Květen je letos silný. Čtyřiadvacátého oslaví Bob Dylan sedmdesátiny, šestého uplynulo sto let od narození praotce blues, mississippského Roberta Johnsona. Vladimír Merta dovršil pětašedesátku už v lednu, teď ale nachystal oslavu a (konečně!) album.
Kolik set písní Vladimír Merta napsal? Při tom množství „nastalo“ pár hitů (přinejmenším Praha magická). Ale generaci, která nemohla během totality svobodně vydávat desky, průběžně bilancovat svou tvorbu na albech, se přihodila užitečná věc. Umělý filtr nahrávek nepovýšil některé písně nad ostatní, každý si může vybrat ty, které jsou mu nejbližší. Ty následující tedy nemohou být než součástí osobního ohlédnutí: začíná u debutu v šedesátých letech a končí právě vydaným studiovým (u Merty vzácnost!) albem Ponorná řeka. Je Merta velebnou historickou postavou českého folku, nebo živým hráčem na dnešní scéně, slibujícím překvapení do budoucna?
Chtít chytit vítr // Mertovu historii v hrstce písní lze těžko začít jinak. Ti, kdo v šedesátých letech začínali s českým folkem, neměli koho napodobovat. Leda Dylana či Donovana, ale Merta tu inspiraci beztak unesl hluboko do svých sfér vlivu. Jeho první „hit“ začíná tak charakteristicky: pevný postoj a zároveň sebezpochybnění. „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu, indickým dětem hlad nezaženu…“ Tady ještě zní nezáludný, lineární folk (později se struktury zprohýbaly, jak u zmačkané mapy). „Zabloudil jsem lhostejností, nevím jak najít cestu zpět, jmenuju se po tátovi, je mi dvacet let…“ V pozdějších letech na zpívané vizitce měnil věk, nic dalšího nemusel. Vyšší, mladý hlas zní z „francouzské desky“, natočené a vydané krátce po vstupu ruských vojsk: příslušník atraktivně okupovaného národa v pažížském studiu nahrával kytary, klavír, flétny, prostě všechno sám, bez obav, zda se nedopouští něčeho neobvyklého. Ballades de Prague (1969) zůstaly pro Čechy na léta zapikolovaným debutem: sám zpěvák je vydal po převratu pod jiným názvem, zloděj vlastních pásků v džungli autorských práv. Definitivní satisfakci přineslo až nakladatelství Galén a jeho digitální reedice. Čímž jsme si zadělali na oblouk, který končí v současnosti.
Zem voní dřevem // Kdo kdy rozplete, co zavinila cenzura a dobová uzurpace, z kolika básníků udělala skvělé překladatele a kolika písničkářům diktovala témata i formu… „Měli jsme v Mertovi vzor, jak čelit bolševikovi s grácií, jako by ani nebyl,“ řekl tento týden Vladimír Mišík na Mertově narozeninovém koncertě. Část posluchačů pásla hladově hlavně po „podvratných“ písních. Jenže – „černá a bílá – spojité nádoby,“ jak zpívá Merta, a vedle revolty ho vždycky zajímal pozorný, sebenáročný pohled na svět. Chtěl umět a moci použít třeba slovo rolník, zdánlivě znehodnocené režimem „dělníků a rolníků“: „A jeho vlastní ruce voní / čerstvě rozdrceným dřevem / Dívám se do vody / potok se plní dřevem /vlévá se do řeky / voda je nesená dřevem / Když břehy krvácí / Zem voní dřevem“. I ta nejpřírodnější lyrika ze zakázaného alba Pravda o Marii (1971) zvučí nezdolnou energií, která se nedá. Píseň vyšla na singlu, tím byl pokus o vydání desky v Československu na léta smeten se stolu.
Začouzené sklíčko // Říká se, že v malém národě musí každý dělat všechno. Merta by dělal všechno, i kdyby se narodil mezi Číňany. Absolvent architektury a FAMU, poutník za slovenským a českým folklorem, sepisovatel hanopisů, stížností, folkařských metodik a vynálezeckých patentů: kdo znal jeho – často problematickou – rozkročenost, věděl, že časopisecké charakteristiky „renesanční osobnosti“ nejsou lobbováním přátel z polodisentu. Pohled do slunce jako do vlastního nitra skrz „začouzené sklíčko z cylindru petrolejky“ je žhavým jádrem (konečně!) alba P. S. (1978). Jeho jedinečnost je výsledkem dobové situace. Muzikanti nemohli mít větší zkušenost se studiovým nahráváním: byli do něj milostivě vpuštění po takové době, jako zvířata do volného výběhu. Merta zval do rozlehlé krajiny neohraničené hudby možné i nemožné kombinace hostů, od sólové kytary se katapultoval k souhře s cembalem, rockery, vlastními playbacky, smyčci. Je tu folkrock, dixieland, čardáš, komorní hudba… A bigbítový ponor skrze pohled při zatmění: „Zakoukal jsem se do sluníčka a teď nevím: Jsem malý, anebo velký?“
Love story 77 // „Oba jsme našli způsob jak obalit politické téma v milostném příběhu, parodii či variaci na archetypální osudy,“ píše Merta o sobě a o Krylovi. Situace z vlaku, kdy si vojín-záklaďák s dívkou odžijí vlastně celý vztah skrze pohled při náhodném setkání, nemá v sobě explicitní politiku. Jen odráží nesmírnou únavu sedmdesátých let. Únavu buzerovaných kluků, kteří formativní čas dospívání trávili v marnosti a samoúčelu posádek, únavu dívek z internátů s nevalnými vyhlídkami na kariéru, únavu společnosti bez perspektiv. To otevřené, střemhlavé milování skrze pohled beze slov, domýšlí Merta, je ale průlom k sobě samým, signál síly a vzpoury, která se možná neozývá naposled. Z téhle písně nikdy nezapomenu obrat „dívá se na ni, jako se dívá sedlák v cirkusu na koně“.
Láska žehem // Film všechno ukáže, literatura podněcuje fantazii. Ale příběh v písni je ještě neviditelnější: když se zpívá, nejsou vidět ani ta slova. Merta nemá mnoho zřejmých písní-příběhů: tenhle by mohl být animovaný film (Merta k řadě nahrál hudbu, naposled k třetímu Fimfáru). Milostný akt se tu odehrává… v kremační peci, kde se vypravěč ocitl poté, co se rozflákal v autě. „Se mnou prý spálej ňákou hezkou holku / šetřit se musí - měla dlouhý vlasy / Nemělas lízt zcákaná na motorku / mohla sis poležet pod mladším asi…“ Dva popely spolu letí komínem, „já trochu šedivej - ty o to víc blond“: obraz trochu étericky nadzemský, trochu perverzně nekrofilní. Merta umí do moderní písničky vplést moravsky odpíchnutou melodii: jako spojení s dávnými poctivými pohřby, slavnostmi za přijetí smrti a oslavu života.
Plíží se večery // V sedmdesátých a osmdesátých letech si muzikanti nevybírali verše básníků ke zhudebnění jen z nadšení pro poezii. V době cenzorských komisí měli dost zkušeností s „nepovolenými“ texty, mnohdy z absurdních důvodů, jen aby moc demonstrovala svou dominanci. Ale pokrytecké komise těžko mohly zavrhnout Kainara, Halase, Seiferta: přece jen byli v čítankách. Merta v době nejprotivnějších zákazů vytvořil program Struny ve větru, nazvaný podle básně Josefa Hory. Dodnes se mi zdá, že jeho a Seifertův Helouan má parametry šlágru, tulácké zpovědi a árie zároveň. Zhudebněný Viktor Dyk zněl z první ruky ve Vinohradském divadle, v Krysaři režírovaném Janem Kačerem. Merta měl k dispozici jakýsi posed, věž, na níž se jako první ze všech zjevil a zavyl, aby pak skrze Dyka nabídl společenskou diagnózu. „A není síly… Vyvětráváme, vyvětráváme…“ Skrze tahle díla však osmdesátá léta spíš sílila a akcelerovala.
Není pochyb, že poezii nebere Merta jen jako substituci. Rád táhl publikum dál od zlatého středu, ukazoval souvislosti svého „folku“: od historické hry (je dobrý loutnista) přes názorové zázemí až k velkým básníkům. Je to ten užitečný trik s popularitou, jíž se po léta těšil v zásadní míře: lidi od vás trpělivě přijmou i Horu, Biebla, Dyka.
Bye bye, Miss Blanche // Když nachazeč přesných metafor Merta spustil své humorné písně, lezli jsme hrůzou po zdi. Verše o výletu slezských chacharů nebo pornocukráři byly z jiného vesmíru, měly jinou míru vkusu a dokumentovaly hlavně to, že Merta si bude dělat vždycky, co chce, v dobrém i zlém. Svědectvím o jeho bavičství budiž i to, že k nejlepším patří tenhle sousedský portrét „nejtlustší ženy světa“, která „jako pracoviště udávala celou naši ulici“, filozofovala v posteli a „dostala do ní celý Banjo Band Ivana Mládka“. Autor komentuje: „Trochu ironie a hodně vzpomínek na okouzlení felliniovskými archetypy.(…) A hodně griotky.“ Extrémisti jako Merta si musejí osahat extrémy všemi směry, zvlášť když navíc celý život uvažují o formách a taktikách písně – té vratké nádoby na pomezí učitelů národa, umělců a potulných kejklířů.
I tahle črta z poloviny sedmdesátých let se ocitla na novém albu Ponorná řeka (vydal Galén, jsme zpátky na začátku). Spolu s Vladimírem Mertou je na obalu jmenovaná kapela ETC…: vzniklo tedy album elektrické, vracející se duchem k Mertovu rockovému projektu Dobrá úroda v osmdesátých letech. Jádrem všeho, co se na albu povedlo, je Mertovo rozhodnutí zahodit magickou, ale taky lenošivou metodu improvizace a aspoň trochu soustředěně konstruovat tvar. Odžívá se tu (po konci rockové éry) sen zadunět si s bigbítovou kapelou? Ano, ale v nejlepších místech ho kontaminuje Mertova akustická kytara a nestandardní nápady. To se pak ocitáme v teritoriu Neila Younga, kde je rock nikoli cílem, ale odrazovým prknem k čemusi svému.
Intuice ženy// „Protest písničce sluší, je lákavý, ale stahuje dospělého muže zpátky do puberty. Pro-song nevzniká snadno,“ napsal Merta. I o něm a o jeho porevoluční tvorbě bylo vysloveno klišé o „ztrátě tématu“. To je omyl: na silná, potřebná témata má Merta pořád dobrý instinkt, klíčový problém je s formou. Jak přetavit v umění (nebo aspoň přirozeně odlehčenou píseň) palčivosti dneška? Jak být básník a ne žalobce, novinář, aktivista, partyzán z dob silnější morálky? Přímočaré volání po ženské duši světa, napsané před osmi lety, ukazuje, že to někdy jde: „Intuice ženy / to je co mi chybí / Netušené změny / omyly a chyby...“ Vokály zpívá dcera Sára (nejistě, ale to se dá brát jako demonstrace ženské odlišnosti), nahrávka patří k těm nejsilnějším na albu Ponorná řeka. Znamená pro budoucnost něco, že Merta překonal averzi k studiové práci, podstoupil boj s vlastní přelétavostí a soustředěně dodělal album? Nedělejme si velké naděje: ale kdoví, když část songů tak dobře promítá Mertu (konečně!) do současnosti. Učiněné Ballades de Prague, rok 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat