Anne Hobbs: Posluchači jsou hladová smečka

Být u zrodu nové kultury patří k roli veřejného rádia, říká Mary Anne Hobbs, dýdžejka z BBC

Mary Anne Hobbs (*1964) je dnes reprezentativní a mezinárodně populární redaktorkou BBC (stanice Radio 1) pro novou a nezavedenou klubovou hudbu. Je spojená s generací hudebníků, kteří začínali během posledních deseti let. Svými pořady, pronikavými kompilačními alby (Evangeline – 2008, Wild Angels – 2009) a festivalovými prezentacemi pomohla londýnskému postapokalypticky potemnělému stylu dubstep ke globální popularitě. Mary Anne, která prý suverénně řídí jakýkoli typ motocyklu, je kombinací dynamické mediální hvězdy a dýdžejky s poučenou dramaturgyní. Stala se vlivnou osobností na pomezí popkulturního mainstreamu a nezávislé scény. Bývá přirovnávaná k legendárnímu dýdžeji BBC Johnu Peelovi.


Váš pořad BBC Experimental Show je dnes výkladní skříní čerstvých tvůrčích impulsů a subkultur. Máte privilegovanou pozici pouštět nové a nezaručené nahrávky. Londýnský temný proud dubstep vám může poděkovat: pomohla jste z něj udělat novou součást britského kulturního exportu. O co se na BBC snažíte především?

Loňskému albovému výběru nové muziky jsem dala název Evangeline – to jméno je pro mě přechýleným pojmenováním pro evangelistu. Skutečně bych ráda byla evangelistkou dnešního undergroundu, mostem, který spojuje na jedné straně ty nejkreativnější z producentů a na druhé straně posluchače, kteří čekají na nové impulsy jako hladová vlčí smečka. Prožíváme neuvěřitelně dynamické časy, snad nikdy dřív nebylo tak napínavé sledovat hudební scénu.

Čím to je?

Internet není samospasitelný, ale tvůrcům dal skvělé příležitosti. To, že každá kapela může mít svůj MySpace profil, znamená otevření obrovské platformy, která dává všem stejnou šanci. Mezi posluchači a kapelami najednou nikdo nestojí, nejsou tam prostředníci, nic nemusí podléhat regulaci globálních vydavatelství a distributorů. K vizitce kapely, která zkouší u vás za rohem, mají najednou přístup lidi na celé planetě. Takhle fakta o internetu zná dnes každé dítě, ale je nutné připomenout, že tohle dřív prostě nebylo, je to historicky nová situace.

Takže patříte mezi ty, kteří současnou „demokratizaci“ v hudbě pokládají za ozdravnou injekci pro svět tvorby?
Leccos je čím dál dostupnější a levnější. Jsou lidi, kteří dnes dělají originální a promakanou hudbu třeba na playstationy! I software, se kterým můžete doma vytvořit nahrávku studiových parametrů, zlevnil. Exaktní vědy znají termín „úbytek separace“: přesně to se teď děje v hudbě. Platí to i pro média, autoři mluví přímo se mnou. Když chtějí nabídnout něco pro můj pořad na BBC, stačí jeden mail a jsme v kontaktu. Jiná věc je, že dostávám denně sto mailů a týdně 350 hudebních nosičů. Snažím se s tím prát co nejpoctivěji.

To aby starší generace hudebníků litovaly, že se nenarodily později!

Myslím, že někteří hudebníci by z toho silně profitovali – hlavně ti se silnou vizí, kteří kolem sebe zvolna budovali komunitu: Brian Eno, Steve Reich, němečtí Kraftwerk... Ale nechci, aby to vyznělo, že dnes je všechno snazší a muzikanti si nemusejí nic zasloužit. Fascinuje mě pozorovat tak intenzivní producenty, jako je třeba Richie Hawtin: pořád pracují na něčem novém, technologicky jsou na úrovni vynálezců.

Na stanici BBC Radio 1 pouštíte novou hudbu, především klubovou. S jakými omezeními a vnitřními pravidly BBC se při tom musíte potýkat?
Mám to neuvěřitelné privilegium, že si můžu pouštět, co chci. Tenhle pocit svobody je pro mě něco jako požehnání. Když teď přišel do studia odehrát show naživo Omar Rodriguez Lopez z kapely Mars Volta, je pro mě skvělé, že nemusím nikde vysvětlovat, kdo to je, a obhajovat, proč ho zvu. Je to kytarová hudba, ne klubové beaty, ale pořád ještě na ni slyší „mé“ publikum.

Ale přece jen, některé texty hiphoperů, včetně londýnské komunity kolem stylu grime, jsou pořádně drsné...
Tak to ano, jazyková omezení máme. Přesněji: Dokud šla má Experimental Show jen v rozhlasovém vysílání, mohli tam grimeři klít a nadávat, jak se jim zachtělo, protože to bylo pozdě v noci. Ale už nějakou dobu lze pořad poslouchat i z webu, tedy kdykoli – a v takovém případě nechceme mít nepřátelské a extrémní vyjadřování. U nás se nezabýváme „nemravností“, ale sprostá slova, „f-words“, jsou většinou někam urážlivě namířená. Nemyslíme si, že bychom měli podporovat nenávist.

Není pak obraz dnešní mladé hudby neúplný?

V rádiu se vám nikdy nepodaří pustit všechno. Usiluji o to, abych vytvořila reprezentativní startovní místo. Vede od nás dost linků k blogům, mixům na webu, pirátským rádiím: tam můžou posluchači vesele pokračovat v objevech.

Objevuje se názor, že z dnešní hudby, přirozeně rozčleněné do mnoha menších stylových scén, už nevzejdou nové velké hvězdy. Generace britských raperů kolem Dizzee Rascala či Wileyho se hitparádovému úspěchu nebránila. Mají vůbec mladí britští kluboví muzikanti ambici proniknout do velkého showbizu?
Víte, oni občas dosáhnou skutečného úspěchu, ale vlastně to bývá vedlejší efekt jejich úsilí. La Roux, mladá zpěvačka populární i mezi teenagery, teď požádala o remix dubstepového producenta Screama a byla z toho britská hitparádová jednička, což je skvělé. Za čas asi něco takového zase přijde. Ale na úspěch se při vytváření hudby nesmí klást přehnaný důraz. Zní to jako paradox, dobří producenti to ovšem vědí.

Právě vychází třetí album, které jste sestavila z nové klubové a elektronické hudby. Máte výhodu: při vašem postavení vám dávají autoři exkluzivně k dispozici nové nahrávky. Co spojuje skladby vybrané na Wild Angels?
Na dvou předchozích albech jsem představila těžiště nových stylů, v závěru trilogie jsem chtěla otevřít okno do budoucnosti. Představit producenty, kteří jdou za hranice stylů a kombinují nejpřekvapivější vlivy a zvuky s hiphopem, technem, dubstepem, elektronikou. Nová scéna přitom nevisí ve vzduchoprázdnu: třeba mladý producent Flying Lotus je z rodiny legendárního saxofonisty Johna Coltranea. V nekrologu za Coltraneovu ženu, hudební experimentátorku Alici, jsem použila slova „divocí andělé“. Můj vydavatel pak navrhl, ať se tak jmenuje nové album.

Nebudu vám vyprávět o stažení českého Rádia Wave z éteru, jen řeknu, že k reprezentativnímu postoji rádia veřejné služby vůči čerstvé kultuře se u nás zatím spíš sbírá odvaha. Jak vy sama odpovídáte, když se vás někdo ptá, proč by měla mít mladá nezavedená kultura dobré místo ve vysílání?
V Británii panuje přesvědčení, že když veřejnost platí BBC poplatky, je s tím z naší strany spojena jistá odpovědnost, charakter veřejné služby. Už tradičně chce BBC dosahovat maximalistických výsledků jak zpravodajsky, tak v integraci umění do vysílání. Součástí takové práce je citlivost a pozornost věnovaná zrodu nových myšlenek, proudů, sociálních skupin. Sledovat genezi nových forem kultury i zábavy, to je prostě součástí role médií veřejné služby. Kdo jiný by to měl dělat? My máme být ti první vpředu, ne následovat druhé.

Publikováno v Lidových novinách, příloha Orientace, 3. října 2009.

Dvakrát o PJ Harvey

Její loňské album A Woman a Man Walked By žádné výroční ankety se slábou nevyhrálo. Přitom je to pořád podivuhodný výraz někoho, kdo má ve stylu hlasitou dikci, ale přitom obracet se k veřejnosti je pro něj tak nepohodné... Tohle jsou texty o posledních dvou albech PJ Harvey.


Kolébku mou i hrob můj
Dvanáct poznámek o albu White Chalk


Je rok před pádem berlínské zdi. V socialistickém Německu koncertuje anglické trio Automatic Dlamini. Honorářem by si doma mohli leda tak vycpat polštář, východní marky je třeba utratit hned na místě. Osmnáctiletá členka kapely Polly Jean Harvey si kupuje citeru. Doma ji zavře do skříně a devatenáct let na ni nesáhne.

Z portrétů na titulech jejích alb lze odečítat, jakými proměnami procházela. Začínala sama s elektrickou kytarou: roky, kdy do hitparád spolu s PJ Harvey stoupali Nirvana či My Bloody Valentine, byly možná poslední érou, kdy mainstreamový pop přijímal impulzy z progresivního rocku. Nejvíc se prodalo hudby, kterou Harvey neservírovala zasyrova, ale v teatrální stylizaci a rudých šatech. Záhy ji zase opustila, ale dodnes zdůrazňuje, že nepíše hudbu jako nějakou deníkovou sebereflexi.

Úsilí neustrnout se u ní stalo konstantou. Na aktuálním albu White Chalk se do objektivu dívá osamocená žena v bílé blůze a s konzervativním účesem: evokuje tak postavy naturalistických románů Thomase Hardyho (1840–1928), jehož život a dílo jsou spojené s venkovským Dorsetem, rodným místem PJ Harvey, kam se s novou hudbou uklidila. Je to takový Rodákův návrat, jak zní titul jedné z Hardyho knih.

Odložila elektrickou kytaru a poprvé se doprovází na klavír. Umí na něj prajednoduše, leckdo bude ten dětský způsob hry pokládat až za drzost. Na YouTube lze vidět, jak si při španělském koncertě k písni The Devil pouští metronom (!). Rodné místo, dětství, ztišená akustika. Vypadá to jako idylický návrat k čemusi základnímu, jednoduchému. Cesta z města: zmoudření, které je dnes už pochopitelné, dokonce poněkud trendové. Že by „zelené album“ PJ Harvey?

Klavír přirovnává ke kostlivci (skladba The Piano). Z rozbitého nástroje si doma schovala všech osmaosmdesát kláves, připomínají jí pytel kostí.

První slova alba: „Jakmile osamím, do duše mi vstoupí ďábel.“ A: „Osvobodila jsem se od rodiny, osvobodila jsem se od práce, osvobodila jsem se a zůstala jsem sama.“ Samota a ticho, do kterých se tu směřovalo jako do azylu a meditace, jsou nakonec noční můrou. Pasivní pozorování životní prázdnoty, konstatované od piana v dětsky jednoduchém slohu, spojuje všechny písně alba – až po finální bušení do východoněmecké citery. V Guardianu s jistou nadsázkou napsali, že je to nejsmutnější album, jaké kdy recenzentka slyšela. Žádné zelené album: znepokojivě bílé, možná bezbarvé.

Její dědeček, stavitel, postavil dům manželskému páru operních pěvců. Harvey u nich brala hodiny, rutinní školení, jak dostat z hlasu co nejvíc. Teď všechen um odložila: zpívá nepřirozeně vysoko, místy klouže v glissandu jako pila. Na albech je to dráždivě poutavé, na koncertech to často neudrží a vedle málo příjemného rejstříku je navíc falešná. „Říkám tomu kostelní hlas – takhle jsem jako malá zpívala koledy.“ White Chalk není šťastné album pro ty, kteří ji uslyší poprvé.

Titulní bílá křída je v mírných pastvinách Dorsetu převládající horninou. Václav Cílek říká do telefonu: „Mělká údolí, takový Hobitín. Teploty se moc nemění, někdy tam kvetou růže po celý rok. Je tam vždycky cítit rozměr času, lidé tam žijí s pravěkými památkami. Taková krajina má silné, ale jemné kouzlo: pomalu do tebe vniká, pomalu z tebe odchází.“

„Tudy jsem vodila na procházku svoje nenarozené dítě.“ Obsese z mrtvého dítěte je častý motiv PJ Harvey, ale ne autobiografický. „Dokonce,“ řekla před časem, „si někteří poslechli Down By The Water a mysleli, že se mi skutečně narodilo dítě, které jsem utopila.“ Co tedy utopila? Psychoanalytici vykládají potracené dítě jako obraz něčeho, co mělo být prožito, ale nebylo. Daniela Fischerová do telefonu: „Ale zásadně záleží na tom, jakou emoci při tom snící prožívá!“ Jakou? Líbeznou melodii zpívá snící téměř do ticha, ozvěna prodlužuje trvání slov.

Vyrovnaně a laskavě zní během When Under Ether: v bezvědomí spočívá mimo sebe – zase během zákroku, který ji čehosi zbavuje. V jednom rozhovoru zmiňuje, jakou radost jí přinesly poslední měsíce. Anonymně hrála v Los Angeles na baskytaru v jakési neznámé kapele se spoluhráči Captaina Beefhearta.

„Bílá křído, v tobě shnijí moje kosti, bílá křído, s tebou jsem si hrávala...“ Tohle je tedy jádro jejího návratu? V prázdnotě po narození a před smrtí si prohlíží krajinu svého počátku a konce. Ale to přece známe: Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj...

Ani návrat k přírodě, ani do mateřské náruče. Orientační běžci a poutníci znají zásadu: když se člověk ztratí, má se vrátit na místo, kde ještě věděl, kde je. Polly Jean to na White Chalk bere zpátky do míst, kde přišla na svět.

PJ Harvey: White Chalk. Island Records / Universal, 2008. // Publikováno v Respektu


PJ Harvey: víla, která štěká

Ženská síla, pevná a přitom jemně rozlišující, má v Polly Jean Harvey vrcholnou rockovou reprezentantku. V Británii začínala paralelně s generací seattleské Nirvany, Nick Cave i Thom Yorke z Radiohead podlehli přitažlivosti a nahráli s ní duety. Nové album A Woman a Man Walked By je jako pásmo krátkých filmů: protagonistka mění role od profesionálního vojáka po slečnu ve víru milostných her.

Temná hra na schovávanou / Od té doby, co rozpustila své syrové rockové trio, přepíná Polly Jean mezi různými poetikami. V době průlomu k velké slávě (s albem To Bring You My Love s minimalistickými smyčci) zkoušela vystupovat ve stylizovaných rolích výrazných ženských typů. Kostýmy a přehrávání pak od sebe rychle odehnala jako zlé duchy: poslední sólové album White Chalk z roku 2007 je návratem pozpátku přes děsy dospívání do bezpečné krajiny dětství: ale cožpak se lze vrátit? Krutou upřímnost tu držel pohromadě překvapivý obrat: skvostná hráčka na elektrickou kytaru začala od nuly, jednoduše (chtělo by se říct "jako po úrazu"), hledat nový výraz u piána.
Dávný kumpán, rádce a Pollyin producent John Parish má výsadu na společných albech (právě vychází druhé) napsat a nahrát všechnu hudbu. Pro Polly Jean zbývají texty a zpěv, což jí po hlubinně sebezpytné White Chalk vyhovovalo. "Potřebovala jsem se vnořit do hudební krajiny, která pro mě není přirozená. Chtěla jsem být vržená do něčeho, co ze mě vymáčkne nové myšlenky."
Novinka je nakonec nejúčinnější v exaltované hrubozrnné poloze, kterou od PJ Harvey léta známe. Sixteen, Fifteen, Fourteen stručně ukazuje hru na schovávanou jako mrazivou pubertální zábavu, mezi chlapcem a dívkou jde o mnoho, "i stromy se třesou". Víc než tatabojsácké "klucí, kde jste?" se připomene Björk, když v muzikálu Tanec v temnotách odpočítává kroky na popraviště.
PJ Harvey, drtivě věcná, poetická a přitom nehysterická, si sáhla k extrému při grungeově špinavém hlučném riffu písně Pig Will Not: "Jsem tvůj strážce! Jsem tvá víla! Haf! Haf!" Těžko říci, kdy některá populární zpěvačka naposledy štěkala. Tady je animální vyvrcholení jen jednou ze situací, kdy si Polly Jean brání svůj přístup: pro jiné snad nenormální, pro ni adekvátní reakce na svět.
PJ Harvey jako by na album přivedla partu různých charakterů s různými hlasy. Sopránek v Leaving California vychází z bytosti, kterou Amerika položila na lopatky. Je tu žalozpěv pro prázdnou židli po ztraceném dítěti (The Chair). Píseň pro April (snad dívku April, zamlklou a "deštivou" jako duben) zkoumá po vzoru árií, s jakým účinkem lze protahovat jednu slabiku přes několik různých tónů.
"Musíme milovat, nebo přijmout následky," zpívá v The Soldier, snu o vojákovi, který se vrací domů navždycky poznamenaný. Epilog nazvaný Praskliny v plátně je už jen zklidňující vyprávění. "Dobrý Bože, tentokrát mě neopusť," říká PJ Harvey, jež byla před pár minutami vulgární a plná narážek na lidské úchylky.

Večer s Donutilem / Těžko si lze představit album PJ Harvey, které by nebylo poutavé. Lze si však představit její "těžší" album: roztříštěně navazující na různé momenty z její předchozí kariéry, jehož kód k rozlousknutí je méně poddajný než jindy. Právě takovou desku, která se moc nehodí k prvnímu seznámení, zpěvačka spolu s Johnem Parishem právě vydala.
Je to trochu "Večer s Miroslavem Donutilem" - těsné střídání kontrastních rolí. I ten, koho by uspokojilo zpěvaččino spojité album, nepřeslechne, kolik silných momentů, pro ženy v popkultuře naprosto neběžných, se jí do mozaiky podařilo vložit.

PJ Harvey: A Woman a Man Walked By. Island Records / Universal, 2009. / Publikováno v HN.

Netahat s sebou moc věcí

Bianca Casady z CocoRosie o mejdanech, samotě a mamince

Červenec 2007: Sesterské duo CocoRosie koncertovalo v Praze a Ostravě. Poprvé jsme tak měli příležitost slyšet a vidět živě někoho ze špičky „nové písničkářské scény“ – hudebníků s osobním až intimním akcentem, levnými nástroji a bazarovými tretkami v instrumentáři. Ze dvou sester s indiánskou krví jsem mluvil s tou bez operního školení, s vokálem blíž undergroundu a hip-hopu: Biancou Casady.

Hudba, kterou se sestrou Sierrou už pátý rok hrajete, má v sobě dost intimity. Není to zapeklitá věc, být na scéně pořád jaksi osobní – po třetím úspěšném albu, před publikem s vysokým očekáváním?
Docela to jde. Pro letošní album jsme sice sepsaly asi nejosobnější písně, co jsme si kdy troufly, ale jsou to příběhy. Když je teď přezpíváváme, musíme se jakoby přesunout zpátky do místa, odkud ty příběhy pramení. Když si vzpomenu na naše první výstupy, vidím, že se na pódiu cítíme čím dál líp.

Cítily jste se dobře i v newyorské Carnegie Hall, kam vás letos jako organizátor pozval David Byrne z Talking Heads?

Jo, to byl zvláštní zážitek. Naprosto jsme to tam respektovaly, ale měly jsme zároveň pocit, že se do toho musíme opřít hodně z divoka, protože je tam všechno tak... Tak střízlivé. Tak starožitné. Tam neuděláte klubovou atmosféru, trochu máte pocit, že to není vaše vlastní představení, že tam nepřetržitě jede shoe samotné Carnegie Hall. A myslíte na to, že stojíte na stejném místě, z jakého zpívala Billie Holiday.

Řekl vám David Byrne, za co si vaší hudby tak cení?

Já s ním moc nemluvila. Naše máma, ta s ním propovídala spoustu času. Ale ta si zas moc nepovídá o muzice. Máma jezdí hodně s námi. Tady v Praze je taky.

Je tolik písní o lásce mezi muži a ženami. Vaše letošní album ale nese název Dobrodružství koňského ducha a potraceného dítěte. Čím vás láká svět zvířat, duchů a mrtvých?
Pro nás je to taky pořád nezodpovězená otázka. Nemá cenu číst to jako doslovný odkaz, původně to je verš z písničky Black Poppies. Když to zkouším vysvětlit, jako první mě napadne usychající les za barákem, kde jsme bydlely. Lidé jsou dnes docela intenzivně obklopeni smrtí, mám na mysli situaci v přírodě a vymírání zvířat. Ale nikoho to neděsí, jako by to byla neviditelná smrt. Docela morbidní situace. Možná že právě ona nás přivedla k tomu obrazu, kdy duchové bloudí paralelně s námi po světě, a protože se s nimi nebavíme, baví a milují se mezi sebou.

Hudba CocoRosie mnohdy působí harmonicky, až idylicky, ale viděno zblízka, nevyhýbá se děsivým věcem. Člověk si nad ní říká - v jakých momentech se asi cítíte šťastná?
Na posledním turné byly skvělé chvíle. Nemyslím na pódiu. Ve Francii jsme jednou měly pro sebe velkou scénu s hladkým betonovým povrchem. Půjčily jsme si kolečkové brusle a z beden si k tomu co nejhlasitěji pustily vlastní mixtape: naházely jsme tam samé taneční tracky. To byla extáze: připadala jsem si v tom prázdném sále, jako když jsme v Americe jezdily bruslit jako malé holky. Taky se povedly sestřiny narozeniny. Na volný den uprostřed turné jsme si pronajaly přepychový hotelový pokoj. Všichni členové kapely si svlíkli šaty. V autobuse jsme Sieře zavázali oči, takže nevěděla, co bude. Přivedli jsme ji do pokoje, kde byla spousta růží a lidi z kapely jen ve spodním prádle. Měli jsme tam dlouhý a velkolepý večírek. Koukali jsme se předtím na The Bachelor Party, jeden z prvních filmů s Tomem Hanksem. Mají v něm šílený mejdan s prostitutkami a se zvířaty. Zachtělo se nám uspořádat něco podobného.

Ještě nějaké okamžiky štěstí?
Pochopitelně – hlavně nás baví hrát. Tomu podřizujeme v životě všechno další. Jsem víceméně závislá na tom, abych dělala něco tvůrčího.

Která část muzikantského života je vám nejbližší?
Na pódiu je víc zábavy, ale pro mě je nepostradatelná samota. Vymýšlet, něco si psát, to je hlubší zážitek. Vystupování beru jako druhotnou věc. Občas se při něm něco rozvine, odhalí, docvakne, to je dobré. Ale na počátku to pro mě byla úmorná dřina.

Filmový dokument, který o vás natočil David Kleijwegt, se jmenuje Věčné děti. Je to pro vás přiléhavý titul?

Jasně, však jsme mu ho samy vymyslely. Děti nevydělují hravosti a kreativitě zvláštní čas. Mají je rozprostřené v životě nonstop, úzce se u nich k sobě váže zábava a seriózní, důležité věci. Tahle tendence nás spojuje s několika dalšími tvůrci, bezpochyby s Antonym.

S tímhle rockovým šansoniérem ze skupiny Antony and The Johnsons, po léta spolupracujete.
A taky spolu trávíme hodně času. Antony je podle mě génius, jedna z nejintenzivnějších osob, co jsem kdy potkala. Každý hovor s ním mě posune někam dál. Je naprosto nespoutaný, jakoby pomíjí sebekontrolu, což lidi oceňují při jeho vystoupeních, ale přitom je zároveň nesmírně laskavý. Jako dítě. Skvěle mu vychází improvizace: mezi důstojnými klasickými nástroji, v komplikovaných aranžmá, se najednou šprajcne a spustí něco, co z něj v tu chvíli musí ven. S CocoRosie je na pódiu víc legrace, ale u Antonyho je ta zábava plnější a mohutnější.

První album, které jste se sestrou napsaly, začíná slovy: Jsou-li všichni andělé děsiví, proč vítáš jejich příchod? Co znamenají Terrible Angels pro vás?
Ta věc se táhne celými dějinami: muži na jednu stranu ženy opěvují a koří se jim, a zároveň je ze společnosti vytlačují na okraj. Ten paradox ale funguje i naopak: vyslechli jsme si spoustu vyprávění od mámy o nepřítomném otci, který pro ni byl jedna velká obsese a ztělesněné zlo.

Nosíte na krku klíč. Máte domov?

Vlastně ne. Vracím se teď do New Yorku, ale jen na čtyři dny. Stávájí se z nás se sestrou čím dál víc kočovnice. Představa, že se do svých bytů (Sierra ho má v Paříži) natrvalo vrátíme, je pro nás čím dál mlhavější.

A jak vypadal váš domov v dětství?
Bylo jich tolik. Je těžké se na nějaký rozpomenout. Máma nezůstala nikde déle než půl roku. Vystřídali jsme spoustu míst, hlavně po Spojených státech, ale žily jsme taky nějaký čas v Mexiku a Itálii. Jednou jsme bydleli v kamiónu. Několikrát jsme ilegálně sqattovaly. Máma měla zásadu, že při každým odjezdu se všechny věci nechávaly na místě. Nic netahat s sebou. Mockrát jsem přišla o všechno kromě pár triček. Ne že by mi to bylo líto, jiný život jsem ani neznala.

Jak žije vaše matka s čerokézskou krví dnes?
Vlastně v tom pokračuje, a co si budem povídat, my při svém způsobu života taky. Řeknu vám, co mě pobavilo. Víte, kam šla matka po příjezdu do Prahy jako za á? Do realitní agentury. Ne že by se tu chtěla usadit, je to tik. Obhlídnout, jak by se tu dal sehnat bejvák, kdyby něco. Už při příjezdu kouká z okýnka auta a ukazuje mi budovy - podívej, tahle vypadá slušně... Tohle jsme po ní nezdědily: já když někam přijedu, pátrám leda tak po tom, kde se mají nejlepší čaj.

Publikováno v Respektu, červenec 2007.

28. 3. 2010

(Just Like) Starting Over

Texty o hudbě jsem na webu dřív publikoval na http://klusak.blog.respekt.cz . Na tomhle místě bych po čase rád navázal. Mimo jiné proto, že Lidové noviny, kam přispívám (především do sobotní Orientace), mají webový archív nepřehledný a zčásti skrytý před vyhledavači. Na začátek tedy několik textů z posledního roku; co a jak se mi dál podaří tu publikovat, se vyjeví samo časem.

A taky - jak mi kdysi o způsobu, jak si najít čas na psaní, říkal hrnčíř a básník Michal Jůza: Musíš si ten stůl postavit do cesty.