(Článek vyšel ve zkrácené verzi 30. dubna v LN.)
Hej! Tak tady, ty chytrej, je Klusák, a ty teď čekuj názor na novou muziku. A řekni všem, more, že v Lidovkách se píše pravda, hej! Tohle je Orientace, hell yeah! - Takto by měl vypadat styl našeho skromného sloupku, pokud by měl dostát stylu hudby, o které je dnes řeč. Má cenu sledovat peripetie zpěváka a hiphopera Gipsyho čili Radka Bangy jako určitý lakmus, nebo přinejmenším průvodní odraz nehudebních romských zápasů a nadějí? S novým albem Desperado (Supraphon) je to každopádně klikatá honička.
„Zabil šerifa a vykrad banku / A teď před zákonem utíká / FBI za něj nabízí pálku / Lovci odměn už češou stát,“ rýmuje refrén titulního songu o desperadovi, který „nic neříká a jen utíká“, i když to na něj možná jen hodili a „zkorumpovaný úřady nic neviděj“. Není těžké vytušit, že Gipsyho desperát je jakýmsi obecným obrazem Roma, a to dokonce v obou verzích nejasného příběhu („vykrad banku“ kontra „třeba nevinnej“). Desku z druhé strany rámuje Poslední čorka, Gipsyho lepší moment, včetně pointy, která bleskne hlavou přistiženému romskému zloději: „Kéž bych se narodil vedle v baráku / u běžný rodiny Nováků…“ Pak se na desce hodně tancuje a paří, což je jistě užitečnější než schematické a amúzické „řešení romské otázky“: nechtěl by se na to interpret úplně vykašlat a psát o něčem jiném? Sám si to možná i přeje, protože málokde zní tak osobně, jako když zpívá „už nechci bojovat, odpověď hledat“. Tomuhle místu plnému únavy lze rozumět možná nejlíp z celého alba.
Gipsyho novému repertoáru nepomáhá, že hudba je tu často jaksi na posledním místě: chvíli nevzrušivý elektronický beat jako ze středního proudu, pak zas připomínka tradičních podob folklóru nebo úspěšného balkánského „etna“. Gipsy (který stojí více či méně za celým vznikem alba od skladeb po mix) jako by měl ambici ukázat, že umí zahrát profi pop a „cigánsky“ plamennou tancovačku. Manu Chao by možná titulního Desperada prohnal za dosti nápadné podobnosti. Kdyby někdo hledal popkulturní odraz snahy asimilovat se, dokázat většinové společnosti, že umí přijmout její identitu a její schéma „pravého Roma“, bohužel by mu Desperado velmi dobře posloužil.
Přitom na albu jsou místa, z nichž se lze radovat: písničky sešité z několika stylů, kdesi mezi diletantským záplatováním a svopbodnou hrou s různými kódy. Gipsyho uvolněný hlas při zpěvu (ne rapu), třeba v baladě Čhaje čhaje. Řádky, kde správná míra syrové naivity připomíná Tonyho Ducháčka: „Bude to jak já řikám, / Gipsy, lokální cikán.“ Ale mezi tracky kolísavé kvality ztrácí leccos z dobrých momentů sílu.
Podle tohohle alba to vypadá, že Gipsy chce být součástí scény – ale tím jeho plán zhruba končí. V písních zatím ještě pořád neví, kým chce být: a hlavně se drží nešťastných modelů, být hudebníkem pro něj znamená buď mířit k popové hvězdnosti, anebo dělat ramena staroraperským stylem, který už byl stokrát zparodovaný. Dnes může zaujmout jen ve společnosti, kde se zastavil čas: a Romové by si namísto toho zasloužili hvězdu, která by oslovila a přitáhla i bílé klubové publikum, respektive sjednotila posluchače všeho druhu. Je také hodně podivný signál vydávat autorské album u dnešního Supraphonu: kouzelného mlýnku na bestofky Gotta s Vondráčkovou, labelu, jehož lepší momenty se odehrávají kdesi u mluveného slova a kabaretu a čerstvý pop tu nemá zastoupení.
Desperado prostě tentokrát kličkuje mezi starými klišé a neúspěšným hledáním vlastní role v současnosti. A přece se tu dá najít jemný povedený fór: vzadu na přebalu jsou v letitém znaku firmy Supraphon vybarvená prostřední tři písmena. Takových poťouchlých paradoxů kdyby bylo a little more, more.
Žádné komentáře:
Okomentovat