Nejprodávanější album loňského roku natočil Eminem: globální nákupčí popu tak popocouvli o pár let nazpátek, kdy prodejům dominoval hiphop. Jako by na hrubý pytel krize byla potřeba hrubá záplata stylu od rány, jako by se nenašel čerstvější žánr k vystřídání, který by mainstreamově komunikoval s dneškem.
Být něco víc než ostatní muzikanti // K oživení hiphopu přispíval v posledních sedmi letech i Kanye West: alba The College Dropout či Late Registration ovšem nebyla jednoznačnou předehrou k tomu, čím je třiatřicetiletý producent a velký manipulátor West dnes. Sklízel ceny Grammy a zanechával dojem „nové generace“, která pojímá hiphop komplikovaněji, syntetizuje ho s jinými vlivy a s netypickými tématy. Westovo zrání pak nabylo svébytné podoby: směrem k infantilitě. Pochopil, že pokud chce naplnit svou ambici být nikoli uznávaným americkým muzikantem, ale globální star, musí se vymknout kategoriím a stát nade všemi.
Na albu 808s And Heartbreak přehodil výhybku k melodiím, které „nazpíval“ prostřednictvím softwaru Auto-Tune: usadí hlas do libovolně zvolené výšky, zní to pak ovšem trochu roboticky (viz třeba Daft Punk nebo disko hit Believe od Cher). West tak přetínal pouta k obrazu černé hudby jako živelného, tělesného zážitku, od blues přes jazzová sóla a soul až k futuristickému funku. Dával najevo, že i afroamerický producent může sedět v dnešním virtuálním velíně, programovat, stahovat a syntetizovat vlivy.
Neochvějnou pozici v kategorii „crazy, ale něco na něm je“ si upevnil skandálními veřejnými výpady. V přímém přenosu, charitativním telemostu bezprostředně po úderu hurikánu Katrina, vypálil West: „Prezident Bush kašle na černochy!“ (Bush ve své vzpomínkové knize označil ten moment za „samotné dno“ svého období ve funkci.) Volné pokračování tohoto seriálu „nevyzpytatelný buran v akci“ následovalo, když při předávání hudebních cen MTV na pódiu napadl křehké děvčátko, countryovou hvězdu Taylor Swift. Tedy napadl: přerušil ji během děkovné řeči a zahulákal, že cenu za nejlepší klip měla dostat Beyoncé. Co si o tom myslet? Asi hlavně to, že West chtěl provést něco v supersledovaném přenosu. Jinak patrně intervenci do korektního tlachu hvězdičky, u níž se pěstěná laskavost snoubí s unylostí, leckdo trochu zlomyslně přivítal. I když gesto Kanye Westa zdaleka nemělo tu páskovskou eleganci, s kterou Jarvis Cocker o pár let dřív povalil jednoho z klučinů, kteří tancovali s Michaelem Jacksonem.
Pochovali negra Michaela, ať žije Kanye // Jackson je koneckonců jednou z dlouholetých obsesí Kanye Westa, která doputovala i na aktuální album My Beautiful Dark Twisted Fantasy. „Pochovali jsme M. J., našeho negra,“ říká pohnutě West ve (zfilmované) naddimenzované písni Rhapsody. „Mým životním cílem je stát se největším umělcem všech dob, což je pro mě dost obtížné, uvážíte.li, že neumím zpívat ani tančit:“ tenhle výrok na MTV zakončil Kanye West smíchem, ale jeho jednání za poslední rok dva je nepochybným signálem, že to myslí doopravdy.
West skutečně není charismatický zpěvák. Kromě občasných dobrých rýmů působí hlavně jako režisér, producent a impulsivní vizionář, který nashromáždí lepší i unáhlené nápady, zadá produkci s neomezenými výdaji různé náročné úkoly, sežene dohromady stádo hostujících hvězd – a sešívačkou, lepidlem, filmovým střihem a editačním softwarem Pro Tools to všechno spojí do tvaru, který pak noviny označí za hodinářsky přesný a zároveň dílo jedinečného diletanta.
Způsoby manipulace jsou mu vlastní a asi by ani nebylo fér vytýkat mu je, patří k jádru jeho stylu. Svému hlasu dává ve zvukovém mixu barvu zprávaře, který informuje o aktuální katastrofě, jindy si ponechává echo mocného hlasu „řečníka na hoře“. Má kolem sebe sbory, opakovače, přitakávače: prostě ztělesněný národ, který vděčně a vřele rezonuje se svým vůdcem. Už na samém začátku je jasné, že pro tuhle desku pořídil velké orchestry a pěvecké ansámbly. Beaty a zvukové konstelace ladilo deset producentů (skladeb je třináct). Pro moment „symfonického popu“ napadla některé recenzenty souvislost s Brianem Wilsonem, který pro Beach Boys také hledal pompézní orchestraci – ale to byla taktika spíše sentimentální, ne velikášská. West připomíná spíš hollywoodského producenta, který vyfutruje svůj film efekty a hvězdami: protože má obrovský rozpočet a hlavu plnou nápadů, je to místy fakt zábava – ale protože mu chybí opravdový vkus, zas až tak skvělé to není, a to i v rovině zábavnosti. Pak jsou tu ovšem hravé principy vyprávění, jež se blíží až Michelu Gondrymu: viz song, kde Westův hlas zní zpomaleně, zrychleně a žvýkačkově roztažený do délky: jako by z něj mluvily tři různé vnitřní postavy.
Dřív dávali rappeři na odiv svou majetnost zlatými řetězy: Kanye West se místo toho obmotává živými lidmi, celebritami, které přicházejí do vedlejších rolí. Michael Jackson měl v Beat It kytaristu Eddieho Van Halena jako spojku s rockovým publikem. West je dál, zakoupil spojky se všemi: na albu hostují hiphopové ikony několika generací (Jay-Z, The-Dream, Nicki Minaj), ale třeba i Elton John a nezávislý akustický songwriter Bon Iver, kterému Westova pompéznost věru chybí. West se rozhlíží po hudební scéně s apetitem Otesánka a labužnicky si vybírá: A tebe taky sním. Jaho album pak působí jako královský trůn, kolem kterého se shromáždila aristokracie a celebrity.
V druhém sledu jsou pak samply, tedy výpůjčky z nahrávek: soulman Smokey Robinson tolik nepřekvapí, víc už Mike Oldfield a King Crimson: ale právě moment „prog“, tedy souvislost s progresívní rockovou scénou ráže Frippových King Crimson, je pro Westa cenným démantem do koruny. Několik prohlášení tu ze záznamu pronese Gil Scott-Heron, stále činný veterán, který vlastně překlenul dvě éry a z beatnických jam session vynesl ducha pozdějšího rapu. Heron, revolucionář a černý sociální poeta bez kompromisů, na téhle desce trochu smrdí: působí jako morální alibi, starý náčelník, se kterým ale zábavný žolík West ve skutečnosti nemá moc společného. „Kdo v Americe přežije?“ říká Heron v závěru desky, a od Westa ta nastřižená pointa zní jako obava o vlastní existenci.
Chrám svatého tweeta // West správně chápe, že dnes musí přijít s něčím víc než je úspěšný singl, nebo dokonce „pouhé“ album: je třeba vyprodukovat též půlhodinový film Runaway (zčásti v Česku), udržovat veřejné povědomí o autorovi, způsobit drobné skandály. (Výtvarník obalu řekl v rozhovoru, že West si přál design, který by měl šanci být zakázán.) Speciální úspěch zažívá West se svými veřejnými poznámkami na Twitteru: jeho nabubřelé, absurdní, někdy zbohatlické mikrovýkřiky (do 140 znaků) se staly obecně sdílenou zábavou. Jednou má nutkání světu sdělit, že asi bude shánět mramorové stoly pro zamýšlenou konferenci, podruhé utrousí uznalé hodnocení na adresu vážné hudby a potřetí se vyzná: I love me! Tweety Kanye Westa už na webu zpívají operní tenoři, nebo je předčítá babička jako odvěkou moudrost: všechny tyhle parafráze si z Westa dělají bžundu, jenže je vlastně už předem tak trochu autorizovaná, protože zpěvák dává najevo blahosklonnou lhostejnost k tomu, jak ho kdo chápe.
Média se už poněkud uniformně shodují v tom, že Westa vidí jako geniálního pošuka, talentovaného výtržníka, pozoruhodného připitomělce. Nedá se však říci, že by Kanye West reprezentoval nebo pojmenoval něco ze situace dnešního světa. Člověk, který má docela fantazii, ukazuje jeho pošetilost. Záleží patrně na našem naladění, bude-li se nám zdát, že West propaguje svou osobu přes své dílo, nebo naopak své dílo přes svou osobu. Na každý pád máme co do činění se zjevením z pozdní mediální doby: umělec ví, že při absenci společných veřejných hodnot zaujme jen to, co porušuje pravidla a vrže v soukolí systému. Proto neváhá vystupovat jako egocentrický náfuka, proto bere útokem nevinnou Taylor Swift, proto spojuje málem až Boratovu nekorektnost („už nechci žádný drogy, stačí mi číča a náboženství“ ) s nedvědovským pravdařstvím typu „chci jen domov, rodinu a moci jí denně dopřát něco k snědku“.
To album udělalo obrovskou díru do světa, což mu už nikdo neupře. Přesto je to jev doby končící, nikoli něco, co by předznamenávalo budoucnost. Američani cítí jako opravdovou satisfakci, když v době nejistot někdo „za Ameriku“ nabídne projekt velkorysý, skálopevně sebejistý, s pocitem neomezených možností. Kanye West je přesně takový dominátor. Dělá svůj pop o několik tříd lidštěji než Black Eyed Peas, kapela-firma, která už předem prioritně myslí na umístění v reklamách, byznysových koprodukcích a mobilních aplikacích. S Westem si lze užít víc odpoutané fantazie, ale vypadá to, že v jádru jim jde o totéž: dokázat si pod knutou donchuanského komplexu schopnost mít globální vliv.
Proto i ten Kanye West, na jehož pompézní singly lze bezpochyby dobře trsat, má tak málo společného s evropskou kulturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat