Piráti a Majka z planety Gurun

Tohle výjimečně není text v prvé řadě o hudbě, ale snaží se pojmenovat, který spor je v dnešních "internetových událostech" prvořadý a které vedlejší motivy od něj odvádějí pozornost. Článek (v mírně upravené podobě) vyšel v Orientaci LN 11. února. Původně jsem ho pojmenoval "Co pirát dal a vzal", ale aby se zájemci o článek z papírových novin snáz orientovali, ponechávám název, který textu dali editoři. Nijak mi nevadí; naopak mě mrzí, že sem (zatím) nemůžu dát výtečnou a srandovní ilustraci Lely Geislerové: čtyřčlenná rodina sedí kolem stolu, rodiče i děti jedí vepřo knedlo zelo, a všichni jsou to piráti. Přesně o tom jsem chtěl psát: podle dnešních zákonů jsme všichni piráti, takže je na jejich pojetí asi něco špatně. // Vřelé díky patří Petru Koubskému a Adamu Javůrkovi, kteří se mnou o tématu mluvili a dost mi pomohli.


Dohoda ACTA i uzavření serveru Megaupload připomněly, že žijeme v přechodovém období. Staré autorské právo platí, není však dost dobře vymahatelné. Všichni jsme dnes tak trochu piráti. O co se hraje a odkud přijde řešení?

Ty tři události nejsou nijak propojené, společně však svědčí o časech, v nichž žijeme. 26. ledna podepsala Česká republika dohodu ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement, česky Obchodní dohodu proti padělatelství) spolu s dvaadvaceti členskými zeměmi EU. O týden dřív se uskutečnil zátah na Megaupload jeden z největších serverů, kde lze anonymně sdílet soubory: server byl odpojen a jeho šéf Kim Dotcom zatčen. Do třetice: 18. ledna potemněla a „zhasla“ Wikipedie v angličtině na protest proti projednávaným návrhům zákona SOPA (Stop Online Piracy Act) a PIPA.
Je to trojí signál, že boj o svobodu v digitálním prostředí začíná být velmi konkrétní. Jak se dotkne všech, kdo nepatří k žádným pirátům z vášně, ale využívají běžné služby internetu skrze osobní počítače a chytré mobily? Máme ještě vůbec cit pro absolutní nedotknutelnost fotky, písničky či textu, které nám „nepatří“? Jak velké hříchy si má vyčítat běžný uživatel? A máme očekávat, že za vloni staženou skladbu nás letos zavřou?

Každý je dnes zločincem // Vzpomínáte si na Majku z planety Gurun, tedy hrdinku slovenského seriálu Spadla z oblakov? Majčina spona na opasku dokázala kouzelně množit věci: z jedné zmrzliny byly náhle dvě. Dokud nepřišlo digitální prostředí, mysleli jsme si, že dokonalé a navíc levné kopírování odporuje zákonům zachování hmoty: jak z jednoho filmu udělat dva, aniž by z prvního ubylo? Copyright, který dnes užíváme, vznikl v těchto časech.
Prožíváme to, co v dějinách není nijak nové: střet starého systému s novým prostředím. Když v Ekově Jménu růže padá popelem největší knihovna své doby, je to lament nad tím, že nová doba knihy „demokratizovaně“ rozseje i mezi neklášterní laiky: té škody! Knihtisk způsobil mnoho dobrého, zničil však odvěkou tradici živého básnického vystupování, psal zachmuřeně Johann Gottfried Herder. A co spor mezi vydavateli hudby a zástupci rozhlasu, kteří se před pouhými osmdesáti lety vzájemně obviňovali z podvratného charakteru svých médií? Dnešní střet má dlouhou tradici. Minulost říká, že na konci nebude zánik kultury, jen nabydou vrchu nové formy.
O tradici mluví i ti, kdo se neobávají vzít do úst slova jako krádež a piráti – byť v poněkud nadnesené metafoře. Z literatury můžeme jako tvůrci citovat za velmi jednoduchých podmínek: ale dnešní tvůrčí generace má spoutané ruce, chce-li citovat z obrazů a zvuků posledního století: copyright tak podvazuje kreativitu a vzdělání, zní jeden z názorů. Filmař Jim Jarmusch se vyjádřil v textu téměř manifestačním: „Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje inspirací a kde lze živit naši imaginaci. Hltejme staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, oblaka, řeky a moře, světlo a stíny. Vybírejte si k loupeži jen takové věci, které umějí mluvit přímo s vaší duší. Když se vám to povede, vaše dílo (stejně jako vaše krádež) bude autentické. Autenticita má nedozírnou hodnotu: neexistuje nic čistě původního. A nesnažte se své zlodějství ututlat – jestli chcete, klidně ho oslavujte. Kdyby něco, mějte na mysli, co řekl Jean-Luc Godard: „Nejde o to, odkud věci bereš – jde o to, kam je neseš.“

Staré autorské právo dnes trvá – a zdůrazněme, že idea duševního vlastnictví má pořád zásadní platnost. Co je však zcela zásadní změna: toto právo přestalo být vymahatelné. Soubory lítají po světě v neustálém pohybu, digitální prostředí učinilo z každého z nás Majku z Gurunu. I ten, kdo nesdílí filmy a hudební alba ve velkém, patrně poslouchá písně uložené neautorizovaně na YouTube nebo si narychlo ke studiu dohledá na síti soubor uložený kdovíkým. Existují statisíce písní a filmových fragmentů, které obyčejní lidé publikují s ustálenou formulkou „no copyright infringement intended“, tedy „bez úmyslu narušit autorské právo“, a většinou to myslí upřímně. Ten stav nevadí jen zábavnímu průmyslu: nedobrý pocit z něj má každý, kdo by radši žil v legálním prostředí, kde není překračování zákona denním chlebem.

Ukaž laptop, nahlas jména // Kardinální otázkou pro dnešek tedy je, jak zachovat svobodný charakter sdílení, které zrychlilo a proměnilo svět, a zároveň potřít pirátství. Model ACTA naznačuje, že ve snaze o postižení pirátů by se mohlo vylít s vaničkou i dítě – tedy ubrat na digitálních svobodách obyčejným lidem. Jistě, nikdo už nemůže vrátit svět zpátky před éru sdílení souborů – ale představíme-li si už jen pouhé dílčí omezení. Znamenalo by obrovské změny. Jak by na nás asi dopadla atmosféra strachu, když by různé autority a mocenské subjekty měly právo „domovních prohlídek“ v našich přístrojích, registrovaly jeho obsah, vznášely různá podezření, žádaly vysvětlení původu snímků, textů a jiných souborů? Proč máme na pracovní ploše fotku z filmu, je od oficiálního zdroje? Kontroloři a potírači soukromí milují výrok „čestný občan nemá co skrývat“. Jak by kdo naložil s povinností oznámit nelegální sdílení druhých, jež je zakotvené v (stále ještě nepřijatém) návrhu ACTA?
Vracet džina zpátky do lahve je vždycky problém: nikoli morální, ale čistě praktický. Vždyť pevný, nevirtuální svět na fakt sdílení zareagoval tisíci způsoby. Pro představu stačí pohled do hudebních kruhů: Steve Jobs a další otevřeli světový trh s digitálními formáty hudby. Celkově poklesla prodejní hodnota nahrávek. Začaly mizet kamenné prodejny, byvší největší řetězce západního světa musely uzavřít své megastory. Nekonečná zásoba (pololegálně publikované) hudby na YouTube způsobila, že nová generace vnímá hudbu jinak. Také pak jinak hudbu vytváří. Náhlá snadná přítomnost starší hudby pomohla iniciovat vlnu retrománie. Oproti všem očekáváním se vrátily vinylové desky. Hudebníci si uspořádali jinak koncertní život, k uživení musejí víc hrát naživo. Vznikly nové komerční subjekty jako koncertní kolos Live Nation. Roger Waters se usmiřuje se zbytkem Pink Floyd, v dalším koncertním reunionu znovu společně pějí bratři Nedvědové... Probůh: cožpak tohle všechno se dá nějak vzít zpátky?!
Filmový a hudební průmysl dnes vidí, že náklady na vymáhání práv se pořád zvyšují: platit „internetovou policii“ není jen tak. Zároveň klesají příjmy ze zisků. Převýší v budoucnu náklady zisky? Znamenalo by to krach – proto musí předcházet nalezení jakési nové rovnováhy. Jak bude vypadat?
Poctivá odpověď musí dnes znít: „Nevíme.“ Konkrétní řešení pro budoucnost skutečně stále ještě není jasné, proto se také dosud zmítáme ve sporech přechodného období. Je to docela užitečný test pro politiky a experty ve veřejných debatách: aby neztratili kredit důvěryhodnosti, neměli by ono „nevím“ vyškrtnout ze svého slovníku.

Digitální desatero // Poskytovatelé obsahů (tedy informací, uměleckých a zábavných děl v digitálním formátu, softwaru) stáli stranou technologické revoluce. Kdyby se na ní podíleli, patrně by hledali řešení, jak nový systém zpoplatnit nebo jak najít rovnovážný stav. Ale celý systém vznikal bez nich: a zřizovatelé obřích úložišť Rapidshare, Megaupload nebo Mediafire skutečně neměli žádné altruistické úmysly. Jejich podnikání lze pokládat za důkaz, že každý systém má své parazity. Ale chytrý parazit si nebere tolik, aby zahubil svého hostitele: někdy dokonce nabízí něco zpět a vytváří symbiózu. Megaupload nebyl obezřetný, jeho šéf Dotcom se rád honosil bohatstvím, k zásahu pomohlo i to, že všechna sídla společnosti byla v zemích západního světa. Stvrzení milionářovy nadřazenosti přišlo nedávno i skrze reklamní klip The Mega Song, kde pro službu horují zpěváci jako Kanye West a Macy Gray.
V dnešním boji o charakter digitálního prostředí prostě neexistuje jen jeden problém: obchod založený na pirátství je stejně zavrženíhodný jako snaha moci naroubovat na nová zákonná opatření kontrolu obyvatelstva. Pro veřejnost je tenhle moment možná jedním z nejhůř pochopitelných bodů celé debaty: ještě navíc když se jí účastní i politické „pirátské strany“, které metaforu piráta jakoby legalizují a ospravedlňují. V tomto smyslu je název stran pořádně problematický, vždyť výraz „pirát“ může být dnes naplněn velmi různým obsahem. Lze čekat, že pokud zůstanou v politice, změní strany v dohledné době název na nějaký méně zneužitelný.
Éra sdílení nepřišla z ničího rozhodnutí, nestojí za ní žádný kartel ani ilumináti: když to umožnil průnik levných technologií do domácností, „nastala sama od sebe“. Jestlipak ale vyvolal spontánní příchod něco jako spontánní vznik „digitálního desatera“, uživatelské etikety slušného chování? „Takové pokusy byly na samém začátku,“ vzpomíná analytik Petr Koubský, „když uživatelé internetu tvořili ještě úzkou komunitu. Bylo jich ve srovnání s dneškem pár, jako ve vesnici: a kdo se ve vesnici nechová slušně, toho vyobcují.“
Pak se ale mravy rozrůznily podle toho, jak odlišní jsme my, obyvatelé virtuálního světa. Společných bodů není mnoho. „Například spam,“ připomíná Petr Koubský. „Rozesílání spamu se vžilo jako nepřijatelné, na tom se obecně shodneme. Oproti tomu nelegální stahování filmů a hudby nikomu nepřivodí pověst zavrženíhodné osoby.“
Tak jako se neustálil kodex chování na webu, různí se i míra, se kterou jsme si zvykli zasahovat do děl chráněných autorským právem: někdo jen smontuje obrázek ze Simpsonových s politickou momentkou, jiný vyvěsí na YouTube svou oblíbenou hudební skladbu, další vytvoří bez objednávky české titulky k novému dílu Sherlocka Holmese. Známý advokát internetového práva Lawrence Lessig zdůrazňuje, že před internetem tu byla „generace posluchačů a diváků, vnímajících jako pasivní příjemci. Ti, kdo vyrůstají s webem, jsou zvyklí na mnohem aktivnější přístup – nedívají se na televizi, nýbrž vytvářejí televizi“, oceňuje Lessig proudění dat, jež někdo neustále komentuje, doplňuje a přetváří v jakémsi věčném koloběhu remixů. V „umění amatérů“ už nejde o elitní tvůrčí díla, ale o všední svobodu vyjadřovat se skrze věci kolem sebe. Analogická situace nastala v první polovině minulého století s rozšířením fotoaparátů: snímky z dovolené nemívají punc velkého artu, ale je dobré, že pro každého existuje svoboda fotit. „Hrozí,“ říká Lessig, „že restrikcí a hrozbami aktivní přístup mladé generace utlumíme. Vrátíme čas zpátky. Měli bychom si dobře rozmyslet, zda něco takového chceme způsobit.“

Být rychlejší než desperát // Autorské právo, jak je chtějí petrifikovat americké právní normy SOPA a PIPA či evropská ACTA, pořád bere relativně málo na vědomí, že jsme přešli do digitální společnosti. Nemá praktický smysl hledat odpověď na otázku „je správné sdílet film?“, když nám odpověď nepomůže vyřešit skutečný klíčový problém. Ten zní: „Co dělat v situaci, kdy se sdílení stalo běžnou záležitostí pro celou planetu?“ Oba tábory, volnomyšlenkáři i příznivci restrikcí, tvrdí, že jejich cesta pomůže zachovat kreativitu. Zástupci vydavatelů poukazují na to, že umělci musejí být placeni (ironií je, že jim sami dlouhodobě nasazují jho tvrdých podmínek), lidé jako Lessig pak poukazují na cennou dostupnost víceméně veškeré kultury, jež je k dispozici každému, kdo má připojení.
Lessig má v sobě mnohé z agitačního táborového řečnictví, ale jádro jeho myšlenek (v knihách Free Culture nebo Remix: Making Art and Commerce Thrive in the Hybrid Economy) je velmi přehledné. Žádá mimo jiné „státem řízený aktivismus“ při vytváření právního kodexu budoucnosti. Volá po deregulaci podmínek pro umění amatérů, tedy domácí a lidovou tvorbu bez komerčního užití. Dál vyžaduje dekriminalizaci vytváření kopií (tady je v ostrém střetu se stávajícím právem) a dekriminalizaci sdílení souborů. Vychází z toho, že obojí se stalo součástí naší každodenní praxe a patří k základním aspektům digitálního prostředí, nemá tedy cenu je potlačovat, beztak to není systémově možné. Jako protiváhu uvažuje o zřízení daně nebo poplatku, který by náležel poskytovatelům obsahu.
Odkud tedy přijde řešení pro budoucnost? Které odvětví přinese konec dnešního přechodového období? „Legislativa to nebude,“ domnívá se Petr Koubský, „samotná zákonná úprava může velkou změnu jen reflektovat, ale nemůže ji vyvolat. Ještě před ní musí zapracovat technologie a trh: právě v jejich součinnosti vznikne patrně něco nového.“ A jakým směrem by se mělo upínat úsilí těch, kteří by rádi získali Nobelovu cenu za nové řešení pro svět? Jako bezpečná strategie se jeví nabízet dostupně a nepředraženě to, co je předmětem pirátství. Podmínky pro to už dnes do značné míry existují, tvrdí analytik a expert na online žurnalistiku Adam Javůrek. „Určitá míra pirátství přetrvá vždycky, ale může se z ní stát okrajovější jev. Existuje bonmot, který říká: Mladí nemají peníze a mají čas; dospělí nemají čas, ale mají peníze. Produktivní a starší generace je opravdu připravena radši „normálně“ zaplatit než překračovat zákon, jen se jí musí nabídnout snadný způsob. Rychlý internet přinesl možnost, abychom po čemkoli, co je na síti, sáhli obratem. Lidé si na to zvykli a ztratili trpělivost. Já osobně kupříkladu odmítám čekat měsíce a roky, než české kanály koupí novou řadu mého oblíbeného seriálu Teorie velkého třesku: už dopředu vím, že po čtvrteční zahraniční premiéře stačí počkat do druhého dne. Kolem osmé večer už je na síti díl opatřený českými titulky a není problém ho stáhnout. Ale věřím, že kdyby existovala legální možnost koupit si populární program takhle rychle, zaplatil bych za něj, stejně jako řada dalších fanoušků, a vyhnul se tak ilegálnosti.“
Internet byl dřív především „největší knihovnou světa“, představoval dostupné informace a díla z veškerých lidských dějin. Dnes je to však paralelně i úložiště našich soukromých dat: od korespondence přes fotografie a videa až k pracovním dokumentům. Řada profesionálů už nemůže řici: „Zapomněl jsem ten dokument doma,“ protože není žádné doma: data uložená v cloudech čili mračnech můžeme načíst na každý netbook nebo chytrý mobil. Podstatné je, že tato možnost se díky rychlému připojení zásadně demokratizovala. Pokud sdílená data, která jsou předmětem pirátství, budou podobně „na dosah ruky“, v legální, uživatelsky vstřícné nabídce, veřejnost zareaguje. Koneckonců, leckdo z nás má patrně podobnou zkušenost jako zmíněný Adam Javůrek: než by býval čekal na návrat domů, oblíbenou písničku si na cestách zakoupil „zbytečně“ podruhé za devětadevadesát eurocentů na iTunes. Neudělejte to, když stačí jednou kliknout.

Aby zákoník zase platil // Svými protivníky je Lawrence Lessig někdy líčen jako aktivistický desperát. Přestože na něm může dráždit jeho názorovost, ve skutečnosti se spíš snaží přesvědčit autority, aby začaly uvažovat o budoucnosti bez sentimentu k éře, která končí. Abychom se v nesmyslných copyrightových válkách pohnuli vpřed, musíme hledat hranice, za které už vládní kontrola a zákonná moc nepůjdou. V opačném případě na to doplatí hlavně naše děti, varuje Lessig. Vždyť ti, kdo už plně vyrůstají v digitální éře, vnímají staré autorské zákony jako nefunkční, postrádající smysl a příliš primitivní: jak si mohou vážit zákoníku, jemuž navzdory denodenně remixují, stahují a sdílejí i školáci? Tento fenomén může mít nevyhnutelné hlubší důsledky: u nastupující generace ztratí na váze samotný pojem zákona.
Jakmile se na to podíváme z tohoto úhlu, stává se reforma autorského práva čímsi mnohem závažnějším než uklidněním holywoodských producentů: měla by ustavit morálku generací, které budou plně žít v digitálním věku.