2. 5. 2012

.Architekt se hihňá // Julia Holter



Nejen díky tomu, že úvodní song alba nazvala Mariánské Lázně (dobrá, Marienbad), stojí zato zaregistrovat mladou kalifornskou skladatelku a zpěvačku jménem Julia Holter. V dnešní tříšti stylů a nespočtu středně slavných kapel se těžko hledají opěrné body: a přece se občas vyloupne někdo jako Julia Holter a náhle jasně cítíme, že kdosi udělal krok před ostatní. Nemusíme přitom zrovna vyznávat ideu pokroku: ale úplně stačí, že autorka z Los Angeles dokázala dovyslovit, co ostatní zatím nechávali viset ve vzduchu.

S čím začal loňský debut Tragedy (u vydavatelství Leaving, 2011), v tom pokračuje aktuální Ekstasis (RVNG International, 2012). Julia je obě nahrála doma a téměř úplně sama: napůl zachovala moment soukromého „popu z pokojíčku“, který dnes vytváří tolik majitelů laptopu a mikrofonu, ale katapultovala ho o několik levelů výš skrze talent a zkušenost skladatelky. Může připomenout jiné dnešní mladé autorky, třeba amerikanizovanou Rusku Zolu Jesus, která to dotáhla až ke spolupráci s Davidem Lynchem. Ale Julia Holter bere z mnoha šuplat najednou, s lehkostí kombinuje různé kompoziční kódy, při vší přelétavosti má jasný plán a přes všechnu sofistikovanost zní pořád osobně a intimně. Setkání s její hudbou navodí dojem, jako bychom v nějakém teenagerovském pokoji narazili na vizionářského, technicky zralého architekta, který o sto šest švihá odvážné nosníky, atypické klenby a zábavná bludišťata: při tom všem ale ještě neztratil zlozvyk dětské uhihňanosti a nezmizely mu pihy z přílišného lítání venku.


Během zrání získala Julia odstup jak od primitivismu, který se alibisticky schovává za underground, tak od přemoudřelých, oficiálně provokativních performancí a uměleckého provozu. Obě její alba se podobají bystře, nejednoduše komponovaným novelám, které autorka dlouho pilovala někde vskrytu. Tragedy je strakatější a už od úvodní kombinace hmyzího bzukotu, praskání starého gramofonu, elektroniky a zpěvu je jasné, že se  bude kličkovat napříč zvukovými světy; Ekstasis je ucelenější, Julia si debutantskou dychtivost „stihnout všechno za čtyřicet minut“ přece jen už odbyla.

Ale jednu poměrně nevšední věc mají alba společnou a odráží se už v názvech: inspiraci starořeckým dramatem. Pro Tragedy si vzala texty z Euripídovy hry Hyppolitus a vlastně zachovala její půdorys. Na letošní desce už bere texty velmi svobodně a kolážisticky je míchá po vzoru experimentálních básníků. K tomu se chce honem honem dodat, že díky jakémusi šťastnému vybalancování nepůsobí hudba Julie Holter přespříliš seriózně ani ambiciózně. Média ji občas přirovnají ke Kate Bush; místy také může připomenout sugestivní vypravěčství Laurie Anderson kombinované se štěbetáním a rozletem Bobbyho McFerrina. 
Absolventka hudebních studií z kalifornské univerzity CalArts je zástupkyní zajímavé society: čerstvé generace, která přistupuje k autorskému popu vyzbrojená znalostmi a připravená pracovat třeba i s orchestrem. Snad je to reakce na garážovou scénu, ale také na všechny prostinké „domácí elektroniky“. „Nějaký čas jsem pomáhala svému příteli vést malý label Human Ear,“ vzpomíná Julia Holter. „Lidi nám posílali mailem i tu nejidiotštější muziku, někteří jen zvraceli do mikrofonu. Zvracet do mikrofonu může být zajímavé, když pro to najdete ten pravý kontext. Člověk musí něco umět. A naučit se něco, to chce čas.“ Reakce na instantně rychlou twitterovskou dobu byla otázkou času. Teď se zdá, že už ji tu máme.

Žádné komentáře:

Okomentovat