29. 5. 2012

Sigur Rós v tónech Instagramu


Po čtyřech letech tu jsou islandští přeborníci v „mrákotném rocku“ s novým studiovým albem Valtari (EMI), na MFF Karlovy Vary posílají svůj film Inni. Je v jejich stylu něco nového? Jónsi a spol. odpovídají šalamounsky.


Na islandském hudebním příběhu je pozoruhodné, že nezávislá muzika se tu stala jedním z pilířů exportu. Kde jsou ty časy, kdy si lidé z okružní cesty po ostrově přiváželi svetr s papuchalkem! I obchody pro turisty jsou plné alb a desek, přičemž milou Björk a Sigur Rós to jenom začíná. Návštěvníci většinou stihnou na ostrově zjistit, že nejprodávanější skupina na ostrově posledních let Hjaltalín (bude na ostravských Colours) je dobrý power pop, ne bez souvislosti s hvězdami Arcade Fire, a že aktuální chvála časopisu Rolling Stone na kapelu Of Monsters and Men není neopodstatněná.


To vše je snazší díky tomu, že flexibilní a akční Islanďané zřídili (v době globálního průlomu Björk) kancelář pro hudební export, z níž je dnes vytížená instituce udržující kontakt s celým západním světem. Tahle funkční podpora ze strany státu by ovšem neměla co dělat, kdyby islandským kapelám vyschl pramen inspirace. Když Sigur Rós oznámili vydání nového alba, leckdo se ptal: jak může pokračovat příběh těchhle postrockových impresionistů, kteří tak jasně definovali svůj zvuk? Nebude to už pořád totéž? Jónsi a spol. to vyřešili docela důvtipně.

Když před patnácti lety vydávali debut Von (Naděje), dětská tvář na přebalu alba patřila Jónsiho malé sestřičce jménem Inga. Ta je už dnes (spolu s další sestrou Liljou) výtvarnicí, která vytvořila obal Valtari. Je to záběr z nového minimalistického klipu Ekki múkk (což kupodivu znamená Ani muk): po modrozeleném poli mořské hladiny se pomalu sune loď, nepluje však oceánem, ale po nebi nad ním. Starobylé, lehce zarezlé tónování a lo-fi nezřetelnost připomínají populární filtr Instagram: „mrvítko“, kterým si dnes na počkání přivoláváme do mobilních a jiných snímků příchuť nostalgie a vintage atmosféru. 

Právě fenomén Instagram k islandskému kvartetu přiléhavě pasuje. Sigur Rós ve svém zvuku vždycky měli jakousi anachronickou zprávu z izolovaného místa, cosi poustevnického, introvertního. Ten pocit bezděky stvrzovala (někdy trochu schematická) hudební videa s autistickými tanečníky nebo s chlapcem, v němž se navzdory machistickému otci probouzí homosexualita. 

Novinka Valtari nezradí nikoho, kdo má představu, jak by Sigur Rós „měli správně znít“. Přesto po pár minutách překvapí. Kompletní album je složené z táhlých ploch, v nichž se chorální melodie odvíjejí ve zpomaleném tempu hibernujícího organismu. Samotné jednotlivé skladby jsou zcela přístupné, ale kompletní soubor osmi zpomalených filmů má sílu dezorientovat a přitlumit posluchači tepovou frekvenci. Jako by zpěvák Jónsi vystřílel rychlejší polohy na sólové desce Go (2010) a zbytek jich vysypal na soundtrack k filmu We Bought The Zoo (Koupili jsme ZOO).

Samotný zvuk skladeb je ale výrazný a rozmanitý, i když se tu kombinují známé „siguří“ témbry: kytara rozechvívaná smyčcem, měkký sound starých varhan, smyčce, klavír, sbory. Pokud by se někdo obával, že jejich svět je celý až moc hezký, hned první skladba končí temnou plochou, hučící jako maelström. Pomalost tu v úhrnu neznamená nějakou chmuru: je spíš omámená a hlavně slavnostní. I proto se jako vrchol desky jeví chorál Varúð (Varování) 

Mezi dnešními tvůrci není málo takových, kteří cítí, že rychlý svět by bylo dobré trochu zpomalit, nebo na možnost pomalejšího vnímání aspoň upozornit. Bylo by možná až moc velké chytračení, kdybychom připisovali Sigur Rós takovou ambici. Spíš došli v hledání, kam dál, ke specifickému tvaru. Jestliže jejich předchozí album Með suð í eyrum við spilum endalaust (2008) se dá vnímat jako „to nejveselejší“ , pak Valtari si budeme pamatovat jako „to strašně pomalé“. Lze z něj odečíst, že Sigur Ros i dnes s chutí testují své schopnosti i posluchače.


Pokud by měl někdo chuť na dynamičtější podobu Sigur Rós, činorodá kapela může nabídnout ještě jednu novinku. Na MFF Karlovy Vary bude v uveden koncertní film Inni (Uvnitř), který měl na sklonku loňského roku premiéru v londýnské galerii současného umění ICA.  Černobílé, výtvarně přeludné Inni je koncipované jako protipól přechozího filmu kapely, barevné road movie Heima. Přes detail se obrací dovnitř, k  alchymii živé souhry i k prožitku naslouchání. Původně se filmovalo na digitál, načež byl materiál převeden na klasický celuloid, znovu promítán a zase snímán – občas třeba přes prizma skleněných objektů. Silné impresionistické nálady pomohl docílit Karl Lemieux, výtvarník skupiny Godspeed You! Black Emperor. Plynutí koncertního filmu navíc nečekaně přerušují a čeří archivní záběry - včetně domácích filmů kapely z doby před průlomem, z konce 20. století.

Inni rekapituluje celou dráhu kapely, která přenesla pojem post rock z fanouškovských kruhů a do mainstreamových soundtracků. Vlny zvukového přílivu a seismické záchvěvy nikdy neprobíhaly u Sigur Rós v rychlém tempu. Ale oproti Valtari je Inni, jež do Karlových Varů dorazí v české premiéře, vlastně velmi svižný kousek.




Sigur Rós: Valtari. CD vydalo EMI, 2012.

Žádné komentáře:

Okomentovat