Čím je tak mimořádný Stephan Micus, který zanedlouho připutuje na Colours, aby zahrál v ostravském kostele? Od první teenagerovské výpravy do Orientu v roce 1969 propadl neevropským kulturám a neznámým nástrojům. Dodnes na ně hraje hudbu, která městské Evropany uklidňuje a harmonizuje. Z rodného Bavorska, které pro něj bylo chladné a hlučné, unikal do západní Afriky, Japonska či Indie, kde se na flétny, loutny, harfy či lokální hoboje učil u mistrů. „Dostal jsem darem talent hrát na hodně nástrojů,“ říká mi do telefonu z domova na Mallorce. „Ale vybírám si často ty nezvyklé, na které na Západě umí málokdo. Proto své skladby nakonec hraju celý život sám.“ Když slyším jeho mírně rozpačitý a omluvný tón, napadá mě, že zůstává sólistou i proto, že nikoho nechce režírovat.
Měl štěstí na vydavatele. Od poloviny sedmdesátých let patří k hvězdám labelu ECM. Ten vydává jazz a klasiku, ale poutníka Micuse nelze zařadit tam ani tam. Jeho instinktivní
polykulturní hudbu vyjadřuje bonmot: Micus hrál world music, dokud ještě neexistovala. Kdo zná jeho alba Darkness And Light nebo Wings Over Water, ví, že tenhle autor nezní přespříliš exoticky. „Skoro všechny nástroje, které kde objevím, si trochu předělám. U strunných někdy měním ladění, u dechových hmatník.“
Čímž se dostáváme k argumentu jeho kritiků: Micus si do svých meditací a komorních skladeb unáší japonské varhánky šó nebo egyptskou posvátnou flétnu nay – ale hraje na ně po svém, vytrhává je z původní tradice. Lze to? Má jasnou odpověď. „Dnes existuje tendence, především v Asii, uchovávat tradici přesně tak, jak ji známe dnes. Lidi nejsou naklonění změnám, učitelé nepovzbuzují žáky k vlastnímu hledání. Nezdá se mi to moc prozíravé. Dnešní tradice je přece výsledek změn a procesů, které probíhaly po staletí. Hudba nikdy nebyla zafixovaná. Taková indická klasická hudba, například, je absolutní směs muslimské kultury, jež přišla z Persie, a lokálních indických vlivů.“
Stephan Micus zasvětil život cestování za hudbou: jen v posledních letech se učil v Laosu, Namibii, Jihoafrické republice a Japonsku. Mluví na základě zkušenosti: „Něco jako čistý styl v přirozené hudbě neexistuje. Všechno na světě je mix. Jakmile se snažíte z pozice moci nějakou kulturu fixovat, vznikne mrtvé muzeum.“ Jeho posluchače netvoří jen západní publikum: na svých cestách infikuje hledáním i lokální hráče, z nichž dělá jemné heretiky vůči neměnné tradici. „Naznačuju jim, že k tomu, aby živě vedli svou kulturu dál, nemusejí mít elektrickou kytaru a syntezátory, ale stačí jim to, co vždycky měli doma.“
Není poustevník, ale trochu si stěžuje, že při domlouvání koncertů musí e-mailovat. Přístroje mu připadají nezajímavé, snaží se je používat co nejméně. „Zdá se mi, že psát na klávesnici počítače je pod lidskou důstojnost,“ říká (zatímco si dělám poznámky do notebooku). „Vždyť vzít do ruky pero a psát na list papíru je tak pěkná věc. Zamlada jsem chtěl umět popsat celý list bez chyby. Myslím, že pro mladé lidi by dnes byla dřina popsat stránku bez jediného škrtu.“
Pomalu se loučíme, beru si papír, abych zkoušel chvíli psát. Micus říká, že v Ostravě se snad potkáme, ale ne po obědě. „Moje tělo už to zná: před večerním koncertem mi v poledne vždycky dojdou baterky a usnu. Jinak bych ten vyčerpávající zátah nezvládl. Vydám tolik energie, že z pódia taktak dokážu odnést nástroje.“ Výjimečná hudba, výjimečný člověk. Je veřejným tajemastvím, že kvůli těmhle lidem začala Zlata Holušová organizovat Colours.
(Psáno pro LN)
Žádné komentáře:
Okomentovat