Poslušné Bambini

Tato poznámka o sboru, který nyní oznámil svůj zánik, je čistě hudební. Blanka Kulínská ohlásila, že Bambini di Praga končí pro nedostatek nových adeptů a že za nechuť dnešních rodičů hlásit dítě pod značku Bambini „částečně mohou i novináři“.

Kdo a nakolik částečně je tím vinen, to tady řešit nebudeme. Zkusme však „částečně“ zmínit i Bambini a muziku. V roce 2001 mě Jiří Pavlica upozornil na spolupráci Hradišťanu s Bambini, album Zpívání o lásce. Výsledný zvuk moravských lidovek mi připadl přeslazený a jaksi nedomyšlený, ale ten projekt měl aktivní dramaturgii a sympatickou ambici vystavět program s dobrou formou a tématem. To se u Bambini za posledních dvacet let vidělo málokdy. Když dáme stranou všecky koledy a alba ráže Skákal pes (se syntezátorovým doprovodem), zjistíme, že umělecky největší nahrávku natočili v roce 1987: participovali na supraphonské nahrávce Tří malých liturgií o boží přítomnosti Oliviera Messiaena. Dobré nahrávky vyšly těsně po převratu: hudba z terezínského ghetta (Bambini tu zpívají operku Brundibár, v Británii vydal celý komplet český producent Alexandr Goldscheider) a Dvořákova Mše D dur.

Od těch dob repertoár těžce zaplevelilo béčkové zacházení s dětmi coby raritními interprety pop-music: jen se mrkněte na web, jak Bambini pějí Šmoulí song anebo Holky z naší školky. Nazpívat pět alb ke sborníkům Já, písnička byl od počátku divný nápad (tištěný zpěvník různých Beden od whisky a Severního větru je snad k tomu, abychom si z něj zpívali sami, ne?), sbor však odvedl mnohem hloub k popu, než by se dalo čekat. Půjčte si někde koncertní DVD Lucie v opeře: pohled na Bohumila Kulínského, poskakujícího s rumbakoulemi před výběrem z dorostenek, které jsou jaksi pronajaté do rolí lolit (píseň jistě uhodnete, „Sex je náš, dělá dobře mně i tobě...“), je patrně dokumentem o samém dnu fungování Pražských jezulátek.

Na programu sice zůstali různí ti klasičtí nebeští kavalérové a když se letělo do Soulu, tak se děti doučily něco v korejštině, ale to je jen konzervativní status quo, ne skutečná péče o repertoár. Vedení Bambini vždycky rádo vyjmenovávalo, kolik světových metropolí už sbor sjezdil a kolik osobností od Václava Klause po Lenku Dusilovou tudy prošlo: ovšem jejich oficiální web neuznal za vhodné zařadit byť jen malý výčet skladatelů, kteří pro sbor někdy něco zkomponovali. V posledních letech by ten seznam byl krátký. Elitně vycvičené děti, u nichž zahraniční recenzenti psali po prvním setkání o „andělských hlasech“, byly cenným a zkušeně vyšlechtěným materiálem, s nímž se však nakonec ledabyle zacházelo. Dramaturgicky se jelo na jistotu, ne vstřícně k pověsti elitního tělesa.

Se svou firmou může každý nakládat jak chce, ale ať pak veřejnosti netvrdí, že s Bambini mizí kulturní poklad. Bohumil Kulínský senior je založil těsně po válce: v autoritativním vedení dětí podle přísného řádu ke společnému unisonu se odrazil ještě svět předválečný. Kolektivismus socialistické ČSSR měl později spartakiádní synchronicitu taky rád. Dalo by se namítnout, že ve sboru přece nemůže vládnout chaos a že autority jsou světu třeba. Ano (i když ne v čele sektářských societ), ale Bambini byli ve svém pozdním období něco jako vrcholoví sportovci, trénovaní pod tlakem na výkon, vedení ke konkurenční soutěživosti. Jeho vedoucí si drželi metodu, jež jim byla vlastní, a nevnímali, že čas běží: Neověřovali, k čemu jsou dobré krev, pot a slzy jejich svěřenců ve stejnokrojích během let zkoušení. Nehledali novou roli dětského sboru, jež by komunikovala s naší dobou. Zbyl sentiment, okrasa, pohled na zdárně vycepovaná děcka. I takové těleso najde své publikum.

Oficiálně nyní odešli z koncertních pódií. Od podstatné hudby ale Bambini odešli ještě dřív.

(Psáno pro LN)