Sedmdesát let s úsměvem idiota // Jan Vodňanský

Megahit o tom, jak jde malý bobr spát, napsal dlouho poté, co skončila velká éra jeho působení ve dvojici s Petrem Skoumalem. Jan Vodňanský slaví sedmdesátiny – a my si zkoušíme utřídit lahůdkově zmatený vesmír jeho textů.

Jan Vodňanský nezačínal jako textař o mnoho později než Jiří Suchý, ale jeho poetika už byla z nějaké další éry: ze světa rozbitého, jehož části na sebe narážejí a při těch nedorozuměních to svérázně křísne: „Běží liška k Táboru, / odolává náboru.“ Takhle je povoleno rýmovat? Jan Vodňanský se neptal a jakoby důvěřivě, „s úsměvem idiota“, přivádí na společné hřiště kontrastní hráče. Přemysl Rut to pojmenoval jednou provždy ve studii Dvojice osamělých: Suchého „pozitivní“, krásou světa omámený styl, pasoval dobře k šedesátým létům, později už nemohl mít takový ohlas. Naopak Vodňanského

vrtání do jazykových klišé, do zrádných slov odposlechnutých od moci, novin, reklamy, kýče či nízkých zábavných žánrů – to všechno mohlo dojít opravdového a silného ohlasu až v krizovém finále „zlatých šedesátých“ a hlavně později. „Kam zmizel pan profesor? / Je ho plný kompresor.“ Petr Skoumal dával písňovým textům navíc rozměr matoucí líbeznosti, popové vějičky, starosvětské idyly nebo odkazů na nespojitou hudbu od Mozarta přes Beatles až k pochodu Julia Fučíka.

Někdy ba i burana
Svede marihuana

Šedesátá léta znamenala pro Vodňanského a Skoumala úspěšný start (z iniciativy společného přítele, básníka Pavla Šruta) a na konci dekády pak už jasné renomé s představeními v Činoherním klubu a stejnojmennou knižní sbírkou S úsměvem idiota, dodnes nejlepší z Vodňanského bibliografie. Heslo „nobody sings Dylan like Dylan“ platí i pro Vodňanského a Skoumala. Přesto zní dost pozoruhodně série snímků, které vznikly v roce 1964 v Československém rozhlase. K natáčení se studiovou kapelou byli přizváni Eva Olmerová (Juice blues, Tvůj cigaretový dým), Jiří Štědroň (Když se dítě na úsvitě batolí) a další. Výsledek dnes zní jako jemný, potměšilý pokus o paralelní pop-music, s tím, že cítíme, jak v pozadí za „pravými zpěváky“ stojí V & S a celou věc s neokázalým potěšením řídí. Série má dva vrcholy: pozvání k natáčení přijal Oldřich Nový, který svou prvorepublikovou noblesu propůjčil básni Dva keře, variaci na armádní agitky: „Kdybys k nám přišla, milá, do prostoru / Nespatřila bys můj tank, to mi věř / My čtyři tady sloužíme v něm spolu / A když je třeba promění se v keř...“ Od Nového to bylo nejen přiznání kreditu svým následovníkům: také se tím stal spolupachatelem typicky vodňansko-skoumalovského gesta „srážky různých světů“, do které propůjčil samotnou svou osobnost se vším, co si s ní spojujeme.

Druhým vrcholem je báječný soul s hammondkami Znám dort, na kterém jsou svíčky: zpívá ho, extaticky a s nezaměnitelnou aurou hvězdného posla, Karel Gott. Vodňanský a Skoumal mu už tehdy vyhmátli neodolatelně absurdní polohu, našli antigottovskou roli. Píseň je totiž a) reklamou na cukrářské výrobky, a zároveň b) vyprávěná malým chlapečkem. (Mimo jiné si při ní uvědomíme, že Gott za celý život nenatočil dětskou desku.)

Tři alba, která vyšla Vodňanskému a Skoumalovi coby ozvěna šedesátých let (S úsměvem idiota, S úsměvem Donkichota / Hurá na Bastilu!) jsou solidní dokumentací. Pak už se dvojice napořád propadla do časů, kdy na oficiální vydávání nebylo ani pomyšlení. Proto je jejich tvorba z následující dekády dodnes zachycená jen koncertními snímky proměnlivé kvality (viz zvukově špatně ošetřené čtyřalbum České tajfuny). Lze litovat, že nemáme studiové snímky jediného filmového muzikálu, který jim byl dopřán: výtečného Přijela k nám pouť o touhách a bitvách prepubertálních holek a kluků. Dodnes nemáme pořádný soupis, co z existujících písní V & S nezůstalo zdokumentováno. Je to dobré podhoubí pro mytologizaci dávné komické dvojice, je to však hlavně kus práce, který čeká na někoho erudovaného.

K čemu dělat agresi
Když ti chybí adresy

Jiří Šlitr ještě stihl obdivovat (a Suchému v šatně přezpívat) píseň Jak mi dupou králíci. Pak už se rozhostila nepříliš hostinná léta normalizace, která znamenala anabázi schvalovacích procedur a dlouhodobou nejistotu. Potácení mezi dílčími zákazy (mnohdy pro jednotlivé kraje, zcela ve stylu zmatené libovůle moci) sebralo dvojici hodně tvůrčích sil a znemožnilo jí ukázat, co by bylo, kdyby se V & S mohli v nejproduktivnějších letech soustředit na tvorbu. Na druhou stranu Vodňanského styl žvástu „o něčem jiném“, mnohdy jakoby vedený lovem absurdních rýmů, byl skvělým doprovodem pro tu dobu. Ale – jen pro ni? „Jedem jedem / nedojedem / My jedeme / S lidojedem / Ani zákon / Ani věda / Nezbaví nás / Lidojeda...“ Infantilní popěvek o slonici, jež ne a ne odejít z nohy, na kterou nám šlápla, anebo smířená dumka o kočovnících, jež se na své pouti usadili v našem bytě a hřejí se u hořící knihovny: V tolika textech se dá najít obraz okupace, jenže i nespočtu dalších výchylek zmateného světa, nemluvě o našich vnitřních démonech.

V roce 1976 se Vodňanský podíval do Ameriky za Jiřím Voskovcem. Uznání a energie, které si dovezl, mu možná pomohly k dalším ráznějším rozhodnutím. O rok později podepsal Chartu 77 a V & S se rázem stali ještě ostřeji sledovanými. Štvanice napomohla partnerské profesionální únavě: začátkem osmdesátých let se Vodňanský se Skoumalem k velkému zklamání publika rozešli. „Na světě jsou jen atomy, / vše ostatní jsou fantomy. / Jen atomy a s prázdnem / a z nich jsi složen, blázne. / Složený z prázdna, z atomů, / ve žlutém jedeš antonu.“

S novým jarem -
nový harém!

Těsné po převratu vyšla (z iniciativy mladých obdivovatelů z FAMU, včetně Jana Hřebejka) v jakémsi časopise důkladná porce Vodňanského veršů s motivy sexuálními, místy pojatými dost natvrdo („Herec byl ze MCHATu / vyhozen ve chvatu / Pro ztrátu důvěry / Pro ztrátu spermatu...“). Vždycky jsem bral tuhle kapitolu jako zprávu, že autora jako on láká i jazyková výbava porna (pochopitelně i s jeho klišé a připitomělostí): akorát že hra s tímhle kódem se pak nezveřejňuje tak snadno a nesetkává s takovým pochopením jako ironická manipulace vojenskou hantýrkou.

Jan Hřebejk byl také (ještě před svým celovečerním debutem) jedním z postskoumalovských spolupracovníků, kteří iniciovali dost zajímavé Vodňanského kousky, byť s nevelkou popularitou. Z širšího spektra skladatelů a partnerů, myslím, významně bodovali po Skoumalovi tři. Přemysl Rut ještě stihl vystupovat s V & S v posledním, už „zakázaném“ programu Život a dílo. Když později s Vodňanským psal písně pro pásmo Výchovný koncert, provedl zvláštní věc: zdůraznil v komikovi básníka a (aniž by se vzdal humoru) zhudebnil řadu textů na pomezí milostné lyriky a citu pro tajemný, nadčasový šlágr. Písně Měsíc couvá a dorůstá, Jsem déšť nebo Žena se dívá do ulice teď vyšly na albu Vzpoura kocourů (Supraphon), kam si Vodňanský „k narozeninám“ shromáždil přes třicet neotřelých nahrávek.

Na albu není zastoupeno nic z porevolučního představení Destrukce reality hrou, kterou režíroval zmíněný Jan Hřebejk a kde Vodňanský vedl dialog se sebou samým jako dítětem (obsazeným Janem Semotánem, protagonistou pozdějších Šakalích let). Oba zpívali (na scéně divadla Rokoko) písně, jejichž hudbu napsal Aleš Březina: snad se nenaštve, když doznám, že šmrnc těch songů („Švejk a Rasputin / Kráčí spolu na Putim“) je mi výrazně bližší než jeho poněkud korektní opera o Miladě Horákové Zítra se bude.... Zase se potvrdilo, že když má básník kolem sebe dramaturgy, dá se vyselektovat z nedozírných zásobáren jeho skic a veršů moc dobré jádro.

Do třetice měl Vodňanský štěstí, že se navzájem obdivně zapletl s divadlem Sklep. Skladatelka Hana Navarová jako by ctila matoucí podstatu Vodňanského taktiky: zhudebnila sice řadu dětských písní (především pro televizní „Majdu“), na vlastní pěst si však pro Besídky vybírá z jeho textů zcela dospělých, která otvírají rozehraný jazyk až k území erotiky. Bylo by z toho pěkné album, milí producenti.

Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj. Fuj.

Přes všechny slabší momenty během let tvorby je Vodňanský bezesporu autorem, jehož metoda atakovala v české slovesnosti nová území. Spojuje vysoké a nízké, podstatné a žvást, způsobem, který je u nás ojedinělý a cenný. Operuje na trojmezí mezi kabaretem, poezií a pop-music. Klouže mezi těmi světy s velkým gustem, násobí svou hru tím, že mezi nimi dělá nečekané střihy. Navíc svým rádoby nezávazným veršováním ve skutečnosti diagnostikuje reálný svět – od lidské duše po mezinárodní politickou situaci. Během života nahlédl do světa básniček pro děti, sledoval tupý režimní jazyk, poslouchal texty šlágrů, četl si ve vědeckých pojednáních. Díky specifickému talentu všude nasákl jazykovými prostředky, všude se trochu „ušpinil“: s Petrem Skoumalem po boku pak ze sebe vydal jedinečnou výbušnou směs ze složek, které se nikdy nepodaří dokonale promíchat: z paralelních světů – chlívečků, na které se rozparceloval dnešní svět.

Nečekej, až ufoni
Polívku ti uklohní
Sám si klohni polívku
A pak zpátky do chlívku

My, u kterých to všechno už od šedesátých let vyvolává záchvaty smíchu, či aspoň nelíčenou radost, většinou při té zábavě nemyslíme na pojmy jako postmoderna. Ale tím střetem různorodých jazykových (a hudebních) kódů, rozehraným za půl století do stovek odstínů, se Vodňanský stal velkou reprezentativní postavou rané postmoderny u nás. Kdyby mluvil světovým jazykem, psali by o něm v podobných textech jako o Monty Pythonech: ti se na BBC objevili s příbuznou poetikou pět let po debutu Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Když se díváme na pythonovský armádní zásah zvláštní jednotky s cílem pobavit melancholickou kočku, můžeme si připadat docela jako ve světě české dvojice...

Vyšlo v LN - Orientaci, červenec 2011.