Stahovat? Nestahovat?

Pod záměrně jednoduchým titulkem jsem se pokusil pro LN - Orientaci shrnout zásadní výměnu názorů na hudbu a stahování, kterou vyprovokoval příspěvek zakladatele UbuWeb v The Wire. Je to myslím nejdelší článek, jaký jsem v posledních letech napsal. Chtěl jsem, aby tahle debata vedená na poměrně vysoké úrovni zarezonovala i česky. Původní anglické příspěvky linkuji uvnitř textu. ///

Britský tisk přinesl zásadní debatu na téma hudby na síti. Už dlouho jsme neměli před sebou tak dobře shrnutá fakta jako v sérii úvah, které pro měsíčník The Wire napsali hudebníci a vydavatelé. „Nejde o peníze. Jde o dějinnou proměnu vnímání hudby,“ zní tu.

Profesionální sebevrah: tak označil sám sebe hudebník a multimedialista Bob Ostertag poté, co se rozhodl umístit celé své hudební dílo zadarmo na internet. Ostertagův hlas nyní výrazně posunul největší diskusi, jakou za poslední léta zažil lídr mezi světovými časopisy o současné hudbě. Britský měsíčník The Wire rozpoutal názorový svár mezi hudebníky, organizátory i čtenáři tématem vlastně banálním, nicméně pořád nerozseknutým: jak se stavět ke všudypřítomnému koloběhu nelegální hudby na síti, v přehrávačích a našich uších?

Debatu rozpoutal zakladatel internetového uměleckého archivu UbuWeb Kenneth Goldsmith, když popsal revoluci Napsteru jako uvolnění stavidel pro cestu kultury k lidem.

Poklad, ze kterého neubývá // Sepsal to zábavně a osobně, koneckonců Goldsmith je básník. „Jako by se všechny obchody s deskami, secondhandy a dobročinné bazary světa spojily do prohledávatelné databáze, otevřely dveře dokořán a žadonily, ať si zadarmo odneseme tolik, kolik se jen dá pobrat.“ Ale zlatým hřebem pro Goldsmithe bylo, že tahle zásoba neubývá: i ty nejraritnější nahrávky se dají sdílet se všemi přáteli a s veřejností, což pro jeho organizátorského ducha bylo – a pořád je – jádro satisfakce.

Zpřístupněné osobní archivy nám také odkryly leccos o lidském vkusu, uvádí Goldsmith. Není to argument pro ani proti, jen popis nové situace. Básník si všiml, jak různorodé jsou playlisty, uvnitř nichž zpravidla není jen vysoké či jen nízké. Abecední řazení vedle sebe zhusta staví Johna Cage a Mariah Careyovou. „Každý má své guilty pleasures,“ věří Goldsmith. Taky si všiml, že „holé“ soubory putující po internetu setřásají kontext. Myšlenka alba jako celistvé formy se ztrácí, stejně tak jako příslušnost k původní scéně. Mnozí uživatelé netuší, odkud se ta která hudba vzala, a je jim to jedno. Do „svého“ archivu UbuWeb shromažďuje zvukové artefakty dvacátého století, ovšem druzí si je odsud mohou vzít jako „cool“ divné zvuky: přes známé se mu doneslo, že třeba rituální zpěvy umělce Bruce Naumana mixují do tanečních beatů nějací dýdžejové v Sao Paulu a mezi tamějšími mladými Brazilci je to svého druhu hit.

„Ve výsledku jsem – stejně jako vy – přestal kupovat hudbu,“ uvedl Goldsmith a především touhle větou si vysloužil desítky polemických odpovědí. Přitom ten fakt nesděluje nijak triumfálně, spíš popisuje situaci. Býval fanatický sběratel a nákupčí, který si na svatební cestě do Amsterdamu musel pořídit kvůli objeveným elpíčkům kufr navíc, už deset let nevkročil do prodejny s hudbou. Proč taky, když tu nejlepší představuje možnost stahovat doma po nocích nové a nové tituly.

„Zajímá mě víc štvanice než kořist,“ míří Goldsmith k sebekritické pointě. Jako šéf archivního UbuWebu by se mohl vymlouvat, ale spíš se bez iluzí vidí jako většinový případ. Omámení kvantitou převážilo, na svých harddiscích máme víc hudby, než bychom stihli uposlouchat za několik životů. „Ve chvíli, kdy získáme jednom, prahneme po druhém.“ Vztah k hudbě prošel dramatickou změnou: akt akvizice, tedy získání nahrávky, si často vyžádá víc naší pozornosti než to, co je získáno. Distribuce hudby nás upoutává víc než samotné její vnímání: „Začali jsme dávat přednost lahvím před vínem.“

Připravujeme si chudou budoucnost // Na stahování má každý nějaký názor, a tak Goldsmithovo „vyznání“ vyvolalo silnou odezvu. Část reakcí uveřejnil britský měsíčník jako čtenářské dopisy, zásadnější příspěvky od jara tiskne The Wire jako celostránkové materiály: z debaty o proměnách v hudbě se stala pravidelná rubrika.

Jako první do ní přispěl výrazně nesouhlasnou dikcí muž, který má dlouholeté pouto k české hudbě: Chris Cutler už od dob Jazzové sekce sledoval zdejší progresivní scénu a vydal pro svět album Ivy Bittové a Pavla Fajta. Cutler je skladatel, bubeník, teoretik a šéf vydavatelství Recommended Records. Obrací pozornost k pozicím hudebníků a říká: „Vytvořit nahrávku není ani bezplatné, ani bezpracné.“ Uživatelskou představu hudby „zadarmo“ přirovnává k omezenému rozhledu občanů, žádajících naivně ideální politiku. „Všichni očividně chceme lepší zdravotnictví, lepší školství, lepší penze a sociální zabezpečení, lepší dopravní sítě, bezpečnější ulice a víc policistů – a nižší daně. Přejeme si být co nejlépe placeni, ale pokud možno neplatit za práci druhých; sníst všechnu úrodu a nechat budoucnost, ať se o sebe postará.“ Cutler si také nedělá iluze o „přátelskosti“ výměn souborů, sociální sítě pokládá spíš za zatížené lhostejností – a z té nikdy nevzešlo oživení kultury.

Pracovat od sedmdesátých let intenzivně v nekomerční hudbě znamená mít plné právo rozhodovat o svém díle, říká mezi řádky roztrpčený Cutler. Snaží se šetřit pocity a nabízí čísla. Bez prodeje 3 500 kompaktů (nebo 1000 placených downloadů) nedokáže uskutečnit zamýšlený projekt, návrat ceněného tria Henry Cow („Slevit se už nedá: jde o kapelu, která ještě pořád používá technicky náročné nástroje, koncertuje v reálném čase a chce využít nahrávací studio jako plnohodnotný nástroj. Notebook se softwarem Pro Tools je levnější, ale funguje jen pro mělčí druh hudby.“). Pokud příjmy jeho nezávislého vydavatelství klesnou o patnáct procent, bude zralé k uzavření. A když zmizí nezávislí hybatelé, píše Cutler, zaděláváme si na monokulturní společnost bez diverzity. A časem tak skončí i ten „nekonečný koncert zadarmo“, protože nebude kde brát čerstvou originální hudbu.

Cutler evidentně přehlíží oživení, širší přístupnost, větší zájem o koncerty a vedlejší propagační efekt, které přinesly sdílené empétrojky. Ale sugestivně mapuje temnější stránku, která podle něj ohrožuje kulturní ekosystém. Ptá se i na věci cti: „Platíme instalatéry, elektrikáře i daňové revizory. Platíme poskytovateli internetu a mobilního spojení: proč potom ignorovat muzikanty a labely, které jen tak tak přežívají?“

Hudba jako fotky z dovolené // Diskuse na stránkách The Wire se odchýlila i k dalším motivům: psalo se o povrchním marxismu ospravedlňujícím někdy webové sdílení; o ohlupující snadnosti, s níž jsou nyní jedním kliknutím na dosah vzácná a komplikovaná díla; a také o tom, zda mají subverzivní umělci žádat o státní podporu. Americký hudebník a multimedialista Bob Ostertag také argumentuje zkušeností výkonného umělce, ale zásadně se liší od Cutlerova postoje.

Před pěti lety spáchal, jak výše řečeno, „profesionální sebevraždu“: celé své dílo, zvící patnácti alb, umístil zdarma na internet. Když zpětně bilancuje toto pionýrské rozhodnutí, jednoznačně vidí, že si polepšil. Dříve ho vydávaly malé značky, od nichž nemohl čekat profit. Náklady na edice (tisíc až dva tisíce kusů, obvyklá čísla pro „uměleckou“ hudbu) se vracely zvolna, a zatímco Ostertag viděl po světě prodávat své tituly, peníze se k němu dostaly málokdy.

Jakmile svou hudbu „uvolnil“, dočkal se překvapení: lidé ji začali víc poslouchat. Jeho nejnovější album wOOt si stáhlo třicet tisíc posluchačů; celkem má jeho katalog přes sto tisíc stažení. Pochopitelně se to promítlo i do zájmu o koncerty: tam, jak Ostertag zjistil, má publikum zájem o pevné nosiče, přestože ví, že jejich obsah někde visí jako free download.

Ostertagovi se tedy osvědčilo vyřadit nahrávky z výdělečného řetězce. Těžko ovšem soudit, nakolik mohou jeho cestu nastoupit druzí: Bob Ostertag má jednak dlouholeté renomé jako současný mezioborový umělec, a pak se prodejem své hudby nikdy neživil: má místo na univerzitě. Na jeho poznámkách je ovšem nejpoutavější, že peníze pro něj vůbec nejsou tím hlavním, o čem bychom měli v souvislosti se stahováním mluvit. „Změny, o kterých se tu bavíme, jsou tak rozsáhlé, že otázka, zda lidi platí za písničky, bledne ve srovnání s něčím zásadnějším: Informační technologie mění samotné naše chápání, co je to hudba.“

Statistiky uvádějí, že v roce 2008 bylo ve Spojených státech vydáno 106 000 nových alb; v roce 2000 jich bylo 36 000. Na portálu MySpace stoupl počet přihlášených ze 600 000 (v roce 2005) na více než deset miliónů (vloni). Z toho občas někdo vyvodí, že posluchači se nikdy neměli tak báječně jako dnes: což pochopitelně nikde není zaručeno. Když se oprostíme od snahy hodnotit, co je dobře a co špatně, lépe se nám nazírá na jádro změny: hudba se stala masovější než kdy dřív. Nikdo na světě už ji nedokáže komplexně poznat, na to je jí příliš.

Ostertag cituje text Susan Sontagové O fotografii (1977): „Fotografování se v poslední době stalo zábavou praktikovanou téměř stejně široce jako sex a tanec - což znamená, že stejně jako všechny formy masového umění není většinou lidí provozována jako umění. Je především společenským rituálem, obranou vůči úzkosti a nástrojem moci.“

Když si místo fotografie dosadíme hudbu, získáme realistickou zprávu o její dnešní proměně. Skutečně: vždyť desetitisíce domácích nahrávek a chuti participovat na známých stylech se podobá fotkám z dovolených, které nemusejí být přímo špatné, ale míjejí se s publikováním a statusem „díla“. Myšlenky Waltera Benjamina ze slavného textu Umělecké dílo v době své technické reprodukovatelnosti (1935) se na hudbu dosud aplikovaly jen ve vztahu k nahrávacímu průmyslu a distribuci nosičů. Nyní však elektronická hudba „dohnala“ tužky pro kreslíře a aparáty pro fotografy: není tu už jen dostupnost nástrojů, ale také snadné zveřejnění. „To nejsou dobré zprávy pro takové, jako jsem já – autory, jejichž hudba vyžaduje intenzivní, soustředěný poslech,“ dodává (sarkasticky?) Ostertag.

Diskusi v The Wire lze tedy shrnout v překvapivě jiném duchu, než „kolik dát za desku Radiohead“. Na jedné straně dnes operují bojovníci proti „pirátskému“ sdílení dat. „Patří jim respekt, ale budoucnost není jejich,“ míní Ostertag. Zároveň, nikoli proti nim, spíš už v jiném světě, dozrává generace, která se narodila do společnosti „tekutých“ digitálních dat. Během proměn, které jsou před námi, najde novou podobu věcí.

Pro hudbu, jak jsme ji znali dosud, to bude znamenat přinejmenším konec jedné éry. Ale když se s tím nějak srovnají naše ega, návyky a sentiment, můžeme svobodně vykročit k jiným podobám kreativity ve společnosti.

Diskusi, jež je předmětem článku uveřejňuje časopis The Wire průběžně v tištěné i webové podobě (thewire.co.uk). Susan Sontagovou citujeme v překladu Pavla Vančáta.

- - - - -

Napster // Shawnu Fanningovi bylo osmnáct, když v roce 1998 vymyslel Napster. Platforma pro sdílení hudby získala brzy závratnou popularitu: spočívala v propojení a zpřehlednění hudby uložené v počítačích jednotlivých uživatelů. Tím se vyhnula přímému porušení copyrightu, ale i přesto byl na nátlak Americké asociace nahrávacího průmyslu původní Napster v roce 2001 uzavřen. Mezitím se Fanning ocitl na titulní

straně týdeníku Time a především se vyrojilo množství portálů napodobujících Napster: celosvětová éra sdílení souborů mezi uživateli nenávratně explodovala. Z Napsteru je dnes předplatitelská služba, jež má málo společného s radikální a populární původní podobou. V současnosti ovšem existují tisíce forem, jak lze na síti sdílet soubory. Napster je v americkém městském slangu označení pro důvtipného podfukáře.

The Wire // Je podnětné sledovat taktiky, díky nimž se udržuje v dobré formě měsíčník, na jehož stranách se odehrává diskuse, o které píšeme na této straně. The Wire vychází v Londýně, přežívá ovšem díky dominantnímu postavení globálně rozšířené jedničky mezi tištěnými časopisy o dnešní hudbě. Žánrově zasahuje široké spektrum: od inteligentní a progresivní pop-music přes elektroniku a hip-hop až k tvorbě současných skladatelů. Typický je tu soustředěný, hlubší pohled.

Česká hudba, jež má s reprezentací v zahraničí dlouhodobě problém, tu byla vždycky zastoupená jen málo. V devadesátých letech psal šéfredaktor Rob Young s chutí o skupině Ecstasy of St. Theresa; v poslední době tu bylo možné najít reflexe britského vydání českých soundtracků (především hudby Zdeňka Lišky) a zprávy o českých titulech Petra Kofroně, skupiny Švehlík či vážnohudební Ostravské bandy s Petrem Kotíkem.

The Wire registruje proměny čtenářského trhu, proto začal vycházet (také zpoplatněně) i v digitální podobě. Web časopisu zásadně nepřináší materiály z aktuálních čísel. Jedinou výjimkou je právě diskuse o hudbě na síti: redakce ohlásila, že debata se tak těsně dotýká virtuálních a digitálních zdrojů, že logicky patří i na web.

- - -
Reakce na text: Česká pozice