Nevím, čemu se podobám: to je název filmu Billa Violy, světové hvězdy videoartu, jehož díla představí jihlavský Mezinárodní festival dokumentárních filmů (25. - 30. 10.). Nebude to jen setkání s jednou legendou: jeho neuspěchané snímky umějí nakazit pozorným vnímáním, od jakého nás svět rychlých médií odvádí. Dobré a vtipné je, jak s Billem Violou záhy zjistíme, že jeho volné tempo, při němž stihneme méně, ovšem lépe, je pro život nejméně tak praktické jako rychlé prokliky.
Viola – navzdory zmíněnému titulu – dobře tuší, čemu se podobá: Když se měl vyjádřit, která část dne je mu nejbližší, rozhodl se mluvit o soumraku. Barvitě popisuje přechodový čas, kdy se denní bytosti a rostliny ukládají ke spánku, zatímco noční tvorové ožívají; čas, kdy na zem ještě dopadají paprsky zapadajícího slunce, které samo už téměř není vidět. Podobně dokáže mluvit o jaře a podzimu – nestabilní koexistenci, rostlinách kvetoucích pod sněhem. Přírodní okamžik neuspořádaného přechodu se mu zdá krásný svou nestabilností: právě takové momenty Bill Viola vyhledává či způsobuje. „Počítačový věk,“ říká, „pro nás představuje velmi nebezpečné časy, neboť počítače běží na principu ´ano nebo ne´, ´1 nebo 0´. Zdá se mi, že to ovlivňuje naše vědomí, přitom v přírodě to takhle nefunguje. Přírodou vládne ´možná´, poezie vychází z ´možná´, ne z pevně zafixovaného řádu. Tyhle přechody a hranice jsou pro mou práci zcela zásadní.“
Často máme pocit, že jeho díla jsou středním článkem mezi obrazem a filmem: obraz by byl moc nehybný, „normální“ film by zase postrádal Violovo soustředění na detail odkrývající „pohřbená tajemství“, jak nazval své dílo pro Benátské bienále. Jihlava uvede mimo jiné jeho Andělskou bránu. V krátkých sekvencích vidíme klesat k zemi odstřelenou budovu, zhasnout svíci, ale také padat zralé jablko do trávy: postupně nám dochází, že Viola shromáždil různé podoby zániku. Další články řetězu ale vrhají na záměr ještě jiné světlo: fotografův blesk na svatbě jako by odeslal do minulosti daný okamžik. Ve finále pak vidíme, jakoby proti smyslu dosavadního průběhu, zrození dítěte: „V okamžiku, kdy před námi přijde na svět člověk, jsme zároveň svědky vzniku smrtelnosti,“ komentuje příznivec nestabilních systémů Viola. Po dítěti pak už vidíme jen jízdu vstříc zamřížované bráně: příval světla zahltí přeexponovaný obraz a my se tak nedovíme, zda oko kamery překonalo mříž nebo ne... Práh proměny a koloběhu, kde jedno končí a druhé začíná, je jedním z hlavních motivů Violova čtyřicetiletého díla.
Viola, žijící stranou ruchu v Kalifornii, vzal poprvé do ruky videokameru v roce 1969: byla to novinka, jednoduchoučká, černobílá. Od té doby je s tím médiem fatálně spojen, jeho dílo odráží, jak šel technologický vývoj. („Jako kdybyste byl malíř, který má každý rok k dispozici o něco víc barev.“) Prošel všemi Guggenheimy a Pompidou – a přece má tak logické místo na filmovém festivalu. Podobá se starověrci z prvního půlstoletí kinematografie, kdy tvůrci zkoumali potenciál pohyblivých obrazů jako nových metafor.
V době globalizace a sociálních sítí, říká Bill Viola, spolu lidi můžou mluvit přímo, bez prostředníků politiky či církví. Podle něj je dnes nesmírně podstatné nesebrat prostor umělcům: mluví univerzálním jazykem, osloví Araba i Američana. S jeho filmy se pochopitelně minou netrpěliví, ale obecně ty živé pohledy suverénně patří k té části lidské zkušenosti, která jde kamsi za jazyk a žádné překladatele nepotřebuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat