Polibek na cello

S nástroji jako je klavír, violoncello a harfa se v posledních letech něco stalo. Autoři narození v šedesátých až osmdesátých letech přišli s vlnou jakýchsi neoklasicistních koncertů: ale už se do nich fatálně vtiskla zkušenost s elektronikou, autorským popem a dalšími přístupy. Někdy je to spíš takové libé cinkání, i „nezávislé“ publikum má své Jiří Malásky: viz úspěšný důsseldorfský klavírista Hauschka nebo jeho britský kolega Max Richter. Když Richter (s asistencí samotné Tildy Swinton) pracuje s textem Franze Kafky, je to tak strašně moc prodchnuté krásou, že byste místo Kafky tipovali spíš na Irenu Obermannovou. Ale pak se najednou vynoří někdo tak nekompromisní jako cellistka Hildur Gudnadóttir, důvod tohoto sloupku. 

Ke svému průlomovému albu Without Sinking (2009, psal jsem o něm) připojila islandská hráčka příběh. Jde v něm o to, že byvší členka kapely Múm se stala žádanou spolupracovnicí. Její otevřený přístup k cellu využívali finští 

Hildur Gudnadóttir

elektronici Pan Sonic, zároveň Hildur vytvářela s kontroverzními legendami Throbbing Gristle soundtrack k filmu Dereka Jarmana. Bydlela v Berlíně i Reykjavíku a tak dlouho létala z koncertu na koncert, až se začala zabývat tvarem oblačných kup, které vídala za okýnkem letadla. “Chtěla jsem ve skladbách vytvořit nebe a pocit plynoucích oblaků. Dát tónu otevřený prostor a nechat ho dýchat, jako osamělý oblak na jasném nebi.” 

Na čerstvém albu Leyfdu ljosinu  (vydal londýnský Touch), což znamená islandsky Vpusťte světlo, neupřesňuje, „co to má být“: čtyřicetiminutovou plochu si každý může vykládat, jak chce. Nahrála ji bez publika, ale je to neupravený záznam živého hraní: dokonce snímaný nikoli kontaktně, ale třemi mikrofony rozestavěnými okolo, protože Hildur si přála „zůstat věrná prostoru a času, prvkům životně důležitým pro šíření zvuku“. „Neužívám hráčské techniky druhých lidí,“ říká o hledání svého způsobu zacházení s cellem, které vedlo přes klasickou akademii, islandskou uměleckou komunitu Kitchen Motors i pařížský institut INA - GRM, jednu z prvních akustických laboratoří elektronické hudby.

Design: Jon Wozenctoft.

Výsledek nese stopy každé z těch štací. Na začátku Hildur do hry zpívá dva tóny, kyvadlo se pořád vrací, jako by bylo potřeba odbýt rituál. Dech hlasu a tvar tónu náhle tvoří zrcadlový sál: Tělo se připodobňuje cellu, cello se připodobňuje tělu, cello i tělo společně odkazují k něčemu třetímu, realita se ve víru zvukového proudu obrací zpět a otiskuje hráčce polibek na cello… 

Pak se věci pohnou: playbackem vrstvené cello zazní jako celá sekce. To netrvá dlouho: různé témbry na sebe začnou narážet a cellový rezervoár se rozbouří. V proudu zvuku slyšíme gong, harmonium, hoboj, baskytaru, vzdálené hřmění, indickou tampuru, kytarové plochy Hilduřiných krajanů Sigur Rós nebo lokomotivu. Po všech metamorfózách se cello v rytmickém finále zase nechá poznat, následuje už jen dlouhý výdech.

Z turné s Fever Ray

„Děti Arva Pärta“: odkazem na estonského skladatele nazval kdosi scénu, kam patří i Hildur Gudnadóttir.  Krása v jejich pojetí není symetrický ornament: připodobňuje se spíš generativní harmonii, jakou mají kořeny stromu, skvrny na zvířecí srsti, ale i pavučina ulic dobře stavěného města. V západní Evropě neslyší lidé o nic líp než u nás: ale vytvořily se tam už komunity posluchačů i profesionálů, kteří podobnou hudbu umisťují na větší festivaly, propagují coby výraz dneška, veřejně sdílejí. Lidé v hledišti nezřídka reagují, jako by přišlo něco, co jim chybělo.