Noise: Echo hlučného světa

(publikováno v Lidových novinách, 3. 4. 2010)

Na stránkách novin se probírají kauzy hlukových limitů: život ve městě a u dopravních tepen je čím dál hlučnější. Není divu, že muzikanti si – už celé století – tenhle moment berou jako materiál a téma. Ale jak se dá „noise“, tedy hluk a šum, pojednat umělecky?

Festival Stimul přiváží do pražské Archy jako vrchol své jarní sezóny skupiny Radian (Rakousko), Nurse With Wound (Velká Británie) a Wolf Eyes (USA). Všechny tři kapely zacházejí s noisem čili hlukovou hudbou, improvizující trio Wolf Eyes je dokonce světově uznávané jako jeden z vrcholů žánru. O co „hlukařům“ vlastně jde? Má snad posluchač snášet primitivistické, či naopak intelektuálské gesto, při němž ho někdo akorát zaplaví ohlušujícím randálem? Není to jen další - navíc nepříliš zdravý – samoúčelný radikální útok na dosavadní meze? Nesledují tuhle hudbu nakonec hlavně úchylové a pozéři?

S radikálností tu nepochybně máme tu čest. Ale noise se nevynořil včera, má svou historii a různé, místy dost propracované formy. Vlastně je dítětem industrializace společnosti během devatenáctého století; vzal to přes uměleckou avantgardu a underground, aby dnes už čím dál víc zasahoval do širší popkultury. Ucpávky do uší, které se dnes nabízejí u vstupu do „overgroundových“ velkých sálů typu Archy, jsou jen poslední kapitolou jeho příběhu.

Století organizátorů

„Život ve starověku byl tichý. V devatenáctém století se s vynálezem strojů zrodil i hluk. Dnes hluk a šum triumfují a vládnou lidským smyslům.“ To není žádné ekoprohlášení, ale úryvek z Futuristického manifestu, kterému dal Luigi Russolo v roce 1913 podtitul Umění hluku. Russolovy původní „hlukostroje“, nástroje zvané intunarumori, dodnes používají pietně i experimentálně muzikanti jako Blixa Bargeld: prvotní impuls futuristů tedy nevybledl do teoretického přínosu. Ve svém tvůrčím vyznání Credo z roku 1937 má skladatel John Cage výraz noise hned v první větě a už se ho nepustí. Cage byl přesvědčený, že zatímco napětí ve starší hudbě vycházelo z harmonických a disonantních souzvuků, v budoucnu budou v téhle opozici noise a hudební zvuky. Ať už posloucháme vrtulníky v pinkfloydovské Zdi, zvuky vlaků a pouliční dialogy u minimalisty Steva Reicha, nebo šumovou elektroniku u Karlheinze Stockhausena, musíme uznat, že se Cage nespletl. A se zvukem reálného světa se v hudbě usadil i jeho lomoz.

Hudební skladatel Edgar Varèse nazval sám sebe „organizátorem zvuku“: takové pojetí má v dnešní době velký smysl – už proto, že to, co kolem sebe od rána do večera slyšíme, je průsečíkem činnosti mnoha samozvaných organizátorů. Spisovatel Aldous Huxley nazval dvacáté století Věkem noisu. „Fyzický noise, mentální noise i noise neustálé touhy: držíme v nich světový rekord. A není divu; vždyť naše téměř zázračná technologie byla na všech frontách nasazena do útoku proti tichu.“

Rádio bylo pro velkého skeptika a antiutopistu Huxleyho vynálezem, skze který k nám domů proudí prefabrikovaný rámus: „A tento lomoz jde pochopitelně ještě dál než k ušním bubínkům. Proniká do lidské mysli a naplňuje ji babylónským zmatkem: věčně nás rozptylují příspěvky zpravodajství, nedůležité informace, poryvy euforizující nebo sentimentální hudby, dokola opakované dávky dramatu, které nepřináší žádnou katarzi, pouze vzbuzuje žádost po neustálém, každodenním ba po hodinách podávaném emocionálním klystýru.“

I těm, kteří rádio a televizi nepokládají za klystýr, se může při živém vystoupení noiserů zdát tahle motivace jasná. Trumfnout tu nejintenzivnější palbu podnětů z médií, v hyperbole si zahrát na nabídku, která se neodmítá. My vám tu poštovní schránku těmi letáky nacpeme k prasknutí.

Hororové historky

Jak poslouchat noise? Každá dobrá hudba má návod k použití ukrytý sama v sobě, netřeba ho hledat jinde. Navíc na noise jako metaforu můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů.

Jestliže je hudba jazykem, který dokáže sdělovat citové a duchovní obsahy, potom noise je kolapsem jazyka: zavirovanou zprávou, knihou se začerněnými řádky. Jestliže hudba (dokonce i melancholická) sugeruje, že všechny smutky a tragédie světa se nakonec rozpustí v nějaké vyšší harmonii, noise si tohle moc nemyslí. Často je spojovaný s odcizením, traumaty, posedlostí. Někdy bývá ale tak propracovaný, že cítíme, jak se v černé díře nicoty artikuluje srozumitelný jazyk pro další fázi hudebního vývoje.

Noise mohl mít dřív horrorové konotace: ale opakovaný strašidelný vtip není vtipem, čas ho otupí. Japonští klasici žánru jeho nátlakovost dávali do souvislosti se sadomasochismem. Kapely průběžně využívají obrazy svazování (protagonista žánru Merzbow napsal o sadomasichismu několik studií), nezávislá periodika využívají téže obraznosti jako ilustraci k téhle hudbě. Vztah mezi výkonným muzikantem a posluchačem se zdá být dotčen rituály sadomasochistického sexu přinejmenším v tom, že publikum dobrovolně podstupuje sónickou bolest bílého šumu vyvolaného performery. Tělo posluchače se tím pádem začleňuje do S/M obraznosti, která znázorňuje většinou ženy: svázané, připoutané, vydané napospas.

Pamětníci si v téhle souvislosti vybaví, že Alex Švamberk při své performanci na pražském festivalu Next Wave vystavil publikum řvavému technu a stroboskopickým efektům, aby následně zamkl dveře sálu Divadla v Celetné. Publikum bylo předčasně osvobozeno vedením festivalu, což performer nesl velmi nelibě. Posluchače v sále také „konceptuálně“ zamkl John Zorn při mnichovské světové premiéře suity pro komorní soubor Kristallnacht (1992), v níž rozbíjené sklo a hlukové pasáže evokují násilí a děs holokaustu. A aby byl řetěz souvislostí doveden k rocku: pojmenování „holokaust“ užívali slavní My Bloody Valentine pro střední část jedné své skladby. Když se nedávno tato skupina Kevina Shieldse (mezitím proslaveného soundtracky pro filmy Sofie Coppoly) vrátila na scénu, recenzenti psali o pětadvacetiminutovém hlukovém sólu, které se dalo přežít jen s ucpanýma ušima.

Za prvotní rock´n´rollovou divočinou

Hudba šumů a hluků může být také antipopovým gestem: namísto taktizování a co nejlíbivějšího zvuku se tu nabízí zvuková „tabula rasa“, která ovšem svou divokostí může připomenout nezkorumpované kořeny popu: rock´n´roll a černý jazz s jejich divokostí a syrovostí. Pop do nás vyzařují média způsobem, který se vymyká naší kontrole: právě tak nezvladatelně rozpoutávají noiseři svoje seance.

Noise je v určitém smyslu koncem komunikace: místo diskuse začíná člověk na pódiu řvát. „Stop Making Sense,“ znělo slavné heslo (naprosto ne noisové) skupiny Talking Heads: Přestaňme dávat smysl. Víc než s poezií se v hudbě taková výzva pojí s psychedelií. Zvukovým prostředím, které nás fascinuje, omámí a uvede do pozměněného stavu mysli, je v krajní formě i noise. Kdo někdy sledoval vytřeštěnou meditaci sálu, v němž zuří vlnobití hluku, možná si říkal, že tohle je ilustrace velkého paradoxu naší společnosti: Zkoušíme, kolik vydržíme. Taková situace patří jak k životnímu tréninku v drsných časech, tak k hedonistické zábavě společnosti, která se baví a odkládá myšlenky na zítřek.

Plíživá cesta do overgroundu

Publicista a jeden z organizátorů Stimulu Petr Ferenc říká: „Asi hlavní mýtus kolem noisu je ten, že se to nedá poslouchat. A že je na něm něco zvrhlého. Přitom od osmdesátých let, kdy noise vyšel z industrialu, se toho tolik změnilo. Skupiny jako Jazkamer se dnes při noisových produkcích tváří, že hrají bigbít.“ A americký mýtus scény Wolf Eyes, na které do Archy dorazí stovky „androšů“ i lidí kolem současného umění, je vlastně volnou jazzovou kapelou, jejíž všechny zvuky ale ochraptěly do noisových rejstříků.

Stane se někdy noise součástí pop-music a reklamních spotů, rozprodají se jeho atributy, jako se to stalo hippies a punku? V čisté podobě zvukové drtičky se těžko stane masovou záležitostí; jeho kultivovanější podoby (jako zmínění Wolf Eyes) jsou relativně abstraktní hudbou, takže taky ne. Ale v malých dávkách se tak už děje: ikonické album poslední dekády natočila chicagská kytarovka Wilco, která na titulu Yankee Hotel Foxtrot spojila melancholické songy s občasnou náplavou šumů a zvukových kolizí. Gramofirma sice hotovou desku odmítla, ale když ji s chutí (a ohromnou podporou časopisu Rolling Stone) koupila firma druhá, muzikanti ji dostali zaplacenu podruhé, navrch opět značkou, která spadala pod koncern Warner Music.

A pak – nezapomeňme, že všichni kluci a holky, kteří v dnešních kapelách navazují na zvukovou neurvalost Velvetů, Jimiho Hendrixe nebo Sonic Youth, nesou noisovou pochodeň taky o kus dál. Do kroku jim chrčí elektronické přístroje všech, kteří reflektují poruchy a stárnoucí média: kdo by řekl, že zašuměný, bytostně nedokonalý zvuk z magnetofonových kazet se vrátí na scénu jako nezávislý trend? Už se stalo.

Noise je trochu jako maxipes Fík: hodný, ale moc velký, jak se říkalo v seriálu. Z toho vyplývají průběžné mírné obtíže, žije však i tak čile a mnohotvárně: kombinovaný zájem undergroundu a uměleckých kruhů dává jeho pronikavému hlasu dost tribun. Ze specifických reakcí hudby na proměny dvacátého století je to jedna z nejvýraznějších nových forem. A posluchači, kteří s obavou váhají v branách, by měli vědět, že to není tak silná káva, jak by mohly sugerovat mýty okolo.