Vlastně je to tak jednoduché: ona
a on se sejdou a začnou si vymýšlet písničky. Česko-slovenské
Monikino kino se ale z obýváku dostalo o kus dál. Z
„jednoduché věci“ je nakonec pilíř v letošním domácím
popu.
Petr Marek je na
domácí scéně ojedinělý typ autora, který od vášnivě
amatérské a místy skutečně insitní tvorby vyrostl až k Českému
lvu za hudbu a k věrnému, širokému publiku, které následuje
kapelu Midi lidi. Přitom se cestou názorově moc nezměnil. Kdo zná
jeho filmové, scénicko-improvizační i hudební aktivity, ví, že
Marek vždycky mísil záviděníhodné nápady s nesrozumitelnými
úlety a s náklonností k hlubinám trapnosti.
Tím spíš je
fajn vidět, že Monikino kino, v němž tvoří jen padesát
procent, ho dokázalo soustředit. Snad to má na svědomí Monika
Midriaková, filmová střihačka ze slovenského Martina, která
Petra Marka vtáhla do svých rozepsaných písní. Začaly vznikat
osobní songy se společným důvodem existence: Chceme se sami o sobě
dovědět něco víc.
Prázdniny a ztroskotání // Počítače,
klávesy, volně plachtící vyhrávky kytar: tohle je popový zvuk
se záměrnou střídmostí „obývákové produkce“, pár barev
tvoří neotřelé konstelace. Už potemnělý obal napovídá, že
za názvem alba Prázdniny se neskrývá žánrová letní
pohoda. Je to spíš obraz dnů prázdna, kdy máme čas sami na sebe a díky
tomu náhle spatříme, že věci nejdou snadno a problémy se vrší.
Třeba ve vztahu. Aneb: Prázdniny jsou rozchodová deska –
a těžko si vzpomenout, kdo moment „je třeba začít znova,
jinak“ pojednal v české písni takhle jasným cyklem.
Oblouk vyprávění
je tu jasný. Na záčátku (píseň Prázdniny)
je setkání, spojení, ona mu ukazuje svůj domov („tuto
sa spí – tuná mám stôl“)
a pouští ho dovnitř: „To
v životě, čo mi chýba, tak to ty máš -
tu môže
byť tvoja izba, sem si dáš počítač.“ Civilnosti
textů jde Monika vstříc, nepouští do nich téměř žádný
výraz; zpívá trochu s ostychem, jako by chtěla
předat text bez vnucené osobní noty.
Brzy
však
„do mora už naša hviezda padá“, od třetí písně
se to hroutí: a s mírným klidem, který jde z obou hlasů i
soundu, reflektuje. Prázdninový
režim je svědkem únavy („Desiatu noc pri mori, troskotáme v
humori“), plážová rekreace je ve znamení očí od soli. Ale
pokud by se jiné popové texty snad na tomto místě utápěly v lítosti,
tady jde spojitý tah směrem k vyrovnání: „Ja viem že normálne
pády z neba akosi sú aj treba,“ říká ona, jako by polykala
hořký lék.
Než
se dostane k vyrovnané mantře „spravím ti čaj – a tak sa
maj“, uplyne terapeutická sekvence písní. Mírná
únava z neschopnosti
dospět, z dalšího malého
krachu, je tu – stručně řečeno – vykroužena
skutečně krásně. Jako kamarád přivolaný pro posilu se ozve i
Ježek v mlze,
zbloudilé zvířátko z legendárního animovaného filmu Jurije
Norštejna (příběh namluvil klasik
ruského herectví Innokentij
Smoktunovskij).
Prázdniny
Monikina kina jsou intimní, ale nikde
se tu neždímají výrazové
emoce. Právě
kombinací uměřenosti a
velké upřímnosti nakonec album
posluchače
dostane:
v závěrečných Běžkách
(místy
až moc roztomile nemotorná) vypravěčka znovu vyráží „vpred
na bielu pláň“, je to
osvobozující, i když pořád křehké.
Což není od recenzenta příběhový spoiler: Monikino kino je
třeba slyšet, od hvízdání ponorkových radarů v temném pomoří
až po závěrečné znovunalezení sebedůvěry v pulsujícím
rytmu. Kdo čekal od Petra Marka slova „ako žiť“ (což je
leitmotiv části jeho textů po léta), na samém konci desky se
dočká.
Česko-slovenská
satisfakce // Za
zmínku stojí, že velký podíl na slovenských textech má česká
půlka dua, tedy Marek: po
Janu Vodňanském a Tomáši Hanákovi je tím pádem dalším
Čechem, který se nechal zlákat k téhle hře přes hranici.
Česko-slovenský rozměr tu
nakonec ani nevyznívá ironicky, spíš se občas s chutí točí
kolem vazeb, které nám znějí „pěkně divně“.
Co
říct o slabinách Prázdnin?
Skladby mají potlačenou dynamiku, střední tempa tu odtikávají
na podobné hladině hlasitosti – ale v tomhle žánru je to dost
časté, takže co. Naivistické
„hraní hlasem“ je někdy nouzovější než převládající
klidná hladina. Běžky stojí
na gramatických rýmech, ledabylejších než ostatní: tak to bývá
u písní, co vznikají na poslední chvíli. Ale nic z toho album
neničí, spíš se tak připomínají jeho obývákové kořeny.
Od
nich se dostali
Midriaková & Marek (zmiňme i mastering Ondřeje Ježka) k
suverénnímu tvaru. V Midi lidech si Petr Marek odbývá hlavně
náklonnost k tanečním beatům. Kdo čekal, až se po čase zase
vrátí k písničkám, teď se dočkal. V zahraničí dnes s
úspěchem operuje vlna hudebních producentů, kteří první
úspěchy slavili s prací „na koleně“, ale pak se šli s chutí
učit a dnes pracují o mnoho zkušeněji. To je, zdá se, i story
Monikina kina. Propracovaností a zároveň komorním rozměrem může v něčem připomenout Jízdu Jana Svěráka; zvukem pak debutující Depeche Mode, když pro ně ještě psal Vince Clarke.
Letošek
je u nás zatím chudý na silná písňová alba: nejen proto se
Prázdniny
jasně
jeví jako
jeden z počinů roku. Kdo se už cítí dospělý a sáhne po
pop-music
jen několikrát do roka, teď by to mohl zkusit. Dostane desku
nadgeneračně obecnou, o tom, jak je to těžké, když s láskou
nezačne člověk u sebe. A
o tom, že se to dá spravit.
Monikino kino:
Prázdniny. 46 minut. CD, LP a download vydává Slnko Records.
Bratislava, 2014.
Psáno pro Lidové noviny, publikováno v upravené verzi.
Žádné komentáře:
Okomentovat