Hudba a konflikty: jak spolu dnes vycházejí? Prožili jsme rok nepokojů a převratů na mnoha místech světa: vážou na sebe dnešní hnutí odporu a politický underground ještě nějaké písně?
Tyhle otázky si položil Mark Fisher – hudební kritik a esejista (vyšla u nás jeho nejvýraznější kniha Kapitalistický realismus, Rybka Publishers 2010). Jeho výroční ohlídnutí v časopise The Wire za „zvukem disentu“ je do značné míry kritickým pohledem na práci médií, které někdy nálepkují hudbu a subkultury zjednodušeně a účelově.
Když v Británii propukly pouliční nepokoje, na webu BBC vyšlo svědectví o studentských nepokojích nazvané Dubstepová vzpoura. Autor popisoval moment, jehož byl svědkem: jak někdo vypojil kabel z beden, v nichž hrálo klidné reggae, načež „dav, v němž nejstaršímu bylo asi sedmnáct“ místo něho přepnul na dubstep: nabasovaný klubový styl, evokující dystopickou atmosféru metropolí budoucnosti, v nichž se snoubí technologie a industriální ruiny. Identifikace té hudby se ale ukázala jako mylná, na což záhy poukázali v Guardianu. Dokonce tu publikovali celý playlist rebelského soundtracku. Ukázalo se, že zněly hlavně styly dancehall a grime (hiphopový příbuzný dubstepu), ale také hitparádové „árenbíčko“ a hiphop, Rihanna a Nicki Minaj. Nepřehlédnutelná je na tom jedna věc: tahle hudba je zcela prostá jakéhokoli politického obsahu. Grime a hiphop sice svým způsobem zaťaly dráp do současnosti, ale postrádají rozměr „angažovaných písní“, jak jsme je znali dřív. Jak ovšem tvrdí Mark Fisher, není to bůhvíjaká újma: protestsongy se svou doslovností nepatří zrovna k nejlegantnějším vrstvám umění, jsou zatížené proklamativností a je jisté, že politické stanovisko lze v tvorbě vůbec odrazit i jinak.
Hudba přitom z protestů nezmizela: při pohledu na záběry z londýnského či newyorského tábora hnutí Occupy vidíme arzenály akustických kytar (jak se koneckonců na správný tábor sluší). Pokud něco schází, pak je to specifická forma politické hudby pro jednadvacáté století. Zbyla emoce: některé tracky z grime scény mají politický vzkaz, většinou se ale stanovisko omezuje na hněv, frustraci a odpor. Grime z chudých čtvrtí východního Londýna (na rozdíl od amerického hiphopu) je hudba nižší společenské třídy, která ví, že nikdy neudělá kariéru. Lze se stát hvězdou, která z grimu vyšla (viz úspěšní Dizzee Rascal a Tinie Tempah), ale není možné stát se hvězdou a plně zůstat v grimové komunitě. Tady poznamenejme, že Česko zatím nemůže disponovat stejnou zkušeností: rozdíly mezi sociálními vrstvami u nás nejsou tak velké a křiklavé.
Vlna pouličních nepokojů a výtržností, kterou vloni Británie zažila, začala stejně jako vlna rebelií v osmdesátých letech: policejním zabitím černého občana v Tottenhamu. V televizi BBC na to konto promluvil mediální teoretik David Starkey dikcí, která by ještě týden před nepokoji byla nepřijatelná. Vinu za vzpoury přisoudil „černé kultuře“ a její infiltraci do společnosti. Černou kulturou pak myslel afroamerické hudební styly, které mu jaksi splynuly do – dosti primitivně chápaného – gangsterského rapu. Za takovým pojmovým zmatkem (nebo matením?) lze cítit zbrklé a uspěchané hledání viníka, které má odvést pozornost od vazby problému na systém a moc.
Kde tedy hledat novou aktivitu, když v parlamentních kruzích je tak mrtvo? Fisher upozorňuje na britský webový „propagandistický stroj“ Deterritorial Support Group. Jeho autoři pochopili, že hackerské kolektivy jako Anonymous, Wikileaks a LulzSec jsou hybateli politické reality: místo strany tedy založili jednotku schopnou operovat v kyberprostoru, sítích propojených médií a záhybech dnešního designu. Ve dnech, kdy odpor vůči cenzorským návrhům zákonů SOPA a PIPA vypíná wikipedii, vidíme, že vize virtuálního bojiště není nijak utopická.
Psáno pro Orientaci LN.
Žádné komentáře:
Okomentovat