Nemuset básnit jen o prokletí // Antony and The Johnsons

Myslím, že tohle je můj čtvrtý text o Antonym and The Johnsons. Ty z Týdne (díky, že ho kdosi uchoval), Respektu a rádia BBC odvál čas, takže zas od začátku...

Začnu s dovolením vzpomínkou. Pár týdnů po jedenáctém září roku 2001 jsem telefonoval do New Yorku a dělal – pro MfD – rozhovor s Laurií Andersonovou. Vyprávěla především o zjitřené atmosféře v Americe po útocích a proměnách, které ve společnosti nastartovaly. Nakonec jsem ji požádal o tip na nějakou hudbu, kterou zrovna poslouchá. Bez váhání řekla: „Antony and The Johnsons! Nepodobají se žádné jiné kapele.“ Skupině, o níž jsem do té doby neslyšel, jsem napsal přes internet. Balíček, který záhy dorazil, potvrdil mínění Andersonové o jejich jedinečnosti: písně nesly názvy jako Hitler v mém srdci nebo Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce a protagonista byl na obalu zobrazený jako jakýsi holohlavý potulný mnich v tóze a s rysy podpořenými mejkapem. Toto stvoření připojilo i srdečný krátký dopis, včetně manhattanského telefonního čísla. 

Antonyho radost a beznaděj // Snad mě ovlivnil ten milovaný mrtvý chlapec: nikdy jsem to číslo nevytočil. Přes doporučení Andersonové se mi do té hudby špatně pronikalo: tušil jsem, že nějaká část příběhu mi uniká. Přineslo ji až album I Am A Bird Now (2005), kde poetika Antonyho Hegartyho dozrála a dočkala se vřelého mezinárodního přijetí. Tady už nezpíval o Hitlerovi, zároveň ale nijak nevyměkl. Jen doladil svou roli queer ambasadora, který místo k erotické kontroverzi transsexuálních večírků míří k spirituálnímu povznesení nad všední svět. Antony je pronikavý autor písní a zpěvák rozpoznatelný po půldruhé vteřině: ale právě jeho osobnost, zasnubující androgynní tajemnost se silnými tématy současného světa, z něj dělá jeden z nejvýznamnějších zjevů dnešního popu.

Rimbaud, Wilde, Lorca, Kerouac, Burroughs, Ginsberg: není obtížné najít řadu velkých básníků, které odstup od většinové mužské role oddělil od společnosti, vnutil jim prožitek určité míry izolace a vydělenosti. Ale queer básník nemusí být prokletý, říká Antony skrze písně, jež zprostředkovávají citlivost, jiný pohled, jinakost jako přirozený dar. „Doufám, že na světě je někdo, kdo se o mě postará, až umřu,“ zpívá se v úvodních řádcích písně Hope There´s Someone: klip k tomu ukazuje v posteli osamocenou osobu nejasného pohlaví v silonkách, scenérie evokuje horečnatý sen nebo vyprchávání života. Antony důstojně, jednou extaticky a podruhé v něžném pohnutí, nese do světla reflektorů prožitky lásky, souznění lidské křehkosti. Mizí u něj ovšem genderová polarita: ženský element uvnitř muže a knír pod nosem jeho spolupracovnic CocoRosie patří k základům této hry na smazané hranice. 

Proto může Antony zpívat s Boyem Georgem duet You Are My Sister, proto v Kiss My Name připomíná, abychom nezapomínali „líbat své přátele“, proto jeden z pozdějších obalů tvoří fotografie chlapeckého těla, kde z útlého hrudníku vystupují jako předmět fascinace klukovské prsní bradavky. U Antonyho je skutečně silný moment napětí mezi – potenciálně přítomnou – kontroverzí kolem „jiné“ sexuality a promyšlenou dikcí, jež navíc často směřuje k formám vysoké kultury. Viz koncert v druhý den ostravských Colours: byla to jedna ze zastávek turné s lokálními symfonickými koncerty. U nás Antony (bez The Johnsons, jak se ukázalo na místě) vystoupil s Janáčkovou filharmonií.

„Při prvním setkání jsem zřetelně cítil přítomnost anděla,“ řekl o Antonym Lou Reed. I poté, co z výroku ubereme příslušnou míru exaltovanosti, zážitek z hlasu leccos potvrdí. Antonyho pevný, měkký tenor skutečně evokuje nadpozemské obsahy. Je v něm přítomný kostelní soul, tedy gospel, ale když sečteme dramatický patos, klasicizující tremolo a stoupání až do falzetových výšek, Antony leckdy připomíná víc Mariu Callas než Vana Morrisona. Jeho základní tvůrčí taktikou je zkrátka zasnubovat queer kontext s formami spjatými s vyšší kulturou. Odráží se to i na krystalizaci publika: dvacetiletí skupinu registrují (přece jen patří k ikonám poslední dekády), ale víc si ji užívají čtyřicátníci (sám Hegarty je ročník 1971). 

Ve spojení se zvířaty a mrtvými // Těžko říct, jak může novinář přesvědčit svého čtenáře o lidské vřelosti a inteligenci osoby, o níž píše. Publikum mu nakonec nic z toho nemusí věřit. Ale Antony Hegarty se pro kombinaci muzikantské a lidské výjimečnosti stal rychle žádaným spolupracovníkem. Své vlastní koncerty, ještě jako neznámý aktér v newyorských kabaretech, zakončoval velvetovskou Candy Says (transsexuál Candy Darling, jedna ze svérázných figur kolem Andyho Warhola, taky opanuje obal jeho průlomového alba). Její autor Lou Reed vzal Antonyho na turné, dal mu místo na nahrávkách a vlastně ho spolu se svou ženou Laurií Andersonovou vynesli ke slávě. Následné Antonyho spolupráce jsou důvtipnou, pro současnost vlastně typickou „výměnou kreditů“: hudebníci tak ukazují publiku vazby, které jsou pro jejich veřejný obraz podstatné – trochu jako galerii přátel na facebooku. 

„Až budeme jednou velké, chceme se vdát za Antonyho,“ pravily pábitelsky sestry Sierra a Bianca čili CocoRosie (27. 7. v pražské Arše), s nimiž Antony zpívá i na letošním albu. Zúčastil se pocty Leonardu Cohenovi (s modlitbou před tušenou apokalypsou If It Be Your Will), na soundtracku dylanovského filmu I´m Not There zpívá Knockin´On Heaven´s Door. Vazby ho pojí k hédonickému disco projektu Hercules and Love Affair, ale vyhrazuje si čas i na songwriterské klasiky (Linda Thompson), pop s gay konotacemi (Rufus Wainwright) i avantgardu (Matmos, Oneohtrix Point Never). A pokud za Antonyho sošností a prožitkem tušíte vazbu k opernímu prostředí, tady je: pro výrobce kávy Lavazza nazpíval svou verzi Nessun Dorma.

Následné album The Crying Light (2009) muselo překvapit ty, kdo čekali, že Antony bude donekonečna rozvíjet polohu „je tak těžké a krásné být queer“. Prožitá radost i žalozpěv o beznaději tu zůstávají: Hegarty ale přináší ekologicko-mystické album, do rolí obsazuje živly i ducha krajiny. Vlastně sugeruje, že lidé, kteří ustoupili od genderové polarity, dokáží uvažovat méně antropocentricky a je jim víc vlastní tekutá jednolitost živého světa, v němž komunikují lidé, zvířata, démoni, živí i mrtví.

Právě v tomhle pohledu na věci se Antony velmi přesně potkal s islandskou Björk. Navzájem si hostují na posledních albech. Björk zpívá i na zatím posledním albu Antonyho and The Johnsons Swanlights (2010). Rámuje ho mantra „everything is new“: svět je neustále nový, nenechme se odvést od jedinečnosti přítomného okamžiku, říká tu Antony, který dokáže i nejhlubší krizi vidět s odstupem jako šanci hodnou ocenění – viz song Epilepsy Is Dancing.

Další level po Priscille // Filmy, v nichž se konečně smělo nahlas křiknout „buzna!“, nebo řádění transsexuálů v Dobrodružství Priscilly, královny pouště mají silné místo v emancipaci queer komunit. Antony už představuje další level: queer zkušenost je tu východiskem k silným dílům, která nechtějí jen žít v undergroundu, naopak zdůrazňují své sepětí s formami dvacátého století i s tradicí operních div. Ten posun se podobá jinému procesu na newyorské progresivní scéně: totiž když hudebník John Zorn odmítl v židovské hudbě dál oplakávat holokaust a uchýlil se k „další fázi“: skrze odkazy k jazzu, moderně, popu i hardcoru napěchoval energií cyklus Masada, který má ztělesňovat otevřený potenciál Židů pro budoucnost.

Pokud má dnešní hudba Antonyho nějaký slabší článek, pak je to její orchestrace. Klasicizující kombinace klavíru a smyčců tu nabyla vrchu a dvorní aranžér Nico Muhly je sice hvězda, ale vlastně jen bere rutinní postupy z lehčí klasiky a lehce je omývá „odvážnějšími“ vynálezy skladatelů dvacátého století. Ale už jedenáct nových písní, napsaných pro divadelní představení Roberta Wilsona Život a smrt Mariny Abramović napovídá, že Antony je dost chytrý na to, aby neuvízl: pokud vznikle album, pak kombinace elektroniky, balkánských zpěvů, živého samplování a komorní kapely slibuje Antonyho v dosud neslyšené poloze.

Na ostravské Colours zkrátka nepřijela jen figura z „inteligentnějšího“ popu. "Tonda" (jak jsem ho slyšel u nás familiérně označovat) je v tuhle chvíli dobrým reprezentantem kreativity a jiných inspirací, které v sobě ukrývají queer komunity. Těžko říci, zda je Antony zástupcem nějaké větší umělecké vlny: tvůrců na jeho úrovni je málo, takže je výjimečný. Může připomenout humanisticky orientovaný pop osmdesátých let, kdy byli Peter Gabriel, Laurie Andersonová či Brian Eno zváni k mezinárodním rozhovorům o budoucnosti – a skutečně k takovým hovorům měli myšlenkový potenciál. 

Pro zemi, kde se vloni konala první přehlídka Pride, byl Antonyho koncert docela dobře načasovaný.

Psáno pro přílohu LN Orientace, vyšlo 7. července 2012.