Memento šmouli

Aktuální modrá invaze v kinech i obchodech může připomenout story o tom, že komerční úspěch v popu se ubírá nečekanými cestami. Víte, kterého hudebního alba se v porevolučním Česku prodalo nejvíc? Tipujete Bílou, Gotta, Nedvědy, vítěze SuperStar? Kdeže. Ty všechny trumfla parta šmolkově modrých pidižvíků.

Jásavou seriálovou znělku Šmoulů („zkrátka to s přírodou – koulí!“) nazpívala Hana Zagorová ještě před převratem, v roce 1988. Obětavá Radka Potměšilová z Albatrosu vypátrala, že právě tehdy přeložil Tomáš Vondrovic původní Smurfs jako Šmouly. Poté, co několik televizních sezón zpopularizovalo postavičky belgického autora Peya, vtáhlo Šmouly na hudební scénu v roce 1996 vydavatelství Monitor. Nepochybně zaregistrovalo miliónový (!) prodej anglického šmoulího alba Techno Is Cool – Volume 1 a britský hit vzešlý z další desky The Smurfs Go Pop!. Monitor vsadil na stejnou taktiku: mezinárodní disko hity, dusající základním automatickým rytmem, doplnilo o české texty a nechalo je nazpívat „šmoulími“ hlasy. Vokály jsou tu počítačem uměle zvednuté do pisklavých výšek: mizí jim tedy lidské rysy, což je pro posluchače za chvíli pořádně únavné.

Ale na trhu pro děti patrně zela mezera a spojení televizních postav s českými texty pronikavě zafungovalo. Prvního alba Šmoulí super disko show se podle údaje vydavatele prodalo 315 000. Dokud se pištivé disko prodávalo, Monitor šmoulil další tituly, třeba První zimní šmoulympiádu. Když si dnes tu hudbu poslechneme, můžeme být překvapení: kromě toho, že tu někdo nabídl dětem pudově svůdné tuc-tuc, na ní těžko najít něco extra lákavého. Texty pak stínují původní anglické frázování s takovou lhostejností k obsahu, že je vůči dětem až pohrdavá, viz refrén „Jája je v koutku žumpy“ nebo podivnosti typu „vana přijde vhod, když je špína z bot“. Hit Macarena předělaný na hopsavé (a nudné) zpívání o vaření makarónů bohorovně namáčel dětem nosy do hudby, jejíž náboj přicházel z dospělých mejdanů a dětem slušel asi jako mejkap. Velkou část textů psal Lou Fanánek Hagen: svého času se tomu někdo mohl podivovat.

Jak je možné, že Šmoulové prodali víc než Landa, Kabát či Lunetici? Děti jsou pro marketing zvláštní publikum. Dospělí mají svůj vkus, ale děti se až do puberty nedělí na příznivce popu, hiphopu, hard rocku nebo country. Konzumují nabídnuté mediální slasti pasivněji. Dnes by se masový prodej modrého diska těžko mohl opakovat: skončila éra velkého průmyslu a o statisících prodaných od jediného titulu si mohou vydavatelé nechat jen zdát.

Taky se ale přece jen trochu zvlnila krajina dětské písničky. Rodiče mají k dispozici všechny ty Kašpárky v rohlíku, Svěráka s Uhlířem, nedoceněné tituly „Majdy“ z Kouzelné školky, Havěť všelijakou, Bongo bonboniéry, Aničku a letadýlko...

Kvalita má pochopitelně jiné cesty než „rejžovací“ Šmoulové. Má ale také delší poločas rozpadu, déle vydrží. V roce 1996, tedy současně s vydáním šmoulího diska, měla premiéru inscenace Kdyby prase mělo křídla: tedy Petr Skoumal, geniální poezie Emanuela Frynty a soubor Divadla v Dlouhé. Dnes, po patnácti letech, kdy o Šmoulí super disko show píšeme jako o raritě své doby, je představení Skoumala a spol. živo, zdrávo, na repertoáru a vyprodané. Tipoval bych, že zanechalo na dětech, jež prošly hledištěm (a některé i scénou), silnější vliv, než na jiných ty tuny prodaného diskorytmu.