Aneta Langerová, Tomáš Klus, Richard Krajčo a Kryštof: jaká je společenská role mladých hrdinů českého popového maintreamu? Jaké hodnoty a cíle vyzařují z písní těch, kteří vyprodávají haly a vyhrávají domácí výroční ankety? Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp.
Bezpečnost // Třetí album Jsem je pokračováním příběhu zpěvačky, kterou porodila komerční televize v hlavním vysílacím čase. To je pro dlouhodobou image problém a nutí ke zpětnému chodu, podobnému životu žitému od konce v Podivuhodném případu Benjamina Buttona: když si lidé při pohledu na naši tvář domyslí v rohu logo Novy, nepřispívá to k pověsti nezávislého muzikanta. V tomhle ohledu není Anetě Langerové co závidět, a nutno říct, že podniká poměrně udatné pokusy, jak na sebe navázat jiný kontext – od charitativní Světlušky po nedávný coming out stran sexuální orientace. V hudbě se ale nevydává cestou jakékoli intenzifikace: naopak - přestože zpívá „trefí ten, kdo nemíří“ prohlubuje metodu strefování do středu.
Tak jako výzva k charitě nebo také iPod, který Aneta propagovala, má za úkol oslovit co nejširší publikum, i ve vyhlazeném doprovodu písní jsou odstraněné všechny výraznější momenty, které by mohly některé z posluchačských skupin připadat křiklavé. Je to politika bezpečnosti: srazíme-li bytovému doplňku všechny (i estetické) hrany, bude designově šedivý, ale nikdo se o něj nezraní, jako užité umění obstojí. Bezpečnost, díky níž se píseň ničemu nevzpírá, má – třeba u singlové V bezvětří – přednost před rysy, které by mohly někoho upoutat. Na gymnaziálním semináři popsala jedna studentka tuhle píseň jako „tak moc v pořádku, že ji nikdo na světě neoznačí za svou nejoblíbenější“. (Možná by taková charakteristika její původce uspokojila: producenta Martina Ledvinu charakterizuje to, že dřív ho vyhledávali hudebníci, dnes showbyznysoví manažeři.)
Bezvýraznost, která dostává přednost před osobitostí: to je racionální modus přežití, ukrytý jako poselství pro publikum v téhle hudbě. Langerová mu propůjčuje hlas, který je tu tím nejvýraznějším a nejlidštějším: všichni, jejichž postavení tak upevňuje, jí mohou být jen vděčni.
Prázdná esemeska // SuperStar není o repertoáru: proto mají jeho čeští vítězové potíž nějaký najít. Jeho první vítězka našla poprockový konsensus v hudbě, ovšem v textech, tvořených konkrétními slovy, se nedá jít takhle obecnou cestou. Album Jsem přesto vypadá, jako by se o obecné „něco-nic“ autoři pokusili. Spojitý prejt úvah, lyrických reflexí a nápodoby poezie je tu pěchován do jelit písní jako jakási slovní mlha: dokonce i místa, která dávají větší smysl, podléhají obecné atmosféře dobře míněného žvástu.
Měřeno tradičními měřítky, toto je album s nejhoršími českými texty za poslední rok. Ale – namouduši sympatické – vyzařování Anety jako by tu říkalo, že autoři nechtěli zradit klasickou formu: je prostě zvykem, že písně mají nějaké texty. A ani ti, kdo nemá žádné skutečné sdělení, by neměl odcházet od toho, co se od něj čeká.
Možná jste také slyšeli, že dnešní milenci mívají ve zvyku posílat si prázdnou esemesku: než hledat pro svůj cit kulhající vyznavačská slova, vyjádří ho takhle. Ale to je vykročení z bezpečného kruhu starých zvyklostí. Langerová a její rádci nemlčí ani nehledají zpěv mimo konkrétní slova (možná by Anetě slušel?). Radši plynule navazují na všechnu řemeslně kvalitní vyprázdněnost, se kterou se potkáváme jinde: veřejné projevy bez skutečného obsahu, veřejnoprávní rádio bez veřejnoprávní hudby, poslanecké hodiny pro veřejnost, během nichž nikdo nemá vůli skutečně komunikovat.
Netrpělivost // Tomáš Klus má na populární scéně výjimečnou pozici: pokud předchozí zpěvačka měla potíž nabídnout nějaké sdělení, potom Klus (čerstvý zpěvák roku podle hudebního kanálu Óčko) toho má na srdci až příliš mnoho. Leitmotivem jeho lyrických i komediálních poloh je neustávající proud slov. Přestat upoutávat výřečností by v tomto pojetí vyústilo v prohru: proto se tu autor s obavou vyhýbá nejen mlčení, ale i výraznějšímu opakování (sloky jsou vždycky podstatnější než refrén).
Klus ukazuje, jak lze do popového „soft“ tvaru vtělit prvky dvou upovídaných žánrů: folku a hiphopu. Hiphopové „rychlé“ vnitřní rýmy a bezprostřední souznění („ukojen koitem / vidím dvojitě“) tu přijdou vhod dvojím způsobem: jednak jako frajerská demonstrace ovládnutí jazyka, hlavně však jako vizitka stylu na minimální časové ploše. Vždyť kdo má dnes čas, trpělivost a žaludek poslouchat déle a pozorněji něco z široké nabídky popsongů?
Takhle stačí, aby hospodským šumem na okamžik pronikla blesková hláška: „vesmír vejde ve smír“, „jsem asi jat daleko od domova a ty roštěnka z žebra Adamova“. V budoucnu budou úspěšní interpreti schopní zaujmout svým zvukem či osobitým trikem během ještě kratší doby.
Rychlost // Rychlost je pro vznik téhle tvorby vůbec podstatná, a to v mnoha ohledech. S ohledem na rychlé možnosti publikace odpadá fáze vyzrávání a pročišťování stylu, jakoby ve strachu, že autorovy nápady napadnou někoho jiného dřív. Proto jsou v písních navršené řádky povedenější („když jí víno zbarví tváře / říká ano bez faráře“) s čistými klišé („příliš krásná na to, aby znala opravdový milování“), cimrmanovské absolutní rýmy s napadnutějšími místy. (Jedna z písní nese věnování „Kecce a vůbec všem spolubojovníkům“. Spolubojovník Kecky: přiléhavěji než sám autor bychom zpěváka roku neuměli pojmenovat.)
Klusův postoj říká: to je daň za rychlost, s níž jsem stihl – po podobném Xindlovi X – zaplnit mezeru na trhu. A „být trochu blbý“ není koneckonců image nanic: postava začínajícího básníka je svou nedokonalostí roztomilá.
Recyklace // Tomáš Klus není v hlubším slova smyslu hudebník – je bavič ve stylu stand-up („na stojáka“), jehož omezená kombinatorika několika mollových akordů způsobuje, že dost často zní – nejspíš neúmyslně – rusky. Pokud bude chtít, v budoucnu si doplní něco hudebního umu: není to těžké, zvládl to i Kabát. Pokud se další akordy nenaučí, nebude to na překážku, protože jádro toho, co dělá, se víc blíží řemeslu Miroslava Horníčka.
Když posloucháme album Hlavní uzávěr splínu, i těm menším znalcům se přihlásí povědomé pocity: část písní jsou evidentně vylouhované ozvěny z Nohavicovy či Krylovy poetiky. Autor ví, že publikum ví: i proto do bookletu vpisuje věnování „S úctou Jaromíru Nohavicovi“ nebo „Petru Fialovi, protože Mňága a žďorp“ (důvtipně nikoli u písně VeSmíru, skutečného plagiátu Mňágy). Popový zpěvák tu přijímá masku recyklátora. Se skepsí, jež je ozvěnou kancelářsko-hospodského pocitu, že dnes se nic pořádného neděje, si nakonec jako jádro volí písně druhých: přesněji řečeno fanouškovský zážitek z nich. Navazovat na cosi hlubšího z poetiky a názorů starších písničkářů by bylo komplikované a asi by se to ani nesetkalo s vděkem: lepší je recyklovat citové pohnutí a určitou hrdost na kapku kulturnosti, kterou v sobě nese posluchačská základna.
Klus tak přichází s novým typem merchandisingu: vedle placek, plakátů a hrnečků s vyobrazením populárního interpreta lze distribuovat i písně o něm. Vzhledem k tomu, o kolika miláčcích hudebního publika, olympionicích či politicích ještě nebyly složeny písně, jedná se bezesporu o perspektivní obor. Nelze však udělat parafrázi na Kluse, protože kompilát převzatého je u něj dominantní: asi jako by nebylo snadné imitovat Zdeňka Faltuse.
Hvězdou ve volném čase // Už názvem desky Jeviště se skupina Kryštof hlásí k druhému životu svého leadra: tomu divadelnímu. O tom albu je těžké říci něco jiného, než co se dá říci o dosavadním působení Krajča: což je zvláštní v tom, že čas nestojí, Krajčovi bude letos třiatřicet, a pořád zůstává na pozicích rozjitřeného debutanta.
Ale právě odkaz k divadlu tu dělá z Krajča čím dál víc jakousi „hvězdu ve volném čase“ – muzikanta, který v textech připouští svou nedokonalost, protože je přece hlavně herec. Mít víc profesí: tím se může jeden blýsknout (vida, co všechno dokážu), poukazovat na to jako na osobitou nutnost (politik potřebuje relaxovat jako polárník) a využít to jako alibi: Jsem doma víc v tom druhém světě, v tomto mě suďte shovívavě!
Titul Anetina alba zní Jsem: když si rozevřeme přebal, uvidíme vzadu fotku, kde stojí pod nápisem WHO. Je to upřímné a důvtipné: vzniknuvší otázka „who jsem“ je evidentně společná tápavému hledání všech tří alb. Nepopírá však to, že „hledači“ nečekali a tak, jak jsou, na nejisté cestě, obsadili silné pozice ve veřejném prostoru. I tady je jasná analogie se všemi nehotovými, nedostudovanými, elévskými adepty, kteří přešli rovnýma nohama na zásadní místa. Kryštofův (a nejen jeho) zpěv nikdy nekončící puberty pomáhá svým posluchačům přijmout samozřejměji nedospělost a zmatenost na jiném jevišti, než je to popové. S tou dikcí se spojuje i určité sebeuspokojení: měli byste ocenit, že to na sebe umíme nahlas říci.
Strach, strach // „A pak vladaři / daj povel Krysaři, / všichni se půjdem koupat k řece,“ uzavírá Tomáš Klus svůj obecně kritický song Psáno u zpráv. Je důvtipným uzavřením smyčky: ten, kdo sám ztělesňuje princip rozptýlení, na něj kriticky poukazuje jako na něco vnějšího. Patrně tak činí se vší upřímností, čímž naplňuje motto Havlovy Žebrácké opery: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp.
Něco udělat, složit píseň, vyzpívat postoj: to všechno mívalo dřív rys odvážného gesta. Na dnešní mainstreamové scéně, jak ji reprezentují Aneta, Klus, Kryštof (a jejich četní kolegové), vládne oproti tomu atmosféra obavy: rozumného, uměřeného, ostražitého rozhlížení, zda nepřekračujeme hranici, za kterou by nás mohla čekat nepříjemnost.
Bavme se, vyjadřujme svoje osobnosti: a tančeme dobové tance tak opatrně, abychom se nedotkli žádné z tichých dohod. Nevíme přesně, jak znějí, a nevíme přesně, jaký trest by nás za to postihl, ale přesto se tak chovejme. To je myšlenkové jádro mladého českého mainstreamu.
Žádné komentáře:
Okomentovat