Gordon Sumner čili Sting vysekává publiku pukrlata a podesáté vymýšlí jiné aranžmá své dávné písně - zkrátka zjevně koncertuje rád. Absolvoval reunion s The Police (turné nakonec označil za návrat do dysfunkčního manželství), na další velké koncertní šňůře se spojil se symfonickým orchestrem. Pětadvacet let sólové dráhy připomíná turné, jež se v sobotu zastavilo ve vyprodaném pražském Kongresovém centru.
Tohle Stingovo vystoupení je zcela prosté kejklů, na ústřední hvězdu v prostém značkovém bílém triku a džínách se po celou dobu spouštějí jen kužely bílého světla: zkrátka na tomto koncertě jde o samotnou muziku, což v době halových multimediálních show není nic samozřejmého. Sting hrál repertoár The Police i z novějších sólových alb, především ale střídal odpálené rockové odvazy (Demolition Man) se zadumanějšími a vrstevnatějšími kusy svého charakteristického rukopisu (Fields of Gold). Je to šikovné: koncert má díky tomu jak mužský, tak ženský výrazný element, protagonista s baskytarou se pohybuje od střemhlavého syrového tahu po noblesní a sofistikované levely. V publiku se pak náhle vedle sebe sejdou a dojímají velmi různí lidé, které tahle dikce jaksi přirozeně synchronizuje. Sting je harmonizátor. Ví to o sobě a nezdráhá se během dvou hodin neodfláknuté šichty dát najevo uspokojení.
K jeho záměru mu dobře slouží kapela, která surfuje po různých stylech s tvárností, jež někdy až nahrazuje vlastní osobitost. Ne vždy: zvonivá kytara Dominika Millera v úvodní All This Time je dnes jedním z trademarků Stinga. Bubeník Vinnie Colaiuta není žádný Tolja Kohout a bude rovné rockové čtyři doby vždycky trochu moc zdobit činely: přišel z jazzrockových vod.
Fanoušci ze starší rockové generace zaznamenali, že Sting dnes už hraje pár starých pecek pomaleji: v Every Little Thing She Does Is Magic si ten večer ani netroufl chňapnout po nejvyšších místech melodie, i když by to za ten risk stálo. Ale jinak se duše rockerů musela tetelit radostí: Sting zůstává u typu hudby, jež pamatuje na kytarová sóla a vybuzování adrenalinu dynamickým opakováním figur, jež svádějí ke společnému tleskání do rytmu. Nejmladší posluchačské generace by to odzívaly: ale ty dnes nejsou prioritním publikem, pro něž Sting vydává své trojalbové bestofky a pořádá turné se staršími hity.
V „komorní“ atmosféře (je to vlastně vzácné, že Sting zahrál před pouhými 3000 lidmi) se zpěvák rozpovídal, někdy ažaž. Když vypráví publiku, že napsal stovky písní, že bydlí v domě připomínajícím zámek a že je dvaatřicet let šťastně ženat, přes náznak ironie cítíme, že skromnost nepatří mezi Stingovy povahové rysy. Jeho pověstné egomaniactví však přináší i profit: nevadí mu zpívat své písně potisící, naopak se s jejich frázemi mazlí a občas je trochu překope. Finále patřilo songům s nejpůsobivější orchestrací: Mercury Falling (vokalistka Jo Lawry si zaječela odvázaně, bez hysterie a technicky moc pěkně) nebo méně slavné End of the Game, silnému příběhu „fantastického pana lišáka“ s chotí, po nichž jdou tradiční angličtí lovci. V přídavcích nechybělo Every Breath You Take (to už se dav vyhrnul z křesel k pódiu) a úplně nakonec hodil Sting do lidského vlnobití Message In A Bottle – sám, s akustickou kytarou.
Rozpaky? Když si připsal k dobru syn kytaristy Millera, juniorský doprovodný kytarista Rufus, „sólo“ o čtyřech taktech, potvrdilo se, že jeho jednoduchoučké noty jsou na trochu jiné úrovni než hra opor kapely. „Vášnivé“ sólo na elektrické housle může koncert ozvláštnit, ale když Peter Tickell hrál už asi desáté, bylo to něco mezi mučením a absurdním humorem.
Stingova hudba je prostě místy akademická: šmrnc se pak musí dohánět velmi mechanickými prostředky. Původní náboj starých The Police lze slyšet snad ve Stingově hlase: jinak však kapela předvádí umnou rekonstrukci starého gesta, jemuž do značné míry chybí vnitřní duch. Pro mladší muzikanty, a možná kohokoli, je dobré to vidět: kéž by nás takovéhle plíživé vyprázdnění nikdy nepotkalo.
Člověk se může nad dílčími momenty ofrňovat, ale vcelku to byl víc než podařený večer. Byvší šéf The Police napsal hodně pěkných a pár geniálních písniček, ústřední figuře večera se navíc skutečně nedá upřít živost a přitažlivost. Jediný skutečný problém spočíval v tom, že v kožených křeslech Kongresového centra se dá jen polovičatě vrtět, ne tancovat. Vy, kdo míříte na červnový Stingův koncert do O2 Areny, sáhněte po lístcích k stání. Při téhle muzice se dá velmi zdařile vyblbnout: potenciál takových momentů by neměl zůstat ležet ladem, že?
Sting: Back To Bass Tour.Praha, Kongresové centrum, 18. Února. Pořádala agentura Live Nation.
Psáno pro LN.
Žádné komentáře:
Okomentovat