Skutečně: album Demolished Thoughts (Matador) představuje dvaapadesátiletého Moora překvapivě, protože se od kytarových stěn a vazbení obrátil k akustickým strunám a přehlednějšímu písničkářství. Sonic Youth jsou vyhledávaní a respektovaní pro hru s barvou zvuku, nezvyklá ladění, dobrý balanc mezi architektonickou plánovitostí a punkovou
střemhlavou extází. Jejich dlouholeté pevné postavení má důvody ryze umělecké i populistické. Scéna soudobé avantgardy vděčí „Sonikům“ za to, že ji představili klubovému bigbítovému publiku; rock´n´roll po Velvetech a punku zase potřeboval injekci nové invence. Sonic Youth měli blízko k Nirvaně a společně tvořili poslední rockovou generaci, která pokořila vrcholy hitparád (po ní přišla už taneční elektronika): nikdy se však nevzdali nezávislosti. Vedou několik vlastních malých značek, a jakmile jim vypršela smlouva ze starých dob, odešli od nadnárodní společnosti k zasloužilým a skromným klasikům indie scény Matador Records.
Sonic Youth příležitostně hrají skladby od Yoko Ono a spolupracují se současnými umělci jako jsou Mike Kelly, Gerhard Richter či Stan Brakhage. Mezi všemi krajnostmi a výstřednostmi se trochu méně mluví o docela obyčejné ctnosti: totiž že jejich písničky bývají velmi dobře napsané. Moore teď rozptýlil kouřovou clonu zvazbených zvuků a nechal se uslyšet unplugged, v písních jako Benediction přímo líbezně. Zvuk alba hlídal Beck: po společném albu s Charlotte Gainsbourgovou definitivní celebrita, pořád ale s kořeny v nevyzpytatelném přístupu „udělej to po svém“.
Bylo by matoucí mluvit o Demolished Thoughts jako o folkovém albu. Je postavené na zvuku kytar (včetně dvanáctistrunné), do nichž se vplétají harfa či housle. Ne že by se tu do nástrojů řezalo přes míru, ale intenzita a plnost zvuku Thurstona Moora nepochybně zajímá: nepřeslechneme chuť nechat vyznít instrumentální klimaxy, které tu nejsou kvůli sólování, ale spíš aby instrumenty naplno zarezonovaly. Někomu připomenou tísnivá crescenda u Radiohead. Zpívá se tu mj. o modernistické básnířce Mině Loyové, jejíž dílo došlo ocenění až po smrti: surreálný posun zasahuje i Moorovy texty, kde v nejasných konturách proplouvají motivy z jedné písně do druhé.
„Zničené myšlenky“ jsou cenné svým žánrovým manévrem: není to klasické písničkářství, není to ani kytaristická orgie. Je to obojí ve jménu čehosi třetího: poezie, která vede posluchače k novým prožitkům jak skrze psychedelický zvuk, tak kolize nezvyklých slov. Thurston Moore má pověst výjimky: vzdělance, racionalisty, organizátora a sběratele umění, který ale nikdy neopustil garážovou rebelskost. Sonic Youth vždycky rádi vláčeli obyčejné publikum k vlastním hudebním láskám, nabízeli nové souvislosti. Demolished Thoughts jsou vzkazem, že i nejdivočejší excesy Soniků mají jeden z kořenů v lidových baladách s kytarou, v muzikantských sešlostech s pár akustickými nástroji. Proč má výsledek takový šmrnc? Moore si povolil svobodu nové zkušenosti – a pak ji naplnil bez šablon, soustředěně a vrstevnatě. Celé je to tak snadné na poslech a přitom prosté pitomých klišé, že tuhle desku beru jako nečekanou hitovku letošní produkce.
P.S. // Co se nevešlo: Sonic Youth, LP Simon Werner a disparu (SYR, 2011) // V článku psaném (jako +- všechno na tomhle blogu) pro LN, resp. sobotní Orientaci, nezbylo místo na zmínku o letošním albu, které kompletní SY vydali na vlastním labelu Sonic Youth Recordings - tedy značce vyhrazené pro jejich
abstraktnější výstupy, většinou instrumentální. Soundtrack k filmu Simon Werner a disparu (Lights Out, podle anglického distribučního názvu) má klidný vnitřní rytmus a díky přirozené pestrosti může sloužit jako katalog "Jak umějí SY prznit kytarový zvuk". Pokud se nepletu, na elpíčko zatím žádný soundtrack Sonic Youth nevydal (dřív pracovali mj. pro Olivera Assayse). Mám rád ujetou "demokratickou" zásadu Sonic Youth Recordings pojednat dokumentaci na každém titulu v jiném jazyce: katalogová jednička byla francouzsky, následovala nizozemština, esperanto, angličtina, japonština, rétorománština, litevština, dánština. Hádejte, v jakém jazyce je pojednaný aktuální devátý titul katalogu.
Myslím, že je pěkná blbost, když na Pitchforku napsali, že do téhle hudby se otiskla spolupráce Sonic Youth se Starbucks (dělali pro ně před časem kompilaci): při tomhle by všichni kafe hned rozlili. Na BBC zase píšou, že je to piece of art sám o sobě i bez filmu, no tak si vyberte, nejlépe vlastníma ušima.
Žádné komentáře:
Okomentovat