Generačně ani zvukem nestojí Vltava a MIDI LIDI zrovna blízko sebe. Jejich nová alba však mají překvapivě totéž krédo. Kromě tancování, lišáctví a komiky se tu distribuuje víra, láska a naděje.
Když to Robert Nebřenský v roce 2003 na pódiu zabalil, bylo jasné, že Vltava tu bude chybět. Těžko se hledala jiná domácí skupina, která si z popu celou dobu utahovala a zároveň ho provozovala na víc než obstojné úrovni. Nebřenský slynul (po boku hereckých kolegů ze Sklepa, Davida Vávry či Tomáše Hanáka) náklonností k „časům nevinnosti“ bruselského designu a trampských osad, zároveň uměl citlivě udělit zcela současný feeling písním z repertoáru Oldřicha Nového a Evy Olmerové. Při své tendenci komentovat neprůhlednou poezii textů často jen zdvořilým mlčením působil jako Enšpígl domácí hudební scény. Někoho snad mohlo mást pomyšlení, zda by se Enšpígl v dnešních časech nezdráhal angažovat v reklamním průmyslu a účelových hříčkách ráže „Müller, tu chuť prostě mülluju“. Ale držme se hudby.
Tajemství se stěhuje // Po sedmi letech se vloni Vltava k radosti mnohých vynořila, ovšem v proměně. Robert Nebřenský podepsal na albu Komedianti se vracejí domů všechnu novou hudbu společně s kytaristou Peterem Binderem („jako Lennon a McCartney“). Jazzové harmonie i instrumentace se do novinek otiskly: obnovená s klávesami (člena staré Vltavy Františka Svačiny) místy zvukem připomene Jazz Q Martina Kratochvíla, což je, řekněme, překvapení jiného typu, než bychom od Nebřenského čekali.
Vedle naplnění jakési jazzmanské profesionality se změnilo ještě něco, a to podstatněji: vyznění. „Láska – vypadá jak přesýpací hodiny,“ zní v prvních vteřinách alba, a ta „láska“ coby úvodní úder do gongu tu není náhodou. Zpívá se o její moci (Láska je možná: „láska zaráží sloupy / vraždí zraňuje loupí“), Mám rád je o rauši zamilovanosti („najdeš mě metr nad zemí / s vrtulí na kalhotách“). Jak se album nachyluje, zvážní a ztřeštěné obrazy se překlopí do lyriky a proklamací (Jsem s tebou, Nepředstavuj si nic, slovenská lehce absurdní, ale vlastně citová Kristuša).
Nic proti takové proměně priorit: Vltava však v téhle poloze přišla o tajemství. Ubyla nedopovězenost a poetická dráždivost, kvůli kterým ji mnozí posluchači vyhledávali. Co získala? Především téměř nahlas vyřčený rámec „mluvíme o tom nejdůležitějším“, stylově v příbuzenství se skupinou Traband a Janou Kratochvílovou. Asi nejpěknější je v téhle sekci alba (titulní) metafora „komedianti se vracejí domů“: lze za ní cítit širší obraz každého z lidí v okamžiku, kdy odkládá masku a nachází zas cestu k podstatě.
Jistě, proudí tu i „stará Vltava“ se svými nepatřičnostmi, úlety, Nebřenského filutovským přepínáním od popu na zgruntu českou říkačkovitou melodii... „Láska do těla vplouvá / jak jed do kocoura / tiše v břiše se šťourá“: větší porce takové dikce by možná evangelizační misi kapely prospěla. Ještě že je tu (i hudebně moc povedený) obraz bytového ztroskotance Trosečník a Prodává se kytara: starosvětský song evokující začátek šedesátých, kdy ještě platilo Neckářovo „že jsem rytíř svý doby, tak mě kytara zdobí“. Bohužel, opakovaně tu propadáme pocitu, že u některé písně stojí za poslech jen jedna sloka, ba že chceme píseň přeskočit: to se dřív u Vltavy, naší oblíbené kapely, nestávalo.
Ve svém prvním repertoáru (vydaném na dodnes úžasné desce Mládí i tak velkou lásku bere s humorem) se Robert Nebřenský elegantně posmívá zpěváku, který „zpívá, že je láska nejvíc, / že je právě správně to a to tak“. Když dnes svým způsobem dozrál a po pauze zkusil dát písním ten nejsilnější důvod, přiblížil se postavě z vlastní staré písně. Vždycky se pohyboval na jemných hranicích a ten risk, spojený s mnoha stylovými prvovýstupy, mu vycházel. I tady cítíme, že volání po lásce „ať se k nám vrátí, ať je královnou / a pohár podá s vodou čarovnou“ by v nějakém posunutém vltavsko-sklepáckém kontextu asi dávalo smysl – samo však vypadá jako klišé s marnou vírou v sílu omšelých slov.
Režisér Jaroslav Papoušek nechal ve svém pozdním filmu Cesta kolem mé hlavy své hrdiny skandovat slogan „budeme na sebe hodní“. Nebylo to špatné, patos tu byl ředěný absurditou, ve scénáři to mohlo vypadat moc pěkně – a přece pádnější výpovědí zůstávají zvichření Homolkovi. Tak nějak je to i s novým albem Vltavy.
Žij, tancuj a vař pořádně // Trio MIDI LIDI naběhlo na scénu v uplynulé dekádě, kdy Vltava pauzírovala. Tep jejich elektronických beatů obě skupiny zásadně odlišuje, přesto evidentně platí, že použité prostředky nejsou všechno. Dnešní MIDI LIDI můžou pro leckoho představovat podobnou „úlevu z českého popu“ jako svého času Vltava: enigmatický autorský humor (který nejde zjednodušeně nazvat jen ironií) jim i posluchačům zjednává pobavený odstup, zároveň samotné muzice nejde upřít vedle talentu i profesionalitu. Za teatrálním gestem obou kapel lze cítit něco velmi osobního a civilního. MIDI
LIDI občas zmíní náklonnost k newyorským postpunkovým LCD Soundsystem: dává to smysl, sami však připomínají spíš barevnější Hot Chip, kteří mají pověst vzdělanců, intelektuálů přelétajících od bezhlavé taneční závratě k chytrým vynálezům a odkazům.
Třetí album Operace „Kindigo!“ stojí na tomtéž modelu jako úspěšné koncerty MIDI LIDÍ – což desku možná problematizuje. Nastartují ho beatové struktury, které naživo dělají z koncertů dance párty s opakovanými extatickými klimaxy. Krátké textové mantry na Kindigu občas proniknou hluboko do zóny poetiky trapnosti, viz metrosexuálsky skandované „rád vařym / a vym že to umym / a holkám se to lýbýý...“: něco takového si možná lze představit i od Nightwork, skupiny na opačném názorovém a kvalitativním pólu, než jsou Petr Marek a spol.
Teprve když se publikum „vyskáče“ při společném mejdanu-rituálu, najde se mezi texturami pro elektroniku a živé bicí (přibyl nový hráč Tomino Kelar) prostor pro „písničky“. Vlastně po celou dobu visí jejich tušení ve vzduchu, ale MIDI LIDI sklenou rozehrané motivy do melodie a příběhu jen občas. Posluchač se k nim musí přebrodit přes řádnou porci post-blbých sloganů a drobných schválností (Mejdan století, text: „To není mejdan století! To není mejdan století!“), což stavbě alba škodí právě tak jako u dvou předchozích. Petr Marek rád pracuje s uvolněnými vazbami a náhodou (zčásti je to generační, zčásti díky kořenům v improvizovaném divadle). Je moc dobré, že od posluchače se tu čeká aktivní „domyšlení“, nicméně z desek MIDI LIDÍ bude nejlepší nějaká budoucí bestofka s odfiltrovanými béčkovými kousky, které si kapela mohla schovat jen na živé vyvádění (o čtyři skladby kratší by mohlo být Kindigo dlouhé tak akorát).
Ten materiál pro bestofku tu ovšem evidentně je: a to v jasném kvalitativním skoku od „prima trapáren“ (člověk si připadá jako Mirka Spáčilová, když je muzikantu a filmaři Markovi předhazuje, ale nahrávku, určenou k opakovanému poslechu, fakt brzdí). Písně Projdeme se koupelnou nebo Denspojuje překvapivý tón naděje, entuziasmu a předsevzetí žít tak opravdově, jak se jen dá – bez ohledu na krize, malověrnost, „nástrahy, co ještě přijdou“. Vrcholem je čistě vytesaný, nedlouhý, už od úvodního hvízdání sluncem zalitý „nabádavý rock“ Na co nesmíš zapomenout: „Nemusí ti překážet prašivej stát / Můžeš taky občas něco do rukou brát / Není nutný jenom doufat že to má řád / Můžeš ho ty tomu dát, můžeš ho ty tomu dát!“ Na chvíli bez pošklebování, jaksi zrale, udělali MIDI LIDI z písně médium pro ty, kdo „se cítí zas jak Kafka před proměnou“, kdo si říkají „výlet je v půli / a já ztrácím vůli“.
Jejich hudební protijed není ani hurá-optimismus, ani amerikánské individualistické „musíš si věřit“: je to, velmi podobně jako u Vltavy, vyznání víry, že se ještě lze rozvzpomenout na smysl věcí a dobrý způsob života. „Pojďme spolu zestárnout,“ říká se tu osobě blízké (a je to - možná nezáměrně - přesný citát Lennona a jeho posmrtně vydané písně Grow Old With Me).
Prožitek středního věku je tu zkrátka přetavený v neokázalý manifest, podobný dávnému „má to cenu!“ z filmů Tomáše Vorla: „Projdi si tou bídou / pojď mi kousek vstříc / hvězdy vždycky vyjdou / to jsem ti chtěl říct.“ Až dojemně vyznívá civilní, trochu dětský hlas Báry Kratochvílové (ze skupiny Dva) v prozaickém vymítání démonů: „Toto je ploužák proti všem přízrakům, ploužák proti zlosti (...). Pryč z domu, pryč z hlavy, pryč i z budoucnosti. Toto je ukolébavka pro strašidla: běžte aspoň spát, jestli už musíte být. Běžte už spát. Šup. Huš.“
Pastýřské listy popového salátu // Po dvou takovýchhle albech to vypadá, že se chytřejší český pop mění v pastýřské listy: to by byla trochu klamná představa, i když shodné ladění současné Vltavy a MIDI LIDÍ stojí za pozornost: že by zeitgeist? Jistěže se s kapelami zažije i dost taneční extáze, elegance a bláznivin: momentálně ovšem s velmi pádným leitmotivem. Vltava pěje o „láásce“ až ideologicky obecně; MIDI LIDI jsou o to věrohodnější, že konkrétně, sami za sebe, vypočítávají svá přikázání: „Nemusíš se vždycky jenom holit pěnou / Krize bývá rukou trhu prodlouženou / A jestli jsi chtěl strávit večer se svou ženou / Tak na to nesmíš zapomenout!“
Vltava: Komedianti se vracejí domů. CD vydalo 100Promotion, 2011.
MIDI LIDI: Operace „Kindigo!“. CD vydalo X Production, 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat