Mezi spánkem, bděním a Arabelou

Ten pocit známe, jen ho možná nelíčíme s takovým entuziasmem jako americký muzikant James Ferraro: „Ta vzpomínka z dětství mě nikdy neopustí. Je večer, ukládám se do postele a zpoza zdi, z dálky, ke mně tlumeně doléhají zvuky pop-music nebo nějakého diska. Upadám do polospánku a zvuky se zvolna zmocňují mého podvědomí.“ Hudba vyvolaná ze vzpomínek a vzpomínkami proměněná, rozmlženost jako na hranici bdění a spánku: to je scéna, která o sobě dává čím dál víc vědět. V Americe jí začali říkat hypnagogický pop a evropští vydavatelé z ní aktuálně vyhmátli překvapivě výrazné momenty.

Pojem hypnagogie známe od neurologů a psychologů: když se nám při usínání mozek přepne na snivý režim, ale ještě nesníme, mohou přijít hypnagogické představy a halucinace. Smysly při tom mohou být propojené „špatně“, nicméně zajímavě: zvuky vidíme jako barvy, máme pocit, že se můžeme dotknout hudby. Dalí, Magritte a Max Ernst se do hypnagogických stavů nořili záměrně, pro inspiraci. Zajímavé je, že u velkého množství svědectví se vize nakonec smrskly do několika kategorií: lidé často vidí zářivé a proměnlivé geometrické obrazce, nebo se vznášejí.

Na americké hypnagogické scéně je poutavé, že zachází s materiálem, který bývá vnímán jako umělecký odpad a aušus. Generačně totiž dozráli tvůrci, kteří pracují se svými vzpomínkami na dětství v osmdesátých letech. Pop patrně nikdy nebyl tak křiklavý a bezstarostně nevkusný, hodnoty a leitmotivy doby nikdy nezněly tak bakelitově jako přes – tehdy čerstvé – syntezátory, na nichž nezkušení uživatelé nechávali občas znít jen pár hlavních vestavěných rejstříků.

Emeralds: Does It Look LIke I´m Here? (eMego, 2010)

Zvuky, písně a další ozvěny osmdesátých let se teď staly výchozím materiálem pro snivé remixy a skladby kapel jako jsou clevelandští Emeralds, nebo pro projekt Oneohtrix Point Never newyorského Rusa jménem Daniel Lopatin. Rozdíl mezi materiálem a přetvořeným výsledkem je velký. Někdy jako by rozpité kontury v labyrintu dozvuků navozovaly dávnou chvíli usínání. Jindy jsou zprofanované zvuky uloupeny do jakýchsi mikrosymfonií, přesvědčených, že zvuk, který nám kdysi vpálili do hlavy, se dá odklít a použít v duchovní etudě.

Dívky v duu Pocahaunted tkají dlouhé plochy s jamajským dubovým rytmem, dá se na to i tančit: ale materiál si berou zase z rozverných hitparád svého dětství. Znáte koberce „cuckáče“, tkané z rozcupovaných starých triček a povlečení, které výrobci sami dodáte? Takhle nějak pracují hudebníci se zvuky dřívějška. Citovaný James Ferraro dává videu přízračný zrnitý obraz, který znají dobře všichni, kdož sledovali nedostupný materiál na třikrát kopírované videokazetě VHS.

Oneohtrix Point Never: Returnal (eMego, 2010)

My jsme v Americe nežili, ale když vidíme v dnešních klipech dívky z jejich „Cvičme v rytme“, když naskakují fonty písma z počítače ZX Spectrum a rejstříky kláves připomínají Kroky, je jasné, že některé podněty si lidé potřebují odžít v globálním měřítku. Když jsem teď v jednom živém mixu v pražském klubu NoD zaslechl hlas Luďka Soboty, napadlo mě, že vlna se přelévá i k nám. Snad i tady podlehne někdo inspirativnímu neklidu vzpomínek na to, jak mu do polospánku hrála znělka Bakalářů nebo pořadu 24 hodin ve světě? Straší někomu dodnes v hlavě melodie z Arabely, Návštěvníků a Možná přijde i kouzelník natolik, že jejich příběh povede dál, jako v Americe Pocahaunted či The Skaters? Kdybych měl skrze hypnagogickou hudbu účtovat s pamětí já, začal bych tím nejtíživějším: břesknou dechovkou z prvomájového průvodu, tím pronikavým, pseudojásavým zvukem, z něhož vyzařovala bodrá neochvějnost moci. Trocha lynchovských ozvěn a deformací by tomu démonu nasadila pravdivější tvář.
(publikováno v LN, 24. dubna 2010)