Knihy z písničkářských textů bývají mnohdy především reminiscencí na zpívanou tvorbu: se spisem v ruce si můžeme připomenout, co máme rádi z koncertů a nahrávek. Trochu jinak je to s titulem Listí (vydal Galén), vůbec prvním pokusem o vydání sebraných textů a básní Dagmar Voňkové. Už proto, že obsahuje hodně písní, které Voňková nikdy nenahrála, a básní, které dosud zůstávaly v rukopisu.
Však také Voňková není běžným typem písničkáře: energie zemitého projevu a dlouholetý srůst s kytarou mistrovsky ovládanou vlastním stylem (mj. hmatník obouruč) ji předurčují k umístění někam mezi komplexní skladatele a performery. Zbavit její texty divoké dynamiky, kterou nese u Voňkové horoucí osobní podání a nekompromisní hudba, znamená posunout je, udělat z nich něco zčásti jiného. Knihou jako kulový blesk lítá ústřední napětí: vztah mezi „lidovými“ texty (kde Voňková, prodlužuje rodokmen starých tradičních balad), a literárnějším, básničtějším psaním. Najednou je vidět, že Voňková umí i ledacos jiného, než s jakou poetikou jí bylo dáno se semknout nejčastěji.
Mezi ranými písničkami, jež psala v Krkonoších začátkem sedmdesátých let, je v knize hodně neznámých. Mísí se tu lidová poetika s „folkovějším“ psaním, jazyková hra s drsnou groteskou. Rychle vysvitne, že už od Pastýřky, kterou po ocenění nazpíval v roce 1971 Spirituál kvintet, se u Voňkové láska i smrt odehrává skrze tělo z masa a kostí. Kudlanka požírá druha, panna v písni Mazanec si upeče a sní milence, zem dává a bere („hřbitůvek do stráně / jak chleba do pece“). Všechny ty nešťastné matky tu pouštějí novorozeňata po Dunaji, jako by chtěly posílit obraz koloběhu, do kterého je člověk zapojený, hnaný přírodou jako míza kolující v stromě.
Jsou tu klíčová místa, která snad odhalují jádro pohledu Voňkové: ale nedají se citovat samotná, ochuzená o cestu, která k ní vede pročítáním všeho ostatního. Z jiných než „lidových“ textů zůstává jedním z velkých vrcholů Břicho, obraz chvíle porodu, v níž „páky, písty a kola mé krve se daly do pohybu“ a rodící žena v záblesku cítí spojení s lidmi na jiných místech světa, od reality udřených hospodyň po mystérium Bermudského trojúhelníku. K tomu kniha odhaluje úplně jiné polohy: básně pro děti a skvělý epigramatický deník z depresivních let totalitního nátlaku („Za svitu luny /drhnu schody / a struny / Pořád bez vyhlídek / pořád bez koruny“). Uvolněné svéráznosti Dáši Voňkové porozumíme o něco líp při pohledu na její kresby v knize: siločáry mimo symetrii, a přece přirozené, tak trochu medijní obrázky.
V jakési televizní reportáži Voňková vzpomíná na vystoupení v Japonsku. Pořadatelé tehdy dali najevo očekávání, že na avantgardním festivalu se kytaristka jaksepatří odváže. Voňková, vlastně ve snaze vyhovět a s mírnými rozpaky, při hře pod širým nebem zapojila i přítomné stromy, kterých se dotýkala smyčcem. Úspěch byl nepochybný (a lze si představit vřelé přijetí takové akce v různých současných kontextech), ale sama muzikantka po čase v reportáži nad epizodou mávla rukou jako nad pitominkou. Bodejť: Voňková má ráda větve konkrétní, ne jako symbol. Stromy, živé plody velkého matrixu země, se také staly ústředním motivem zatím posledního alba Slunci ležím v rukou (2008).
Když v roce 2010 byla v Praze zpěvačka, režisérka a performerka Meredith Monk, řekla, že lidé v posledních letech vyhledávají její hudbu hlavně pro pocit nezprostředkovanosti: živoucí zpěváci, vyvádějící ve skladbách Monkové psí kusy, jsou vskutku účinná protilátka vůči životu s virtuální komunikací. Trumf Voňkové je přesně takový. I proto je výtečné Listí nakonec hlavně odkazem: mezičlánkem mezi vírou v přirozený svět a jeho živým naplněním v činech, životě, který se odehrává mimo hlediště klubů a čtenářovo křeslo.
Vyšlo v LN, 22.1.2011
Žádné komentáře:
Okomentovat