17. 2. 2015

Bob a báječný stroj času // Shadows of the Night



Milovníci Boba Dylana autorského mají tentokrát pohov. Deset písní alba Shadows of the Night přináší poctu starého mistra mistru ještě staršímu, technicky nostalgický přístup a zasvěcenou evokaci „zapomenutého umění“ psát písně.


Je to dvojaké album: hraje na sentiment vůči americkým ikonám, ale může nabídnout i něco víc. Různě lze cítit i jeho význam: máme tu čest se zajímavou rekontextualizací, anebo je tohle prostě luxusní vycpávka, hra na jistotu a navoněná nicotnost?

Slast, zn. old school // Dylana si jakoby vážíme, ovšem kdo ve skutečnosti poslouchá v Česku jeho nové desky? Užít si tituly jako je vzývané Tempest (Bouře, 2012) znamená pročíst texty jako sbírku poezie a umět nadprůměrně anglicky. Vyznání Make You Feel My Love musela proslavit skotská hvězda Adele a mnoho lidí se pak divilo, že pozdní Dylan ještě píše a vydává takhle pěkné a použitelné písně.  

Dylan dobře ví, že mu svět věnuje víc pozornosti jako staré známé ikonické postavě, než když má vnímat jeho nová sdělení. Proto vydal v roce 2009 album slavných vánočních písní Christmas In the Heart a teď navázal albem sinatrovským. Tedy – jméno swingové hvězdy tu nikde není zmíněno, ale všech deset písní Frank Sinatra nazpíval a velký Bob se uvolil autorizovat domněnku, že tu tedy je souvislost.

Kolem desky se najde řada atraktivních, někdy skrytých, středně důležitých faktů. Sinatra se narodil právě před sto lety. Úvodní písnička I’m a Fool to Want You je jednou z mála, kterou (spolu)napsal přímo on. Retro design obalu se vrací k jazzové estetice šedesátých let: fotky krájené do elegantních pruhů mívala jako poznávací znak elpíčka slavné značky Blue Note. Na zadní straně obalu najdeme fotografii Dylana v černém obleku s maskovanou ženou po boku u klubového stolku: prý je to odkaz na „černobílý ples“, prestižní a výstřední událost pořádanou v roce 1966 Trumanem Capotem, na kterou Sinatra dorazil i se svou novomanželkou Miou Farrow. Dylan na fotce drží v ruce starou desku od Sun Records, kolébky rock'n'rollu: titul záměrně není k přečtení. 
 
Samotnou poctu vedl Dylan pochopitelně po svém, nepravděpodobnou cestou. Nejde tu o swingujícího Sinatru coby sebejistého salónního šviháka, zástupce vyšší společnosti. I on se občas obracel víc do nitra. Natočil řádku monotematických alb o samotě, vydělení, stesku: viz už jen názvy titulů Where Are You? (Kde jsi?, 1957), No One Cares (Nikdo nemá zájem, 1959) a All Alone (Docela sám, 1962). Dylan z nich vybral šest standardů a doplnil je dalšími čtyřmi. Většinou to jsou balady (na celém albu znějí pomalá tempa) prověřené už před Sinatrou. Jsou napsané tak dobře, že songwriter mohl zapadnout do studia se svou pětičlennou kapelou a natočit je „svléknuté“ na dřeň.  

Když chce, tak nemečí // V nahrávce se po dokončení nic nedolaďovalo a neopravovalo: dokonce se hrálo nasyrovo bez sluchátek, takže při dost zesíleném zvuku lze slyšet, jak na samém začátku tiše vrní reprobedny. Čirá slast pro ty, kteří chtějí online éru zpestřit ruční prací, či aspoň odkazy na ni.

Sinatrovský motiv zúročuje i prezentace, která umístila do popředí nejstarší generace: jediný velký rozhovor (po třech letech mediálního mlčení) poskytl Dylan americké organizaci na podporu seniorů AARP a padesáti tisícům jejich členů rozeslal album zadarmo.

A jak deset songů zní? Nečekaně. Dylanovi se podařilo najít pro písně tak příjemný, přirozený zvuk, že se z toho stylu stává jeden z hlavních zážitků kolem alba. Tvrdohlavý básník protentokrát úplně odložil svůj chraptivý, mečivý a skřípějící témbr: s překvapením zjišťujeme, že v třiasedmdesáti nemá problém zpívat oblým tónem. Klasické Autumn Leaves se tak plní něžností, která melancholické jádro písně prokresluje do odstíněnějších pocitů, pro která se těžko hledají slova.
 
Tam, kde v pozdně swingových albech Sinatry zněly smyčce nebo orchestr Nelsona Riddla, vyplňuje u Dylana zvuk hlavně steel kytara. Ne umňoukaná (jen v singlové Full Moon And Empty Arms), spíš nadzemsky průsvitně rezonující: ne nadarmo se zhusta používala v amerických kostelích při liturgii 

Jak je důležité míti Franka // To byl pozitivnější pohled na desku tak úhlednou, že bude jistě patřit k nejúspěšnějším Dylanovým titulům za dlouhá léta. Pro nás je její repertoár zčásti objevný, pro angloamerický svět to jsou ohrané písně. Dylanova chuť zabývat se těmi písněmi zní trochu jako alibi. „V mládí jsem si Sinatrovy desky nekupoval,“ říká v rozhovoru, a jinde dodává: „V šedesátých letech ho nikdo neobdivoval tak jako ve čtyřicátých.“ Sinatra k tomu přispěl i svým společenským statusem, nejen kontakty s mafií, ale i tím, jak se fixoval na bohatší vrstvy. 
 
Nyní se stal kýženým společným jmenovatelem, díky němuž se o album bude zajímat tak široké publikum, jaké se už dnes těžko daří shromáždit. Koneckonců, Sir Paul McCartney vyřešil otázku úspěšné neuatorské desky nedávno stejným způsobem jako Dylan. Na album Kisses on the Bottom natočil písně starších generací: jako by se mu nechtělo přiznat kredit nikomu, kdo přišel po Beatles. Dylan teď vyzdvihuje Sinatru, který v době jeho mládí platil za figuru počtářsky racionální, naprosto odloučenou od mladé progresivní kultury, kterou reprezentoval mimo jiné on.

Dylanovo tajemné mlčení v jistých dobách říkalo: musíte přijít sami na to, proč to dělám. Dnes působí alibisticky, případně je doplněno naplácanými superlativy o Sinatrovi. Starý mistr Dylan nakonec vlídně posílá se svým razítkem do světa hudbu, která mu kdysi byla tak cizí, že pomohla formovat jeho vlastní poetiku. Takhle to vypadá v pozdní, degenerační fázi určitého období v hudbě.

Bob Dylan: Shadows of the Night. 35 minut. CD, LP a download vydala Columbia, 2015. 

Vyšlo v LN, 16/2/2015.  

Žádné komentáře:

Okomentovat